Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Satanský dar

Když Čecha tvořil světa Pán,
tu přišel škůdce starý,
duch tmy a hříchu, obtěžkán
jsa pekelnými dary
a na hromadu štědře klad
směs vášní neřestí a vad -
Leč tvůrce zvolal: "Vari!

Hle, tomu tvoru podá svět
jen bodláčí a hloží,
jen svízel pozná, bídy hnět,
všem bude za podnoží.
Los černý vzal si z osudí!
Než, za to dlaň má na hrudi
jen dobra skvost mu vloží."

Však Satan zpurně čelem hnul:
"To proti smlouvě čelí:
Ty's ponechal mi země půl,
bych kul tam svoje střely.
Vždy záře sousedem je stín,
vždy s jasem cnosti chmůra vin
o lidskou hruď se dělí."

"Smluv nemám s tebou, Satane,"
Bůh řekl přísné líce;
"mou vůlí se ti dostane
přec dílku z polovice.
Mé lásce moudrosť klade mez -
Smíš dar mu nechat - ale věz:
dar jediný - nic více."

Tu Satan přemítaje skryl
tvář děsnou v tlapy obě
a náhle zdvihl, rozjiskřil
zrak v ukojené zlobě,
pak mezi dary spěšně hráb'
a v jeden zaryl křivý dráp,
v dar záští k samu sobě.

Báj tupíte as dětinnou -
neb kdože pravdou nechá,
že vadu máme jedinou?!
Však hubená v tom těcha -
neb jisto jest, co ztropil ďas:
že z lidí nejvíc po ten čas
Čech nenávidí Čecha.

Tak lítě nikdy nežehá
žár jiný srdci českém,
jak proti Čechu vyšlehá
zášť ona zhoubným bleskem,
ta v dýku mění každý hled,
vše kalem třísní, chrlí jed
a buší kyje třeskem.

Jen hleďte vůkol: Záště zmij
co zdatných sil nám ničí,
jak z líchy každé hustou šij
a z každý chýše tyčí,
nám v žití sype tisíc běd,
i z růží uměn, knihy věd
a s práhu svatyň syčí.

Až hnus tě časem zachvátí
v té věčné kolem zlobě,
tvář s bolestí se odvrátí
a trpce vzdychneš sobě:
Kéž zloduch nám chyb kopu dal
a špetku jenom zpět si vzal
té naší zášti k sobě!

Bratrství

Odhoďme ten kalich žluči,
z něhož moru dech se chví,
nechať kolem jasně zvučí
svatý pohár bratrství.

Nechtěj nikdo po své hlavě
všechny v jeden útvar skout;
dokud národ bují zdravě,
různo kypí žití proud.

Jdeme-li jen k témuž cíli,
vznět-li stejný srdcem chví,
však se najdem' v pravou chvíli
pod jedinou korouhví.

Cit a rozum dejte zbraně,
jimiž druhu čelí druh,
dravé zášti, vzteklé haně
hraďme cestu v český kruh.

Kdo chceš hasit bratrů sváry,
očisť láskou vlastní hruď,
utlum v sobě zlobné žáry,
sám vždy snášenlivým buď,

odhoď trpký kalich žluči,
z něhož moru dech se chví,
nechať jasně kolem zvučí
svatý pohár bratrství!

Pod starým praporem

Výše ten prapor červenobílý,
hrdě ať zase k nebesům vlá,
v pažích ať nové procitnou síly,
k činům se vypne pravice mdlá,
znovu se vzpruží kročej náš vratký,
naděje smělá rozjiskří hled -
za čest a právo, za drahé statky
veselo v před!

Slyšte, jak šumí prapor ten starý
o mrtvých recích, na nimiž vlál,
kolikrát nesl odpůrci zmary,
kolikrát v záři vítězně plál -
V krvavých cárech, do prachu kleslý
stlíval pak žalně po mnohý čas,
ale zas ruce věrného vznesly
v nebeský jas.

Splýval nám, bratři, na mladé spánky,
budil v nich roje vznešených dum,
zdouval se pyšně jarními vánky,
zněl nám jak orlích perutí šum -
Ale pak čela klesala, stydla,
mdloba nám ruce spoutala všem,
prapor náš svěsil mohutná křídla,
schýlil se v zem.

Pohleď, ó lide, záští jak šlape
drahé ty třásně v nepřátel smích,
lecjaká noha po žerdi tlape,
ruměné krví praotců tvých.
Prapor, jejž slzy nadšené světí,
má-li jim směšným strašákem slout,
má-li zde tlíti hříčka jak dětí,
hozená v kout?!

Druhdy jsme pod ním v lopotném boji
snášeli hojně strastí a běd,
mnohdy se chvěli v tísni a znoji,
ale přec chutě kráčeli v před.
Skloněn je teď, a škůdce si praví,
navždy že vypad' ramenům mdlým,
korouhev klesá v posměch mu žhavý,
v potupný šprým.

Bratři, zda plápol hněvu a studu
mdloby vám chmůru neproudí s čel?
Raději nazpět do těžkých trudů,
v zápasy, strasti, do deště střel!
Svěží zas v pažích najdeme síly,
vytryskne znovu nadšení zdroj, -
vzhůru zas prapor červenobílý
vytyčme v boj!

Moravě

Viz kol! Jak úsměv blahé dívčí dumy
hrá po krajině svěží ranní třpyt
a jako hustší paprsků těch tlumy
voj těžkých klasů svítí, rosou zpit.

To vojsko míru v pozlaceném havu,
kam sahá zor, pláň halí koukolem,
mák ruměný se mísí k jeho davu
a modrooká chrpa s koukolem.

A nad ním skřivan skryl se do blankytu,
však píseň shora rajským zvonkem zní
a z dola v odvět, plna sladkých citů,
z úst dívčích zvoní píseň národní.

To nad vysokou vlnou stébel hravých
jak rusalka těch zlatých žitných řek,
jak duše krásná niv těch žírných, smavých,
hle! žnečka zdvihá svěží tváře vděk.

Jak šat jí září! V čele máku řasu
mníš viděti, níž hrudí modro chrp,
sníh svlačců, zeleň trávy, zlato klasů
až k boku plnému, kde blýská srp.

Co veselých tu barev, kvítků sterých,
co třpytu hraje v lepém oděvu -
To v sestárlý náš západ rysů šerých
zří mladý východ v jitřním úsměvu.

Sem nevnikla ta bledá nuda žití,
jež perstrost' našich luhů setřela,
zde ještě radost' života se třpytí
a září slávská mysl veselá.

Ó žnečko švarná, kouzlo jitra celé
dlí na tvých lící svěžím červánku,
jas jeho klidný leží na tvém čele
a na rtu hnízdí píseň skřivánků.

Jsi Moravěnka sama, žnečko krásná!
Toť nivy tvé je prostý, zdravý vděk,
ten spokojený klid, ta záře jasná,
ten půvab tichých snův a myšlenek.

Dum třáseň duhová ti vlaje skrání -
Zda z bájí tajemných je utkaná,
z těch pokladů, jež Radosť sivý chrání
ve věrné hrudi křídlem šarkana?

Či vzpomínáš, jak slavil Hostýn svatý
kdys koňstva tatarského divý hon?
Či mlhou zříš trůn Velehradu zlatý
a slyšíš zapadlý své slávy zvon?

Hle! tvoje čelo směleji se zvedá,
výš ňadra dmou se, živěj blýští zor
a letí k západu, kde mlha šedá
tká na obzoru stíny českých hor.

Ó sestro naše, družko, hleď jen stále
v tu stranu bratrskou, slyš družiny hlas:
Sny svoje tiché, sladké, spřádej dále,
však také činnů nepromeškej čas!

Výš k dílu společnému napni síly
a čepel ostřejší si zatkni v pás,
uč srp svůj také jiné rubat býlí
a zmije bít, jež syčí kolem nás.

K nám věrně stůj! Až nad Vltavou vzplane
zas hrdoskvoucí slunce z matných clon,
i Velehrad tvůj zlatý z rumu vstane
a s výše zahřímá své slývy zvon.

I v nivě ducha s námi pilněj' s námi sbírej
klas osvěty, nič koukol zašlých dob - -
Však bytosti své ryzí nezapírej
a nevzdávej se prostých, vlastních zdob.

Dál nitě duhové svých básní snovej,
svých písní skřivánčích se nezhosti,
své poesie vzácný šperk si chovej,
jak duchové skvost bájný v Radhosti.

Čech tvrdý muž, ty žena jeho měkká
chraň poklady mu tichých, jemných krás,
a v úvazku tom pevném jistě čeká,
laur vítězný a příští blaho vás.