Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

Krásně bylo v Lešetíně:
Vesnička ta prostomilá
jak robátko v matky klíně,
utajena světu, snila
ve hvozdnatém údolí.
Vížkou rděl se nad dědinou
kostel mezi topoly,
a kol něho v zeleň stinnou
třešní, jabloní a hruší
tísnila se chatek tlupa
jako slípky, když je vzruší
na blankytu přelet supa.

Měly štíty z prken sbité,
výstupky v nich kruhovité
jako kazatelen krovy, -
s holubičkou mnohdy také.
Koberec tkal sametový
v pěkné barvě všelijaké,
do zelena, ruda, hněda,
mech na došků rouna šedá.

Pode střechou bílé pruhy
propínaly hnědé trámce,
z bílého pak oken rámce
zřelo kvítí v barvách duhy.
Pod oknem též sádek něžný
odíval se pestrým šatem:
Mák tu ruměný a sněžný
s plamenným se družil zlatem
kněžek slunce štíhlounkých,
růžemi se obeskvíval
pyšný sléz, an oměj kýval
modrem přílbic drobounkých.
Tu se chata ukrývala
z pola v jasnolistém víně,
tamo dotěravá dýně
na nízkou se střechu vzpjala,
stelouc jí své květy zlaté
a své plody boubelaté.

Tichá říčka vinula se
oklikou od vísky sterou,
tu vrb, olší tlupou šerou,
lučinou tam kyprou zase,
onde pokraj lesní skály,
kde tak mnohý do ní vnořen
spletitý se černal kořen,
kde se do vln hroužit zdály
obráceny dolů hlavou
dříny, jedle chvojí tmavou;
zřel jsi ve průhledném jase
každou rybku, škeble misku,
až i na dně v bílém písku
míhavé ty kroužky stínu,
jež tam kreslí drobní honci
v bystrém běhu přes hladinu
nožek niťovitých konci.

Úval tento v borů taji
uchránil si způsob ryzí
zašlých let, kdy příval cizí
zakypěl po našem kraji.
Jak mys úzký trčel pevně
v okeán, jenž drahné doby
tu v mez naši bouří hněvně,
tam ji v míru klamném drobí,
že zrak žalem kalný zírá
teskně v příboj hltavý -
však jen práce, v sebe víra
vzdornou mez mu postaví.

Jako v tajné skrýši tady
uchránil se odkaz dědů,
mnoho prostovábných sledů
v žití, kroji z prchlé vnady,
kterou kdysi země kvetla
jako čerstvým vděkem jara,
než jej chladným vichrem smetla
přítomnosti jeseň chará,
v nížto teskně křídla věsí
vlaštovička poesie,
vidouc, jak pláň holou, lesy
sežloutlé stín mutný kryje;
zachvěje se mrazným dechem,
náhle peruť vzepne k letu,
zpět se nese toužným spěchem
v teplé kraje bájných květů...

Jarní sny když slétly k dolu,
nad vesnicí štíhlou jedli
s pestrou zdobou na vrcholu
jako Vesny berlu shlédly.
Chasa v jasných barvách stuh
hrála jako kvítím luh,
a vsí jaré zpěvy zněly;
s vískou jásal úval celý
písněmi, jež z dola, s hůry,
z luk a hvozdů splývaly
s teskným plesem píšťaly,
urobené z vrbí kůry.

Píseň z léta do jeseni
provázela mladou chasu
polem v kos a srpů znění;
při večerních zvonů hlasu
vracela se s nimi lesem,
kde tak svůdně v polotemně
šarlat jahod svítil vřesem
a hub různotvárné plémě
zvalo ruku v úkryt stinný
pod vějíře kapradiny;
bděla s nimi chvíli mnohou
v komůrce i v sadě tichém
pod hvězdnatou pod oblohou,
zněla pláčem, zněla smíchem,
slavičí jak písenka
vůní květů ku měsíci
rokotala z okénka,
ze rtů děvy milující.

Hospodáři o neděli
s rozkoší si poseděli
ve stařičké lípy stínu.
Zvonila tu víčka z cínu,
modraly se mráčky kouře,
hovor volně plynul kruhem;
bradu hladě, oči mhouře
druh si zanotoval s druhem
o žních, daních, o počasí,
o tom, co se děje světem.
Ba, sám farář bělovlasý
mnohdy s usmívavým retem
usedal si mezi nimi;
jinak vážný duší rádce,
miloval zde žert a šprýmy
dobrý pastýř toho stádce.

Když však zimní čepec bílý
řásně pokryl každou chatu,
znělo v podvečerní chvíli
u vrčících kolovratů
hojně starodávných bájí,
zkazek divných, zasmušilých,
na peci až v teskné tísni
tlum se schoulil dítek čilých,
bázlivými zraky měně
žen a přeslic stíny hravé,
vlající po bílé stěně,
ve obrysy přelétavé
děsných příšer, kouzelníků,
ježibab a pekelníků...

Takto klidně v lesu stíně
žil ten vábný horský luh,
až kdys náhle divný ruch
rozvlnil se v jeho klíně:
Od strany, kde v sosen bráně
dav se jeví zamodralý
hor těch nevěrných, jimž stráně
moře cizoty již halí,
valil se v ten tichý kout
postav nevídaný proud,
v nuzném kroji, nad rameny
s lopatou a toporem;
plnily dol omámený
dřevěných bud táborem,
vřavou řečí pomíchanou,
směsí zvuků neslýchanou.
Řinčí špičák, boře skály,
duní topor, kmeny tříště,
vše kol hemžení, hyb stálý,
obrovské jak mraveniště.

Hledí úval postrašený,
hledí teskně družné chýše,
jak z těch ruchů širé stěny
chvatné rostou výš a výše,
jak se otvory v nich šklebí
oken nesčetných, jak vedle
komín titán vzrůstá k nebi,
nad nejvyšší horské jedle,
teď již nad kostelní kříž
a dál u závratnou výš.

Věž to vzpíná pod oblohu
nový chrám, kde v obětisku
dýmavém se slouží bohu
našich časů, bohu zisku;
kde mu oltář divný spleten
z koles, řemenů a vřeten,
kde za hudbu varhan, zvony
hlučí strojů píle kvačná
a kde mirrhy oblak vonný
zastupují páry mračna,
od jitra kde do soumraku
v komžích bídy, z cárů tkaných,
slouží jemu volní rabi:
muži rysů potrhaných,
bledé ženy kalných zraků,
i sval chorých dítek slabý.
V potu, slzách, trudu, hladu
slouží tam až do úpadu
zlaté modle, kteráž ryje
těžkou nohou jejich šije
krev a mízu jejich ssajíc,
v pýše chladné pozírajíc
na ty stíny lidí matné;
a když některé z kol hřmících,
ku slávě ji vznášejících,
zub svůj rabu v srdce zatne,
rozerve mu mroucí líci:
bůh ten s tváří odvrácenou
hodí grešli zkrvácenou
do siroty bědující!

Dobyvatel v naše strany
přikvačil ve voze zlatém -
vše se vzdalo bez obrany.
Jeho tvrz se věží chvatem,
roste, sotva dol jí stačí,
do vísky se zpupně tlačí.
Některé tu z chatek záhy
pod mohutné její valy
skromný vděk svůj pochovaly.
Ostatním za tiché prahy
jeho žoldáctvo se vtírá,
mění jejich prosté tahy,
v úsměšku jim s lící stírá
skromný půvab starosvětský,
vyhání z nich skřítky bdělé,
pohádky a písně všecky.
Staří jejich bydlitelé
s rodnými se loučí krovy;
zlata hrsť si nesou za to.
Jedni jinde domov nový
hledají si; jiným zlato
kulaté se rozkutálí,
novému pak vísky pánu
bídně slouží aneb v dáli
za peřeje oceánu
v nový svět je svádějí
hvězdy klamných nadějí.

A jak vábný dol se mění!
Jedle statné, sekyr třeskem
z dávného procitše snění,
shůry sklánějí se bleskem
za smrtelných těžkých vzdechů
na zedraný samet mechu.
Ve skal hrudi obnažené
prach se znímá s řevem hromu,
v jejich pleci rozražené
zejí děsné rány lomu.
Kde se luka smála svěží
květů šperkem líbezným,
po vysokém náspu běží
kolej pásmem železným,
páry oř tu letí mrakem
a plá v temnu rudým zrakem.
Proměnil se v kalné tůně
říčky křišťálový proud,
místo dechů čerstvé vůně
šíří morný puch a čmoud,
bažinou se vleče rmutně,
temnou pěnou šeptá smutně
sežloutlému rákosí
o vrbách, jichž klesly řady,
o děvách, jimž boků vnady
za šera již nerosí,
o povadlých květech milých,
o zhynulých rybkách čilých.

Zpěv se ztajil v údolí
rozrušeném, rozervaném:
nejásá již se skřivanem
nad lukami, nad rolí,
nezní v luhu k dětským plesům,
nesvěřuje tichým lesům
milujících srdcí chvění -
novým pánům rozmar kalí
naší řeči zvuk a pění -
jenom tuhé naše svaly
hodí se jim k tuhé práci.

Zpěvy, báje oněměly;
zdá se, že tu sami ptáci
sladkou notu zapomněli.