Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

OTROCI:
Dobře dnes tu pod palmami hověti ve svitu luny
tělu prací zmořenému - po hodech spí strážce náš -
k nám si sedni, zpěvný druhu, sladkozvuké nalaď struny,
vyjev písní zlaté dumy, které v čele snivém tkáš!

MLADÁ OTROKYNĚ:
Zpívej o květech a hvězdách!

MLADÝ OTROK:
Chválu dívčích zraků pěj!

JINÝ:
Zazvoň žertu rolničkami!

STAŘEC:
Zvěstuj dávných věků děj!

PĚVEC:
Jinaké dnes písně táhnou duší mojí nebohou,
jako bouře jek a rachot mračící se oblohou;
daleka jich zdoba květů, krása děv a reků pych,
zubů skřípot, ston a vzdechy, řinkot pout je slyšet v nich.

OTROCI:
Pouta zvuk nám hudba všední, ale přece pěj a huď;
jen hlas přitlum, panstvo spící, strážce s bičem neprobuď!

II.

Nuže, prolom hrázi retů,
bouře, jíž se prsa dmou,
myšlénky, jak blesky v letu
křižující duše tmou,
ohni studu, vichře zloby,
z líných snů a těžké mdloby
vyburcujte strunu mou!

Nezlíhly se moje zpěvy
v měkkém hnízdě vonných kštic,
nehřálo je srdce děvy,
na mém srdci sladce sníc,
kmitly hlavou utýranou,
když pod zpupné pěsti ranou
v krvi zarděla se líc.

Ano, z krve, slz a žluči
zrodily se v dobách zlých,
když jsem patřil, kterak mučí
násilník dav bratrů mých,
když jsem marně skřípal zuby,
vida, kterak biřic hrubý
z našich muk si tropí smích.

Vím, že nebude tu vděku,
vím, že řekne mnohý z vás:
V týraného drsném skřeku
není umění a krás,
nade rmutnou doby vřavu
povznášet má pěvec hlavu
v slunných výsot čistý jas.

Snad to pravda. Ale volně
kterak vzlétat v oblohu,
na prsou když cítíš bolně
těžkou noční mátohu?
Nemohu cit jiný pěti,
než mi bouři v ňader změti -
nemohu a nemohu!