Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IV.

(Výklady měsíčního básníka a jeho dobré srdce. – Měsíční krajina. – Pomníkové aleje. – Vzájemné představení. – Debatta o lásce. – Filosof ve výslužbě. – Poesie a prosa.)

Měsíčan, probrav se z myšlének, vysoukal ze svého taláru jakousi tenkou látku v podobě a velikosti řádného prostěradla, záhadného určení.
Pak pravil: "Ó, zaslepenosti pozemská! O trestu mluvíš, kde bys měl velebiti tajemnou příhodu, která tě přenesla sem?! Věz, že v nekonečném žebříku tvorů, obývajících vesmír, jsme my měsíčané stupněm vysoko povznešeným nad hrubé obyvatelstvo země, nesmírně bližším velebnému praduchu světa. Tvoříme již přechod, abych tak řekl, od bytostí tělesných k pouhým duchům. Naše tělo není surový balvan hmoty, tížící a zdržující ducha jako těžká železná koule za patou spoutaného vězně, nýbrž jen lehký vzdušný obal, popřívající vyššímu duchu našemu téměř úplné volnosti. Jen porovnej, ubohý pozemšťane, ten sprostý masitý žok, v němž se pachtíš, s mým jemným tělesným pouzdrem!"
Při tom vypjal se měsíčan, rozpřáhnuv ruce, jako když předstupující provazolezec slibnou atitudou obecenstvu dává tušiti svoji pružnost, a pan Brouček byl v pravdě udiven vzdušnou hebkostí štíhlého jeho těla, kteréž se pohybovalo s lehkostí pírka a pohrdati se zdálo všelikou oporou, jako by se vznášelo volně v povětří.
Tím je tedy nadobro rozhodnut dávný spor učenců o životě na měsíci a místo fantastických, namnoze směšných domněnek máme dokázanou pravdu. Měsíc není ani mrtvou škvárou, jak hlásali jedni, aniž chová jakýsi pochybný život jenom na dně svých kruhových plání nebo v nějakých dutinách sublunárních, jak připouštěli jiní, nýbrž zahalen jsa - jak uvidíme - na celém povrchu v bohaté roucho báječné vegetace, má i vysoce organisované, myslící a cítící obyvatele. Tito nejsou ani obři Pythagorejců, ani pitvorní trpaslíci novějších povídačů, nýbrž mají zcela velikost i podobu lidskou a liší se od nás jen ušlechtilejším vzhledem a řidší, lehčí hmotou svého jemnějšího, éthericky lehounkého těla. "Tento tělesny nádech," pokračoval obyvatel měsíce, vyžaduje na nás tak málo služeb, že můžeme věnovati téměř celý život své vznešenější vnitřní bytosti, užívajíce jen čistých rozkoší duševních, sloužíce jen svým jasným ideálům. Jak nízký a hrubý je naproti tomu život váš! Známe jej dosti dobře. Následkem většího objemu země, svých lepších dalekohledů a bystřejších zraků můžeme znamenitější výtvory pozemského obyvatelstva a pohyby větších jeho davů jakž takž pozorovati a vyšší náš důvtip dovede si na tom základě sestaviti dosti úplný obraz vašeho žiti, věnovaného větším dílem jen všední lopotě neb ukájení smyslných chtíčů a zřídka jen prozářeného pablesky ideálního světa. Nepochopuji, jaká moc tě přenesla na měsíc, ale jisto jest, že se ti dostalo tím přenešením vzácného vyznamenání a povýšení. Snad vyvolil tě praduch světa k velikému poslání, abys poznal vznešenější život měsíční a po svém návratu stal se na zemi prorokem a šiřitelem ušlechtilejších snah. A jestliže se nevrátíš, blahořeč osudu, že alespoň ty sám můžeš očistiti a povznésti svou hrubou pozemskou bytost na jasných paprscích dobra a krásy!"
Pan Brouček nebyl příliš nadšen takovou vyhlídkou. Byl na zemi zcela spokojen se svým způsobem života a netoužil nikterak po věcech, které se povznášely nad všední jeho požitky. Dobrý oběd, řízný nápoj a náležité pohodlí stačily mu úplně k vezdejšímu blahu. Knihovna jeho obsahovala jen takové spisy, které mohl čísti v příjemném klidu, beze všeho vzrušení a rozechvění. O básnících mluvíval jen s úsměvem sarkastickým a na divadle, které navštěvoval jednou za uherský měsíc, miloval jen rozpustilé frašky, nebo svižné operety s bohatou výpravou a hojným baletem. Byl epikurejcem, nechápajícím, jak se může kdo rozčilovati pro věci, jichž nelze viděti a hmatati, a mráz obcházel ho při pouhé myšlénce, že by měl kdy pozemský život zaměniti ideálními slastmi pouhého ducha.
Měsíčan vykládal si jeho mlčení radostným pohnutím a dokončil laskavě svou řeč: "Jsem patrně první měsíčan, který se s tebou setkal, a pokládám to za pokyn nejvyšší bytosti, abych se stal tvým průvodcem na měsíci a tvým učitelem na dráze k ideálnímu životu. Tvůj surový zjev odpuzuje mne sice, ale mocnější je v mém nitro útrpnost s tebou, ubohý bídný tvore! I k nejnižšímu vyvrheli tvorstva sklání se soucitně věčná láska a nekonečné slitování."
Hlas jeho udušen byl vzlykotem a proudy slz vyřinuly se na bledé tváře, kteréž ponořil na hodnou chvíli hluboko do onoho záhadného prostěradla. "Děkuju vám srdečně," pravil pohnut náš hrdina a pomyslil si: Zdá se, že má ten měsíčan srdce neobyčejně dobré a měkké.
Nuže, pozemšťane, vystup nahoru a pojď se mnou!" vyzval ho selenita.
Když pan domácí z kráteříku vystoupil, byl přímo okouzlen obrazem, který se rozestíral kolem něho.
Stál v krajině vskutku báječného vzhledu a osvětlení.
Jakž by se zastyděli učenci, kdyby spatřili pravý obraz měsíční krajiny, kterou nám představují jako vyprahlou kamennou poušť bez nejmenšího nádechu prsti, beze stopy vegetace, pokrytou jen nesčíslnými krátery vyhaslých sopek, prorvanou hlubokými rozsedlinami a obklopenou divokými spoustami úplně nahých skal, pnoucích příšerně k nebesům své bizarní, žádným lesem nevěnčené, žádnou bystřinou nesvlažované, ni nejslabší známkou vegetace neoživené stěny, hřebeny, vrcholky a hrany! Obraz, v němž milostivě jen připouštějí neobyčejné efekty, způsobené rozmanitými fantastickými útvary a skvoucími barvami různých sopečných hornin.
Zatím - - Ó, že dostal se na měsíc právě pan Brouček, který nemá v sobě ani nejslabší poetické žilky! Ó, že nejsem poetou bohem posvěceným alespoň já, abych vytušil z chudých prosaických drobtů Broučkova líčení třeba jen mdlý odlesk čarovné krásy, kterou spatřil!
Žel, nezbývá mi než přenechati obraznosti čtenářů, aby sama vyplnila ty nuzné obrysy, které v následujících řádcích zběžně načrtávám nejapnou rukou.
Krajina, jíž ubíral se náš hrdina s měsíčanem, byla ozářena prazvláštním, nevýslovně krásným a magickým světlem, překonávajícím vše, čeho na obrazech svých v efektech světelných dostihli nesmrtelní mistři. Toto osvětlení samo stačilo, aby vdechlo i nejvšednější krajině kouzelný půvab. Ale zde jevily se v těch čarovných svitech a stínech tvary a barvy, kterými na zemi ani nejbujnější tropická příroda nikdy neopojila zraky lidské.
Stříbrné kmeny, nesoucí skvostné koruny ohromných listů smaragdových, přepodivně zpeřených, cípatých a řasnatých, svlačce, proplétající všechno jako démantoví a safíroví hadi, květy, podobající se zcela obrovským motýlům, a motýlové zcela podobní obrovským květům, perleťový vzduch, fialové a pomerančové stíny lesní, z nichž svítily rubínové houby zvýší chalup, opálové tůně vodní s titanskými amethystovými růžemi báječných leknínů, jantarový opar, přecházející v dálce v ultramarínovou mlhu s topasovým obzorem - -
Ne! Odkládám bídný štětec. Pozoruji, že nedovedl jsem nastíniti než docela všední krajinu pozemskou. Ctěte si jenom naše básníky a shledáte, že spatřují perleťový vzduch, opálovou vodu a topasovy obzor v nejstřízlivější krajině české.
"A - á - to je krása!" ulevil svému obdivu sám pan Brouček.
"O, božská přírodo!" volal nadšeně měsíčan. "V prachu kořím se před tebou, ty prazdroji nekonečné krásy. Ó, velebná matko všehožití, v slzách neskonalé vděčnosti líbám obrubu tvého královského roucha - -"
Klesnuv na kolena líbal trávu s křečovitým vzlykáním u vytržení tak divokém, že ho pan Brouček chvilku za šílence pokládal a zhluboka si oddechl, když povážlivé to nadšení šťastně minulo.
Šli spolu dále rozkošnou krajinou. O chůzi v pozemském smyslu nelze vlastně mluviti. Měsíčan chopil se svého varyta a loudě ze stříbrných strun líbeznou melodii, poskakoval k tomu v lehounkém tanečním kroku, podoben králi Davidovi, když tančil před archou úmluvy. Také křídlatý kůň, kterého vedl za stříbrnou otěž, poskakoval za nim do taktu, což vypadalo velmi pěkně. Pan Brouček skákal nevolky s nimi, ale tanec jeho vymykal se všemu rytmu a nebyla v něm ani stopa té lahodné grácie, s jakou hopkoval jeho průvodce.
"Krása proniká všechny, i nejvšednější úkony našeho života," vysvětloval měsíčan. "Všechny naše pohyby odměřeny jsou podle zákonů esthetiky. A tak mění se i naše chůze v rhytmický tanec, provázený případnou hudbou."
Brzy dostali se na širokou cestu, při níž s obou stran stála rada nějakých soch, táhnouc se jako pomníková aleje do nekonečné dálky.
Měsíčan vysvětloval Broučkovi, že na měsíci podél cest nesázejí se stromy, nýbrž staví se pomníky znamenitých básníků, filosofů, malířů, skladatelů a jiných celebrit, aby chodci při každém kroku povznášeli se jednak uměleckým provedením soch, jednak vzpomínkou na krásná díla vytesaných veleduchů.
"Ale kde naberete se tolika slavných mužů?" divil se Brouček. Ó, můj zlatý," odpověděl hrdě měsíčan, "máme jich nejen dosti pro všechny silnice, cesty a pěšiny, nýbrž vybývá jich ještě tolik, že začínáme sochami svých velikánů zalesňovati holé stráně. My měsíčané jsme téměř veskrze slavní. Jedni zvěčňují se pérem, štětcem, dlátem, zpěvem, hudbou; kdo sami v žádném tom oboru vyniknouti nedovedou, proslavují se vynalézáním nových uměleckých směrů, posuzováním a poučováním činných umělců, velebením tvůrčích velikánů, načež se tváří, jako by oni sami jim k té velikosti byli dopomohli, nebo tepáním všeho všudy, aby budili domnění, že duchem vysoko vynikají nad veškeré svoje okolí - zkrátka, stávají se věhlasnými kritiky a esthetiky; a kdo ani nejbídnější posudek napsati nedovedou, snaží se vyniknouti alespoň jako mecenášové a příznivci umění."
Pan Brouček mohl si pomyslit, jak vítaný poklad by se na měsíci otevřel našim ilustrovaným časopisům, jimž se pomalu již začíná nedostávati pozemských českých celebrit pro první stránku. Ale nepomyslil si to, poněvadž se o takové časopisy hrubě nestará, a řekl jen k sobě: No, děkuji pěkně, tedy samí umělci! Kam jsem se to dostal! Zdejším domácím pánům nezávidím - měl jsem na zemi jen jednoho malíře a toho mi byl sám čert za nájemníka dlužen!"
"Já sám jsem básníkem," poučoval ho dále měsíčan, "a jméno Hvězdomír Blankytný rozléhá se, bez chlouby, zvučně po celém měsíci."
Jestliže měsíčan myslil, že tím básnictvím pozemšťanu imponoval, zmýlil se velice.
Pan Brouček usmál se pohrdli vě a prohodil jen: "Hvězdomír Blankytný! Toť ňáké jméno!"
"Divíš se mu ? Toť přece jméno zcela obyčejné. Jak ty se jmenuješ?" "Tak s vysoka ne, jako vy," odvětil Brouček s důrazem na tom zdvořilém plurálu. "Jen Matěj Brouček."
"Brouček! Tedy i jména svoje sbíráte vy ubozí pozemšťané v nízkém prachu! Vypůjčujete si je od bídného hmyzu! - A jaké je tvoje povolání?"
"Jsem domácí pán."
Teď zase byl zklamán náš hrdina domnívaje se, že učiní svou odpovědí na měsíčana dojem.
Blankytný tázal se totiž: "Domácí pán? Co je to?"
"Tak! To je pěkné! Neznají zde ani domácích pánů!" zabručel pan
Brouček potichu a vysvětloval: "Mám dům, třípatrový pražský dům, bez dluhů -"
"Po domě se neptám. Chci věděti, co jsi na zemi konal."
"To je otázka! Co jsem konal! Jako by neměl domácí pán práce a starostí od rána do večera. Tu na tebe přiběhnou, že kamna kouří, tu zase, že neteče voda, pak zas abys hlídal toho proklatého malíře anebo běhal na úřad -"
"Nemluv o takových nicotnostech. Pověz, čím jsi sloužil věčným ideálům, v jakém oboru jsi rozšiřoval říši krásy?"
"Krásy?" Pan Brouček nemohl se ubrániti úsměvu. "To je zase moc pěkná otázka! O krásu jsem se mnoho nestaral. Leda, že jsem dal bílit průčelí, když to magistrát nařídil."
"Bílit-! A to jmenuješ sloužením kráse! Ó, vidím, ze nemáte vy ubozí pozemšťané ani nejslabšího tušení, co je krása. Ach, jak vás lituji, jak jste nešťastni!"
A měsíčan, rozbaliv znovu onen velký kus látky, dal se do hlasitého pláče.
Pan Brouček se již rozzlobil. "To není člověk, to je tvaroh!" hučel do sebe. "Teď se dokonce rozpláče nad tím. že dávám bílit dům. Už pochopuju, proč bere s sebou místo kapesníku hned celé prostěradlo."
Měsíčan, vyplakav se, učinil novou otázku: "Snad vy pozemšťané ani nevíte, co je láska?"
"Hoho! To abychom nevěděli! Snad ne myslíte, že jsme svatí. Já sám vyvedl za mladých let leckterou hloupost -"
"Ustaň, bídníku, ustaň! Neznesvěcuj božský ten cit svým hrubým dechem! Ne, tys nikdy, nikdy nemiloval. Tys neschopen toho svatého žáru."
"No, mluvte si co chcete. Ale jestli rozumíte svatým žárem to, co my na zemi prostě jmenujeme namlouváním, mohl bych vám leccos povídati ze svých mladších let a ještě nyní - zde to mohu říci - spatřím-li švarnou holčici, leckdy neodolám pokušení vzít ji za kulatou bradu nebo ji štípnout do červené tvářičky -"
"Mlč, ohavníku! Ni slova více! Žasnu nad nízkostí, která se může takto rouhati vznesené důstojnosti posvátného ženství."
"Ajajaj l Snad tu nemáte na měsíci samé nedůtklivé princezky! Posvátné ženství! Či snad se dokonce modlíte ku svým krásotinkám?"
"Ovšem, že se modlíme ke svým andělům, ke svým světicím a bohyním - neboť věz také, že těm korunám stvoření přikládáme jenom jména nejsvětější. Vidím, že tě musím přede vším poučit, jak se sluší chovati k těmto zázrakům nebeským. Zjeví-li se ti některá z těch perel veškerenstva, musíš padnouti na kolena a zlíbati lem její řízy. Vzneseš-li svých zraků k ní, musí zářiti neskonalým obdivem, a mluviti nesmíš k ní jinak než nadšenými hymnami."
"A to máte pěkné způsoby! To by se mi chtělo - klekat před ledajakou zástěrou!"
"Zadrž, zlolajný jazyku! Nemůžeš-li pojmouti naše ušlechtilé mravy, alespoň se jich nedotýkej svou mrzkou blasfemií. Prohlašuji, že nestrpím tě ani chvilku déle po svém boku, neslíbíš-li, že budeš jednati dle mého poučení."
"Nu, třeba tedy. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Jen, jsou-li alespoň vaše měsíčanky k čemu -"
"Seraf, kterého za krátko spatříš, jest nedostižným souborem rajských vděků. Již patnácte let nyju horoucí touhou k té spanilé hvězdě, šeptaje jitřní zoře a lkaje večerním červánkům líbezné jméno: Etherea!"
"Patnáct let! Pěkně děkuju. Na Vašem místě byl bych té kamenné slečně dávno zazpíval: Pro jedno kvítí slunce nesvítí a tak dále."
"Kamenné? Etherea kamenná? Ó, cherub tento je ztělesněný cit a blahé tušení mi praví, že i ona sklání ke mně liliový kalich své lásky."
"Tedy Vám brání starý? Je to snad zámožný člověk a mysli si, že nějaký hladomřivý písnic - či, tento - zkrátka, že se nehodíte pro jeho dceru?"
"Ó, vznešený ten muž ctí vysoko poesii a svěřil by mi svůj klenot s radostí. Jest mým otcovským přítelem a nestrpím, abys mluvil nešetrně o velebném kmetu, který probádav hloubavým duchem všechny tajiny všehomíra, nyní v tichém útulku, vzdálen ruchu měsíčního, žije toliko štěstí své anjelské dcery."
"Ach - tedy nějaký profesor v pensi!"
"Profesor! Nevystihlý mudřec, pravím ti, nejpřednější z našich filosofů."
"No buďsi! Ale teď mi řekněte: Má-li vás ona ráda a není-li tatík proti tomu, proč si ji tedy k ďasu neberete za ženu?"
"Ó, svatá prostoto pozemská! Tedy prosaickou ženitbou mám se připravit o to sladké toužení, o ten božský ples a žal, o ta neskonalou poesii čisté, ideální lásky? Což nevíš, že se závojem nevěstiným strháme zároveň nejkrásnější sen svého života?"
"Nejsem sám advokát ženění; ale slyšte, je-li u vás všech takováhle láska v obyčeji, odkud se pak berou -"
Blankytný odvrátil se s nevolí od pana Broučka a zacpal si dlaněmi uši. Pak naladil své varyto a začal k líbezným jeho zvukům zpívati nadšenou píseň. Pan domácí, vznášeje se (ano, do slova: vznášeje se) podle něho, oddával se zatím prosaickým úvahám.
Měsíčan pěl: "Ó, hvězdný van již kane v duše mojí šer - již v kalich ňader plane vonná hudba sfer - již cítím v rajském blízku její vlahý zor - jak v perlách vodotrysku dálný meteor!"
Pan Brouček přemítal: Ubohý Matěji, kam jsi se to dostal na stará kolena! Má to pánbůh také divnou čeládku na svých planetách. To jsme my na zemi přece jen chlapíci proti těm potřeštěným měsíčním strašidlům. Vždyť to nemá ani kus poctivého těla na sobě! Jsou-li zde také zvířata podle nich -. Počkejme, přitočím se k té křídlaté kobyle, která vypadá na pohled dosti pěkně. - Ach, ty můj bože! Cítíš mezi prsty pavučinu místo masa . . . Pomoz pánbůh, jsou-li také měsíční voli a skopci z takové rasy!
Měsíčan pěl: "Ó, jitřenko ty rosná dumných peruti, - ty škeble perlonosná, stinná labuti, - ó, kněžko luzných tajů, zjev mi hvězdnou líc - an z bájných lásky krajů zpěv ti blýská vstříc!"
Pan Brouček přemítal: Povídá, že mu starý přeje a dcera také. Něčím nás tedy musejí uvítat - ale čím, to je ta otázka. Aby takhle ti éteríčti měsíčané požívali jen větrových pokroutek a limonády! Za takovou snídani bych se pěkně poděkoval.