Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Lapáčková byla ženština velmi pilná; dokud byla "ďoukou" svobodnou, zakládala si na tom, že u Myšků, hospodářů, co do práce nikdo se jí nevyrovná. Teď, kdy bylo jí kromě prací v Domě obstarávat vlastní malou domácnost, nasazovala večery, často do noci bděla a zrána se slepicemi vstávala, jen aby všemu vyhověla. Nejednou šla s konvemi nanosit vody, když už úplné ticho rozprostíralo se nad temnou krajinou, jediné jsouc rušeno šuměním lesů ji obklopujících a prostupujících.
A tu kdysi v dubnu, za teplé již noci i ona spatřila ono domnělé strašidlo, v bílou loktušku zahalené, sestupovati s Doláneckého kopce; usedlo na kamenné stupně školy, za chvíli zaťukalo na okno a pak, když otevřel velebný pan Drašar, jejž i ve tmě poznala podle jeho obleku, od vesnického kroje zcela se lišícího, vklouzlo do dveří tichnounce se zavřevších.
Zalekla se bílé postavy nejprve; ale pak, když ve škole se zratila, uvědomila si, že není to duch, leč mladá ženská. Do tváře jí neviděla a nepoznala ji; poznala až brzičko ráno, když opět šla kolem školy. I z hluboce stažené plachetky zasvítily na ni tmavé a vášnivé oči Josefky Maděrovy z Dolánek; a když před denní prací v Domě a před vyučováním přišla do školy, aby tam uklidila, spatřila na stole na bílém šátku rozestřené buchty, koláče a "pekáčky".
Pan Drašar přiskočil, aby nadílku tu odstranil, leč příliš pozdě; odvrátil se v nesnázích a šel k oknu.
Lapáčková šla za ním: "Ničehož nic hovořit nebudu, velebný pane, neráčej se bát! Dyť mám z toho rozum, že tak zvostat nemůžou - -"
Michl položil Lapáčkové ruku na šíji. "Tys hodná, Terko - - A neboj se, já jí nezanechám, vše jí vynahradím, za ženu si ji vezmu, jen co dojde rozhodnutí. Bojuji stále se životem a smrtí, a doufám, že život vybojuji!"
Žena konečným slovům zcela neporozuměla, ale přece horlivě pokyvovala hlavou: "Pepička si toho vod velebnýho pána zaslouží, je hodná. A je statečný postavy a hezká; velebnýmu pánoj na haňbu nebude; z rodu je poctivýho, - dyť dvojctihodný paničky na farách taky bejvaj ze selskýho!"
"Ano, Terko, ty, ačkoli prosté mysli, dobře jsi uhodla. Josefka, až svou věc vybojuji, půjde se mnou do domu mého otcovského v Poličce a tam bude hospodařiti svému manželovi, jako manželka Lidmila hospodařila mému předchůdci dávnému, děkanu Šimonu Litomyšlskému." Michl hovořil rozčileně a vděčně se díval na hezounkou podruhyni.
"Velebnej pán si ji vycvičí, - Pepička se naučí všemu! A velebnýmu pánoj bude taky líp; šak mu bejvalo smutno - -"
"Bylo, - a nejen teď, již dávno...," šeptal Michl skoro sténavě, spíše sám sobě nežli ženě, která pozorně mu naslouchala. "Vystoupil jsem ze své církve a ze svého řádu, protože jsem nechtěl býti lhářem a protože jsem chtěl býti živ podle práv a zákonů přírody. Ale zůstal jsem sám a sám! Všecky ženy se mi vyhýbaly, jako bych byl ještě stále v osidlech římských. Také ty, Terko, jsi se mne bála za ze školy utíkala, jakmile jsem tě po tváři pohladil!"
"Já tehdivá už mluvila s naším a dali sme si slovo, že se zeberem, až tatínek v Domě na to svolí. Ani bych se k velebnýmu pánoj nešikla, sem jenomej tak domácí, na knížkách říkat ani podepsat se neumím," vytáčela se Lapáčková v nesnázích. "Byla sem sirotek, vod malička sem sloužila, jenomej těžkou práce ďála. To Pepička Maděrova je dokonca inší, přecej z hodný chalupy - - -"
"Ona jediná se hned napoprvé měla ke mně přívětivě, neutíkala, vyptávala se, zda ničeho nepotřebuji, zdali nemám hladu, že mi přinese, až budou doma péci," pravil Michl zamyšleně.
"Pepka je kurážná, velebný pane Drašar, nevostejchá se, - toť, inší by si netroufala! Březinský ďouky se chlapcům nevyhejbaj, ale přecej na pana profesora, na důstojnýho pána, si nepomyslej," vysvětlovala Lapáčková. "A že sem i neviděla, dyž pekáčky a koláče nosívala?"
"Řekla, že za dne by lidi pomluvili mne i ji, - a že by jí pak bratr i nevlastní matka vyčítali. Přišla, je tomu několik dní, a pak zas a zase, - ale hned utekla. Ale když přišla včera, na okna zaťukala, prosil jsem ji, aby zůstala... Samas uznala, Terko, jak mně muselo býti smutno," vyznával se Michl a všecka jeho zahnědlá tvář zardívala se vzpomínkou.
Lapáčková jeho řeč poslouhala a přitom, přinesši si z úzké síně pometlo, světničku pečlivě zametala. Urovnala i peřiny na posteli, věci roztroušené na stolku a na polici, postavila židle ke zdi, jen knih a papírů se nedotkla; věděla, že to pan Drašar nemá rád. Odcházejíc s pometlem do klasy, pravila upřímně: "Může se velebnej pán na mě spolehnout."
A nesměle, již napolo ve dveřích dodala: "Dej jim Pán Bůh štěstí!"