Menu
Pratchett Terry (*28.04.1948 - †12.03.2015)
Barva kouzel (Úžasná Zeměplocha) (2)
V poslední době se většinou přistupovalo v centrech magického dění k budování velkých místností z denaturovaného oktironu, který je schopen odstínit téměř všechny druhy kouzel. Tady se ukládaly nejnebezpečnější grimoáry, alespoň na dobu, než jejich moc alespoň částečně vyprchala.
Tak se také ocitl v podzemí Neviditelné univerzity Oktávo, největší ze všech grimoárů. Byla to kniha, která patřila samotnému Stvořiteli vesmíru. A právě tuhle knihu kdysi Mrakoplaš v sázce otevřel. Měl pouhou vteřinu, ve které mohl nahlédnout dovnitř. Po první vteřině by se automaticky dala do pohybu různá poplašná zaklínadla, ale i ta jediná vteřina stačila jednomu z osmi Velkých zaklínadel vyskočit z pradávného svazku a usadit se Mrakoplašovi na mozku jako žába na prameni.
"A co bylo potom?" dychtivě vyzvídal Dvoukvítek.
"No co by. Vyvlekli mě ven. A samozřejmě mě vyrazili ze školy."
"A to vážně nikdo neví, k čemu je to zaklínadlo dobré?"
Mrakoplaš zavrtěl hlavou.
"Ono zároveň zmizelo z té knihy. Stránka zůstala čistá. Nikdo to nebude vědět, dokud ho nevyslovím. Nebo dokud nezemřu, to je jasný. Potom se nějak vysloví samo. Já sám nevím vůbec nic, co se toho týče, mohlo by klidně zastavit slunce, nebo ukončit čas, nebo bůhvíco."
Dvoukvítek ho poplácal po rameni.
"Nemá cenu se tím trápit," řekl optimisticky. "Pojď, porozhlédneme se znovu, jak bychom se odsud dostali."
Mrakoplaš potřásl hlavou. Všechen strach už vypotřeboval. Pravděpodobně prorazil bariéru hrůzy a jeho vědomí bylo v ledově chladném stavu, který ležel na druhé straně. V každém případě se přestal třást.
"S námi je konec," prohlásil. "už takhle chodíme celou noc. Povídám ti, že todle místo je jako pavučina. Je úplně fuk, na kterou stranu deš, vždycky skončíš vprostředku."
"V každém případě to od tebe bylo moc hezké, že jsi mně přišel na pomoc," řekl Dvoukvítek. "Jak jsi to vlastně přesně provedl? Bylo to velice efektní!"
"No, víš," začal čaroděj neohrabaně, "akorát sem si řek 'Toho starýho dobráka Dvoukvítka bych v tom neměl nechávat samotnýho a...'"
"Takže teď musíme najít toho člověka, toho Bel-Shamharotha, a vysvětlit mu, jak se věci mají, a třeba nás pustí ven," navrhl Dvoukvítek.
Mrakoplaš si zatřepal prstem v uchu. "Tady musí bejt nějaká divná ozvěna," prohlásil zmateně. "Já měl pocit, že si řek něco jako najít a vysvětlit."
"To jsem také řekl."
Oba ozařoval pekelný svit jednoho z krystalů. Mrakoplaš na něj upřel pohled. "Ty chceš hledat Bel-Shamharotha?" zeptal se nevěřícně.
"Proč ne, vždyť se nemusíme do ničeho plést. Je se ho zeptáme na cestu."
"Tak ty chceš najít Požírače duší a nezaplést se? Jen tak mu kejvnout na pozdrav a zeptat se ho, kudy ven? Ty chceš něco vysvětlovat Odesílateli os-sakra!" Mrakoplaš v poslední chvíli ukousl konec slova a dokončil větu. "Ty jsi blázen, člověče! Hej! Okamžitě se vrať!"
Vyrazil chodbou za Dvoukvítkem a po několika vteřinách se zaúpěním zastavil.
Fialové světlo tady bylo mnohem silnější a dávalo všem předmětům neskutečné, odpudivé barvy. Nebyla to chodba, ale rozlehlá místnost a s několika stěnami, které se Mrakoplaš pro jistotu nepokoušel spočítat. Z každé stěny vycházela jedna chodba, celkem tedy os- ... 7A chodeb.
Kousek od sebe uviděl nízký oltář, který měl deset bez dvou stran. Oltář však nestál ve středu sálu. Ve středu byla naopak vsazena obrovská kamenná deska, která měl dvakrát víc stran než čtverec. Byla neobyčejně masívní. V podivném světle se zdálo, že je mírně nakloněná. Jednou stranou zřetelně vystupovalo nad ostatní dlaždice, které byly jejími miniaturními kopiemi.
Dvoukvítek stál přímo uprostřed desky.
"Hej, Mrakoplaši! Podívej se, co jsem našel!"
Z ústí jedné chodby se vykolébalo Zavazadlo.
"To je bezvadný," rozveselil se Mrakoplaš. "Príma, může nás odtud vyvést. Nejlíp hned!"
Dvoukvítek se začal v Zavazadle hrabat. "Jasně, jen co si udělám pár obrázků. Jenom musím najít to přídavné zaří..."
"Řek sem hned!"
Mrakoplaš se zarazil. V ústí chodby přímo na druhé straně sálu stál Hrun Barbar a v ruce, velké jako menší šunka, svíral obrovský černý meč.
"Ty?" prohlásil Hrun nejistě.
"No né! No jo, to jsem já. Ty seš Hrun, žejo? Už jsem tě neviděl, ani nepamatuju. Copak tě sem přivedlo?"
Hrun ukázal prstem na Zavazadlo. "To," odpověděl. Zdálo se, že ho složitý rozhovor poněkud vyčerpal. Pak dodal tónem, ve kterém se mísilo prohlášení, konstatování, výhrůžka a ultimatum: "Je to mý!"
"Patří to tadyhle Dvoukvítkovi," odpověděl mu Mrakoplaš. "Dám ti jednu radu. Nešahej na to."
Pak mu došlo, že to bylo přesně to nejhorší, co mohl Hrunovi říci, ale to už Hrun odstrčil Dvoukvítka stranou a natáhl se k Zavazadlu...
... které vystrčilo nožičky, kousek ustoupilo a výhrůžně pootevřelo víko. Mrakoplašovi se zazdálo, že v nejistém světle zahlédl řady obrovských zubů v barvě slonové kosti.
"Hrune," řekl rychle Mrakoplaš, "je tady něco, co ti musím říct!"
Hrun k němu otočil nechápavý obličej.
"Co?" zeptal se.
"Víš, je to o číslech. Podívej, víš, že když sečteš sedm a jednu, nebo tři a pět, nebo když odečteš dvě od deseti, dostaneš číslo. Dokud jsme tady v chrámu, nesmíš ho vyslovit, jen tak budeme mít alespoň nějakou šanci dostat se odsud živí. Jinak se odsud dostanem jen jako mrtvoly."
"Kdo je to?" dotazoval se Dvoukvítek. V ruce svíral jakousi klícku, kterou vytáhl z nejtajnějších hlubin Zavazadla. Byl plná nevrlých a zamračených růžových ještěrek.
"Já jsem Hrun!" prohlásil Hrun pyšně. Pak se podíval na Mrakoplaše. "Co?"
"Prostě to číslo neříkej, jasný?" naléhal Mrakoplaš.
Potom upřel zrak na meč v Barbarově ruce. Zbraň byla černá, v takové té černi, která je spíše hrobem barev než samotnou barvou, a na čepeli měla ozdobnými runami vyryt jakýsi nápis. Ještě zřetelnější byla slabá oktarínová barva, která jej obklopovala. Meč si musel Mrakoplaše všimnout, protože najednou promluvil hlasem, který zněl jako skřípot nehtu po skle.
"Zvláštní," prohlásil. "A copak by se stalo tak strašného, kdyby mu to slovíčko osm uklouzlo?"
UKLOUZLO, Kouzlo, zlo, odpověděly mu všechny ozvěny. Hluboko pod zemí znovu zaskřípal jakýsi balvan.
Ozvěny, i když zeslábly, odmítaly zemřít. Odrážely se ode zdi ke zdi, křižovaly se a znovu odrážely a fialové světlo se rozblikalo podle zvuku.
"Udělals to!" zaječel Mrakoplaš. "Říkal jsem ti přeci, že tady nesmíš vyslovit osum!"
Zarazil se, zděšený sám nad sebou. Ale slovo bylo venku a připojilo se ke sborovému huhlání svých kolegů.
Mrakoplaš se obrátil a dal se na útěk. Jenže vzduch náhle zhoustl jako sirup. Kolem začal růst obrovský magický náboj, větší, než jaký kdy v životě cítil. Pohyboval se bolestně pomalu a jeho končetiny za sebou ve vzduchu nechávaly stopu ze zlatých jiskřiček.
Za zády se mu ozvalo skřípění, když se obrovská osmihranná deska zvedla na jedné straně vzhůru, převrátila se a se zaduněním dopadla na kamennou podlahu. Z díry se hadovitým pohybem vysunulo cosi tenkého a černého a obtočilo se Mrakoplašovi kolem kotníku. Čaroděj s výkřikem dopadl na dlaždice, které se chvěly jako osikové listí. Chapadlo ho začalo vléci po podlaze.
Najednou se před ním objevil Dvoukvítek a natáhl k němu ruce. Čaroděj se zachytil těch drobných paží jako tonoucí stébla a oba leželi na podlaze tvářemi k sobě. Pomalu, ale jistě se k otvoru sunuli oba.
"Co drží tebe," zalapal po dechu Mrakoplaš.
"N-nic!" odpověděl Dvoukvítek, "co se to vlastně děje?"
"Něco mě táhne do díry, no, co sis myslel?"
"Oh, Mrakoplaši, mně je to strašně líto..."
"Tobě je to líto..."
Ozval se zvuk okružní pily a tah na Mrakoplašově noze najednou povolil. Otočil hlavu a uviděl Hruna, který stál ve válečnickém postoji přímo u otvoru a ďábelskou rychlostí sekal do chapadel, která se k němu natahovala.
Dvoukvítek pomohl čaroději na nohy, oba se přikrčili u kamenného oltáře a pozorovali zápas té divoké postavy s dotírajícími chapadly.
"Je to marné," povzdechl si Mrakoplaš. "Odesílatel si může vytvořit nových chapadel, kolik bude chtít. Co to děláš?"
Dvoukvítek horečnatě připevňoval klícku s uvězněnými ještěrkami k obrázkové skříňce, kterou postavil na skládací trojnožku.
"Z tohohle prostě musím mít obrázek," mumlal. "To je přeci dokonalé! Hej, skřete, slyšíš?"
Obrázkový šotek otevřel dvířka, na chvilku se zahleděl na scénu před sebou a zmizel uvnitř. Mrakoplaš vyskočil, když se něco dotklo jeho nohy, a ze všech sil dupl na pátrající chapadlo.
"Dělej, je načase, abysme se vypařili." Chytil Dvoukvítka a ruku, ale turista se mu vzpíral.
"To chceš utéct a nechat Hruna s tou věcí samotného?"
Mrakoplaš se na něj nechápavě podíval. "Proč ne?" zeptal se. "Vždyť je to jeho zaměstnání!"
"Ale ono ho to zabije!"
"No, mohlo by to dopadnout hůř," zakýval hlavou Mrakoplaš.
"Cože?"
"Mohlo by to zabít nás," zněla Mrakoplašova logická odpověď.
Dvoukvítek ukázal rukou. "Podívej, ono to chytlo moje zavazadlo!"
Než stačil Mrakoplaš Dvoukvítka zadržet, oběhl turista oltář a rozběhl se na okraj otvoru ke své truhlici. Zavazadlo bezvýsledně chňapalo víkem po neodbytných chapadlech a Dvoukvítek do nich začal rozzlobeně kopat.
Ze spleti kolem jámy vyrazil další liánovitý útvar, obtočil se Hrunovi kolem pasu. Hrun už teď byl mezi chapadly, která ho obklopovala, stěží k rozeznání. Mrakoplaš v hrůze přihlížel, jak jedno z nich vyrvalo Hrdinovi z ruky meč a odhodilo zbraň ke zdi.
"Řekni své zaklínadlo!" vykřikl na něj Dvoukvítek.
Mrakoplaš se nehýbal. Díval se na Věc vynořující se z jámy. Bylo to vlastně obrovské oko a to se upíralo přímo na něj. Kolem pasu ho sevřelo chapadlo a ochromený čaroděj slabě zakvílel.
Jednotlivá slova zaklínadla se mu proti jeho vůli začala tlačit do krku. Jako ve snu otevřel ústa rty se mu začaly formovat v první strašlivé slabice.
Z chomáče vyrazila další chapadlo, obtočilo se mu kolem krku a začalo ho škrtit. Dusil se, potácel a chapadla ho neúprosně přitahovala k otvoru ve středu místnosti.
Jednou rukou se mu podařilo zachytit se Dvoukvítkovy obrázkové skříňky, která se mu na okamžik ocitla na dosah. Uchopil ji stejně instinktivně, jak by jeho dávný prapředek uchopil při útoku tygra kámen. Kdyby se tak alespoň mohl pořádně rozmáchnout a udeřit s ní do Oka..."
... zatím mu Oko vyplnilo celý vesmír. Mrakoplaš cítil, jak se jeho vůle ztrácí jako voda z řešeta.
Před ním se mihla klícka, připevněná na obrázkové skříňce, a její nevrlí obyvatelé. Úplně mimochodem, tak, jak si odsouzenec v poslední chvíli všimne každého škrábance a skvrny na popravčím špalku, si i Mrakoplaš všiml, že mají napuchlé modrobílé ocasy, které se nebezpečně chvějí.
Mrakoplaš se nezadržitelně blížil k Oku a v hrůze před sebe pozvedl jako poslední obranu obrázkovou skříňku. V téže chvíli zaslechl obrázkového skřítka, který prohlásil: "Už jsou akorát zralí, dýl je neudržím. Takže bych prosil o úsměv!"
Pak z klícky vyletěl blesk, tak bílý a jasný, že se vlastně světlu ani nepodobal.
Bel-Shamharoth vykřikl, vydal ze sebe zvuk, který začal vysoko nad prahem ultrazvuku a skončil někde v Mrakoplašových vnitřnostech. Všechna chapadla na okamžik ztuhla jako dřevěné tyče, odhodila všechno, co svírala, a pak se stáhla do jediného chomáče před ztýraným Okem. Vzápětí se celá hmota vrhla do otvoru a tápající chapadla za sebou bleskem přitáhla těžkou kamennou desku. Bez ohledu na to, že jich několik zůstalo přiskřípnuto pod jejími okraji, ji přirazila na místo.
Hrun padl na zem, několikrát se převalil, odrazil se od stěny, vyskočil a chopil se meče. Pak začal systematicky ničit zbylá chapadla. Mrakoplaš ležel na kamenné podlaze a vysvětloval si, proč se nesmí zbláznit. Když zaslechl dutý, dřevěný zvuk obrátil hlavu.
Zavazadlo dopadlo na záda, na své oblé víko. Teď se vztekle kolébalo ze strany na stranu a kopalo ve vzduchu svýma malýma nožičkama.
Mrakoplaš se opatrně rozhlédl po Dvoukvítkovi. Človíček ležel jako malá hromádka u vzdálené stěny a bylo slyšet, jak sténá.
Čaroděj se přeplazil po podlaze až k němu a zašeptal: "Co to k sakru bylo?"
"Proč byli tak ostří?" zamumlal Dvoukvítek. "U všech bohů. Moje hlava..."
"Příliš ostří?" ozval se Mrakoplaš. Podíval se na klícku připevněnou k obrázkové skříňce. Ještěrky, na první pohled mnohem hubenější, ho se zájmem pozorovaly.
"No přece ti salamandři," zasténal Dvoukvítek. "Ten obrázek bude určitě přeexponovaný, já to věděl..."
"To sou salamandři?" obrátil se k němu nedůvěřivě Mrakoplaš.
"Samozřejmě. To je standardní přídavné zařízení."
Mrakoplaš přešel mírně nejistým krokem ke skříňce a zvedl ji. Samozřejmě, že už viděl salamandry, ale to byl běžný malý druh. Kromě toho taky plavali ve sklenici konzervační tekutiny, v oddělení biologických kuriozit, hluboko ve sklepeních Neviditelné univerzity. Kolem centrálního moře totiž salamandři už dávno vyhynuli.
Pokusil se vybavit to málo, co o nich věděl. Byla to magická stvoření. Salamandři neměli ústa, protože se živili jen vydatnou podstatou slunečního světla, obsaženou ve vlnové délce oktaríny. Energii vstřebávali kůží na celém povrchu těla. Samozřejmě že vstřebávali i ostatní složky světla, ale ty ukládali do zvlášť uzpůsobeného vaku, odkud byly vždy po nějaké době vylučovány zcela přirozeno cestou. Poušť, obydlená zeměplošskými salamandry, vypadal v noci jako maják.
Mrakoplaš položil skříňku na zem a zachmuřeně pokýval hlavou. Se vším tím oktarínovým světlem, které vyplňovalo chrám, se museli salamandři doslova dusit a nakonec si příroda vyžádala svá práva.
Obrázková skříňka se začala na své trojnožce sunout stranou. Mrakoplaš se ji pokusil kopnout, ale minul. Začínal nenávidět Myslící hruškovník.
Do tváře ho něco píchlo. Nervózně si po ní přejel rukou.
Zděšeně se ohlédl, když kousek od něj zazněl odporný zvuk, podobný skřípotu porcovacího nože, prořezávajícího hedvábí.
"To je velice nedůstojné."
"Drž hubu," prohlásil Hrun. Používal Kring jako páku a pokoušel se zvednout horní část oltáře. Barbar zvedl oči a usmál se na Mrakoplaše. Čaroděj alespoň doufal, že otevřená ústa stažená v děsivou grimasu představují úsměv.
"Kouzlo jak hrom," prohlásil Barbar a rukou velikosti šunky znovu přitlačil na protestující čepel. "Šábnem se vo poklad, he?"
Mrakoplaš zabručel, protože ho něco malého a tvrdého bodlo do ucha.odkudsi sem zavál slabý větřík.
"Jak víš, že je tam poklad?" zeptal se.
Hrun znovu zabral a tentokrát se mu podařilo vstrčit prsty do vzniklé štěrbiny. "Planý jabko najdeš pod planou jabloní," prohlásil. "Poklad najdeš pod voltářem. Logika, ne?"
Zaskřípal zuby a vzepřel se ze všech sil. Kamenná deska se zvedla s těžkým úderem dopadla na zem.
Tentokrát něco udeřilo Mrakoplaše silně do ruky. Máchl do vzduchu a podíval se na věc, kterou chytil. Byl to úlomek kamene, který měl tři plus pět stran. Vedl oči ke stropu. Že by se to propadalo? Hrun si pobrukoval nějakou odrhovačku a vytahoval z dutiny pod znesvěceným oltářem vak ze zteřelé kůže.
Ve vzduchu to praskalo, zářilo a bzučelo. Nepostihnutelný vítr se opřel do čarodějova roucha látka mu zapleskala v záři modrých a zelených jiskřiček kolem těla. Mrakoplašovi proletělo okolo hlavy několik vyplašených, napůl viditelných duchů, které vzápětí odsál průvan.
Pokusil se zvednout ruku. Okamžitě se mu kolem ní vytvořila zářící oktarínová korona, protože kouzelný vítr neustále sílil. Nápory větru se hnaly místností, aniž zvedly byť jediné zrníčko prachu a přitom obracely Mrakoplašovi víčka naruby. Ječely v tunelech jako sněm čarodějnic a jejich řev se odrážel od kamene ke kameni. Dvoukvítek se vztyčil a pod náporem astrálního vichru se ohnul skoro až k zemi.
"Co to je, u všech čertů?"
Mrakoplaš se napůl otočil. Okamžitě se do něj opřel ječící vichr a téměř ho porazil. Pak se kolem prohnalo několik poltergeistů - šramotilů v podobě malých vírů a marně se pokusili zachytit se jeho nohou. Hrunova ruka vyletěla kupředu a pevně Mrakoplaše zachytila. Za několik vteřin už on i Dvoukvítek leželi na zemi v závětří vypleněného oltáře a zhluboka oddechovali. Vedle nich si jiskřil mluvící meč Kring, jehož magické pole v bouři alespoň stokrát zesílilo.
"Drž se," křičel Mrakoplaš.
"Ten vítr," odpovídal mu stejně hlasitě Dvoukvítek. "Odkud se tady bere? A kam vane?" Podíval se Mrakoplašovi do tváře, a když spatřil, jaká se mu na ní zračí hrůza, zdvojnásobil sílu, kterou se přidržoval oltáře.
"Jsme ztraceni," zamumlal Mrakoplaš, zatímco nad hlavou se jim bortil a praskal strop. "Vodkuď přicházej stíny? Přesně vodtama přilít ten vítr!"
Jak čaroděj věděl, dělo se tohle: šokovaný Bel-Shamharoth se nořil do nejhlubších rovin podsvětí a jeho duch, uhnízděný v celé hmotě chrámu, byl vysáván z kamene a proudil do oblastí, které se podle nejmoudřejších zeměplošských kněží nacházely částečně pod zemí a částečně Jinde. V okamžiku, kdy Bel-Shamharoth opustil chrám, vtrhl do něj pustošící Čas, který se k němu tisíce ostudných let netroufl ani přiblížit. Teď, když se mu otevřely brány, dolehl na stavbu nesmírnou vahou všech nastřádaných a zadržovaných vteřin. Hrun se podíval na pukliny ve stropě, které se stále rozšiřovaly a zhluboka si povzdechl. Potom si vstrčil dva prsty do úst a ze všech sil hvízdl.
Bylo to zvláštní, ale ten skutečný zvuk přehlušil pseudohluk rostoucího astrálního víru, který vznikal nad středem osmihranného otvoru ve středu místnosti. Vzápětí se ozvala dutá ozvěna zvláštního klapotu, podobného chřestění kostí. Ta se ale rychle změnila v normální pozemský zvuk - ve zvuk okovaných kopyt.
Praskajícím portálem dovnitř vklusal Hrunův válečný hřebec a vzepjal se vedle svého pána na zadní. Hříva mu vlála v astrálním větru. Barbar se pracně postavil na nohy strčil kožený vak s pokladem do pytle, zavěšeného u sedla. Pak se vyšvihl do sedla, natáhl se dolů, uchopil Dvoukvítka za límec a vytáhl ho před sebe na koňský krk. Kůň se obrátil a Mrakoplašovi se s vypětím všech sil podařilo vyškrábat se za Hruna na koňský zadek. Barbar neprotestoval.
Kůň vyrazil jistým krokem do spleti podzemních tunelů, přeskakoval hromady navršené suti napadané ze stropu a uskakoval před padajícím balvany. Zachmuřený Mrakoplaš, který se držel na koňském hřbetě ze všech sil, se ohlédl.
Nebylo divu, že se kůň hnal dopředu takovou rychlostí. Těsně v patách měl velkou, výhrůžně vyhlížející truhlici a obrázkovou skříňku, která se na svém trojnohém stojanu nebezpečně potácela. Schopnost Myslícího hruškovníku následovat svého pána kamkoliv byla taková, že se z jeho dřeva kdysi vyřezávali všechny předměty, které se dávaly do hrobů zemřelým králům...
Pod širé nebe vyjeli několik vteřin předtím, než se osmihranná brána zbortila a rozpadla v hromadu opracovaných kamenů.
Vycházelo slunce. Odjížděli. Za nimi se zvedal stále mohutnější sloup prachu, jak se chrám postupně propadal sám do sebe, ale ani jeden z nich se neohlédl. Na jednu stranu to byla ostuda, protože Dvoukvítek mohl v těch chvílích získat obrázky, které by byly výjimečné i podle měřítek Zeměplochy.
V prášících troskách se něco pohnulo. Zdálo se, že je potahuje zelený koberec. Pak z nich doslova vybuchl dub a rozprostřel mohutné větve, jako by se rozprskla zelená raketa, načež se změnil v hromadu trouchnivějícího dřeva, dřív než se přestaly kývat špičky listů. Pak vyrašil z hromady kamení buk, zvětšil se jako houba, dozrál a padl k zemi v oblaku dřevěného prachu, uprostřed svých vlastních zelených výhonků. V té chvíli už byl chrám napůl zasypanou hromadou kamení, kterou obrůstal zelený mech.
Čas, který se konečně vydal na válečnou stezku, se teď rozhodl svou práci dokončit. Pěnící styčná plocha mezi slábnoucí magií a rostoucí entropií se řítila dolů z kopce a dostihla i cválajícího koně. Jeho jezdci, kteří byli sami tvory Času, si toho samozřejmě nevšimli. Do kouzleného lesa však stěna udeřila bičem staletí.
"Úchvatné, co?" poznamenal hlas kdesi ve výši Mrakoplašova kolena ve chvíli, kdy kůň probíhal oblakem dřevěného prachu a padajícího listí.
Hlas měl v sobě jakýsi podivný kovový tón. Mrakoplaš se podíval na meč Kring. V hrušce jílce byly zasazeny dva velké rubíny a Mrakoplaš měl pocit, že ho jimi meč pozoruje.
Z bažinatého okraje pralesa pak všichni sledovali boj mezi stromy a Časem, který ovšem musel dopadnout tak, jak nakonec dopadl. Jestliže pojmeme jejich zastávku jako hlavní program, pak se musíme zmínit i o kulturní vložce, jíž byla konzumace neopatrného medvěda, který vběhl Hrunovi přímo do rány.
Mrakoplaš pozoroval Hruna přes kus pečeného masa. Když se Hrun věnoval své profesi, tedy hrdinským činům, byl úplně jiný, než jak ho Mrakoplaš znal. Nebyl to ten Hrun, který se občas objevil v Ankh-Morporku, naléval se vínem k prasknutí, hýřil a pral se. Teď byl ostražitý jako kočka, hbitý jako leopard a očividně zcela ve svém živlu.
A přežil jsem setkání s Bel-Shamharothem, připomněl si Mrakoplaš. Neuvěřitelné.
Dvoukvítek pomáhal hrdinovi roztřídit poklad odcizený z chrámu. Bylo to většinou stříbro, posázené odpudivými purpurovými kameny. Na hromadě ležely především sošky všech možných pavouků, hlavonožců a stromového osminoha, jehož domovem byly středové pustiny.
Mrakoplaš se pokusil nevnímat skřípavý hlas vedle sebe. Marně.
" - potom jsem patřil pašovi z Re'duratu a hrál jsem hlavní roli v bitvě u Velkého Nefa. Tam jsem také utržil ten malý zoubek, kterého si můžete všinout zhruba ve dvou třetinách délky mé čepele," vykládal mu Kring ze svého dočasného příbytku v trsu trávy. "Jeden z těch pohanů měl oktironový límec, to je opravdu nesportovní chování, že, ale já byl v těch dnech mnohem ostřejší a můj pán se mnou přetínal ve vzduchu hedvábné šátky a - nenudím vás?"
"Cože? Jo ták, ne, ne, vůbec ne. Je to hrozně zajímavý," odpověděl Mrakoplaš s očima upřenýma stále ještě na Hruna. Jak dalece se mu dá důvěřovat? Zůstali uprostřed divočiny, všude kolem budou trollové...
"Vidím, že jste vzdělaný člověk," pokyvoval Kring. "Víte, já se tak zřídka setkám se zajímavým člověkem. Mou velkou touhou je pěkné místo nad krbem, kde bych si hezky visel, víte, v nějakém klidném a tichém sídle. No a to jsem taky jednou strávil pět set let na dně jezera."
"To musela bejt legrace," poznamenal duchem nepřítomný Mrakoplaš.
"Ani ne," odpověděl Kring.
"No jo, asi ne."
"Ze všeho nejvíc bych si přál být radlicí. Nevím sice přesně, co to je, ale zní mi to jako věc, která má něco do sebe, tak nějak smysluplně."
K Mrakoplašovi se rychlým krokem přiblížil Dvoukvítek.
"Mám úžasný nápad," rozzářil se.
"Jo," přikývl Mrakoplaš unaveně. "Proč bysme nepřesvědčili Hruna, aby nás doprovodil do Quirmu?"
Dvoukvítek se zatvářil překvapeně. "Jak to víš?" zeptal se.
"Tak sem si myslel, že tě to napadne," ušklíbl se čaroděj.
Hrun přestal cpát stříbro do sedlových brašen a povzbudivě se na ně zašklebil. Pak jeho oči ulpěly na Zavazadle.
"Kdyby jel s námi, kdo by si nás troufl obtěžovat?" rozvíjel Dvoukvítek svou teorii.
Mrakoplaš se poškrabal na bradě. "Hrun," nadhodil.
"Ale vždyť jsme mu v chrámu zachránili život!"
"No, estli myslíš zabít, když říkáš obtěžovat, tak to by asi vážně neudělal. Takovej zas nejni. To ne. On by nás jenom oloupil, svázal a nechal vlkům, nebo tak něco."
"Ale jdi!"
"Podívej, tohle je skutečný život," vyštěkl na něj Mrakoplaš. "Jednou seš tady, potuluješ se tu s bednou plnou zlata a to tě eště nenapadlo, že každýho, kdo má trochu rozumu v hlavě, budou svědit prsty a při první příležitosti tě vobere?" Alespoň já bych to udělal, dodal v duchu, kdybych neviděl, co dokáže Zavazadlo s takovými prsty udělat.
Potom ho ale napadlo něco opravdu originálního. Přeletěl zrakem z Hruna na obrázkovou skříňku. Obrázkový démonek měl velké prádlo, drhl ho v malých necičkách a salamandři ve své klícce tloukli špačky.
"Mám nápad," rozjasnila se Mrakoplašovi tvář. "Tak mě napadlo, víš, co hrdinové nejvíc milujou?"
"Zlato?" zkoušel Dvoukvítek.
"Ne. Myslím co milujou ze všeho nejvíc."
Dvoukvítek se zarazil. "Asi ti docela nerozumím," zachmuřil se.
Mrakoplaš zvedl obrázkovou skříňku.
"Hrune," zvýšil hlas, "mohl bys sem na chvilku?" Dny v klidu ubíhaly. Je pravda, že se je jednou pokusil přepadnout malá skupinka podmostních trollů a pak je málem dostala parta lupičů, která se k nim přiblížila v noci (naštěstí se nejdřív pokusili otevřít Zavazadlo s tím, že teprve pak podříznou cestující). Hrun pokaždé požadoval a také dostal dvojitou mzdu.
"Jestli se nám něco stane," vykládal mu přátelsky Mrakoplaš, "tak tu nebude nikdo, kdo by uměl zacházet s kouzelnou skříňkou. Žádný další Hrunovy obrázky, jasný?"
Hrun přisvědčil s očima upřenýma na svůj poslední obrázek. Zachycoval Hruna v hrdinském postoji, s jednou nohou opřenou o hromadu mrtvých trollů.
"Dyť já, ty a malej Dvoukvítko vycházíme fajn," zněla Hrunova odpověď. "Víš, ale zejtra bysme měli vylepšit ten profil, co?"
Opatrně zabalil obrázek do kusu trollí kůže a spolu s ostatními ho zastrčil do sedlové brašny.
"Zdá se, že to funguje," obrátil se Dvoukvítek s obdivem k Mrakoplašovi, když Hrun vyjel kupředu, aby prozkoumal další cestu.
"Jasně," zabručel Mrakoplaš. "Hrdinové ze všeho nejvíc milujou sami sebe."
"Víš, že už ses s obrázkovou skříňkou naučil skvěle zacházet?"
"No jo."
"Možná že bys měl rád tohle." Dvoukvítek mu podal obrázek.
"Co je to?" natáhl Mrakoplaš krk.
"To je ten obrázek, který jsi udělal v chrámu."
Mrakoplaš se na něj v hrůze zadíval. Na obrázku, kde se v pozadí rýsovalo několik chapadel, byl zachycen obrovský, křivý, mozolnatý, špinavý a nezaostřený palec.
"No a tak je to se mnou celej život."
"Tentokrát jste vyhrála," řekl Osud a postrčil hromádku duší přes hrací plochu. Shromáždění bohové si oddechli. "Vždyť jsme nehráli naposled," dodal.
Dáma se usmála přímo do těch dvou očí, které vypadaly jako otvory do nekonečna vesmíru.
A pak už zbyla jen ruina obklopená zničeným lesem a sloup prachu, který unášel vánek k obzoru. Na mechem obrostlém hraničním kameni zůstala sedět podivná rozevlátá postava, celá v černém. Budila dojem tvora, kterému se děje křivda, někoho, koho se všichni bojí a komu se vyhýbají, ale kdo je přitom nejvěrnějším přítelem chudých a nejlepším doktorem smrtelně raněných.
Smrť i když samozřejmě neměl oči, pozoroval,jak se Mrakoplaš ztrácí v dálce. Kdyby se mohla Smrťova tvář pohybovat, byl by se tvářil kysele. Smrť, i když měl stále práce nad hlavu, se rozhodl, že ode dneška má i on svého koníčka. Na tom čarodějovi bylo něco, co ho nepopsatelně dráždilo. Třeba to, že nechodil na předem určené schůzky.
VŽDYŤ JÁ TĚ NAKONEC DOSTANU, KÁMO, řekl Smrť hlasem, který zazněl jak zabouchnuté víko olověné rakve. TO BYCH SE NA TO PODÍVAL. Vábení Wyrmu
Hora se jmenovala Wyrmberg a zvedala se téměř půl míle nad zelené údolí. Byla obrovská, šedá a stála na svém vrcholu.
To znamená, že její základna byla v průměru pár desítek yardů. Pak se zvedla a prodírala hustými mračny a půvabně se klenula ven, jako obrácený trubka. Nahoře byla korunována plošinou, širokou dobře čtvrt míle, na níž rostl malý prales, a bohatá zeleň padala v hustých převisech přes její okraj. Stálo tam několik budov. Pramenila tam dokonce i malá řeka, která se ovšem na svém konci řítila přes okraj a větry způsobily, že vzniklý vodopád dopadal dolů jako jemný déšť.
V horní části, těsně nad okrajem plošiny, se černala jako bezzubá ústa ústí mnoha jeskyní. Byla pravidelná a vypadala, jako by nevznikla docela přirozenou cestou. V tom chladném podzimním ránu se tyčila hora Wyrmberg nad pokrývkou mraků jako obrovský holubník.
Rozměry otvorů ovšem naznačovaly, že by případní "holoubci" museli mít rozpětí křídel kolem čtyřiceti yardů. "Je to jasné," prohlásil Mrakoplaš. "Jsme v silném magickém poli."
Dvoukvítek s Hrunem se rozhlédli po malé mýtině, kde se zastavili k polednímu odpočinku. Pak se podívali jeden na druhého.
Koně se tiše pásli na šťavnaté trávě na břehu potoka. Mezi chomáči křovin poletovali žluťáskové.
Ve vzduchu voněl tymián a ozývalo se bzučení včel. Divoká prasata, opékaná na rožni, tiše syčela.
Hrun pokrčil rameny a pokračoval ve své práci. Olejoval si bicepsy. Leskly se mu.
"Mně se zdá, že se nic neděje," řekl.
"Zkus hodit minci," ozval se najednou Mrakoplaš.
"Co?"
"No, dej se do toho. Hoď minci."
"Tak jo," řekl Hrun. "Dyž ti to udělá radost..."
Sáhl do váčku u pasu a vytáhl hrst drobných mincí, které pocházely z lupů v mnoha královstvích. S podezřelou pečlivostí vybral jednu z nich - olověný čtvrt-iotový Zchloty a vybalancoval minci na purpurově zbarveném nehtu palce.
"Tak řikej," prohlásil, "Hlava, nebo -" se soustředěným výrazem si prohlédl druhou stranu mince, "- nebo nějaká ryba s nohama."
"Až bude ve vzduchu," prohlásil Mrakoplaš. Hrun se ušklíbl a vyhodil minci.
Čtvrt-ioťák zavířil vzduchem.
"Padne na hranu," řekl Mrakoplaš a ani se na minci nepodíval. Magie neumírá. Jen místy slábne.
Tohle nebylo nikde jasnější než v modrých dálkách Zeměplochy, kde se odehrály největší bitvy Magické války, která zuřila krátce po Stvoření. V té době byla magie v syrovém stavu snadno a všude dostupná a byla Prvními lidmi nadšeně používána ve válce s bohy.
Skutečná příčina Magické války se dávno ztratila v mlhách Času, ale filozofové Plochy se shodují v tom, že První lidé krátce po svém Stvoření celkem pochopitelně ztratili trpělivost. Těžké a ohňostrojné byly boje, které nadešly; slunce zavířilo na obloze, moře začala vříti, zemi ničily strašlivé bouře, lidem se v oblečení tajemně líhli malí bílí holoubci a sama rovnováha Plochy (nesené, jak známo, vesmírem na zádech čtyř slonů stojících na krunýři obrovské želvy) byla ohrožena. Výsledkem byla rozhodná akce Starých Velkých, kterým se museli zodpovídat i sami bohové. Bohové byli odsouzeni k věčnému životu na nejvyšších místech a lidé byli přetvořeni, takže teď přišli na svět mnohem menší. Větší část Staré magie byla ze země vysáta.
To ovšem nevyřešilo problém míst, která utrpěla za války přímý zásah Zaklínadlem. Magie během tisíciletí pomalu zeslábla, ale při své rozkladu po sobě zanechala pozůstatky v podobě myriád subastrálních částic, které těžce narušily okolní skutečnost...
Mrakoplaš, Dvoukvítek a Hrun zírali na minci.
"Fakt, stojí," zabručel Hrun. "No, jsi přeci čaroděj. A co?"
"Já - já podobný kouzla nedělám."
"Spíš neumíš, co?"
Mrakoplaš jeho poznámku ignoroval, protože to byla pravda. "Zkus to znova," navrhl.
Hrun vytáhl z váčku celou hrst mincí.
První dvě dopadly docela obyčejně, naplocho. Čtvrtá také. Třetí padla na hranu a zůstala na ní stát. pátá se proměnila v malou žlutou housenku a odplazila se pryč. Šestá vyletěla nahoru, a když dosáhla nejvyššího bodu dráhy, ostře zazvonila a zmizela. O chvilku později se ozvalo slabé zadunění hromu.
"Hele, tadle byla stříbrná!" vykřikl Hrun, vyskočil a nohy a výhrůžně se rozhlížel po obloze. "Naval ji zpátky!"
"Nemám ani ponětí, kam zmizla," zavrtěl Mrakoplaš unaveně hlavou. "Pravděpodobně stále ještě zvyšuje rychlost. Můžu jenom říct, že když jsem to zkoušel dneska ráno, nevrátila se mi ani jedna."
Hrun se nešťastně rozhlížel po obloze.
"Cože?" Na Dvoukvítkově tváři se objevil výraz údivu.
Mrakoplaš si vzdychl. Právě toho se obával.
"Zabloudili jsme do místa s vysokým magickým nábojem," odpověděl. "Neptej se mě jak vysokým. Kdysi dávno tady muselo být uměle stvořeno neobyčejně mocné magické pole a to, co cítíme, jsou následné jevy."
"Přesně," pochválil ho kolemjdoucí keř.
Hrunova hlava sebou trhla k zemi.
"Chceš říct, že je to jedno z těch míst?" zeptal se. "Hele, co kdybysme se vocuď zdejchli?"
"Jsem pro," souhlasil Mrakoplaš. "Když se vydáme zpátky po svejch vlastních stopách, mohlo by se nám to podařit. Každou míli, nebo tak, se zastavíme a hodíme si minci."
Spěšně vstala začal cpát všechny věci do sedlových brašen.
"Cože?" přispěl Dvoukvítek svou troškou ke konverzaci.
Mrakoplaš se k němu vztekle otočil. "Hele," štěkl, "hlavně si nevymejšlej. Poď!"
"Ale vždyť je tady hezky," odporoval mu Dvoukvítek. "Populace je sice hodně řídká, ale jinak..."
"Jasně," přikývl Mrakoplaš. "Neni ti to trochu divný? Povídám deme!"
Vysoko nad jejich hlavami se ozval podivný zvuk, který zněl, jako když plácáte kusem kůže do mokrého kamene. Mrakoplašovi nad hlavou s hukotem proletělo něco průhledného a nezřetelného. Silný závan větru rozfoukl popel z ohně do všech stran, napůl upečené prase se vysmeklo z rožně a vzneslo se k nebesům.
To něco se obratně vyhnulo skupině stromů, vyrovnalo se, s řevem opsalo kolem trojice malý kruh a zmizelo směrem na Střed. Za sebou to nechávalo cestičku tvořenou kapkami rozpáleného vepřového sádla. "Co dělají teď?" zeptal se stařec.
Mladá žena pohlédla do křišťálové koule.
"Co jim nohy stačí, prchají na Okraj," oznamovala. "Jen tak mimochodem, pořád ještě s sebou mají tu truhlu na nožičkách."
Stařec se uchechtl a ten zvuk se v zaprášené a zatuchlé hrobce strašidelně rozlehl. "Myslící hruškovník," prohlásil. "To je znamenité. Ano, myslím, že bychom si to měli dopřát. Prosím, má drahá, dohlédni na to, než se dostanou z dosahu tvé moci, ano?"
"Ticho! Nebo..."
"Nebo co, Liesso?" prohlásil stařec (je třeba říci, že v šeru hrobky bylo v jeho poloze na kamenném trůně něco nepřirozeného). "Už jsi mě jednou zabila vzpomínáš?"
Odfrkla si, narovnala se a pyšným pohybem odhodila dozadu bohaté vlasy. Byly rudé se zlatavými odstíny. Liessa, vládkyně Wyrmu, skýtala ve vzpřímené poloze opravdu impozantní pohled. Byla skoro nahá, když nepočítáme pár kousků, spíše útržků kroužkové zbroje a vysoké jezdecké boty z duhově měňavé dračí kůže. V jedné z nich měl zastrčen jezdecký bičík poněkud zvláštního tvaru. Byl dlouhý jako oštěp a na konci okován krátkými kovovými ostny.
"Neměj strach, má síla je dost velká," odpověděla.
Nezřetelná postava starce, jak se zdálo, přisvědčila nebo snad zakývala hlavou. "Jak mi nikdy neopomeneš připomenout."
Liessa si znovu odfrkla a vyšla z hrobky.
Její otec se ani nenamáhal otočit za ní hlavu. Samozřejmě, že jeden z důvodů, proč to neudělal, bylo i to, že byl bezmála tři měsíce mrtev a oči mu už nesloužili ani předtím. Další z těch důvodů byl, že jako čaroděj - i když mrtvý čaroděj - patnácté kategorie, měl oční nervy přizpůsobeny k pohledu do jiných úrovní a rozměrů, které se daleko vzdalovaly běžné skutečnosti, a proto byly při nazírání na věci pozemské nepříliš efektivní. (Pokud byl ještě naživu, byly jeho oči osmihranné a překvapivě se podobaly očím hmyzu.) Kromě toho, protože byl teď zavěšen v prostoru mezi světem živých a temným světem Smrtě, byl schopen zkoumat sám zákony všech příčinných souvislostí. Kromě slabého záchvěvu naděje, že už si snad jeho dcera konečně někde srazí vaz, nevěnoval původnímu předmětu hovoru další pozornost. Ani jedinou myšlenkou se nevrátil ke třem poutníkům, kteří ze všech sil prchali k hranicím jeho království. ...
Tak se také ocitl v podzemí Neviditelné univerzity Oktávo, největší ze všech grimoárů. Byla to kniha, která patřila samotnému Stvořiteli vesmíru. A právě tuhle knihu kdysi Mrakoplaš v sázce otevřel. Měl pouhou vteřinu, ve které mohl nahlédnout dovnitř. Po první vteřině by se automaticky dala do pohybu různá poplašná zaklínadla, ale i ta jediná vteřina stačila jednomu z osmi Velkých zaklínadel vyskočit z pradávného svazku a usadit se Mrakoplašovi na mozku jako žába na prameni.
"A co bylo potom?" dychtivě vyzvídal Dvoukvítek.
"No co by. Vyvlekli mě ven. A samozřejmě mě vyrazili ze školy."
"A to vážně nikdo neví, k čemu je to zaklínadlo dobré?"
Mrakoplaš zavrtěl hlavou.
"Ono zároveň zmizelo z té knihy. Stránka zůstala čistá. Nikdo to nebude vědět, dokud ho nevyslovím. Nebo dokud nezemřu, to je jasný. Potom se nějak vysloví samo. Já sám nevím vůbec nic, co se toho týče, mohlo by klidně zastavit slunce, nebo ukončit čas, nebo bůhvíco."
Dvoukvítek ho poplácal po rameni.
"Nemá cenu se tím trápit," řekl optimisticky. "Pojď, porozhlédneme se znovu, jak bychom se odsud dostali."
Mrakoplaš potřásl hlavou. Všechen strach už vypotřeboval. Pravděpodobně prorazil bariéru hrůzy a jeho vědomí bylo v ledově chladném stavu, který ležel na druhé straně. V každém případě se přestal třást.
"S námi je konec," prohlásil. "už takhle chodíme celou noc. Povídám ti, že todle místo je jako pavučina. Je úplně fuk, na kterou stranu deš, vždycky skončíš vprostředku."
"V každém případě to od tebe bylo moc hezké, že jsi mně přišel na pomoc," řekl Dvoukvítek. "Jak jsi to vlastně přesně provedl? Bylo to velice efektní!"
"No, víš," začal čaroděj neohrabaně, "akorát sem si řek 'Toho starýho dobráka Dvoukvítka bych v tom neměl nechávat samotnýho a...'"
"Takže teď musíme najít toho člověka, toho Bel-Shamharotha, a vysvětlit mu, jak se věci mají, a třeba nás pustí ven," navrhl Dvoukvítek.
Mrakoplaš si zatřepal prstem v uchu. "Tady musí bejt nějaká divná ozvěna," prohlásil zmateně. "Já měl pocit, že si řek něco jako najít a vysvětlit."
"To jsem také řekl."
Oba ozařoval pekelný svit jednoho z krystalů. Mrakoplaš na něj upřel pohled. "Ty chceš hledat Bel-Shamharotha?" zeptal se nevěřícně.
"Proč ne, vždyť se nemusíme do ničeho plést. Je se ho zeptáme na cestu."
"Tak ty chceš najít Požírače duší a nezaplést se? Jen tak mu kejvnout na pozdrav a zeptat se ho, kudy ven? Ty chceš něco vysvětlovat Odesílateli os-sakra!" Mrakoplaš v poslední chvíli ukousl konec slova a dokončil větu. "Ty jsi blázen, člověče! Hej! Okamžitě se vrať!"
Vyrazil chodbou za Dvoukvítkem a po několika vteřinách se zaúpěním zastavil.
Fialové světlo tady bylo mnohem silnější a dávalo všem předmětům neskutečné, odpudivé barvy. Nebyla to chodba, ale rozlehlá místnost a s několika stěnami, které se Mrakoplaš pro jistotu nepokoušel spočítat. Z každé stěny vycházela jedna chodba, celkem tedy os- ... 7A chodeb.
Kousek od sebe uviděl nízký oltář, který měl deset bez dvou stran. Oltář však nestál ve středu sálu. Ve středu byla naopak vsazena obrovská kamenná deska, která měl dvakrát víc stran než čtverec. Byla neobyčejně masívní. V podivném světle se zdálo, že je mírně nakloněná. Jednou stranou zřetelně vystupovalo nad ostatní dlaždice, které byly jejími miniaturními kopiemi.
Dvoukvítek stál přímo uprostřed desky.
"Hej, Mrakoplaši! Podívej se, co jsem našel!"
Z ústí jedné chodby se vykolébalo Zavazadlo.
"To je bezvadný," rozveselil se Mrakoplaš. "Príma, může nás odtud vyvést. Nejlíp hned!"
Dvoukvítek se začal v Zavazadle hrabat. "Jasně, jen co si udělám pár obrázků. Jenom musím najít to přídavné zaří..."
"Řek sem hned!"
Mrakoplaš se zarazil. V ústí chodby přímo na druhé straně sálu stál Hrun Barbar a v ruce, velké jako menší šunka, svíral obrovský černý meč.
"Ty?" prohlásil Hrun nejistě.
"No né! No jo, to jsem já. Ty seš Hrun, žejo? Už jsem tě neviděl, ani nepamatuju. Copak tě sem přivedlo?"
Hrun ukázal prstem na Zavazadlo. "To," odpověděl. Zdálo se, že ho složitý rozhovor poněkud vyčerpal. Pak dodal tónem, ve kterém se mísilo prohlášení, konstatování, výhrůžka a ultimatum: "Je to mý!"
"Patří to tadyhle Dvoukvítkovi," odpověděl mu Mrakoplaš. "Dám ti jednu radu. Nešahej na to."
Pak mu došlo, že to bylo přesně to nejhorší, co mohl Hrunovi říci, ale to už Hrun odstrčil Dvoukvítka stranou a natáhl se k Zavazadlu...
... které vystrčilo nožičky, kousek ustoupilo a výhrůžně pootevřelo víko. Mrakoplašovi se zazdálo, že v nejistém světle zahlédl řady obrovských zubů v barvě slonové kosti.
"Hrune," řekl rychle Mrakoplaš, "je tady něco, co ti musím říct!"
Hrun k němu otočil nechápavý obličej.
"Co?" zeptal se.
"Víš, je to o číslech. Podívej, víš, že když sečteš sedm a jednu, nebo tři a pět, nebo když odečteš dvě od deseti, dostaneš číslo. Dokud jsme tady v chrámu, nesmíš ho vyslovit, jen tak budeme mít alespoň nějakou šanci dostat se odsud živí. Jinak se odsud dostanem jen jako mrtvoly."
"Kdo je to?" dotazoval se Dvoukvítek. V ruce svíral jakousi klícku, kterou vytáhl z nejtajnějších hlubin Zavazadla. Byl plná nevrlých a zamračených růžových ještěrek.
"Já jsem Hrun!" prohlásil Hrun pyšně. Pak se podíval na Mrakoplaše. "Co?"
"Prostě to číslo neříkej, jasný?" naléhal Mrakoplaš.
Potom upřel zrak na meč v Barbarově ruce. Zbraň byla černá, v takové té černi, která je spíše hrobem barev než samotnou barvou, a na čepeli měla ozdobnými runami vyryt jakýsi nápis. Ještě zřetelnější byla slabá oktarínová barva, která jej obklopovala. Meč si musel Mrakoplaše všimnout, protože najednou promluvil hlasem, který zněl jako skřípot nehtu po skle.
"Zvláštní," prohlásil. "A copak by se stalo tak strašného, kdyby mu to slovíčko osm uklouzlo?"
UKLOUZLO, Kouzlo, zlo, odpověděly mu všechny ozvěny. Hluboko pod zemí znovu zaskřípal jakýsi balvan.
Ozvěny, i když zeslábly, odmítaly zemřít. Odrážely se ode zdi ke zdi, křižovaly se a znovu odrážely a fialové světlo se rozblikalo podle zvuku.
"Udělals to!" zaječel Mrakoplaš. "Říkal jsem ti přeci, že tady nesmíš vyslovit osum!"
Zarazil se, zděšený sám nad sebou. Ale slovo bylo venku a připojilo se ke sborovému huhlání svých kolegů.
Mrakoplaš se obrátil a dal se na útěk. Jenže vzduch náhle zhoustl jako sirup. Kolem začal růst obrovský magický náboj, větší, než jaký kdy v životě cítil. Pohyboval se bolestně pomalu a jeho končetiny za sebou ve vzduchu nechávaly stopu ze zlatých jiskřiček.
Za zády se mu ozvalo skřípění, když se obrovská osmihranná deska zvedla na jedné straně vzhůru, převrátila se a se zaduněním dopadla na kamennou podlahu. Z díry se hadovitým pohybem vysunulo cosi tenkého a černého a obtočilo se Mrakoplašovi kolem kotníku. Čaroděj s výkřikem dopadl na dlaždice, které se chvěly jako osikové listí. Chapadlo ho začalo vléci po podlaze.
Najednou se před ním objevil Dvoukvítek a natáhl k němu ruce. Čaroděj se zachytil těch drobných paží jako tonoucí stébla a oba leželi na podlaze tvářemi k sobě. Pomalu, ale jistě se k otvoru sunuli oba.
"Co drží tebe," zalapal po dechu Mrakoplaš.
"N-nic!" odpověděl Dvoukvítek, "co se to vlastně děje?"
"Něco mě táhne do díry, no, co sis myslel?"
"Oh, Mrakoplaši, mně je to strašně líto..."
"Tobě je to líto..."
Ozval se zvuk okružní pily a tah na Mrakoplašově noze najednou povolil. Otočil hlavu a uviděl Hruna, který stál ve válečnickém postoji přímo u otvoru a ďábelskou rychlostí sekal do chapadel, která se k němu natahovala.
Dvoukvítek pomohl čaroději na nohy, oba se přikrčili u kamenného oltáře a pozorovali zápas té divoké postavy s dotírajícími chapadly.
"Je to marné," povzdechl si Mrakoplaš. "Odesílatel si může vytvořit nových chapadel, kolik bude chtít. Co to děláš?"
Dvoukvítek horečnatě připevňoval klícku s uvězněnými ještěrkami k obrázkové skříňce, kterou postavil na skládací trojnožku.
"Z tohohle prostě musím mít obrázek," mumlal. "To je přeci dokonalé! Hej, skřete, slyšíš?"
Obrázkový šotek otevřel dvířka, na chvilku se zahleděl na scénu před sebou a zmizel uvnitř. Mrakoplaš vyskočil, když se něco dotklo jeho nohy, a ze všech sil dupl na pátrající chapadlo.
"Dělej, je načase, abysme se vypařili." Chytil Dvoukvítka a ruku, ale turista se mu vzpíral.
"To chceš utéct a nechat Hruna s tou věcí samotného?"
Mrakoplaš se na něj nechápavě podíval. "Proč ne?" zeptal se. "Vždyť je to jeho zaměstnání!"
"Ale ono ho to zabije!"
"No, mohlo by to dopadnout hůř," zakýval hlavou Mrakoplaš.
"Cože?"
"Mohlo by to zabít nás," zněla Mrakoplašova logická odpověď.
Dvoukvítek ukázal rukou. "Podívej, ono to chytlo moje zavazadlo!"
Než stačil Mrakoplaš Dvoukvítka zadržet, oběhl turista oltář a rozběhl se na okraj otvoru ke své truhlici. Zavazadlo bezvýsledně chňapalo víkem po neodbytných chapadlech a Dvoukvítek do nich začal rozzlobeně kopat.
Ze spleti kolem jámy vyrazil další liánovitý útvar, obtočil se Hrunovi kolem pasu. Hrun už teď byl mezi chapadly, která ho obklopovala, stěží k rozeznání. Mrakoplaš v hrůze přihlížel, jak jedno z nich vyrvalo Hrdinovi z ruky meč a odhodilo zbraň ke zdi.
"Řekni své zaklínadlo!" vykřikl na něj Dvoukvítek.
Mrakoplaš se nehýbal. Díval se na Věc vynořující se z jámy. Bylo to vlastně obrovské oko a to se upíralo přímo na něj. Kolem pasu ho sevřelo chapadlo a ochromený čaroděj slabě zakvílel.
Jednotlivá slova zaklínadla se mu proti jeho vůli začala tlačit do krku. Jako ve snu otevřel ústa rty se mu začaly formovat v první strašlivé slabice.
Z chomáče vyrazila další chapadlo, obtočilo se mu kolem krku a začalo ho škrtit. Dusil se, potácel a chapadla ho neúprosně přitahovala k otvoru ve středu místnosti.
Jednou rukou se mu podařilo zachytit se Dvoukvítkovy obrázkové skříňky, která se mu na okamžik ocitla na dosah. Uchopil ji stejně instinktivně, jak by jeho dávný prapředek uchopil při útoku tygra kámen. Kdyby se tak alespoň mohl pořádně rozmáchnout a udeřit s ní do Oka..."
... zatím mu Oko vyplnilo celý vesmír. Mrakoplaš cítil, jak se jeho vůle ztrácí jako voda z řešeta.
Před ním se mihla klícka, připevněná na obrázkové skříňce, a její nevrlí obyvatelé. Úplně mimochodem, tak, jak si odsouzenec v poslední chvíli všimne každého škrábance a skvrny na popravčím špalku, si i Mrakoplaš všiml, že mají napuchlé modrobílé ocasy, které se nebezpečně chvějí.
Mrakoplaš se nezadržitelně blížil k Oku a v hrůze před sebe pozvedl jako poslední obranu obrázkovou skříňku. V téže chvíli zaslechl obrázkového skřítka, který prohlásil: "Už jsou akorát zralí, dýl je neudržím. Takže bych prosil o úsměv!"
Pak z klícky vyletěl blesk, tak bílý a jasný, že se vlastně světlu ani nepodobal.
Bel-Shamharoth vykřikl, vydal ze sebe zvuk, který začal vysoko nad prahem ultrazvuku a skončil někde v Mrakoplašových vnitřnostech. Všechna chapadla na okamžik ztuhla jako dřevěné tyče, odhodila všechno, co svírala, a pak se stáhla do jediného chomáče před ztýraným Okem. Vzápětí se celá hmota vrhla do otvoru a tápající chapadla za sebou bleskem přitáhla těžkou kamennou desku. Bez ohledu na to, že jich několik zůstalo přiskřípnuto pod jejími okraji, ji přirazila na místo.
Hrun padl na zem, několikrát se převalil, odrazil se od stěny, vyskočil a chopil se meče. Pak začal systematicky ničit zbylá chapadla. Mrakoplaš ležel na kamenné podlaze a vysvětloval si, proč se nesmí zbláznit. Když zaslechl dutý, dřevěný zvuk obrátil hlavu.
Zavazadlo dopadlo na záda, na své oblé víko. Teď se vztekle kolébalo ze strany na stranu a kopalo ve vzduchu svýma malýma nožičkama.
Mrakoplaš se opatrně rozhlédl po Dvoukvítkovi. Človíček ležel jako malá hromádka u vzdálené stěny a bylo slyšet, jak sténá.
Čaroděj se přeplazil po podlaze až k němu a zašeptal: "Co to k sakru bylo?"
"Proč byli tak ostří?" zamumlal Dvoukvítek. "U všech bohů. Moje hlava..."
"Příliš ostří?" ozval se Mrakoplaš. Podíval se na klícku připevněnou k obrázkové skříňce. Ještěrky, na první pohled mnohem hubenější, ho se zájmem pozorovaly.
"No přece ti salamandři," zasténal Dvoukvítek. "Ten obrázek bude určitě přeexponovaný, já to věděl..."
"To sou salamandři?" obrátil se k němu nedůvěřivě Mrakoplaš.
"Samozřejmě. To je standardní přídavné zařízení."
Mrakoplaš přešel mírně nejistým krokem ke skříňce a zvedl ji. Samozřejmě, že už viděl salamandry, ale to byl běžný malý druh. Kromě toho taky plavali ve sklenici konzervační tekutiny, v oddělení biologických kuriozit, hluboko ve sklepeních Neviditelné univerzity. Kolem centrálního moře totiž salamandři už dávno vyhynuli.
Pokusil se vybavit to málo, co o nich věděl. Byla to magická stvoření. Salamandři neměli ústa, protože se živili jen vydatnou podstatou slunečního světla, obsaženou ve vlnové délce oktaríny. Energii vstřebávali kůží na celém povrchu těla. Samozřejmě že vstřebávali i ostatní složky světla, ale ty ukládali do zvlášť uzpůsobeného vaku, odkud byly vždy po nějaké době vylučovány zcela přirozeno cestou. Poušť, obydlená zeměplošskými salamandry, vypadal v noci jako maják.
Mrakoplaš položil skříňku na zem a zachmuřeně pokýval hlavou. Se vším tím oktarínovým světlem, které vyplňovalo chrám, se museli salamandři doslova dusit a nakonec si příroda vyžádala svá práva.
Obrázková skříňka se začala na své trojnožce sunout stranou. Mrakoplaš se ji pokusil kopnout, ale minul. Začínal nenávidět Myslící hruškovník.
Do tváře ho něco píchlo. Nervózně si po ní přejel rukou.
Zděšeně se ohlédl, když kousek od něj zazněl odporný zvuk, podobný skřípotu porcovacího nože, prořezávajícího hedvábí.
"To je velice nedůstojné."
"Drž hubu," prohlásil Hrun. Používal Kring jako páku a pokoušel se zvednout horní část oltáře. Barbar zvedl oči a usmál se na Mrakoplaše. Čaroděj alespoň doufal, že otevřená ústa stažená v děsivou grimasu představují úsměv.
"Kouzlo jak hrom," prohlásil Barbar a rukou velikosti šunky znovu přitlačil na protestující čepel. "Šábnem se vo poklad, he?"
Mrakoplaš zabručel, protože ho něco malého a tvrdého bodlo do ucha.odkudsi sem zavál slabý větřík.
"Jak víš, že je tam poklad?" zeptal se.
Hrun znovu zabral a tentokrát se mu podařilo vstrčit prsty do vzniklé štěrbiny. "Planý jabko najdeš pod planou jabloní," prohlásil. "Poklad najdeš pod voltářem. Logika, ne?"
Zaskřípal zuby a vzepřel se ze všech sil. Kamenná deska se zvedla s těžkým úderem dopadla na zem.
Tentokrát něco udeřilo Mrakoplaše silně do ruky. Máchl do vzduchu a podíval se na věc, kterou chytil. Byl to úlomek kamene, který měl tři plus pět stran. Vedl oči ke stropu. Že by se to propadalo? Hrun si pobrukoval nějakou odrhovačku a vytahoval z dutiny pod znesvěceným oltářem vak ze zteřelé kůže.
Ve vzduchu to praskalo, zářilo a bzučelo. Nepostihnutelný vítr se opřel do čarodějova roucha látka mu zapleskala v záři modrých a zelených jiskřiček kolem těla. Mrakoplašovi proletělo okolo hlavy několik vyplašených, napůl viditelných duchů, které vzápětí odsál průvan.
Pokusil se zvednout ruku. Okamžitě se mu kolem ní vytvořila zářící oktarínová korona, protože kouzelný vítr neustále sílil. Nápory větru se hnaly místností, aniž zvedly byť jediné zrníčko prachu a přitom obracely Mrakoplašovi víčka naruby. Ječely v tunelech jako sněm čarodějnic a jejich řev se odrážel od kamene ke kameni. Dvoukvítek se vztyčil a pod náporem astrálního vichru se ohnul skoro až k zemi.
"Co to je, u všech čertů?"
Mrakoplaš se napůl otočil. Okamžitě se do něj opřel ječící vichr a téměř ho porazil. Pak se kolem prohnalo několik poltergeistů - šramotilů v podobě malých vírů a marně se pokusili zachytit se jeho nohou. Hrunova ruka vyletěla kupředu a pevně Mrakoplaše zachytila. Za několik vteřin už on i Dvoukvítek leželi na zemi v závětří vypleněného oltáře a zhluboka oddechovali. Vedle nich si jiskřil mluvící meč Kring, jehož magické pole v bouři alespoň stokrát zesílilo.
"Drž se," křičel Mrakoplaš.
"Ten vítr," odpovídal mu stejně hlasitě Dvoukvítek. "Odkud se tady bere? A kam vane?" Podíval se Mrakoplašovi do tváře, a když spatřil, jaká se mu na ní zračí hrůza, zdvojnásobil sílu, kterou se přidržoval oltáře.
"Jsme ztraceni," zamumlal Mrakoplaš, zatímco nad hlavou se jim bortil a praskal strop. "Vodkuď přicházej stíny? Přesně vodtama přilít ten vítr!"
Jak čaroděj věděl, dělo se tohle: šokovaný Bel-Shamharoth se nořil do nejhlubších rovin podsvětí a jeho duch, uhnízděný v celé hmotě chrámu, byl vysáván z kamene a proudil do oblastí, které se podle nejmoudřejších zeměplošských kněží nacházely částečně pod zemí a částečně Jinde. V okamžiku, kdy Bel-Shamharoth opustil chrám, vtrhl do něj pustošící Čas, který se k němu tisíce ostudných let netroufl ani přiblížit. Teď, když se mu otevřely brány, dolehl na stavbu nesmírnou vahou všech nastřádaných a zadržovaných vteřin. Hrun se podíval na pukliny ve stropě, které se stále rozšiřovaly a zhluboka si povzdechl. Potom si vstrčil dva prsty do úst a ze všech sil hvízdl.
Bylo to zvláštní, ale ten skutečný zvuk přehlušil pseudohluk rostoucího astrálního víru, který vznikal nad středem osmihranného otvoru ve středu místnosti. Vzápětí se ozvala dutá ozvěna zvláštního klapotu, podobného chřestění kostí. Ta se ale rychle změnila v normální pozemský zvuk - ve zvuk okovaných kopyt.
Praskajícím portálem dovnitř vklusal Hrunův válečný hřebec a vzepjal se vedle svého pána na zadní. Hříva mu vlála v astrálním větru. Barbar se pracně postavil na nohy strčil kožený vak s pokladem do pytle, zavěšeného u sedla. Pak se vyšvihl do sedla, natáhl se dolů, uchopil Dvoukvítka za límec a vytáhl ho před sebe na koňský krk. Kůň se obrátil a Mrakoplašovi se s vypětím všech sil podařilo vyškrábat se za Hruna na koňský zadek. Barbar neprotestoval.
Kůň vyrazil jistým krokem do spleti podzemních tunelů, přeskakoval hromady navršené suti napadané ze stropu a uskakoval před padajícím balvany. Zachmuřený Mrakoplaš, který se držel na koňském hřbetě ze všech sil, se ohlédl.
Nebylo divu, že se kůň hnal dopředu takovou rychlostí. Těsně v patách měl velkou, výhrůžně vyhlížející truhlici a obrázkovou skříňku, která se na svém trojnohém stojanu nebezpečně potácela. Schopnost Myslícího hruškovníku následovat svého pána kamkoliv byla taková, že se z jeho dřeva kdysi vyřezávali všechny předměty, které se dávaly do hrobů zemřelým králům...
Pod širé nebe vyjeli několik vteřin předtím, než se osmihranná brána zbortila a rozpadla v hromadu opracovaných kamenů.
Vycházelo slunce. Odjížděli. Za nimi se zvedal stále mohutnější sloup prachu, jak se chrám postupně propadal sám do sebe, ale ani jeden z nich se neohlédl. Na jednu stranu to byla ostuda, protože Dvoukvítek mohl v těch chvílích získat obrázky, které by byly výjimečné i podle měřítek Zeměplochy.
V prášících troskách se něco pohnulo. Zdálo se, že je potahuje zelený koberec. Pak z nich doslova vybuchl dub a rozprostřel mohutné větve, jako by se rozprskla zelená raketa, načež se změnil v hromadu trouchnivějícího dřeva, dřív než se přestaly kývat špičky listů. Pak vyrašil z hromady kamení buk, zvětšil se jako houba, dozrál a padl k zemi v oblaku dřevěného prachu, uprostřed svých vlastních zelených výhonků. V té chvíli už byl chrám napůl zasypanou hromadou kamení, kterou obrůstal zelený mech.
Čas, který se konečně vydal na válečnou stezku, se teď rozhodl svou práci dokončit. Pěnící styčná plocha mezi slábnoucí magií a rostoucí entropií se řítila dolů z kopce a dostihla i cválajícího koně. Jeho jezdci, kteří byli sami tvory Času, si toho samozřejmě nevšimli. Do kouzleného lesa však stěna udeřila bičem staletí.
"Úchvatné, co?" poznamenal hlas kdesi ve výši Mrakoplašova kolena ve chvíli, kdy kůň probíhal oblakem dřevěného prachu a padajícího listí.
Hlas měl v sobě jakýsi podivný kovový tón. Mrakoplaš se podíval na meč Kring. V hrušce jílce byly zasazeny dva velké rubíny a Mrakoplaš měl pocit, že ho jimi meč pozoruje.
Z bažinatého okraje pralesa pak všichni sledovali boj mezi stromy a Časem, který ovšem musel dopadnout tak, jak nakonec dopadl. Jestliže pojmeme jejich zastávku jako hlavní program, pak se musíme zmínit i o kulturní vložce, jíž byla konzumace neopatrného medvěda, který vběhl Hrunovi přímo do rány.
Mrakoplaš pozoroval Hruna přes kus pečeného masa. Když se Hrun věnoval své profesi, tedy hrdinským činům, byl úplně jiný, než jak ho Mrakoplaš znal. Nebyl to ten Hrun, který se občas objevil v Ankh-Morporku, naléval se vínem k prasknutí, hýřil a pral se. Teď byl ostražitý jako kočka, hbitý jako leopard a očividně zcela ve svém živlu.
A přežil jsem setkání s Bel-Shamharothem, připomněl si Mrakoplaš. Neuvěřitelné.
Dvoukvítek pomáhal hrdinovi roztřídit poklad odcizený z chrámu. Bylo to většinou stříbro, posázené odpudivými purpurovými kameny. Na hromadě ležely především sošky všech možných pavouků, hlavonožců a stromového osminoha, jehož domovem byly středové pustiny.
Mrakoplaš se pokusil nevnímat skřípavý hlas vedle sebe. Marně.
" - potom jsem patřil pašovi z Re'duratu a hrál jsem hlavní roli v bitvě u Velkého Nefa. Tam jsem také utržil ten malý zoubek, kterého si můžete všinout zhruba ve dvou třetinách délky mé čepele," vykládal mu Kring ze svého dočasného příbytku v trsu trávy. "Jeden z těch pohanů měl oktironový límec, to je opravdu nesportovní chování, že, ale já byl v těch dnech mnohem ostřejší a můj pán se mnou přetínal ve vzduchu hedvábné šátky a - nenudím vás?"
"Cože? Jo ták, ne, ne, vůbec ne. Je to hrozně zajímavý," odpověděl Mrakoplaš s očima upřenýma stále ještě na Hruna. Jak dalece se mu dá důvěřovat? Zůstali uprostřed divočiny, všude kolem budou trollové...
"Vidím, že jste vzdělaný člověk," pokyvoval Kring. "Víte, já se tak zřídka setkám se zajímavým člověkem. Mou velkou touhou je pěkné místo nad krbem, kde bych si hezky visel, víte, v nějakém klidném a tichém sídle. No a to jsem taky jednou strávil pět set let na dně jezera."
"To musela bejt legrace," poznamenal duchem nepřítomný Mrakoplaš.
"Ani ne," odpověděl Kring.
"No jo, asi ne."
"Ze všeho nejvíc bych si přál být radlicí. Nevím sice přesně, co to je, ale zní mi to jako věc, která má něco do sebe, tak nějak smysluplně."
K Mrakoplašovi se rychlým krokem přiblížil Dvoukvítek.
"Mám úžasný nápad," rozzářil se.
"Jo," přikývl Mrakoplaš unaveně. "Proč bysme nepřesvědčili Hruna, aby nás doprovodil do Quirmu?"
Dvoukvítek se zatvářil překvapeně. "Jak to víš?" zeptal se.
"Tak sem si myslel, že tě to napadne," ušklíbl se čaroděj.
Hrun přestal cpát stříbro do sedlových brašen a povzbudivě se na ně zašklebil. Pak jeho oči ulpěly na Zavazadle.
"Kdyby jel s námi, kdo by si nás troufl obtěžovat?" rozvíjel Dvoukvítek svou teorii.
Mrakoplaš se poškrabal na bradě. "Hrun," nadhodil.
"Ale vždyť jsme mu v chrámu zachránili život!"
"No, estli myslíš zabít, když říkáš obtěžovat, tak to by asi vážně neudělal. Takovej zas nejni. To ne. On by nás jenom oloupil, svázal a nechal vlkům, nebo tak něco."
"Ale jdi!"
"Podívej, tohle je skutečný život," vyštěkl na něj Mrakoplaš. "Jednou seš tady, potuluješ se tu s bednou plnou zlata a to tě eště nenapadlo, že každýho, kdo má trochu rozumu v hlavě, budou svědit prsty a při první příležitosti tě vobere?" Alespoň já bych to udělal, dodal v duchu, kdybych neviděl, co dokáže Zavazadlo s takovými prsty udělat.
Potom ho ale napadlo něco opravdu originálního. Přeletěl zrakem z Hruna na obrázkovou skříňku. Obrázkový démonek měl velké prádlo, drhl ho v malých necičkách a salamandři ve své klícce tloukli špačky.
"Mám nápad," rozjasnila se Mrakoplašovi tvář. "Tak mě napadlo, víš, co hrdinové nejvíc milujou?"
"Zlato?" zkoušel Dvoukvítek.
"Ne. Myslím co milujou ze všeho nejvíc."
Dvoukvítek se zarazil. "Asi ti docela nerozumím," zachmuřil se.
Mrakoplaš zvedl obrázkovou skříňku.
"Hrune," zvýšil hlas, "mohl bys sem na chvilku?" Dny v klidu ubíhaly. Je pravda, že se je jednou pokusil přepadnout malá skupinka podmostních trollů a pak je málem dostala parta lupičů, která se k nim přiblížila v noci (naštěstí se nejdřív pokusili otevřít Zavazadlo s tím, že teprve pak podříznou cestující). Hrun pokaždé požadoval a také dostal dvojitou mzdu.
"Jestli se nám něco stane," vykládal mu přátelsky Mrakoplaš, "tak tu nebude nikdo, kdo by uměl zacházet s kouzelnou skříňkou. Žádný další Hrunovy obrázky, jasný?"
Hrun přisvědčil s očima upřenýma na svůj poslední obrázek. Zachycoval Hruna v hrdinském postoji, s jednou nohou opřenou o hromadu mrtvých trollů.
"Dyť já, ty a malej Dvoukvítko vycházíme fajn," zněla Hrunova odpověď. "Víš, ale zejtra bysme měli vylepšit ten profil, co?"
Opatrně zabalil obrázek do kusu trollí kůže a spolu s ostatními ho zastrčil do sedlové brašny.
"Zdá se, že to funguje," obrátil se Dvoukvítek s obdivem k Mrakoplašovi, když Hrun vyjel kupředu, aby prozkoumal další cestu.
"Jasně," zabručel Mrakoplaš. "Hrdinové ze všeho nejvíc milujou sami sebe."
"Víš, že už ses s obrázkovou skříňkou naučil skvěle zacházet?"
"No jo."
"Možná že bys měl rád tohle." Dvoukvítek mu podal obrázek.
"Co je to?" natáhl Mrakoplaš krk.
"To je ten obrázek, který jsi udělal v chrámu."
Mrakoplaš se na něj v hrůze zadíval. Na obrázku, kde se v pozadí rýsovalo několik chapadel, byl zachycen obrovský, křivý, mozolnatý, špinavý a nezaostřený palec.
"No a tak je to se mnou celej život."
"Tentokrát jste vyhrála," řekl Osud a postrčil hromádku duší přes hrací plochu. Shromáždění bohové si oddechli. "Vždyť jsme nehráli naposled," dodal.
Dáma se usmála přímo do těch dvou očí, které vypadaly jako otvory do nekonečna vesmíru.
A pak už zbyla jen ruina obklopená zničeným lesem a sloup prachu, který unášel vánek k obzoru. Na mechem obrostlém hraničním kameni zůstala sedět podivná rozevlátá postava, celá v černém. Budila dojem tvora, kterému se děje křivda, někoho, koho se všichni bojí a komu se vyhýbají, ale kdo je přitom nejvěrnějším přítelem chudých a nejlepším doktorem smrtelně raněných.
Smrť i když samozřejmě neměl oči, pozoroval,jak se Mrakoplaš ztrácí v dálce. Kdyby se mohla Smrťova tvář pohybovat, byl by se tvářil kysele. Smrť, i když měl stále práce nad hlavu, se rozhodl, že ode dneška má i on svého koníčka. Na tom čarodějovi bylo něco, co ho nepopsatelně dráždilo. Třeba to, že nechodil na předem určené schůzky.
VŽDYŤ JÁ TĚ NAKONEC DOSTANU, KÁMO, řekl Smrť hlasem, který zazněl jak zabouchnuté víko olověné rakve. TO BYCH SE NA TO PODÍVAL. Vábení Wyrmu
Hora se jmenovala Wyrmberg a zvedala se téměř půl míle nad zelené údolí. Byla obrovská, šedá a stála na svém vrcholu.
To znamená, že její základna byla v průměru pár desítek yardů. Pak se zvedla a prodírala hustými mračny a půvabně se klenula ven, jako obrácený trubka. Nahoře byla korunována plošinou, širokou dobře čtvrt míle, na níž rostl malý prales, a bohatá zeleň padala v hustých převisech přes její okraj. Stálo tam několik budov. Pramenila tam dokonce i malá řeka, která se ovšem na svém konci řítila přes okraj a větry způsobily, že vzniklý vodopád dopadal dolů jako jemný déšť.
V horní části, těsně nad okrajem plošiny, se černala jako bezzubá ústa ústí mnoha jeskyní. Byla pravidelná a vypadala, jako by nevznikla docela přirozenou cestou. V tom chladném podzimním ránu se tyčila hora Wyrmberg nad pokrývkou mraků jako obrovský holubník.
Rozměry otvorů ovšem naznačovaly, že by případní "holoubci" museli mít rozpětí křídel kolem čtyřiceti yardů. "Je to jasné," prohlásil Mrakoplaš. "Jsme v silném magickém poli."
Dvoukvítek s Hrunem se rozhlédli po malé mýtině, kde se zastavili k polednímu odpočinku. Pak se podívali jeden na druhého.
Koně se tiše pásli na šťavnaté trávě na břehu potoka. Mezi chomáči křovin poletovali žluťáskové.
Ve vzduchu voněl tymián a ozývalo se bzučení včel. Divoká prasata, opékaná na rožni, tiše syčela.
Hrun pokrčil rameny a pokračoval ve své práci. Olejoval si bicepsy. Leskly se mu.
"Mně se zdá, že se nic neděje," řekl.
"Zkus hodit minci," ozval se najednou Mrakoplaš.
"Co?"
"No, dej se do toho. Hoď minci."
"Tak jo," řekl Hrun. "Dyž ti to udělá radost..."
Sáhl do váčku u pasu a vytáhl hrst drobných mincí, které pocházely z lupů v mnoha královstvích. S podezřelou pečlivostí vybral jednu z nich - olověný čtvrt-iotový Zchloty a vybalancoval minci na purpurově zbarveném nehtu palce.
"Tak řikej," prohlásil, "Hlava, nebo -" se soustředěným výrazem si prohlédl druhou stranu mince, "- nebo nějaká ryba s nohama."
"Až bude ve vzduchu," prohlásil Mrakoplaš. Hrun se ušklíbl a vyhodil minci.
Čtvrt-ioťák zavířil vzduchem.
"Padne na hranu," řekl Mrakoplaš a ani se na minci nepodíval. Magie neumírá. Jen místy slábne.
Tohle nebylo nikde jasnější než v modrých dálkách Zeměplochy, kde se odehrály největší bitvy Magické války, která zuřila krátce po Stvoření. V té době byla magie v syrovém stavu snadno a všude dostupná a byla Prvními lidmi nadšeně používána ve válce s bohy.
Skutečná příčina Magické války se dávno ztratila v mlhách Času, ale filozofové Plochy se shodují v tom, že První lidé krátce po svém Stvoření celkem pochopitelně ztratili trpělivost. Těžké a ohňostrojné byly boje, které nadešly; slunce zavířilo na obloze, moře začala vříti, zemi ničily strašlivé bouře, lidem se v oblečení tajemně líhli malí bílí holoubci a sama rovnováha Plochy (nesené, jak známo, vesmírem na zádech čtyř slonů stojících na krunýři obrovské želvy) byla ohrožena. Výsledkem byla rozhodná akce Starých Velkých, kterým se museli zodpovídat i sami bohové. Bohové byli odsouzeni k věčnému životu na nejvyšších místech a lidé byli přetvořeni, takže teď přišli na svět mnohem menší. Větší část Staré magie byla ze země vysáta.
To ovšem nevyřešilo problém míst, která utrpěla za války přímý zásah Zaklínadlem. Magie během tisíciletí pomalu zeslábla, ale při své rozkladu po sobě zanechala pozůstatky v podobě myriád subastrálních částic, které těžce narušily okolní skutečnost...
Mrakoplaš, Dvoukvítek a Hrun zírali na minci.
"Fakt, stojí," zabručel Hrun. "No, jsi přeci čaroděj. A co?"
"Já - já podobný kouzla nedělám."
"Spíš neumíš, co?"
Mrakoplaš jeho poznámku ignoroval, protože to byla pravda. "Zkus to znova," navrhl.
Hrun vytáhl z váčku celou hrst mincí.
První dvě dopadly docela obyčejně, naplocho. Čtvrtá také. Třetí padla na hranu a zůstala na ní stát. pátá se proměnila v malou žlutou housenku a odplazila se pryč. Šestá vyletěla nahoru, a když dosáhla nejvyššího bodu dráhy, ostře zazvonila a zmizela. O chvilku později se ozvalo slabé zadunění hromu.
"Hele, tadle byla stříbrná!" vykřikl Hrun, vyskočil a nohy a výhrůžně se rozhlížel po obloze. "Naval ji zpátky!"
"Nemám ani ponětí, kam zmizla," zavrtěl Mrakoplaš unaveně hlavou. "Pravděpodobně stále ještě zvyšuje rychlost. Můžu jenom říct, že když jsem to zkoušel dneska ráno, nevrátila se mi ani jedna."
Hrun se nešťastně rozhlížel po obloze.
"Cože?" Na Dvoukvítkově tváři se objevil výraz údivu.
Mrakoplaš si vzdychl. Právě toho se obával.
"Zabloudili jsme do místa s vysokým magickým nábojem," odpověděl. "Neptej se mě jak vysokým. Kdysi dávno tady muselo být uměle stvořeno neobyčejně mocné magické pole a to, co cítíme, jsou následné jevy."
"Přesně," pochválil ho kolemjdoucí keř.
Hrunova hlava sebou trhla k zemi.
"Chceš říct, že je to jedno z těch míst?" zeptal se. "Hele, co kdybysme se vocuď zdejchli?"
"Jsem pro," souhlasil Mrakoplaš. "Když se vydáme zpátky po svejch vlastních stopách, mohlo by se nám to podařit. Každou míli, nebo tak, se zastavíme a hodíme si minci."
Spěšně vstala začal cpát všechny věci do sedlových brašen.
"Cože?" přispěl Dvoukvítek svou troškou ke konverzaci.
Mrakoplaš se k němu vztekle otočil. "Hele," štěkl, "hlavně si nevymejšlej. Poď!"
"Ale vždyť je tady hezky," odporoval mu Dvoukvítek. "Populace je sice hodně řídká, ale jinak..."
"Jasně," přikývl Mrakoplaš. "Neni ti to trochu divný? Povídám deme!"
Vysoko nad jejich hlavami se ozval podivný zvuk, který zněl, jako když plácáte kusem kůže do mokrého kamene. Mrakoplašovi nad hlavou s hukotem proletělo něco průhledného a nezřetelného. Silný závan větru rozfoukl popel z ohně do všech stran, napůl upečené prase se vysmeklo z rožně a vzneslo se k nebesům.
To něco se obratně vyhnulo skupině stromů, vyrovnalo se, s řevem opsalo kolem trojice malý kruh a zmizelo směrem na Střed. Za sebou to nechávalo cestičku tvořenou kapkami rozpáleného vepřového sádla. "Co dělají teď?" zeptal se stařec.
Mladá žena pohlédla do křišťálové koule.
"Co jim nohy stačí, prchají na Okraj," oznamovala. "Jen tak mimochodem, pořád ještě s sebou mají tu truhlu na nožičkách."
Stařec se uchechtl a ten zvuk se v zaprášené a zatuchlé hrobce strašidelně rozlehl. "Myslící hruškovník," prohlásil. "To je znamenité. Ano, myslím, že bychom si to měli dopřát. Prosím, má drahá, dohlédni na to, než se dostanou z dosahu tvé moci, ano?"
"Ticho! Nebo..."
"Nebo co, Liesso?" prohlásil stařec (je třeba říci, že v šeru hrobky bylo v jeho poloze na kamenném trůně něco nepřirozeného). "Už jsi mě jednou zabila vzpomínáš?"
Odfrkla si, narovnala se a pyšným pohybem odhodila dozadu bohaté vlasy. Byly rudé se zlatavými odstíny. Liessa, vládkyně Wyrmu, skýtala ve vzpřímené poloze opravdu impozantní pohled. Byla skoro nahá, když nepočítáme pár kousků, spíše útržků kroužkové zbroje a vysoké jezdecké boty z duhově měňavé dračí kůže. V jedné z nich měl zastrčen jezdecký bičík poněkud zvláštního tvaru. Byl dlouhý jako oštěp a na konci okován krátkými kovovými ostny.
"Neměj strach, má síla je dost velká," odpověděla.
Nezřetelná postava starce, jak se zdálo, přisvědčila nebo snad zakývala hlavou. "Jak mi nikdy neopomeneš připomenout."
Liessa si znovu odfrkla a vyšla z hrobky.
Její otec se ani nenamáhal otočit za ní hlavu. Samozřejmě, že jeden z důvodů, proč to neudělal, bylo i to, že byl bezmála tři měsíce mrtev a oči mu už nesloužili ani předtím. Další z těch důvodů byl, že jako čaroděj - i když mrtvý čaroděj - patnácté kategorie, měl oční nervy přizpůsobeny k pohledu do jiných úrovní a rozměrů, které se daleko vzdalovaly běžné skutečnosti, a proto byly při nazírání na věci pozemské nepříliš efektivní. (Pokud byl ještě naživu, byly jeho oči osmihranné a překvapivě se podobaly očím hmyzu.) Kromě toho, protože byl teď zavěšen v prostoru mezi světem živých a temným světem Smrtě, byl schopen zkoumat sám zákony všech příčinných souvislostí. Kromě slabého záchvěvu naděje, že už si snad jeho dcera konečně někde srazí vaz, nevěnoval původnímu předmětu hovoru další pozornost. Ani jedinou myšlenkou se nevrátil ke třem poutníkům, kteří ze všech sil prchali k hranicím jeho království. ...
Zdroj: Leník, 02.11.2006
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Terry Pratchett - Barva kouzel (Úžasná Zeměplocha) (2)
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Charakteristika
Charakteristika tatínka
Když jsem dostala za úkol charakterizovat některého člena naší rodiny staršího osmnácti let, dlouho jsem přemýšlela, koho mám popsat. Po dlouhém váhání jsem si vybrala tatínka, jelikož mi to přišlo nejlepší. Kdybych totiž popisovala kohokoli jiného, nedopsala bych jeho charakteristiku snad ani do smrti. A navíc je můj...
Statistiky
Čtenářský deník:
8014 dělČítanka:
4754 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5832 pracíSlovníček pojmů:
104 heselSpisovatelé:
1839 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (3,5)
- Jana Lotus (2,5)
Štítky
robinsoni vesmiru O žabce královně zelená symbolismus marie a zahradnik postižený sla Thomas Mann Judit Faunovo odpoledne aslan svatby v domě babybox evženie grandetová ruch klapzuba vysněné povolání citanka karel capek pro děti g.flaubert větrná hůrka přírodní katastrofa dva hrobnici Vodní paní Josef Karel Šlejhar Otrok Anorexie Preissová Gabriela Deník Anny Frankové Pila
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 708 549 014
Odezva: 0.25 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí