Ocitáme se v místnosti jasně ozářené svitem svic, kde jsou uloženy odměrky životů - police za policí plné přesýpacích hodin, jedny za každou žijící osobu. Jemný písek se ve skleněných baňkách přesýpá z budoucnosti do minulosti. Sykot padajících zrnek se slévá a naplňuje prostor hukotem podobným řevu moře.
A tady vidíme majitele té podivné místnosti, který prochází mezi policemi s výrazem tvora nadmíru zaměstnaného. Jmenuje se Smrť.
Ale není to Smrť ledajaký. Tohle je Smrť, jehož prostor působnosti není, abychom řekli pravdu, vlastně ani prostor, ale plocha, Zeměplocha, planeta podobná obrovskému talíři. Ten talíř leží na zádech čtyř slonů, kteří stojí na krunýři gigantické vesmírné želvy, Velké A'Tuin, a jeho okraje zdobí bílá pěna krajopádu, jehož vody věčně mizí v hlubinách vesmíru.
Vědci vypočetli, že pravděpodobnost existence něčeho tak výjimečně nesmyslného je zhruba několik milionů k jedné.
Jenže mágové zase spočítali, že při pravděpodobnosti, že se nějaká věc může přihodit s pravděpodobností milion ku jedné, přihodí se pravidelně devětkrát z deseti případů.
Smrť tiše klepe kostěnými chodidly po zemi, vyložené šachovnicí černých a bílých dlaždic, a zatímco kostnatými prsty přebíhá po řadách pilně pracujících přesýpacích hodin, tiše si něco bručí do velké kápě.
Nakonec nachází jedny hodiny, které ho, jak se zdá, uspokojují, opatrně je zvedá z police a přenáší si je k nejbližší svíci. Podrží je tak, aby se v nich odrazilo světlo, a upřeně se zadívá na jasný bod, který v nich zazáří.
Nehybným pohledem očních důlků naplněných nevyzpytatelnou temnotou přeletí obraz vesmírné želvy kráčející hlubinami vesmíru, jejíž krunýř je zjizvený kometami a plný kráterů po nárazech meteoritů. Jak Smrť ví, jednoho dne zemře i Velká A'Tuin, a to bude skutečně úkol nadlidský.
Ohnisko jeho pohledu se však neustále zaostřuje dál, směrem k modrozelené vznešenosti samotné Plochy, která se pomalu otáčí pod maličkou oběžnicí - zeměplošským sluncem.
Teď se Smrťův pohled stočil k obrovskému horskému masivu, k horám Beraní hlavy. Hory Beraní hlavy jsou plné hlubokých údolí, nepřístupných roklina dalších zeměpisných a geologických útvarů, se kterými si dost často samy nevědí rady. Mají vlastní nevyzpytatelné počasí, které se převážně skládá z deště podobného šrapnelům, větrů se silou a ostrostí karabáče a nepřetržitých bouří. Někteří lidé říkají, že je to tím, že hory Beraní hlavy jsou domovem staré divoké magie. Ale s dovolením, někteří lidé vám řeknou i to, co nevědí, že?
Teď právě Smrť zamrkal, aby tak zaostřil ještě více do hloubky. Už se před ním objevují horská úbočí na posměrné straně hor.
Teď zaostřil na jedno konkrétní úbočí.
Teď na pole, které na něm leží.
Teď objevil běžícího chlapce.
Teď ho upřeně pozoruje.
Teď sám pro sebe říká hlasem podobným úderům olověných desek padajících na žulové podloží: ANO.