Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka

Když kapitán Elánius zaslechl výkřik, povzdechl si, ale než s tím začal něco dělat, pečlivě dokončil holení.
Pak si oblékl kabátec a vykročil do nádherného ranního jitra. Ve větvích stromů zpívali ptáci a v květech bzučely včely. Na nebi se držel jemný opar a temné výběžky mračen na obzoru naznačovaly, že by mohl později přijít déšť. Zatím však bylo dusno a horko. A ve staré žumpě za zahradní kůlnou šlapal jakýsi mladý muž vodu.
Tedy... šlapal, to ano.
Elánius o kousek ustoupil a zapálil si doutník. Nebylo by pravděpodobně dobré přibližovat se k jímce s otevřeným plamenem zbytečně blízko. Pádem ze střechy kůlny mladík prolomil krustu na povrchu žumpy.
"Dobré ráno," pozdravil Elánius vesele.
"Dobré ráno, vaše milosti," odpověděl pilný šlapatel.
Hlas měl postavený mnohem výše, než Elánius čekal, a ten si náhle ke svému úžasu uvědomil, že mladý muž v jímce je vlastně mladá žena. Nebylo to tak nečekané, protože Cech vrahů už dávno poznal, že ženy jsou, alespoň co se týče vynalézavosti v zabíjení, svým mužským protějškům přinejmenším rovny, ale přesto to teď jistým způsobem jaksi měnilo situaci.
"Myslím, že se ještě neznáme?" nadhodil Elánius. "I když vy očividně víte, kdo jsem. A vy...?"
"Parukářová, pane. Jokasta Parukářová. Je mi ctí, že vás poznávám, vaše milosti."
"Parukářová, říkáte?" Elánius pozvedl oči k nebi. "To je v cechu proslulé jméno. A mimochodem, 'pane' bude stačit. Myslím, že jsem vašemu panu otci kdysi zlomil nohu, je to tak?"
"Ano, pane. Prosil mě, abych vám ho připomněla," odpověděla Jokasta.
"Nejste trochu mladá na takovouhle zakázku?" zajímal se dále Elánius.
"To není žádná zakázka, pane," odpověděla Jokasta, která stále pohybovala nohama i rukama.
"Ale no tak, slečno Parukářová. Cena na mou hlavu je přinejmenším..."
"Cech stáhl smlouvu na vaši hlavu a prohlásil ji dočasně za neplatnou," odpověděla mu houževnatá šlapalka. "Vyjmuli vás ze seznamu. V současné době se na vás kontrakty nepřijímají."
"Dobrý bože! A proč to?"
"To nevím, pane," odpověděla slečna Parukářová. Její trpělivý zápas ji konečně přivedl až ke kraji nádrže a teď postupně zjišťovala, že cihly jsou dokonale vyspárované, kluzké a nenabízejí jedinou možnost se někde zachytit. To ovšem Elánius věděl, protože jednoho odpoledne, poměrně nedávno, pracoval několik hodin na tom, aby to tak bylo.
"Tak proč vás poslali?"
"Slečna Guerilová mi to zadala jako cvičení," vysvětlovala Jokasta. "Poslyšte, ty cihly jsou ale pěkně kluzký prevít, co?"
"To máte pravdu," přisvědčoval Elánius. "Vy jste snad byla v poslední době na slečnu Guerilovou hrubá? Nějak jste si ji proti sobě popudila?"
"Ne, to ne, vaše milosti. Jenže mi řekla, že začínám být příliš sebevědomá a že by mi neuškodila nějaká pořádně náročná práce v terénu."
"Aha, už chápu." Elánius se pokusil vybavit si v duchu podobu slečny Guerilové, jedné z nejpřísnějších přednášejících Cechu vrahů. Jak slyšel, velmi si zakládala na dokonalosti praktických cvičení, která zadávala svým studentům.
"Tak to ona vás poslala, abyste mě... zabila?" pokračoval.
"Ne, pane! Je to jen cvičení! Vždyť já nemám ani střely do kuše! Měla jsem jen najít místo, kde bych vás dostala na mušku, a pak se vrátit a ohlásit to."
"Byla by vám věřila?"
"Jistě, pane," přikývla Jokasta, která se zatvářila velmi ublíženě. "Je to otázka cechovní cti."
Elánius se zhluboka nadechl. "Víte, slečno Parukářová, v několika minulých letech se mě pokusila tady, doma, zabít celá řada různých grázlů. Je vám jistě jasné, že se na tyhle pokusy dívám velmi nevrle."
"To není těžké pochopit, pane," odpověděla Jokasta hlasem člověka, který ví, že jeho jediná naděje na vyváznutí ze současné tragické situace závisí na dobré vůli jiné osoby, která ovšem nemá nejmenší důvod nějakou dobrou vůli mít.
"Věřte mi, že mnohé pasti v domě a kolem něj by vás opravdu překvapily," pokračoval Elánius. "Některé z nich jsou výjimečně mazané, věřte mi, i když to říkám sám."
"No, rozhodně jsem nečekala, že tašky na zahradním domku budou pohyblivé, pane."
"Jsou upevněny na namazaných kolejničkách," vysvětlil krátce Elánius.
"Skvěle vymyšleno, pane!"
"A celá řada těchto pastí končí něčím, co působí smrt," pokračoval Elánius.
"Tak to mám štěstí, že jsem spadla právě do téhle, že?"
"Hm, ona tahle taky způsobuje smrt," pokýval hlavou Elánius. "Tedy po jisté době způsobuje smrt." Povzdechl si. Rád by vzal všem chuť pokoušet se o podobné věci, jenže... vyškrtli ho ze seznamu? Ne že by byl právě šťastný, když po něm střílely maskované postavy v dočasných službách některého z jeho mnohých nepřátel, ale vždycky se na to díval jako na jistý důvěrný signál. Potvrzovalo to, že šlape na paty těm bohatým a nafoukaným lidem, kteří si zasloužili, aby jim někdo šlapal na paty.
Kromě toho, Cech vrahů bylo poměrně jednoduché ošálit. Vrazi měli přísná pravidla, kterých se čestně drželi, a to Elániovi vyhovovalo, protože on naopak v některých praktických věcech neuznával pravidla žádná.
Takže není na seznamu, hm? Šeptanda říkala, že jediný další člověk, kterého takhle vyškrtli ze seznamu, byl lord Vetinari - Patricij. Vrahové rozuměli politickým hrátkám ve městě lépe než kdokoliv jiný, a jestliže vás vyškrtli ze svého seznamu, udělali to proto, že by váš odchod nejen pokazil hru, ale zároveň i rozbil šachovnici...
"Byla bych vám nesmírně vděčná, kdybyste mě vytáhl ven, pane," promluvila teď Jokasta.
"Cože? Aha, ano. Mám na sobě čistý oblek," odpověděl jí Elánius. "Ale hned jak se vrátím do domu, řeknu svému komorníkovi, aby se tady zastavil se žebříkem. Co tomu říkáte?"
"Velmi vám děkuji, pane. Ráda jsem vás poznala, pane."
Elánius se vydal zpět k domu. Vyškrtli ho ze seznamu? Měl by v tom snad něco dělat? Co když si vrazi myslí, že -
Náhle ho zaplavila silná vůně.
Nad hlavou mu rozkvétal obrovský šeřík.
Zarazil se.
Sakra! Sakra! Sakra! Každý rok zapomene! No... ne tak docela. Nikdy vlastně nezapomene. Jen odloží své vzpomínky, jako lidé odkládají rodinné stříbro, když nechtějí, aby zčernalo. A každý rok se pak odněkud vrátí ostré a lesklé a bodne ho do srdce. A ze všech dnů zrovna dnes...
Natáhl se, a když prsty sevřel stopku, aby opatrně ulomil hrozen květů, ruka se mu třásla. Přičichl k němu. Chvíli nehybně stál a upíral zrak do prázdna. Pak opatrně odnesl šeříkovou větev do své oblékárny.
Dnes mu Jeefes připravil oficiální uniformu. Samuel Elánius se na ni nejdříve podíval nechápavě, ale pak si vzpomněl. Výbor Hlídky. Správně. Starý otlučený hrudní plát by tady nestačil, že ano... Nebyl by dost dobrý pro jeho milost vévodu z Ankhu, velitele Městské hlídky, sira Samuela Elánia, v tomto směru byl lord Vetinari velmi rezolutní, hrom aby do toho...
Aby do toho všeho hrom tím spíš, že v tom Elánius naneštěstí viděl jistý smysl. Nenáviděl úřední uniformy, jenže v posledních dnech už představoval něco víc než jen sám sebe.
Samuel Elánius mohl a dokázal přijít na jakékoliv jednání v zarezlé zbroji, a dokonce i sir Samuel Elánius by si dokázal většinou najít nejen důvod, proč přijít na jednání v polní uniformě, ale také proč v ní vždycky zůstat, jenže vévoda... no, je pravda, že vévoda potřeboval trochu lesku. Vévoda nemohl chodit v kalhotách vytahaných na zadku a přitom se stýkat s cizími diplomaty. Abychom řekli pravdu, ani původní, obyčejný Sam Elánius neměl nikdy kalhoty s vytahaným zadkem, ale i kdyby měl, nikdo by kvůli tomu v té době nechtěl rozpoutat válku.
Obyčejný, starý Samuel Elánius se bránil. Zbavil se většiny těch hloupých péřových chocholů, zahodil ty hloupé kalhoty a skončil nakonec u takové uniformy, nebo přesněji takového oblečení, které alespoň vypadalo, jako že je jeho majitel muž. Jenže helmice byla bohatě cizelovaná zlatem a zakázkový platnéř vyrobil nový, lesklý hrudní plát, plný zcela zbytečných zlatých ozdůbek. Pokaždé když ho měl Sam Elánius na sobě, připadal si jako třídní zrádce. Nenáviděl pomyšlení na to, že ho zařadí k lidem, kteří nosí ty pitomé zdobené pancíře. Bylo to společenské pozlátko.
Zatočil větvičkou šeříku v rukou a znovu nasál jeho výraznou vůni. Ano... ale nebývalo to tak vždycky...
Uvědomil si, že na něj někdo mluví. Zvedl hlavu.
"Cože?" vyštěkl.
"Ptal jsem se, zda je paní vévodkyně v pořádku, vaše milosti?" opakoval komorník s poněkud užaslým výrazem. "Je vám dobře, vaše milosti?"
"Cože? Aha, no... ano. Ne. Je mi skvěle. Vévodkyni také, díky za optání. Nakoukl jsem dovnitř, než jsem šel ven. Je u ní paní Obsáhlová. Říká, že už to teď bude každou chvilku."
"Už jsem doporučil těm v kuchyni, aby měli připravenou spoustu horké vody, vaše milosti," přikývl Jeefes a pomáhal Elániovi do hradního plátu.
"Dobře. A na co je tolika horké vody asi zapotřebí, nevíte?"
"To nemám nejmenší ponětí, vaše milosti," potřásl Jeefes s provinilým výrazem hlavou. "Možná bude lepší po tom nepátrat."
Elánius přikývl. Sibyla už mu, samozřejmě s příslušným taktem, naznačila, že v tomto konkrétním případě ho nebude zapotřebí. Musel připustit, že se mu poněkud ulevilo.
Podal Jeefesovi šeříkovou větvičku. Komorník ji převzal bez jediné poznámky, vsunul ji do úzké stříbrné trubičky, která ji udrží čerstvou celé hodiny, a tu pak připevnil na svislý řemen hradního plátu.
"Že ten čas ale utíká, viďte, vaše milosti?" pokračoval Jeefes a oprašoval Elánia malým kartáčkem.
Elánius vytáhl hodinky. "To máte pravdu. Poslyšte, na své cestě do paláce se zastavím ve Dvoře, podepíšu, co bude potřeba, a vrátím se tak rychle, jak to jen půjde, ano?"
Jeefes na něj vrhl pohled plný až nekomorní účasti.
"Paní vévodkyně bude jistě v pořádku, vaše milosti," prohlásil. "Už sice není... hm, není... -"
"- nejmladší," řekl Elánius.
"No, řekl bych, že je co do let poněkud více obdařena než většina obyčejných prvorodiček," pokračoval Jeefes hladce. "Ale je to, mohu-li se tak s vaším dovolením vyjádřit, dobře stavěná dáma, a v rodině z níž pochází, došlo k potížím v oblasti porodů jen zcela výjimečně, takže -"
"Prvo - co?"
"Nových matek, které rodí poprvé, vaše milosti. Jsem si jistý, že madam bude spokojenější při pomyšlení na to, že se honíte za nějakými hříšníky, než kdyby věděla, že prošlapáváte koberec v knihovně."
"Asi máte pravdu, Jeefesi. Ehm... aha, ano. Ve staré žumpě v zahradě je mladá dáma a snaží se udržet nad... hm, hladinou, Jeefesi."
"Ruzumím, vaše milosti. Hned tam pošlu hocha z kuchyně se žebříkem. A... nějakou zprávu pro Cech vrahů?"
"To je dobrý nápad, Jeefesi. Bude potřebovat nějaké oblečení a koupel."
"Možná, že hadice ve staré přípravně by byla vhodnější, vaše milosti. Alespoň první opláchnutí?"
"Výborně vymyšleno. Postarejte se o to. Ale teď musím jít."

V přeplněné hlavní kanceláři na strážnici hlídky v Pseudopolském dvoře si seržant Tračník podvědomě upravil větévku šeříku, kterou měl upevněnou na vrcholku helmy místo chocholu.
"Začnou z nich bejt tak trochu podivíni, Noby," řekl, zatímco lhostejně listoval ranními novinami. "To je taková policajtská slabost. Stalo se mi to taky, když jsem měl děti. Člověk je najednou na různý věci háklivej."
"Co myslíš tím 'háklivej'?" Zajímal se desátník Nóblhóch, pravděpodobně nejdokonalejší žijící důkaz vývojového vztahu mezi zvířetem a člověkem.
"No-ó," odpovídal Tračník a opřel se pohodlně ve své židli, "Je to tak trochu... podívej, když dosáhneš našeho věku..." Podíval se na Nobyho a zaváhal. Noby už mnoho let udával svůj věk jako "asi štyryatřicet". Ostatně celá Nóblhóchovic rodina byla slabá v průběžných počtech.
"Chci říct, že když chlap dosáhne... jistého věku," zkusil to znovu, "pochopí, že svět nikdy nebude dokonalej. Člověk už si zvykne, že je svět trochu... trochu..."
"Špinavej?" navrhl Noby. Za uchem, na místě, kde míval obvykle vkusně naaranžován nedopalek cigarety, měl zasunutu rozkvetlou snítku šeříku.
"Přesně," přikývl Tračník. "Chápeš, ty víš, že nikdy nebude dokonalej, ale stejně děláš co můžeš, rozumíš? Ale když pak čekáš dítě... no, najednou se to změní a člověk to vidí jinak. Napadne ho: mý dítě bude muset v tomhle bordelu vyrůstat. Je na čase udělat tady pořádek. Je na čase udělat z toho Lepší svět. Začne bejt tak trochu... vostrej. Plnej elánu. Až se doslechne o Silnorukovi, dá se čekat, že tady na nějakej čásek bude pěkně horko - brý ráno, pane Elánie!"
"Bavíte se na můj účet, co?" prohlásil Elánius, a zatímco se postavili do pozoru, prošel kolem nich. Je třeba říci, že z jejich rozhovoru nezaslechl ani slovo, ale v obličeji seržanta Tračníka se dalo číst jako v otevřené knize a Elánius se to naučil už před mnoha lety.
"Jen jsme si říkali, jestli už je ta šťastná událost -" začal Tračník a následoval v patách Elánia, který bral po dvou schody ke své kanceláři v prvním patře.
"Ne, ještě ne," odpověděl krátce Elánius. Otevřel dveře do své kanceláře. "Dobré ráno, Karotko!"
Kapitán Karotka vyskočil od stolu a zasalutoval. "Dobré ráno, pane! Už její milost, lady -"
"Ne, Karotko, ještě ne. Něco nového přes noc?"
Karotkův pohled zamířil ke snítce šeříku a pak zpět k Elániově tváři.
"Nic dobrého, pane," odpověděl s povzdechem. "Byl zabit další důstojník."
Elánius ztuhl. "Kdo?" zeptal se.
"Seržant Silnoruka, pane. Byl zabit v ulici U melasového dolu. Zase Karcer."
Elánius se podíval na hodinky. Měli deset minut na to, aby dorazili do paláce. Ale čas najednou přestal být důležitý.
Sedl si za stůl. "Nějací svědkové?"
"Tentokrát tři, pane."
"Tolik?"
"Samí trpaslíci. Silnoruka nebyl dokonce ani ve službě, pane. Už měl po šichtě a šel si koupit do obchodu kus pečené krysy s pomfrity a narazil přímo do Karcera. Ten ďábel ho bodl do krku a dal se na útěk. Musel si myslet, že jsme ho našli."
"Hledáme toho chlapa celé týdny! A on narazí na Silnoruku ve chvíli, kdy jediné, na co ten starý chudák myslí, je jeho snídaně? Co Angua? Je mu na stopě?"
"Nějakou dobu byla, pane," odpověděl Karotka.
"Proč jen nějakou dobu?"
"On - tedy předpokládejme, že to byl Karcer - odhodil na náměstí Náhlého osvícení anýzovou bombu. Téměř čistý olej, pane."
Elánuius si povzdechl. Bylo až neuvěřitelné, jak se lidé přizpůsobovali. Hlídka měla vlkodlaka. A tak se zločinci naučili přežívat i v prostředí, kde měl zákon až příliš citlivý nos. Řešním byly pachové bomby. Nebylo to zas tak děsivé. Nepředstavujete si vždycky bombu. Stačilo, abyste rozbili malou lahvičku s koncentrovaným výtažkem máty peprné nebo anýzu na místě, kde chodilo hodně lidí, a seržantka Angua před sebou najednou měla stovky, ba tisíce navzájem se křižujících stop a musela do postele s děsivou bolestí hlavy.
Zachmuřeně naslouchal hlášení, ve kterém Karotka vypočítával jména mužů odvolaných z volna nebo těch, jímž byla zdvojena služba, sděloval mu jména vyslechnutých informátorů, počet vypuštěných holubů, popisoval místa, kde zašustila tráva, kde policisté zkoumali nasliněným prstem vítr a kde přiložili ucho k zemi. A věděl také, jak málo je to všechno platné. Hlídku tvořilo stále ještě méně než sto policajtů, a to včetně kuchařky. A ve městě bylo přinejmenším milion lidí a stokrát tolik úkrytů. Ankh-Morpork byl postaven na podzemních úkrytech, na starých domech, sklepeních a spletitých chodbách. Kromě toho, Karcer byl doslova noční můrou.
Elánius už si dávno zvykl na ostatní šílené případy, kdy lidé například jednali mnoho let zcela normálně a pak jim najednou přeskočilo v hlavě a rozmlátili někomu hlavu pohrabáčem jen proto, že se příliš hlasitě vysmrkal. Jenže Karcer byl jiný. Měl dvojí myšlení, ale jeho identity spolu bohužel nebyly v konfliktu, ale konkurovaly si a soutěžily mezi sebou. Karcer měl démony na obou ramenech a ti jeden druhého poháněli kupředu.
A přesto... Karcer se neustále usmíval oním veselým, zurčivým smíchem a choval se jako uličník, který si poněkud nesolidně vydělává na živobytí prodejem laciných hodinek, které vám během čtrnácti dnů zezelenají. A zdálo se, že je přesvědčen, dokonale přesvědčen, že v životě neudělal nic opravdu špatného. Bude stát uprostřed obrazu zkázy, s krví na rukou a ukradenými šperky v kapsách a s výrazem uražené nevinnosti prohlašovat: "Já? A co jsem zase udělal?"
A jeden by mu byl skoro uvěřil, dokud jste se pozorněji nezadívali do jeho kulatých, rozesmátých očí a neviděli, jak se na vás z jejich hlubin šklebí démoni.