Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

"Je tady ještě něco, co bych se měl dneska dozvědět?" zeptal se Elánius, když s Karotkou bok po boku vyrazili ulicí.
"Přišel dopis od legie Černé stuhy, pane, ve kterém se zmiňují o tom, že by to byl velký krok pro soulad mezi druhy, kdybyste se zamyslel nad -"
"Chtějí dostat do hlídky upíra?"
"Přesně, pane. Řekl bych, že hodně členů Výboru hlídky si navzdory vašim reklamovaným podmínkám v této věci myslí, že by to nebylo špatné -"
"Zdá se vám, že jsem mrtvola?"
"Ne, pane."
"Takže odpověď zní ne. Jak jinak."
Karotka rychle zalistoval na podložce s klipsnou, kde měl založeny své poznámky, a popoběhl, aby s Elániem udržel krok. "Kometa píše, že Borogravia napadla Plesnivinsko," oznámil.
"To je dobře, nebo špatně? Nedokážu si vybavit, kde to je."
"Oboje jsou bývalé části Temné říše, pane. Hned vedle Überwaldu."
"Na čí jsme straně?"
"Kometa píše, že bychom měli proti agresivní Borogravii podporovat malé Plesnivinsko."
"Tak to už sympatizuju s Borogravií," ušklíbl se Elánius. Kometa otiskla minulý týden jeho karikaturu, podle Elániova vlastního názoru velmi nelichotivou, a aby to nebylo dost, Sibyla požádala v redakci o originál, který si dala zapaspartovat a pověsila na zeď. "A co z toho plyne pro nás?"
"Pravděpodobně další uprchlíci, pane."
"U bohů, vždyť už tady není žádné místo! Proč všichni chodí sem?"
"Myslím, že hledají lepší život, pane."
"Lepší život?" zastavil se Elánius. "Tady?"
"Já si myslím, že tam u nich je to ještě mnohem horší, pane," odpověděl mu Karotka.
"A jaké uprchlíky tak asi můžeme čekat?"
"Z větší části lidské, pane."
"To myslíte z větší části lidi jako tvory, nebo tvory z větší části lidské?" podíval se na něj Elánius. Když žijete nějaký čas v Ankh-Morporku, naučíte se takové otázky formulovat přesně.
"Ehm, no, pokud jsem slyšel, tak jediný jiný druh, který tam žije, jsou kvečové, pane. Prý žijí v hlubokých lesích a jsou celí porostlí srstí."
"Vážně? No, nejspíš se o nich dozvíme víc, až nás požádají, abychom některého z nich zaměstnali v hlídce," meditoval Elánius zakysle.
"A pak tady mám jednu velmi potěšující novinku, pane. Znáte Ďábly? Ten pouliční gang?"
"A co je s nimi?"
"Zasvětili jako člena svého prvního trolla, pane."
"Cože? Vždyť já měl dojem, že se potulují po ulicích a tlučou trolly? Myslel jsem, že v tom je celá podstata jejich spolku!"
"No, možná že mladý Vápenec taky rád tluče trolly."
"A to je v pořádku?"
"Svým způsobem… řekl bych, že je to krok kupředu."
"Společně v nenávisti, myslíš?"
"Tak nějak, pane," přikývl Karotka. Probral papíry na své podložce sem a tam. "Tak a teď, co tady máme dál? Jo, říční hlídkový člun se zase potopil -"
Kde jsem udělal ten první špatný krok? pomyslel si Elánius, zatímco výčet pokračoval. Kdysi jsem byl policajt. Skutečný policajt. Pronásledoval jsem lidi. Byl jsem lovec. A to bylo to, co jsem dělal nejlépe. Poznal jsem každé místo ve městě jen podle toho, co jsem cítil pod podrážkami. A podívejte se na mě teď! Vévoda! Velitel hlídky! Politické zvíře! Kdysi jsem věděl, kdo bojuje s kým v okruhu tisíce kilometrů kolem města, jen pro ten případ, že by kvůli tomu mohly ve městě vypuknout nepokoje.
Kdy jsem byl naposled na hlídce? Minulý týden? Minulý měsíc? A ještě ke všemu to nikdy není skutečná hlídka, protože seržanti se vždycky postarají o to, aby všichni věděli, že jsem opustil dům a každý policajt už na dálku smrdí leštěnkou na kov, krémem na boty a vodičkou po holení, a to i když zajdu do těch nejzapadlejších uliček (tahle myšlenka nepostrádala jistou dávku pýchy, protože to dokazovalo, že v hlídce nejsou hloupí seržanti). Už dávno nezůstávám celou noc v dešti ani nebojuji ve stoce o život s nějakými lumpy a kromě normální chůze už se vlastně ani nehýbu. To všchno je pryč. A pro co?
Pohodlí, moc, peníze a úžasná manželka...
...ehm...
...což byla dobrá věc, to jistě, ale... přesto...
Zatraceně. Jenže už nejsem policajt, teď je ze mě...manažer. Musím k tomu mizernému výboru mluvit, jako kdyby to byly děti. Chodím po recepcích a nosím nanicovatou, pitomou, přezdobenou zbroj. Samá politika a papírování. Začalo toho být přespříliš.
Kam se poděly ty dny, kdy všechno bylo tak jednoduché?
Vybledly jako šeřík.
Vešli do paláce a vystoupali po hlavním schodišti do Vetinariho kanceláře.
Když vešli dovnitř, stál Patricij Ankh-Morporku u okna a vyhlížel ven. Jinak byla místnost pustá.
"Á, Elánius," řekl, aniž se ohlédl. "Myslel jsem si, že byste se mohl opozdit. Vzhledem k podmínkám jsem Výbor rozpustil. Bylo jim to líto stejně jako mně, když se doslechli o nešťastném Silnorukovi. Bezpochyby jste psal oficiální dopis."
Elánius se zadíval s tázavým výrazem na Karotku, který jen zvedl oči ke stropu a pokrčil rameny. Vetinari se dozvídal věci velmi rychle.
"Ano, pane, přesně tak," přikývl Elánius.
"A to je dnes tak krásný den," pokračoval Vetinari. "I když, jak vidím, blíží se bouřka." Otočil se. Na klopě pláště měl připevněnu snítku šeříku."
"Lady Sibyle se daří dobře?" zeptal se a usedl za stůl.
"Víte něco nového?" odpověděl Elánius.
"Některé věci se prostě asi nedají uspěchat," odpověděl Vetinari, aniž hnul brvou, a zalistoval papíry na stole. "Okamžik, jen chvilku, bylo tady pár drobností, které jsem chtěl vyřídit… aha, další z těch dopisů, které mi pravidelně posílá náš přítelíček z chrámu Malých bohů… hřbitov, jako vždycky." Opatrně ho vytáhl z hromádky papírů a položil stranou. "Myslím, že pozvu nového dákona na čaj a vysvětlím mu, jak se věci mají. Tak a co jsem to... aha, politická situace v - ano?"
Dveře se otevřely. Vešel Važuzel, Vetinariho nejvyšší úředník a sekretář.
"Zpráva pro jeho milost," řekl, ale podal při tom dopis přes stůl Patricijovi. Ten obálku podal velmi uctivě přes stůl Elániovi. Elánius ji otevřel.
"To je z klapaček!" vykřikl Elánius. "Máme Karcera v koutě v Nové koleji! Musím se tam okamžitě vypravit!"
"Jak vzrušující," řekl Vetinari a rychle vstal. "Signál k lovu. Je ale opravdu tak nutné, abyste se toho účastnil osobně, vaše milosti?"
Elánius na něj vrhl kalný pohled. "Jistě," odpověděl. "Naprosto nutné. Protože když u toho nebudu, abyste rozuměl, tak se nějaký chudák z těch, co jsem sám vycvičil, pokusí toho hajzla zatknout." Pak se obrátil ke Karotkovi. "Kapitáne, dejte se okamžitě do práce… Klapačky, holubi, poslové-běžci, cokoliv. Chci, aby na tohle volání reagovali všichni, jasné? Ale nikdo… opakuji, nikdo se do něj nepokusí nabourat, dokud nebude mít masivní krytí. Rozumíš? A pošli strážníka Cvrkala do vzduchu! Ale k sakru..."
"Co se děje, pane?" zeptal se Karotka.
"Ten vzkaz je od Pleskot Řiťkové. Poslala ho přímo sem. Co tam vlastně dělá? Je přece úřední technik! Policejní znalec. Není žádná pochůzkářka! Ta se to pokusí provést podle příručky!"
"A to by neměla?"
"Ne. Karcer potřebuje alespoň jednu střelu z kuše do nohy, aby si vás všiml. Nejdřív střílej -!"
"- a pak se ptej?"
Elánius došel ke dveřím a tam se na okamžik zastavil. "Nenapadá mě nic, na co bych se ho chtěl zeptat."
Na náměstí Náhlého osvícení musel Elánius zpomalit, protože mu docházel dech, a to bylo nechutné! Ještě před několika lety by se teprve teď dostával do tempa! Jenže bouřka, která se k městu valila přes pláně, před sebou hnala vlnu žhavého vzduchu a veliteli by jistě nepřidalo na pověsti, kdyby na místo dorazil bezmocně sípaje. Ale situace byla taková, že ačkoliv se zastavil ve stínu jednoho pouličního stánku a několikrát zhluboka zalapal po dechu, pochyboval, že by se mu v této chvíli podařilo plynule vyslovit delší větu.
Ke své nekonečné úlevě našel nezraněnou desátnici Řiťkovou čekat u zdí univerzity. Desátnice zasalutovala. "Dovolte mi promluvit, pane," řekla.
"Hmm," zamumlal neutrálně Elánius.
"Všimla jsem si dvojice trollů-policistů, kteří měli dopravní službu, a poslala jsem je na Vodní most. Pak se objevil seržant Navážka a já ho poslala... poradila jsem mu, aby šel na univerzitu hlavní branou a našel si místo pokud možno co nejvýše. Pak dorazili seržant Tračník a Noby a já je poslala na Stejně velký most a -"
"Proč?" zajímal se Elánius.
"Protože pochybuji, že by se pustil tím směrem," odpověděla Pleskot a její tvář byla pravým vtělením nevinnosti. Elánius se v duchu přísně napomenul a přestal spokojeně přikyvovat. "A jak přicházejí další policajti, posílám je tak, aby vytvořili kolem toho místa kruh. Obávám se však, že vylezl někam nahoru a bude se tam i držet."
"Proč?"
"Protože... dokážete si představit, jak by se probojoval mezi tolika mágy, pane? Největší naději bude mít, když se proplíží po střechách a na nějakém tichém místě sklouzne dolů. Tam nahoře je spousta úkrytů, a kromě toho se může vrchem dostat až k ulici Broskvové bublaniny a nemusí slézt na zem."
Úřednice, pomyslel si Elánius. Cha! A při troše štěstí nebude ten chlap vědět o Cvrkalovi.
"Dokonale promyšleno," přikývl.
"Díky, pane. Nevadilo by vám, kdybyste se postavil blíž tady k té zdi, pane?"
"Proč to?"
Něco zazvonilo na dláždění. V tom okamžiku už se Elánius tiskl naplocho ke zdi.
"Má samostříl, pane," vysvětlovala Řiťka. Myslíme, že ho sebral Silnorukovi. Ale moc to s ním neumí."
"Skvělá práce, desátnice," řekl Elánius poněkud mdlým hlasem. "Opravdu skvělá." Pak se rozhlédl po náměstí za nimi. Vítr pohazoval plachtami stánků a prodavači, kteří vrhali ustarané pohledy na šednoucí nebe, začali uklízet zboží.
"Nemůžem dovolit, aby se nám tam jen tak potuloval," pokračoval. "Začne střílet na všechny strany a nakonec někoho trefí."
"Jaký by k tomu měl důvod, pane?"
"Karcer nepotřebuje žádný důvod," zavrtěl hlavou Elánius. "Jemu stačí výmluva." Pak jeho pozornost přilákal jakýsi pohyb vysoko nad ním. Zvedl hlavu a usmál se.
Nad město rychle stoupal velký pták.
Polohlasně klející volavka bojovala o výšku každým širokým kruhem. Kolem desátníka Cvočka Cvrkala, který ji pevně svíral koleny, se točilo celé město. Ve vhodné chvíli pak obrátil ptáka po větru a potácivým během přistáli na vrcholku Věže umění, nejvyšší budovy města.
Bezmyšlenkovitým, tolikrát už nacvičovaným pohybem skřítek přeřízl provaz, který přidržoval na místě přenosný semafor, a seskočil za ním do kompostu z rozkládajícího se břečťanového listí a starých havraních hnízd, který pokrýval celý vrcholek věže.
Volavka ho pozorovala hloupýma kulatýma očima. Cvrček ji ochočil oním tradičním způsobem, jakým to skřítci dělají. Obarvíte se na zeleno jako žába, kvákáte, poskakujete po močálech a pak, když se vás nějaká volavka pokusí sežrat, vyběhnete jí po zobáku k hlavě a omráčíte ji. Ve chvíli, kdy přijde k sobě, jí vstříknete do nozder zvláštní olej - trvalo celý den, než ho Cvrček uvařil a jeho zápach (velmi mírně řečeno) spolehlivě vyklidil celou strážnici - a stačí jediný pohled, aby vás pták začal považovat za svou milovanou matičku.
Volavka byla užitečná. Unesla výstroj. Na běžné dopravní patroly ale dával Cvrkal přednost krahujci. Ten dokázal lépe plachtit a držet se ve vzduchu na určitém místě.
Cvrček zasunul semafor do lože, které tady tajně připravil před několika týdny. Pak vytáhl ze sedlové brašny na volavčině hřbetě malý jednookulárový dalekohled a přivázal ho na okraj kamene tak, že mířil téměř kolmo dolů. Podobné chvíle Cvrček Cvrkal miloval. Byly to jediné okamžiky, kdy byli všichni menší než on.
"Tak..." zabručel spokojeně, "a teď uvidíme, co uvidíme."
Dole viděl budovy univerzity. Kousek od něj byla vysoká věž s hodinami, kterým se říkalo Starý Tom, a nedaleko ní na střeše nezaměnitelná hmota seržanta Navážky, který se proplétal lesem komínů. Sírově nažloutlé nebe, na němž se připravovala bouře, se odráželo na helmicích policistů, kteří pospíchali ulicemi. A tam, za tím parapetem se plížila postava...
"Mám tě," broukl si tiše Cvrkal a sáhl po ovládacích pákách semaforu.
"N...V...ŽK mezera M...Ř... mezera ST...R... mezera T...M," četla Řiťka.
Elánius přikývl. Navážka byl na střeše nedaleko věže Starého Toma. A Navážka si nesl dobývací samostříl, se kterým měli co dělat tři obyčejní lidé. Upravil si ho tak, že se z něj dal vystřelit celý svazek střel najednou. Většinou popraskaly už ve vzduchu díky obrovské hnací síle a cíl byl zasažen rozšiřujícím se mrakem hořících třísek. Elánius mu zakázal tuhle zbraň používat proti lidem, ale byl to zatraceně dobrý prostředek k vniknutí do budov. Dokázal otevřít přední i zadní dveře téměř současně.
"Řekněte mu, aby vypálil varovný výstřel," řekl. "Jestli Karcera tou věcí zasáhne, nenajdeme ani mrtvolu." I když bych právě jeho mrtvolu docela rád našel, dodal v duchu pro sebe.
"Rozumím, pane." Řiťka vytáhla od pasu dvě na bílo natřená prkénka tak trochu podobná pádlům, obrátila se čelem k Věži umění a vyslala krátký signál. Vzápětí neviditelný Cvrček odeslal signál "připraven".
"N…V…ŽK… mezera V…R…VN… mezera V… STŘ…L," opakovala Řiťka polohlasem signalizovaný text.
Shora přišlo potvrzení o přijetí zprávy. Vzápětí vyletěla z vrcholku věže červená signální raketa a rozprskla se na všechny strany. Byl to velmi účinný způsob, jak připoutat pozornost všech zúčastněných. Pak Elánius viděl, že zpráva došla na místo určení.
Všude kolem se policisté, kteří si pochopitelně rozkaz přečetli také, ukrývali do výklenků a krytých vstupů budov. Všichni znali Navážkův samostříl.
Odtikalo několik vteřin, než si troll zopakoval zprávu, pak se ozvalo zvláštní zadunění následované děsivým bzukotem, který připomínal bzukot roje pekelných sršňů, a nakonec praskot a zvonění drcených tašek a cihel. Na náměstí se snesl déšť úlomků. Několik metrů od místa, kde stál Elánius, dopadl celý komín, z jehož ústí stále ještě stoupal proužek dýmu.
Následoval mrak prachu a malých kousků dřeva a pak jemná přeprška holubích pírek.
Elánius si otřel z helmice kousky malty. "Dobrá, řekl bych, že byl varován," ušklíbl se.
Vedle komína dopadla půlka větrné korouhvičky v podobě kohouta.
Řiťka otřela ze svého skládacího dalekohledu několik holubích pírek a zamířila ho znovu nahoru k věži. "Policista Cvrkal hlásí, že se pronásledovaný zastavil, pane."
"Opravdu? Překvapujete mě." Elánius si popotáhl opasek. "A teď mi dejte svůj samostříl. Jdu tam nahoru."
"Pane! Vy sám jste říkal, že se ho nikdo nesmí pokusit zatnout! Proto jsem vám poslala tu zprávu!"
"To je v pořádku. Zatknu ho já. Teď hned. Dokud si počítá končetiny a jiné tělní výrůstky, aby se ujistil, že je má ještě všechny. Dej Navážkovi vědět, co mám v úmyslu, protože bych nerad skončil jako pětaosmdesat kilo jednohubek. Ne, přestaňte na mě takhle otvírat pusu. Než bychom si prověřili prostředí a zkontrolovali výzbroj a dostali každého na potřebné místo, zahrabal by se nám někde jinde."
Poslední slova už trousil v běhu.
Elánius dorazil ke dveřím a vběhl dovnitř. Nová kolej bylo studentské zařízení, ale bylo teprve půl jedenácté, což znamenalo, že většina studentů ještě bude v posteli. Když Elánius supěl chodbou ke schodišti na jejím vzdáleném konci, pootevřely se jen tu a tam nějaké dveře. Schodiště ho pak vyneslo - mnohem pomaleji a s pocity mnohem méně jistými - až do nejvyššího patra. Okamžik… tady už kdysi byl… ano, támhle jsou dveře otevřené dokořán a pohled na mopy smetáky a několik kbelíků dával tušit, že jde o příruční sklad domovníka.
A v něm na protější stěně žebřík vedoucí k poklopu na střechu.
Elánius opatrně natáhl samostříl.
Takže Karcer má taky samostříl, který patřil do výzbroje hlídky. Byly to klasické, spolehlivé jednoranné modely, ale chvilku bohužel trvalo, než se znovu nabily. Kdyby na Elánia vystřelil a minul, přišel by o jedinou šanci, kterou by měl. A potom…, ale něco takového se nedá naplánovat.
Všichni ti malí andělé…
Elánius vylezl po žebříku a písnička se mu najednou vrátila.
"Oni nohy zvedají… zvedají… zvedají…" sykal si tiše mezi zuby.
Zastavil se těsně pod okrajem otevřeného poklopu, který vedl na olověnou střechu. Na starý známý trik "helma na holi" by Karcer jistě neskočil, zvláště když má k dispozici jen jediný výstřel. Prostě to musí riskovat.
Elánius vystrčil opatrně hlavu nahoru a rychle se rozhlédl sem a tam, na chvilku ji schoval za okraj poklopu a pak se prudce vrhl nahoru. Když vyskočil na olověné pláty, nemotorně se překulil a zvedl se do střelecké pozice na jednom koleně. Nikdo tam nebyl. A Elánius byl pořád ještě naživu. Momentálně si vydechl.
Za ním se zvedala v pozvolném sklonu střecha vedoucí ke štítu. Elánius se po ní opatrně proplížil, opřel se o společný základ několika komínů, posetý dřevěnými třískami, a zvedl pohled nahoru k věži.
Nebe teď bylo výrazně modročerné. Bouře, nebo alespoň většina z nich, si za tu dobu, kdy se valila po pláních, vytvořila silné osobnosti a tahle vypadala, jako že bude v tomto směru něco rekordního. Jenže Věž umění v této chvíli z nastávajícího šedofialového šera osvítil svazek slunečních paprsků a na jejím vrcholu zdůraznil droboučké záblesky Cvrkalova telegrafu.
O…O…O
Důstojník v nesnázích. Na druha ve zbrani číhá něco ošklivého, Elánius se otočil. Za jeho zády se nikdo neplížil. Široko daleko nebylo živé duše. Pomalu obešel základ komínů a vyhlédl na vedlejší střechu. Mezi dvěma nedaleko stojícími krbovými vývody, ukryt před pohledy kohokoli s výjimkou Elánia a nadhledem zvýhodněného Cvrkala, se krčil Karcer.
Právě zvedal zbraň, aby zamířil.
Elánius natáhl krk, aby zahlédl cíl.
O padesát metrů dál se po střeše budovy Silnoproudé magie přesouval Karotka.
Ten trouba se nikdy neuměl příliš krýt a maskovat. Samozřejmě, že se krčil a přebíhal z úkrytu do úkrytu přískoky, ale to ho oproti veškeré logice činilo ještě viditelnějším. Nikdy totiž nepochopil umění vmyslet se do role neviditelného. A tak se teď a opatrně kradl nepořádkem naneseným během mnoha let na střeše a vypadal jako velká kachna v malé vaně. A byl samozřejmě sám a bez krytí.
Ten hlupák...
Karcer pečlivě zamířil. Střecha SPM byla spletí nepotřebných a vyřazených zařízení a Karotka se pohyboval za malou plošinou, na níž byly umístěny obrovské bronzové koule, kterým se ve městě běžně říkalo Mágovy koule. Byly tam proto, aby se jejich prostřednictvím vybila přebytečná magie, kdyby - přesněji řečeno pokaždé když - se tam dole v hale některý z pokusů zvrtl. Tohle všechno naštěstí Karotku přece jen zčásti krylo, takže neposkytoval nijak snadný cíl.
Elánius pozvedl samostříl.
Zaduněl… hrom. Bylo to, jako kdyby se obrovské kovové kostky valily dolů po schodišti bohů a provázelo je děsivé kovové dunění, které rvalo oblohu napůl a otřásalo budovami.
Karcer zvedl hlavu a uviděl Elánia.
"Copa to ďáte, šefiku?"
Cvrček Cvrkal nezvedl hlavu od dalekohledu. V tomto okamžiku by mu hlavu od okuláru neoddělili ani krumpáčem.
"Sklapněte, vy pitomý vrány!" zamumlal.
Oba muži tam dole vystřelili a oba minuli, protože se současně pokoušeli mířit i uhýbat.
Na Cvrčkovo rameno zaklepalo něco tvrdého.
"Copa se to tam činí, šefiku?"
Obrátil se. Stálo za ním několik opelichaných havranů, kteří vypadali jako skupinka stařečků ve špatně padnoucích černých pláštích. Byli to ptáci Věže umění. Stovky generací žili tady, v prostředí přesyceném magií, a díky tomu se podstatně pozvedla jejich inteligence, která ostatně už na začátku nebyla zanedbatelná. Přestože byli havrani inteligentní, právě tihle nebyli nijak zvláště chytří. Byli prostě jen neodbytně hloupí jako průměrní občané a vzrušující panoráma města pod nimi pro ně bylo něčím jako každodenní televizí.
"Vodprejskněte!" vykřikl Cvrkal a obrátil se zpět k dalekohledu. Támhle běžel Karcer a za ním Elánius a najednou začaly padat kroupy...
Svět byl rázem bílý. Kroupy s chřestěním padaly všude kolem něj a zvonily na jeho přilbě. Kusy ledu velké jako jeho hlava se odrážely od kamene a útočily na desátníka i odspodu. S nadávkami zvedl ruce, aby si chránil obličej, a zatímco do něj bušily kroupy podobné křišťálovým koulím věštícím velmi bolestivou budoucnost, klouzal a klopýtal po ledových závějích. Dostihl břečťanem obrostlý oblouk sklenutý mezi dvěma malými věžičkami, kde už se chvíli předtím ukryla volavka, a vpadl dovnitř. Ledové střely se odrážely i sem a bušily do něj, ale už se mohl alespoň nadechnout a otevřít oči.
Do zad ho šťouchl ostrý zobák.
"A copa se bude činit nynčko, šefiku?"
Karcer těžce dopadl na oblouk mezi studentskou kolejí a hlavními budovami a po hladkých dlaždicích uklouzl a málem se zřítil dolů. Na okamžik zaváhal. Střela ze samostřílu policisty pod ním ho škrábla na noze.
Elánius seskočil za ním přesně ve chvíli, kdy spadly první kroupy.
Jeden muž s kletbami opatrným krokem prchal a druhý ho s kletbami stejně opatrně pronásledoval. Karcer doklouzal k hustému břečťanu, který se v silných pletencích pnul po zdi na střechu knihovny. Začal po něm šplhat vzhůru a za sebou trousil ledový vodopád.
Elánius se chytil břečťanu ve chvíli, kdy Karcer zmizel za okrajem střechy. Velitel se ohlédl a uviděl Karotku, který se pokoušel přejít po opěrné stěně z budovy Silnoproudé magie. Kroupy, které se odrážely od jeho těla, kolem něj tvořily něco jako bílou svatozář.
"Zůstaň, kde jsi!" vykřikl na něj Elánius.
Karotkovu odpověď pohltil zvuk padajících krup.
Elánius zamával rukama, ale rychle se zachytil břečťanu, protože mu uklouzla noha. "Zůstaň, kde jsi, zatraceně!" ječel. "To je rozkaz! Přepadneš!"
Pak se obrátil a podíval se na mokrý, studený břečťan.
Vítr najednou skoro utichl a od střechy se odrazilo posledních pár krup.
Elánius se přikrčil kousek pod okrajem střechy, ujistil se, že nohama stojí pevně na uzlovitých větvích prastaré rostliny, a natáhl se, aby se pevně zachytil rukama. Připravil se a vyšvihl se nahoru. Levou rukou zachytil botu, která mu vyrazila proti obličeji, a zvedal se dál. Tím zbavil Karcera rovnováhy. Muž upadl na záda na kluzkou střechu, pokusil se zvednout na nohy, ale znovu uklouzl po vrstvě krup a znovu se zřítil k zemi. Elánius se vytáhl nahoru, skočil kupředu a ujely mu nohy. Oba se pokusili vstát, ale oba znovu upadli. Pořád ještě vleže Karcer prudce vykopl nohou a zasáhl Elánia do ramene a zákon akce a reakce způsobil, že se oba muži rozjeli na opačné strany. Pak se obrátil na břicho, opatrně se zvedl na všechny čtyři a v této poloze klouzal k obrovské kopuli z kovu a skla, pod níž se ukrývala knihovna univerzity. Pak se zachytil zrezavělé výztuže, vytáhl se na nohy a vytáhl nůž.
"Tak si pro mě pojď," prohlásil. Ozvalo se další zadunění hromu.
"To ani nebude potřeba," ušklíbl se Elánius. "Bude stačit, když si počkám." Alespoň tu chvilku, než popadnu dech, pomyslel si při tom.
"Chcete mě sebrat? A co jsem podle vás udělal?"
"Co takhle pár vražd… nic?" řekl Elánius.
Kdyby byla uražená nevinnost platidlem, byla by Karcerova tvář velkým bohatstvím. "Já vůbec nevím, o čem to -"
"Já tady nahoře nejsem proto, abych si jenom hrál na babu. Zabal to."
"Chcete mě dostat živého, vaše milosti?"
"Dobře víš, že nechci. Ale lidi si myslí, že je to tak nějak úpravnější, když tě chytím živého."
Zleva se ozvalo zachřestění tašek a pak tupý náraz, když se na okraji nejbližší střechy objevil obrovský dobývací samostříl. Za ním vyhlédla hlava trolla Navážky.
"Se vomlouvám, pane Elánie, ale v tom krupobití se mi hrozně blbě lezlo nahoru. A teď o kus ustupte."
"To tomu dovolíte, aby mě to jen tak odprásklo?" zeptal se Karcer. "Neozbrojeného muže?"
"Pokus o útěk," odpověděl klidně Elánius. Ale začínalo to špatně. To cítil.
"Já? Vždyť tady stojím a ani se nehýbám, haha."
A bylo to tady. Ten jeho samolibý smích a k tomu ten zatracený nevinný obličej. Nikdy pro ně neměl daleko. A to hloupé "haha" zdaleka neposloužilo účelu, jemuž bývá obvykle určeno. Tady to bylo spíš zabarvení hlasu, provokativně nadřazené uchechtnutí, které naznačovalo, že se tady děje něco opravdu zábavného, ale vy nejste schopen pochopit co.
Potíž byla v tom, že jste nemohli někoho zabít jen proto, že byl jeho smích provokativní. A opravdu tam stál a nehýbal se. Kdyby se rozeběhl, mohli byste ho zastřelit. Ano, je třeba připustit, že by to střílel Navážka a přestože bylo technicky možné, že by mohl svou zbraní někoho jen poranit, ti poranění by nejspíše byli za dveřmi vedlejší budovy.
Jenže Karcer tam jen tak stál a svou existencí urážel celý svět.
Přesněji řečeno, teď už tam jen tak nestál. Jediným plynulým pohybem se vyšvihl nahoru na okraj kopule, která tvořila střechu knihovny. Skleněné výplně zasazené v kovové kostře - tedy ty, které přežily krupobití - zapraskaly.
"Okamžitě stůj!" vykřikl Elánius. "Lehni si na břicho!"
"A kam bych tak asi šel?" zašklebil se na něj Karcer. "Já jenom čekám, až mě zatknete, jasný? Poslyšte, víte, že odsud vidím váš dům?"
Co je pod tou kopulí? pomyslel si Elánius. Jak vysoko sahají regály s knihami? V knihovně je přece několik pater, že? Něco jako galerie. Ale když se člověk podívá ze středu knihovny vzhůru, vidí denní světlo, je to tak? Kdyby se člověk spustil z okraje kopule dolů, dostal by se na nejvyšší galerii? Bylo by to riskantní, to jistě, ale kdyby věděl, že tak jako tak spadne...
Elánius se začal velmi opatrně spouštět po šikmé střeše ke kopuli. Karcer popolezl o něco výše.
"Já tě, Karcere, varuju -"
"Jen hlavu vzhůru, pane Vznešený, haha! Nemůžete mít přece člověku za zlé, že si chce svých posledních pár minut na svobodě vychutnat, že ne?"
Vidím odsud váš dům...