Menu
Pratchett Terry (*28.04.1948 - †12.03.2015)
Podivný regiment (Úžasná Zeměplocha)
Desátník Řemender netrpělivě naslouchal mírně upravené verzi tohoto příběhu. Apoléna viděla, jak mu hlavou letí myšlenky. Pohárek patřil vojákovi, teď patřil jinému vojákovi. To byla fakta a on s tím nemohl celkem nic dělat. Proto se stáhl na bezpečnější pole všeobecné šikany.
"Takže ty si myslíš, bůhvíjak nejseš chytrej, Čuráček, co?"
"Ne, desátníku."
"Ale? Takže vy jste hloupej, je to tak?"
"No, dal jsem se nalejt," odpověděla Apoléna pokorně. Někde za Řemendrem se někdo uchechtl.
"Dám si na vás pozor, Čuráček," zavrčel Řemender momentálně poražen. "Jen zkus udělat jedinej křivej krok, a něco uvidíš!" Pak odkráčel.
"Ehm..." odkašlal si hlas vedle Apolény. Obrátila se a zjistila, že vedle ní stojí další mladík, oblečený v obnošené šaty. Bylo vidět, že je dost nervózní, i když nervózní výraz neskrýval, že mladík navíc ještě zuří. Byl velký a rudé vlasy měl ostříhané tak nakrátko, že jeho hlava vypadala sotva slabě ochmýřená.
"Ty jsi Řimbo, že?" řekla.
"Jo a myslel jsem... teda... nemoh bych si půjčit tvoje holení?"
Apoléna se mu podívala na bradu holou jako kulečníková koule. Mladík se začervenal.
"Jednou s tím začít musím, ne?" řekl poněkud vzdorovitě.
"Ta břitva by potřebovala obtáhnout," upozornila ho Apoléna.
"To je dobrý, vím, jak se to dělá," přikývl Řimbo.
Apoléna mu beze slova podala břitvu a pohárek a využila příležitost k tomu, vklouznout na záchod, dokud byli všichni ostatní zaměstnáni. Zasunout ponožky do kalhot byla otázka okamžiku. Potíž byla v tom, jak je tam upevnit, ale to nakonec vyřešila tak, že jednu z nich zčásti rozvinula a volný konec si zasunula pod opasek. Byl to zvláštní pocit; ponožky se na to, že se jednalo jen o kousek vlny, zdály podivně těžké. Pak se Apoléna vydala zjistit, jaké hrůzy přinese avizovaná snídaně.
Ta přinesla okoralý koňský chleba, klobásu a velmi slabé pivo. Vzala si krajíc chleba a klobásu a posadila se.
Na požití koňského chleba se musel člověk soustředit. V poslední době čím dál tím víc nahrazoval chléb obyčejný. Byl to chléb upečený z mouky smíchané se sušeným hrachem a fazolemi a se zbytky zeleniny. Kdysi se pekl jen pro koně, aby byli v co nejlepší formě. Teď jste pomalu na stole neviděli nic jiného a i koňského chleba bylo čím dál tím míň. Na to, abyste se propracovali krajícem koňského chleba, jste potřebovali čas a dobré zuby, stejně jako jste museli zapomenout na to, co je to představivost, když jste se chtěli pustit do těch nových klobás. Apoléna seděla a soustředila se na žvýkání.
Jediná klidná oblast byla kolem vojína Maledikta popíjejícího svou kávu jako mladý gentleman, který si sedl na zahrádku přepychové kavárny. Na tváři měl výraz člověka, který už ví o životě své. Když uviděl Apolénu, kývl jí na pozdrav.
Tam na záchodku, byl to on? přemýšlela. Jenže já se vrátila ve chvíli, kdy dovnitř vrazil Řemender a všichni vyskočili a začal ten zmatek. Mohl to být prakticky kdokoliv. Používají vůbec upíři záchod? No, ano, nebo ne? Už se jich na to někdo odvážil zeptat?
"Vyspal ses dobře?" zavolal na ni Maledikt.
"Ale jo. A co ty?" odpověděla Apoléna.
"Nemohl jsem to v té kůlně vydržet, ale pan hostinský mi laskavě nabídl k přespání svůj sklep," odpověděl Maledikt. "Starý zvyk je železná košile, chápeš? No, alespoň staré přijatelné zvyky. Nikdy jsem nespal dobře, když jsem nevisel."
"A ty máš kávu?"
"Vozím si svou vlastní zásobu," přikývl Maledikt a ukázal na drahocenný malý kávovar, vyrobený ze stříbra, který mu stál u loktu, "a pan hostinský mi laskavě uvařil trochu vody." Pak se usmál a odhalil při tom dva dlouhé vlčí špičáky. "Ani bys, Olivere, nevěřil, co všechno se dá docílit pouhým úsměvem."
Apoléna přikývla. "Ehm... a Igor... je tvůj přítel?" zajímala se. Zatím Igor, který seděl u vedlejšího stolu, dostal z kuchyně svou klobásu, která vypadala jako syrová, a soustředěně ji pozoroval. Od uzenky vedly dva dráty ke korbeli octovatého piva, na jehož hladině se dělaly bubliny.
"Nikdy předtím jsem ho v životě neviděl," zavrtěl hlavou upír. "Jenže znáš to, když se jednou setkáš s některým z nich, máš pak dojem, že je znáš všechny. Doma jsme taky měli Igora. Úžasní pracanti. Velmi spolehliví. Naprosto důvěryhodní. A samozřejmě nepřekonatelní, co se týká sešívání věcí, pokud chápeš, o čem mluvím."
"Ty stehy, co má na hlavě, ale nevypadají moc profesionálně," odpověděla Apoléna, které začínal vadit Malediktův stálý výraz jakési samozřejmé nadřazenosti.
"Ach ano, tohle," přikývl Maledikt. "To je takový zvyk Igorů. Jde o Vzhled. Je to něco jako... kmenové tetování, chápeš? Oni se rádi předvádějí. Ha, my měli kdysi sloužícího, který měl stehy kolem celého krku a byl na ně výjimečně pyšný."
"Vážně?" opáčila Apoléna mdle.
"Jasně! A největší psina na tom byla, že to dokonce ani nebyla jeho hlava!"
Igor měl v ruce injekční stříkačku a s pohledem plným spokojenosti pozoroval klobásu. Na okamžik měla Apoléna dojem, že se klobása pohnula...
"Tak končit, je čas se pohnout, vy líná bando!" zaštěkal desátník Řemender, který vpadl do místnosti. "Jedu, jedu! To znamená, že nastoupíte do dvojřadu podle velikosti! To platí i pro vás, Čuráček. A co vy, pane upíre, vy se k nám dnes ráno nepřidáte na trochu toho lehkého vojenského cvičení, he? Tak na nohy! A kde je ten zatracený Igor?"
"Tady, bháne!" ozval se Igorův hlas zhruba deset centimetrů za jeho zády. Desátník se bleskově obrátil. "Jak ses sem dostal?" zaječel.
"Tho je dhar, bháne," odpověděl nevzrušeně Igor.
"Neodvažuj se mi ještě jednou takhle připlížit za záda. Přidej se k těm ostatním! A teď... pozor!" Řemender si teatrálně povzdechl. "To znamená ,postavte se rovně', chápete to? Ještě jednou a teď svižně a s citem. Póóó-zor! Aha, už je mi jasné, v čem je problém. Máte kalhoty, které mají sklony být neustále v pohovu. Myslím, že budu muset napsat Vévodkyni a poradit jí, aby od vás chtěla své peníze nazpět. Co je vám k smíchu, pane upíre, vojíne?" Řemender se rozkročil před Malediktem, který stál v bezchybném pozoru.
"Jsem rád, že jsem právě u vašeho regimentu, desátníku!"
"No bodejť," zamumlal Řemender. "No, počkej, nebude to dlouho trvat a už tak -"
"Všechno v pořádku, desátníku?" zeptal se seržant Honzárum, který se objevil ve dveřích.
"Je to ještě horší, než jsme čekali, seržante," povzdechl si desátník. "Měli jsme je rovnou zahnat kamením tam, odkud přišli, to vám řikám, pane. Je to póvl, jenom mizernej póvl."
"Dobrá, mládenci, dejte si pohov," zvolal Honzárum a vrhl po Řemendrovi pohled méně než přátelský. "Dnes zamíříme dolů, do Poplešska, kde se sejdeme s ostatními verbířskými skupinami, a tam, vy nejšťastnější z mladíků, dostanete uniformy a zbraně. Má snad už někdo z vás zkušenosti se zbraněmi? Vy, Zpěváčku?"
Apoléna spustila ruku. "Tak trochu, seržante. Něco mě naučil bratr, když byl doma na dovolené, a někteří z těch starších chlápků v hospodě, kde jsem pracoval, mi dali různé rady." To byla skutečně pravda. Byla to legrace, pozorovat, jak se děvče ohání mečem, a když se jí právě nesmáli, byli celkem laskaví. Učila se rychle, ale dávala si záležet na tom, aby vypadala pořád stejně neohrabaně i ještě dlouho potom, co dostala čepel do ruky a cítila, že má ten správný nátisk. Mimo jiné to dělala i proto, že používání zbraní byla "práce mužů" a žena, která vzala do ruky zbraň, byla hříchem před tváří Nugátovou. Byla směšná, jen dokud byla neohrabaná, a bezpečná, jen dokud byla směšná.
"Takže tady máme experta, jo?" ušklíbl se zle Řemender.
"Ty seš teda skutečnej šermířskej génius?"
"Ne, desátníku," odpověděla Apoléna pokorně.
"Dobrá," ozval se znovu Honzárum. "Ještě někdo z vás..."
"Okamžik, seržante, já myslím, že by se nám všem líbila nějaká praktická ukázka šermu v podání fechtermeistera Čuráčka, co?" přerušil ho Řemender. "Nemám pravdu, mládenci? Skupina začala mumlat mezi sebou a většina mladíků rozpačitě krčila rameny. Všichni pochopili, že Řemender je protivný a zlomyslný tyran, který si chce na někom vylít vztek, ale s jistou dávkou úlevy a ponoukáni pudem sebezáchovy byli rádi, že si nevybral právě je.
Řemender tasil svůj meč. "Pučte mu zbraň, seržante," řekl. "No tak. Užijem si jen trochu zábavy, ne?"
Honzárum zaváhal a pak se podíval na Apolénu. "Co ty na to, mládenče? Nemusíš to dělat..." dodával.
Dřív nebo později bych se tomu stejně nevyhnula, pomyslela si Apoléna. Svět je plný takových Řemendrů. Když před nimi couváte, jdou pořád za vámi. Musíte je zastavit hned na začátku. Povzdechla si. "Tak ano, seržante."
Honzárum vytáhl od pasu jednu ze svých těžkých šavlí a podal ji Apoléně. Zbraň vypadala neobyčejně ostrá.
"On ti neublíží, Zpěváčku," řekl Honzárum a vrhl pohled na Řemendra, který se spokojeně ušklíbal.
"Taky se pokusím mu nic neudělat, pane," řekla Apoléna a pak se v duchu proklela za tu zbytečnou zpupnost. To za ni jistě mluvily ty ponožky.
"No výborně," zavrčel Řemender a o kus ustoupil. "Tak se mrkneme, z jakého jste materiálu, Čuráčku."
Maso, pomyslela si Apoléna. Krev, svaly, šlachy. Všecko se to snadno seká. No, takže...
Řemender zamával čepelí nízko nad zemí, stejně jako to dělali staří veteráni u nich v hospodě, pro případ, že by patřila k těm, kdo si myslí, že celý vtip šermu spočívá v tom, zasáhnout protivníkovu zbraň. Nevšímala si ho a pozorovala jeho oči, což nebylo tak nebezpečné. Jistě jí nezpůsobí vážné zranění, rozhodně ne Honzárumovi před očima. Pokusí se o něco, co bude bolestivé a co přinutí ostatní, aby se jí vysmáli. To je pro typy, jako je Řemender, naprosto typické. Mezi štamgasty každého hostince najdete jednoho nebo dva takové.
Desátník přidal na agresivitě a několikrát zaútočil, ale Apoléně se vždy podařilo uhnout a dvakrát dokonce šťastnou náhodou odrazila nebezpečný výpad. Pak si ale uvědomila, že jí štěstí nemůže vydržet dlouho, a pokud se bude pokoušet bojovat podle pravidel, odhadne ji Řemender správně. Pak si vzpomněla na radu, kterou jí kdákavým hlasem dával starý Bezzubka Abyne, penzionovaný seržant, kterého připravil meč o ruku a sladké domácí víno o všechny zuby. "Dobrej šermíř hrozně nerad šermuje s nováčkem, holka. Vono je to v tom, že nikdy nevíš, co ten posranej nováček udělá!"
Divoce máchla šavlí. Řemender musel její úder odblokovat a čepele se na okamžik zaklesly.
"Nic lepšího neumíš, Curáček?" zašklebil se desátník.
Apoléna se naklonila a chytila ho za košili na prsou. "Ne, desátníku," odpověděla. "Leda snad tohle." Prudce a ze všech sil zatáhla hlavu a sklonila ji.
Srážka byla bolestivější, než čekala, ale zaslechla, jak něco chřuplo, a věděla, že to nepatřilo jí. Rychle uskočila zpět, mírně otřesená, ale se zbraní připravenou.
Řemender klesl na kolena a z nosu mu prýštila krev. Až vstane, někdo zemře...
Zadýchaná Apoléna se pohledem obrátila o pomoc k seržantu Honzárumovi, který si založil ruce na prsou a teď si tiše a s nevinným výrazem prohlížel strop.
"Vsadil bych se, že tohle jste se od svého bratra nenaučil, Zpěváčku," řekl.
"Ne, seržante. To mám od Bezzubky Abyneho, seržante."
Honzárum se k ní najednou obrátil a usmál se. "Cože? Starej sežant Abyne?"
"Ano, seržante!"
"Tak to je jméno z minulosti. Ten chlap ještě žije? Jak se má ten zatracenej starej hříšník?"
"Ehm... řekl bych, že se docela drží," odpověděla Apoléna a stále ještě se pokoušela chytit dech.
Honzárum se zasmál. "Jasně, vsadil bych se, že ano. Ten když se začal rvát v baru... to byly jeho největší boje. Vsadil bych se, že to není jediný trik, který tě naučil, že ne?"
"Ne, pane." Ostatní chlapi měli staříkovi za zlé, že jí prozradil takové věci, ale ten se jen šklíbil do svého piva. Apoléně stejně trvalo dost dlouho, než jí došlo, co jsou to "rodiné šperky".
"Slyšels Řemendre?" obrátil se seržant ke klejícímu desátníkovi, z jehož nosu odkapávala na zem krev. "Jak se zdá, tak jsi měl ještě štěstí. Pamatujte si jednu věc, chlapi, za fér plej vás ve skutečném boji nikdo nepochválí, ale to se rychle naučíte. Tak dobrá, zábava skončila. Vy běžte a namočte si to do studené vody. Vždycky to vypadá hůř, než jaké to opravdu je. A tím to skončilo, vy dva. To je rozkaz. Moudrému napověz... Rozumíme si?"
"Ano, seržante." přikývla Apoléna pokorně. Řemender nevrle zavrčel.
Honzárum se rozhlédl po ostatních nováčcích. "Dobrá. A z vás ostatních? Držel už někdo z vás v rukou alespoň hůl? Hm. Vidím, že budeme muset začít pomalu a postupovat..."
Řemender znovu zavrčel. Toho muže musel jeden obdivovat. Byl sice na kolenou, mezi prsty, kterými si svíral nos, mu bublala krev, ale přesto si dokázal najít způsob, jak někomu způsobit alespoň malou nepříjemnost.
"Vojín z Ubírova bá beč, seržande," upozorňoval.
"Umíte s tím zacházet?" podíval se seržant na Maledikta.
"No, ani ne, pane," potřásl hlavou Maledikt. "Nikdy jsem s tím necvičil. Nosím to jen pro vlastní ochranu."
"Jak můžete nosit meč pro ochranu, když ho neumíte používat?"
"Ne pro svou, pane. Pro ochranu jiných lidí," vysvětloval Maledikt trpělivě. "Vidí meč, a tak si na mě netroufnou."
"Hm, ale kdyby si troufli, mladej, tak by ti nebyl nic platný," uvažoval nahlas seržant.
"Ne, pane. Asi bych jim prostě jen utrhl hlavu, pane. To mám na mysli, když mluvím o ochraně, pane. Ochranu potřebují oni, ne já. A kdybych provedl něco takového, Liga by mi udělala ze života peklo."
Seržant ho chvíli pozoroval. "Dobře vymyšleno," zamumlal nakonec.
Za zády se jim rozlehla rána a převrátil se stůl. Troll Karborund, který pod ním ležel, se posadil, zasténal a znovu se zřítil na záda. Při druhém pokusu se mu dokonce podařilo zvednout na nohy. Stál, kymácel se a oběma rukama si svíral hlavu.
Desátník Řemender, který už se také postavil na vlastní nohy, zřejmě zapomněl zuřivostí i na strach. Prudce vyrazil k trollovi, postavil se před něj, a přestože mu z nosu pořád ještě odkapávala hustá krev, bylo vidět, že se třese vzteky.
"Dy odbornej skřede!" zaječel. "Dy osdudo -"
Karborund natáhl jednu ruku, uchopil desátníka za hlavu a opatrně a bez jakékoliv námahy ho zvedl do vzduchu. Přesunul si ho před jedno napůl zalepené oko a otáčel s ním sem a tam.
"Já sem vstoupil do armády?" zaduněl kamenně. "Oh, u koprolitu..."
"Do je nabadení nadřízeného boddusdojníka!" zaječel přidušeným hlasem desátník.
"Položte, prosím, laskavě desátníka na zem, vojíne," řekl seržant Honzárum. Troll zabručel a spustil muže na podlahu.
"Omlouvám se," řekl. "Myslel sem, že jste trpaslík."
"Žádáb, aby byl tenhle buž okamžidě zadčen - !" začal Řemender.
"Ne, desátníku, to neuděláte," přerušil ho seržant. "O nic nežádejte, protože teď na to není vhodný čas. Tak vzhůru, Karborunde, a do řady. Přísahám, že jestli na někoho ještě jednou zkusíte něco podobného, budete mít ošklivé potíže! Jasné?"
"Rozumím, seržante," zabrumlal troll, opřel se klouby rukou o zem a tak získal potřebnou rovnováhu.
"No dobrá," přikývl seržant a o krok ustoupil. "Takže dnes, mí drazí hoši, se naučíme něco o tom, čemu my říkáme pochod..."
Za prudkého větru a hustého deště opustili Chamragy. Zhruba hodinu potom, co zmizeli v zákrutu údolí, kůlna, v níž nocovali, z nepochopitelných důvodů shořela jako vích. ...
"Takže ty si myslíš, bůhvíjak nejseš chytrej, Čuráček, co?"
"Ne, desátníku."
"Ale? Takže vy jste hloupej, je to tak?"
"No, dal jsem se nalejt," odpověděla Apoléna pokorně. Někde za Řemendrem se někdo uchechtl.
"Dám si na vás pozor, Čuráček," zavrčel Řemender momentálně poražen. "Jen zkus udělat jedinej křivej krok, a něco uvidíš!" Pak odkráčel.
"Ehm..." odkašlal si hlas vedle Apolény. Obrátila se a zjistila, že vedle ní stojí další mladík, oblečený v obnošené šaty. Bylo vidět, že je dost nervózní, i když nervózní výraz neskrýval, že mladík navíc ještě zuří. Byl velký a rudé vlasy měl ostříhané tak nakrátko, že jeho hlava vypadala sotva slabě ochmýřená.
"Ty jsi Řimbo, že?" řekla.
"Jo a myslel jsem... teda... nemoh bych si půjčit tvoje holení?"
Apoléna se mu podívala na bradu holou jako kulečníková koule. Mladík se začervenal.
"Jednou s tím začít musím, ne?" řekl poněkud vzdorovitě.
"Ta břitva by potřebovala obtáhnout," upozornila ho Apoléna.
"To je dobrý, vím, jak se to dělá," přikývl Řimbo.
Apoléna mu beze slova podala břitvu a pohárek a využila příležitost k tomu, vklouznout na záchod, dokud byli všichni ostatní zaměstnáni. Zasunout ponožky do kalhot byla otázka okamžiku. Potíž byla v tom, jak je tam upevnit, ale to nakonec vyřešila tak, že jednu z nich zčásti rozvinula a volný konec si zasunula pod opasek. Byl to zvláštní pocit; ponožky se na to, že se jednalo jen o kousek vlny, zdály podivně těžké. Pak se Apoléna vydala zjistit, jaké hrůzy přinese avizovaná snídaně.
Ta přinesla okoralý koňský chleba, klobásu a velmi slabé pivo. Vzala si krajíc chleba a klobásu a posadila se.
Na požití koňského chleba se musel člověk soustředit. V poslední době čím dál tím víc nahrazoval chléb obyčejný. Byl to chléb upečený z mouky smíchané se sušeným hrachem a fazolemi a se zbytky zeleniny. Kdysi se pekl jen pro koně, aby byli v co nejlepší formě. Teď jste pomalu na stole neviděli nic jiného a i koňského chleba bylo čím dál tím míň. Na to, abyste se propracovali krajícem koňského chleba, jste potřebovali čas a dobré zuby, stejně jako jste museli zapomenout na to, co je to představivost, když jste se chtěli pustit do těch nových klobás. Apoléna seděla a soustředila se na žvýkání.
Jediná klidná oblast byla kolem vojína Maledikta popíjejícího svou kávu jako mladý gentleman, který si sedl na zahrádku přepychové kavárny. Na tváři měl výraz člověka, který už ví o životě své. Když uviděl Apolénu, kývl jí na pozdrav.
Tam na záchodku, byl to on? přemýšlela. Jenže já se vrátila ve chvíli, kdy dovnitř vrazil Řemender a všichni vyskočili a začal ten zmatek. Mohl to být prakticky kdokoliv. Používají vůbec upíři záchod? No, ano, nebo ne? Už se jich na to někdo odvážil zeptat?
"Vyspal ses dobře?" zavolal na ni Maledikt.
"Ale jo. A co ty?" odpověděla Apoléna.
"Nemohl jsem to v té kůlně vydržet, ale pan hostinský mi laskavě nabídl k přespání svůj sklep," odpověděl Maledikt. "Starý zvyk je železná košile, chápeš? No, alespoň staré přijatelné zvyky. Nikdy jsem nespal dobře, když jsem nevisel."
"A ty máš kávu?"
"Vozím si svou vlastní zásobu," přikývl Maledikt a ukázal na drahocenný malý kávovar, vyrobený ze stříbra, který mu stál u loktu, "a pan hostinský mi laskavě uvařil trochu vody." Pak se usmál a odhalil při tom dva dlouhé vlčí špičáky. "Ani bys, Olivere, nevěřil, co všechno se dá docílit pouhým úsměvem."
Apoléna přikývla. "Ehm... a Igor... je tvůj přítel?" zajímala se. Zatím Igor, který seděl u vedlejšího stolu, dostal z kuchyně svou klobásu, která vypadala jako syrová, a soustředěně ji pozoroval. Od uzenky vedly dva dráty ke korbeli octovatého piva, na jehož hladině se dělaly bubliny.
"Nikdy předtím jsem ho v životě neviděl," zavrtěl hlavou upír. "Jenže znáš to, když se jednou setkáš s některým z nich, máš pak dojem, že je znáš všechny. Doma jsme taky měli Igora. Úžasní pracanti. Velmi spolehliví. Naprosto důvěryhodní. A samozřejmě nepřekonatelní, co se týká sešívání věcí, pokud chápeš, o čem mluvím."
"Ty stehy, co má na hlavě, ale nevypadají moc profesionálně," odpověděla Apoléna, které začínal vadit Malediktův stálý výraz jakési samozřejmé nadřazenosti.
"Ach ano, tohle," přikývl Maledikt. "To je takový zvyk Igorů. Jde o Vzhled. Je to něco jako... kmenové tetování, chápeš? Oni se rádi předvádějí. Ha, my měli kdysi sloužícího, který měl stehy kolem celého krku a byl na ně výjimečně pyšný."
"Vážně?" opáčila Apoléna mdle.
"Jasně! A největší psina na tom byla, že to dokonce ani nebyla jeho hlava!"
Igor měl v ruce injekční stříkačku a s pohledem plným spokojenosti pozoroval klobásu. Na okamžik měla Apoléna dojem, že se klobása pohnula...
"Tak končit, je čas se pohnout, vy líná bando!" zaštěkal desátník Řemender, který vpadl do místnosti. "Jedu, jedu! To znamená, že nastoupíte do dvojřadu podle velikosti! To platí i pro vás, Čuráček. A co vy, pane upíre, vy se k nám dnes ráno nepřidáte na trochu toho lehkého vojenského cvičení, he? Tak na nohy! A kde je ten zatracený Igor?"
"Tady, bháne!" ozval se Igorův hlas zhruba deset centimetrů za jeho zády. Desátník se bleskově obrátil. "Jak ses sem dostal?" zaječel.
"Tho je dhar, bháne," odpověděl nevzrušeně Igor.
"Neodvažuj se mi ještě jednou takhle připlížit za záda. Přidej se k těm ostatním! A teď... pozor!" Řemender si teatrálně povzdechl. "To znamená ,postavte se rovně', chápete to? Ještě jednou a teď svižně a s citem. Póóó-zor! Aha, už je mi jasné, v čem je problém. Máte kalhoty, které mají sklony být neustále v pohovu. Myslím, že budu muset napsat Vévodkyni a poradit jí, aby od vás chtěla své peníze nazpět. Co je vám k smíchu, pane upíre, vojíne?" Řemender se rozkročil před Malediktem, který stál v bezchybném pozoru.
"Jsem rád, že jsem právě u vašeho regimentu, desátníku!"
"No bodejť," zamumlal Řemender. "No, počkej, nebude to dlouho trvat a už tak -"
"Všechno v pořádku, desátníku?" zeptal se seržant Honzárum, který se objevil ve dveřích.
"Je to ještě horší, než jsme čekali, seržante," povzdechl si desátník. "Měli jsme je rovnou zahnat kamením tam, odkud přišli, to vám řikám, pane. Je to póvl, jenom mizernej póvl."
"Dobrá, mládenci, dejte si pohov," zvolal Honzárum a vrhl po Řemendrovi pohled méně než přátelský. "Dnes zamíříme dolů, do Poplešska, kde se sejdeme s ostatními verbířskými skupinami, a tam, vy nejšťastnější z mladíků, dostanete uniformy a zbraně. Má snad už někdo z vás zkušenosti se zbraněmi? Vy, Zpěváčku?"
Apoléna spustila ruku. "Tak trochu, seržante. Něco mě naučil bratr, když byl doma na dovolené, a někteří z těch starších chlápků v hospodě, kde jsem pracoval, mi dali různé rady." To byla skutečně pravda. Byla to legrace, pozorovat, jak se děvče ohání mečem, a když se jí právě nesmáli, byli celkem laskaví. Učila se rychle, ale dávala si záležet na tom, aby vypadala pořád stejně neohrabaně i ještě dlouho potom, co dostala čepel do ruky a cítila, že má ten správný nátisk. Mimo jiné to dělala i proto, že používání zbraní byla "práce mužů" a žena, která vzala do ruky zbraň, byla hříchem před tváří Nugátovou. Byla směšná, jen dokud byla neohrabaná, a bezpečná, jen dokud byla směšná.
"Takže tady máme experta, jo?" ušklíbl se zle Řemender.
"Ty seš teda skutečnej šermířskej génius?"
"Ne, desátníku," odpověděla Apoléna pokorně.
"Dobrá," ozval se znovu Honzárum. "Ještě někdo z vás..."
"Okamžik, seržante, já myslím, že by se nám všem líbila nějaká praktická ukázka šermu v podání fechtermeistera Čuráčka, co?" přerušil ho Řemender. "Nemám pravdu, mládenci? Skupina začala mumlat mezi sebou a většina mladíků rozpačitě krčila rameny. Všichni pochopili, že Řemender je protivný a zlomyslný tyran, který si chce na někom vylít vztek, ale s jistou dávkou úlevy a ponoukáni pudem sebezáchovy byli rádi, že si nevybral právě je.
Řemender tasil svůj meč. "Pučte mu zbraň, seržante," řekl. "No tak. Užijem si jen trochu zábavy, ne?"
Honzárum zaváhal a pak se podíval na Apolénu. "Co ty na to, mládenče? Nemusíš to dělat..." dodával.
Dřív nebo později bych se tomu stejně nevyhnula, pomyslela si Apoléna. Svět je plný takových Řemendrů. Když před nimi couváte, jdou pořád za vámi. Musíte je zastavit hned na začátku. Povzdechla si. "Tak ano, seržante."
Honzárum vytáhl od pasu jednu ze svých těžkých šavlí a podal ji Apoléně. Zbraň vypadala neobyčejně ostrá.
"On ti neublíží, Zpěváčku," řekl Honzárum a vrhl pohled na Řemendra, který se spokojeně ušklíbal.
"Taky se pokusím mu nic neudělat, pane," řekla Apoléna a pak se v duchu proklela za tu zbytečnou zpupnost. To za ni jistě mluvily ty ponožky.
"No výborně," zavrčel Řemender a o kus ustoupil. "Tak se mrkneme, z jakého jste materiálu, Čuráčku."
Maso, pomyslela si Apoléna. Krev, svaly, šlachy. Všecko se to snadno seká. No, takže...
Řemender zamával čepelí nízko nad zemí, stejně jako to dělali staří veteráni u nich v hospodě, pro případ, že by patřila k těm, kdo si myslí, že celý vtip šermu spočívá v tom, zasáhnout protivníkovu zbraň. Nevšímala si ho a pozorovala jeho oči, což nebylo tak nebezpečné. Jistě jí nezpůsobí vážné zranění, rozhodně ne Honzárumovi před očima. Pokusí se o něco, co bude bolestivé a co přinutí ostatní, aby se jí vysmáli. To je pro typy, jako je Řemender, naprosto typické. Mezi štamgasty každého hostince najdete jednoho nebo dva takové.
Desátník přidal na agresivitě a několikrát zaútočil, ale Apoléně se vždy podařilo uhnout a dvakrát dokonce šťastnou náhodou odrazila nebezpečný výpad. Pak si ale uvědomila, že jí štěstí nemůže vydržet dlouho, a pokud se bude pokoušet bojovat podle pravidel, odhadne ji Řemender správně. Pak si vzpomněla na radu, kterou jí kdákavým hlasem dával starý Bezzubka Abyne, penzionovaný seržant, kterého připravil meč o ruku a sladké domácí víno o všechny zuby. "Dobrej šermíř hrozně nerad šermuje s nováčkem, holka. Vono je to v tom, že nikdy nevíš, co ten posranej nováček udělá!"
Divoce máchla šavlí. Řemender musel její úder odblokovat a čepele se na okamžik zaklesly.
"Nic lepšího neumíš, Curáček?" zašklebil se desátník.
Apoléna se naklonila a chytila ho za košili na prsou. "Ne, desátníku," odpověděla. "Leda snad tohle." Prudce a ze všech sil zatáhla hlavu a sklonila ji.
Srážka byla bolestivější, než čekala, ale zaslechla, jak něco chřuplo, a věděla, že to nepatřilo jí. Rychle uskočila zpět, mírně otřesená, ale se zbraní připravenou.
Řemender klesl na kolena a z nosu mu prýštila krev. Až vstane, někdo zemře...
Zadýchaná Apoléna se pohledem obrátila o pomoc k seržantu Honzárumovi, který si založil ruce na prsou a teď si tiše a s nevinným výrazem prohlížel strop.
"Vsadil bych se, že tohle jste se od svého bratra nenaučil, Zpěváčku," řekl.
"Ne, seržante. To mám od Bezzubky Abyneho, seržante."
Honzárum se k ní najednou obrátil a usmál se. "Cože? Starej sežant Abyne?"
"Ano, seržante!"
"Tak to je jméno z minulosti. Ten chlap ještě žije? Jak se má ten zatracenej starej hříšník?"
"Ehm... řekl bych, že se docela drží," odpověděla Apoléna a stále ještě se pokoušela chytit dech.
Honzárum se zasmál. "Jasně, vsadil bych se, že ano. Ten když se začal rvát v baru... to byly jeho největší boje. Vsadil bych se, že to není jediný trik, který tě naučil, že ne?"
"Ne, pane." Ostatní chlapi měli staříkovi za zlé, že jí prozradil takové věci, ale ten se jen šklíbil do svého piva. Apoléně stejně trvalo dost dlouho, než jí došlo, co jsou to "rodiné šperky".
"Slyšels Řemendre?" obrátil se seržant ke klejícímu desátníkovi, z jehož nosu odkapávala na zem krev. "Jak se zdá, tak jsi měl ještě štěstí. Pamatujte si jednu věc, chlapi, za fér plej vás ve skutečném boji nikdo nepochválí, ale to se rychle naučíte. Tak dobrá, zábava skončila. Vy běžte a namočte si to do studené vody. Vždycky to vypadá hůř, než jaké to opravdu je. A tím to skončilo, vy dva. To je rozkaz. Moudrému napověz... Rozumíme si?"
"Ano, seržante." přikývla Apoléna pokorně. Řemender nevrle zavrčel.
Honzárum se rozhlédl po ostatních nováčcích. "Dobrá. A z vás ostatních? Držel už někdo z vás v rukou alespoň hůl? Hm. Vidím, že budeme muset začít pomalu a postupovat..."
Řemender znovu zavrčel. Toho muže musel jeden obdivovat. Byl sice na kolenou, mezi prsty, kterými si svíral nos, mu bublala krev, ale přesto si dokázal najít způsob, jak někomu způsobit alespoň malou nepříjemnost.
"Vojín z Ubírova bá beč, seržande," upozorňoval.
"Umíte s tím zacházet?" podíval se seržant na Maledikta.
"No, ani ne, pane," potřásl hlavou Maledikt. "Nikdy jsem s tím necvičil. Nosím to jen pro vlastní ochranu."
"Jak můžete nosit meč pro ochranu, když ho neumíte používat?"
"Ne pro svou, pane. Pro ochranu jiných lidí," vysvětloval Maledikt trpělivě. "Vidí meč, a tak si na mě netroufnou."
"Hm, ale kdyby si troufli, mladej, tak by ti nebyl nic platný," uvažoval nahlas seržant.
"Ne, pane. Asi bych jim prostě jen utrhl hlavu, pane. To mám na mysli, když mluvím o ochraně, pane. Ochranu potřebují oni, ne já. A kdybych provedl něco takového, Liga by mi udělala ze života peklo."
Seržant ho chvíli pozoroval. "Dobře vymyšleno," zamumlal nakonec.
Za zády se jim rozlehla rána a převrátil se stůl. Troll Karborund, který pod ním ležel, se posadil, zasténal a znovu se zřítil na záda. Při druhém pokusu se mu dokonce podařilo zvednout na nohy. Stál, kymácel se a oběma rukama si svíral hlavu.
Desátník Řemender, který už se také postavil na vlastní nohy, zřejmě zapomněl zuřivostí i na strach. Prudce vyrazil k trollovi, postavil se před něj, a přestože mu z nosu pořád ještě odkapávala hustá krev, bylo vidět, že se třese vzteky.
"Dy odbornej skřede!" zaječel. "Dy osdudo -"
Karborund natáhl jednu ruku, uchopil desátníka za hlavu a opatrně a bez jakékoliv námahy ho zvedl do vzduchu. Přesunul si ho před jedno napůl zalepené oko a otáčel s ním sem a tam.
"Já sem vstoupil do armády?" zaduněl kamenně. "Oh, u koprolitu..."
"Do je nabadení nadřízeného boddusdojníka!" zaječel přidušeným hlasem desátník.
"Položte, prosím, laskavě desátníka na zem, vojíne," řekl seržant Honzárum. Troll zabručel a spustil muže na podlahu.
"Omlouvám se," řekl. "Myslel sem, že jste trpaslík."
"Žádáb, aby byl tenhle buž okamžidě zadčen - !" začal Řemender.
"Ne, desátníku, to neuděláte," přerušil ho seržant. "O nic nežádejte, protože teď na to není vhodný čas. Tak vzhůru, Karborunde, a do řady. Přísahám, že jestli na někoho ještě jednou zkusíte něco podobného, budete mít ošklivé potíže! Jasné?"
"Rozumím, seržante," zabrumlal troll, opřel se klouby rukou o zem a tak získal potřebnou rovnováhu.
"No dobrá," přikývl seržant a o krok ustoupil. "Takže dnes, mí drazí hoši, se naučíme něco o tom, čemu my říkáme pochod..."
Za prudkého větru a hustého deště opustili Chamragy. Zhruba hodinu potom, co zmizeli v zákrutu údolí, kůlna, v níž nocovali, z nepochopitelných důvodů shořela jako vích. ...
Zdroj: Leník, 07.11.2006
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Terry Pratchett - Podivný regiment (Úžasná Zeměplocha)
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Úvaha
Úvaha nad nicotou člověka
Častokrát se sám sebe ptám, jaký je vlastně smysl člověka? Mnohdy totiž narážím na ten problém, že pokud člověk žije - a to třeba i efektivně a prospěšně - častokrát se mu stane, že vlastně po něm nic nezbude. Ano, možná, že si na něj časem někdo vzpomene. Nejspíše někdo z jeho blízkých, popřípadě těch,...
Statistiky
Čtenářský deník:
8017 dělČítanka:
4764 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
109 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (1,5)
- vedralova.k (0,5)
Štítky
Karásek miller termiti oddyseova rozpor upírův pomocník lazarová příběh ježíše strach z lásky Zlatý vrch oslí uši Wolker tezka hodina herben Ostrov přeludů seminární práce j.v.sládek sportovní prohnilé město zlatá kniha mp3 peršané ich František Běhounek sportovní hry džungle před tabulí králíku,utíkej skála návštěva knihtisk prometheus
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 713 979 116
Odezva: 0.11 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí