Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Mikuláš si už na počátku cesty k rytci Rezámkovi musel ohrnout límec kabátu. Obvykle živé ulice teď byly opuštěné a prázdné. Dnes se venku pohybovali jen lidé s neodkladnými povinnostmi. Jak se zdálo, blížila se opravdu velmi ošklivá zima, směska mrznoucí mlhy, sněhu a vlezlého, všudypřítomného ankh-morporského smogu.
Jeho pohled zachytil malé osvětlené místo u budovy Cechu hodinářů. V záři se črtala temná silueta malé nahrbené postavy.
Mlčky procházel kolem.
Ozval se hlas plný beznaděje: "Horký páreček? V rohlíku?"
"Pan Kolík?" zkusil to v chůzi Mikuláš.
Kolík Aťsepicnu, nejneúspěšnější ankh-morporský podnikatel v malém, se zadíval na Mikuláše přes svůj přenosný krámek - velký tác s příslušenstvím, který měl pověšený na krku. Sněhové vločky se syčením mizely v tuhnoucím tuku.
"Jste venku hodně pozdě, pane Kolíku," vedl společenskou konverzaci Mikuláš.
"Aha, to je pan ze Slova. Obchodu s uzenkama nastaly zlý časy," odpovídal Kolík.
"Chápu," přikývl Mikuláš. "Z tenkejch holt tlustý neuděláte, co?" Tuhle poznámku by si nedokázal odpustit ani za sto tolarů a lodní náklad fíků.
"Naprosté období propadu v oblasti potravinářské výroby a trhů," oznamoval Kolík, který byl natolik ponořen do vlastních chmur, že si toho nevšiml. "V posledních dnech jsem neobjevil jediného člověka, který by byl ochoten koupit si uzenku v rohlíku."
Mikuláš se podíval na podnos. Pokud Kolík Aťsepicnu prodával teplé uzenky, bylo to jisté znamení, že některý z jeho mnohem ambicióznějších podniků odplul nenávratně po vodě. Prodej horkých uzenek z podnosu byl základní Kolíkův podnik, jakási životní jistota, z níž se ovšem neustále snažil vyšvihnout výše a do níž se zase vždy vracel, když mu nevyšel další nejnovější podnik. Byla to škoda, protože Kolík byl výjimečně schopný prodejce horkých párků. Když vezmeme v úvahu kvalitu a původ jeho uzenek, nic jiného mu ani nezbývalo.
"Přál bych si, abych měl tak dobré vzdělání jako vy," rozvíjel sklíčeně Kolík Aťsepicnu dál své úvahy. "Hezká klidná práce doma, člověk nemusí zvedat nic těžkého. Našel bych si svou nicku, jen kdybych měl slušný vzdělání."
"Jakou nicku?"
"Vyprávěl o nich jeden z mágů," podíval se na něj Kolík. "Všechno má svou nicku. Chápete? Místo, kde by věc nebo člověk měl bejt. Místo, který pro něj bylo připravený jako díra ve zdi."
Mikuláš přikývl. Se slovy mu to opravdu šlo. "Niku?" nadhodil.
"Jo, to je vona," povzdechl si Kolík. "Zaspal jsem na semaforu. Nevšiml jsem si, že se to blíží. Pak už víte jen, že každej svolává schůze. Obrovský prachy. Až příliš velký na mou krevní skupinu. Mohlo se mi s Fu'Shooyem dařit docela dobře. Akorát že jsem měl zatracenou smůlu."
"Musím říci, že jsem se doopravdy cítil mnohem bezpečněji, když jsem si tu židli postavil jinam."
Ta rada ho stála dva tolary a k tomu ještě dostal příkaz nezvedat deklík na záchodě, aby do něj spodem nevlétl Drak neštěstí.
"Vy jste byl můj první zákazník a já vám za to děkuji," pokračoval Kolík. "Byl jsem na to kompletně připravený. Měl jsem Kolíkový zvonečky, Kolíková zrcátka, všechno vypadalo eňo ňůňo - tedy, chtěl jsem říct, bylo učiněno všechno k maximálnímu souladu věcí a pak najednou... prásk ho! Zase ta moje nešťastná špatná karma, jako vždycky."
"No, každopádně to trvalo skoro týden, než byl pan Podejvic zase schopen chůze," upozorňoval ho Mikuláš. Případ Kolíkova druhého zákazníka se mu velmi hodil do posledního zpravodajského dopisu, takže se mu ty dva tolary vlastně vyplatily.
"Jak jsem měl vědět, že Drak neštěstí skutečně existuje?" zachmuřil se Kolík.
"Já si myslím, že žádný neexistoval, dokud jste ho nepřesvědčil, že nějaký skutečně existuje," ušklíbl se Mikuláš.
Kolík Aťsepicnu se poněkud obveselil. "Hm, říkejte si co chcete, ale já byl vždycky dobrej v prodávání nápadů. Nedokázal bych vás přesvědčit, že právě v tomhle okamžiku je to jediné, po čem toužíte, párek v rohlíku?"
"Víte, já spěchám, protože musím donést tenhle balíček k -" začal Mikuláš. Pak dodal: "Neslyšel jste někoho vykřiknout?"
"Taky tady někde mám nějaký studený pirohy s vepřovou náplní," bručel Kolík a horlivě se přehraboval ve věcech na tácu. "Mohu vám je nabídnout za nepřekonatelnou cenu, tři za -"
"Jsem si naprosto jistý, že jsem něco zaslechl," neposlouchal ho Mikuláš.
Kolík naklonil hlavu ke straně. "Něco jako dunění?"
"Jo."
Mlčky upírali pohledy do kotoučů pomalu se převalující mlhy, které zaplňovaly celou Broad Way neboli Širokou cestu.
Kotouče mlhy se pak v jednom kratičkém okamžiku změnily v dvoukolovou káru, pokrytou plachtou, která se nezadržitelně a velmi rychle pohybovala kupředu...
Poslední, co si Mikuláš pamatoval předtím, než z noční temnoty něco vyletělo a udeřilo ho přímo mezi oči, byl výkřik: "Zastavte lis!"

Ta šeptanda, kterou Mikuláš svým perem přišpendlil na list papíru jako motýla na korkovou podložku, se nedostala k uším několika lidí, kteří měli na mysli jiné, daleko temnější věci.
Malá veslice klouzala po syčících vodách řeky Ankh, které se za ní pomalu zavíraly.
Nad vesly se skláněli dva muži. Třetí seděl na špičaté zádi. Občas promluvil.
Říkal věci jako například: "Lechtá mě v nose."
"No, budete muset počkat, dokud tam nedorazíme," odpověděl mu jeden z veslujících.
"Mohli byste mě pustit protáhnout. Fakticky to strašně lechtá. Jsem celej ulechtanej."
"Pustili jsme vás na břeh, když jsme se stavovali na obědě."
"Jenže to mě to ještě nelechtalo."
Teď se ozval druhý veslující: "Nemám ho praštit do tý jeho -aný hlavy a -anýho nosu tady tím -aným veslem, pane Zichrhajc?"
"Skvělý nápad, pane Tulipáne."
Ze tmy se ozval tupý úder.
"Au."
"Tak a teď už ticho, příteli, nebo pustím pana Tulipána ze řetězu!"
"A to je -aně pravda." Pak se ozval zvuk, jako když se rozeběhla velká pumpa, nebo snad čerpadlo.
"Moment! Jen pomalu s tím pitím, ano?"
"No, zatím mě to ještě - nezabilo, pane Zichrhajc."
Člun pomalu doklouzal po hladině k malému, málo používanému přístavišti. Vysoká postava, která byla v posledních chvíli středem zájmu pozornosti páně Zichrhajcovy, byla vytažena jako balík na pobřeží a vlečena dál uličkou.
O chvilku později zazněl zvuk vozu, který rychle slábl ve tmě.
Zdálo se zcela nemožné, aby právě v tuhle hodinu a v tomhle počasí celou operaci zahlédla byť jediná lidská duše.
A přesto tomu tak bylo. Vesmír žádá, aby bylo pozorováno všechno.
Ze stínů nedaleké uličky se vyšourala přihrbená postava. Po jejím boku dost nejistě klopýtalo mnohem menší "cosi" na čtyřech nohách.
Obě postavy pozorovaly odjíždějící kočár, který se rychle ztrácel v houstnoucím sněhu.
Menší stín pak řekl: "Ale, ale, ale! To je ale věc! Člověk, svázaný a s kápí na hlavě. Zajímavý, co?"
Postava jen přikyvovala. Měla na sobě obrovský, těžký zimník, o několik čísel větší, než jaký by jí padl, a plstěný klobouk, který čas a počasí přemodelovaly do měkkého kužele, jenž dokonale přilnul k hlavě.
"Zapaprč," řekla menší postava. "Došky a gatě, vyrazit toho velkýho chlapa. Říkal jsem jim to. Říkal. Tisíciletá ruka a krevety. Vyprdnoutsenato."
Po krátké odmlce sáhla postava do kapsy a vytáhla uzenku, kterou přelomila na dva kusy. Jeden kousek zmizel pod převisem klobouku a druhý postava hodila malé postavičce, která obstarávala větší část hovoru, nebo přesněji řečeno většinu rozumného hovoru.
"Připadá mi to jako nějaká pěkně špinavá záležitost," prohlásila menší postava, která měla čtyři nohy.
Oba společníci mlčky konzumovali uzenku. Pak se vydali do noci.
Zdálo se, že stejně jako nedokáže holub kráčet, aniž by kýval hlavou, nedokázala větší postava jít, aniž by si k tomu tiše a nepřítomně nepobrukovala.
"Já jim to řikal. Řikal jsem jim to. Tisíciletá ruka a kreveta, řek jsem: Řek jsem. Řek. Oh, ne. Jenže voni akorát utekli. Řikal jsem jim to. Vysrat se na ně. Dveřní schod. Řikal jsem to, řikal, řikal. Zuby. Jak se menuje ten čas, řek jsem, řikal jsem jim, já za to nemůžu, abychřekpravdu, řeksempravdu, to dá rozum..."
Ta zpráva se mu donesla k uším až později, ale to už byl její součástí.
Co se týče pana Zichrhajce a pana Tulipána, jediné, co o nich potřebujete vědět v tomto okamžiku, je, že patří k těm lidem, kteří vás oslovují "příteli". Takoví lidé obvykle vůbec nebývají přátelští.

Mikuláš otevřel oči. Oslepl jsem, napadlo ho.
Pak pohnul přikrývkou.
A hned potom ho udeřila bolest.
Byla to ostrá a neodbytná bolest, která měla centrum přímo nad očima. Opatrně zvedl ruku. Zdálo se, že má na čele šrám a něco, co mu na omak připadalo jako prohlubeň v mase, pokud ne přímo v kosti.
Posadil se. Byl v malém pokojíku se zkosenou střechou. Spodní okraj malého okna lemovala návěj špinavého sněhu. S výjimkou lůžka, které se skládalo z matrací a pokrývky, byl pokojík prázdný. Pak domem otřásl jakýsi náraz. Ze stropu spadla prská prachu. Mikuláš vstal, tiskl si při tom ruku na čelo a nejistým krokem se vydal ke dveřím. Ty ho přivedly do většího pokoje, nebo přesněji do jakési dílny.
Při dalším úderu mu zachřestily zuby.
Mikuláš se pokusil zaostřit pohled.
Místnost byla plná trpaslíků, kteří se hemžili kolem dlouhých pracovních stolů. Na vzdálenějším konci místnosti se jich celá skupina tlačila kolem něčeho, co vypadalo jako složitý tkalcovský stav.
Jeho rameno se pohnulo a domem znovu otřáslo zadunění.
Mikuláš si opatrně ohmatával čelo. "Co se stalo?"
Nejbližší trpaslík se na něj podíval a s naléhavým výrazem strčil loktem do svého kolegy. Ten zase strčil loktem do svého souseda, a tak strkání loktem rychle oběhlo celou místnost, která se vzápětí naplnila opatrným tichem. Na Mikuláše vrhalo tvrdé pohledy přinejmenším tucet zasmušilých trpaslíků.
Nikdo se nedokáže dívat tvrději než trpaslík. Možná je to tím, že je mezi tradiční ocelovou helmicí a plnovousem vidět jen opravdu malý kousek obličeje. Trpasličí výrazy jsou díky tomu mnohem koncentrovanější.
"Ehm," pokračoval. "Nazdar."
První rozmrzl jeden z trpaslíků u velkého stroje.
"Tak zpátky do práce, mládenci," zvolal, přešel k Mikuláši a upřel mu pohled přímo do rozkroku.
"Jste v pořádku, vaše lordstvo?" zeptal se.
Mikuláš zamrkal. "Ehm... co se stalo?" řekl. "Já... pamatuji si, že jsem zahlédl káru a pak mě něco udeřilo..."
"Ona nám ujela," vskočil mu do řeči trpaslík. "A pak z ní vypadl i náklad. Omlouvám se."
"Co se stalo panu Kolíkovi?"
Trpaslík naklonil hlavu ke straně. "Myslíte toho hubeného muže s uzenkami?"
"Ano. Stalo se mu něco?"
"Myslím, že nestalo," odpověděl trpaslík poněkud zdráhavě. "Vím, že prodal mladému Hromsekerovi uzenku v rohlíku."
Mikuláš se nad tím na okamžik zamyslel. Na neopatrného nováčka číhal v Ankh-Morporku bezpočet pastí.
"Dobrá, a stalo se něco panu Hromsekerovi?"
"Asi ano. Právě před chviličkou na nás křičel pode dveřmi, že už se cítí mnohem lépe, ale že prozatím přece jen raději zůstane tam, kde právě je," odpověděl trpaslík. Sáhl pod regál a s vážným výrazem podal Mikulášovi obdélník zabalený v umaštěném papíře.
"To je vaše, myslím."
Mikuláš vybalil dřevěnou destičku. Přesně uprostřed, kde ji přejelo kolo ujíždějící káry, byla prasklá a otisk písma byl beznadějně rozmazaný. Smutně si povzdechl.
"Promiňte," ozval se trpaslík, "ale k čemu to mělo být dobré?"
"Je to dřevěná deska připravená pro rytce," odpověděl mu Mikuláš. Zapřemýšlel, jak by mohl vysvětlit tuhle věcičku trpaslíkovi, který byl ve městě nováčkem. "Víte, o čem mluvím? Rytí? Je to... jistý, skoro magický způsob, jak získat větší množství kopií psaného písma. Bohužel, teď budu muset jít a vyrobit novou předlohu."
Trpaslík na něj vrhl podivný pohled, pak mu vzal destičku z ruky a dlouho ji obracel v prstech.
"Víte," snažil se dál Mikuláš, "rytec odřeže všechny ty kousky, které -"
"Máte pořád ještě originál?" zeptal se trpaslík.
"Prosím?"
"Originál," opakoval trpělivě trpaslík.
"Ale jistě," sáhl Mikuláš do kapsy kabátu a vytáhl dopis.
"Mohl bych si ho na okamžik půjčit?"
"Proč ne, ale budu ho potřebovat, abych podle něj -"
Trpaslík dopis chvilku pozorně prohlížel, pak se obrátil a udeřil nejbližšího trpaslíka do helmy. Ozvalo se zvučné dzinn!
"Deset bodů s dvoubodovým prokladem," řekl a podal mu papír. Udeřený trpaslík přikývl a jeho ruce začaly poletovat nad šikmo ležící policí plnou malých přihrádek, z nichž vytahoval nějaké drobné předměty.
"Měl bych se vrátit domů, abych -" začal Mikuláš.
"Bude to trvat jen chvilku," řekl trpaslík, který tady byl, jak se zdálo, náčelníkem. "Jen pojďte tudy, prosím, ano? Tohle by mohlo člověka, jako jste vy, který pracuje s písmem, zajímat."
Mikuláš ho následoval kolem řady zaměstnaných trpaslíků k mohutnému stroji, který duněl v pravidelných intervalech.
"Aha. To je rytecký obtahovací lis," řekl bez zájmu, když se přiblížil.
"Tenhle je trochu jiný," upozornil ho trpaslík. "My... my jsme ho poněkud upravili." Ze stohu vedle lisu vzal velký arch papíru a podal ho Mikulášovi, který četl:

"Co si o tom myslíte?" zeptal se trpaslík rozpačitě.
"Vy jste Gunilla Dobrohor?"
"Ano. Co si o tom myslíte?"
"Nó-ó... máte hezké a pravidelné litery, to musím říci," přikývl Mikuláš. "Ale pořád nechápu, co je na tom nového. A tady máte chybu ve slově Melasového, chybí vám tam e. Budete to muset celé vyřezat znovu, jestli nechcete, aby se vám lidé smáli."
"Ukažte?" řekl Dobrohor. Pak strčil do jednoho ze svých kolegů.
"Dej mi třícicerovou mínusku e, Caslone, ano? Díky."
Dobrohor vzal do ruky klíč a nástroj vzdáleně podobný ševcovskému sídlu, vylezl na rám lisu, naklonil se dovnitř a chvilku něco kutil v šeru uvnitř stroje.
"Musíte mít ale skutečně skvělé rytce, když dokážou vyřezat písmo tak pravidelné a rovné," promlouval zatím Mikuláš k jeho zádům. Teď skoro litoval, že trpaslíka na chybu upozornil. On by si jí pravděpodobně stejně málokdo všiml. Lidé v Ankh-Morporku považovali přesný přepis slov za něco, co je vlastně jakási nástavba navíc. Brali ho stejně jako interpunkci, je jedno, jak a kam to napíšete, hlavně, že to tam je.
Trpaslík ukončil svou tajuplnou činnost, ať už to bylo cokoliv, poklepal polštářkem natřeným barvou na něco ve stroji a slezl na zem.
"Víte... ono na tom přesném přepisu - dummp - ani tak moc nezáleží," řekl Mikuláš.
Dobrohor znovu otevřel lis a podal mu beze slova vlhký arch papíru.
Mikuláš si ho přečetl.
Chybějící "e" bylo na svém místě.
"Jak jste-?" začal.
"Tohle je... jistý, skoro magický způsob, jak rychle získat větší množství kopií nějakého textu," sdělil mu Dobrohor. U lokte se mu zjevil další trpaslík a v rukou držel větší kovový obdélník. Rám byl plný droboučkých kovových písmenek, která byla zrcadlově obrácena. Dobrohor vzal obdélník do rukou a obdařil Mikuláše širokým úsměvem.
"Chtěl byste v tom udělat nějaké opravy, než to začneme tisknout? Stačí říct. Budou vám stačit dva tři tucty?"
"Páni..." vydechl Mikuláš. "Tak tohle je tisk, nebo se mýlím?"

Dům U kbelíku byla svým způsobem taverna. Ne že by se tam obchod nějak zvlášť hýbal. Co se týče obchodu, pokud nechceme říci přímo, že to byla ulice slepá, rozhodně měla alespoň tmavošedý zákal. Málokterý obchod se k ní mohl postavit čelem, protože ulička i celá okolní oblast se skládaly prakticky jen ze zadních dvorků a napůl opuštěných skladišť. Nikdy nikdo nezjistil, proč se ulici říká právě Třpytná. Nic zářivého na ní nebylo. Ani zdaleka.
Kromě toho nazvat Kbelík tavernou nebylo rozhodnutí, jež by ho odsoudilo k zápisu do knihy Velkých obchodních rozhodnutí století. Jejím majitelem byl pan Gouda, hubený a vyschlý človíček, který se usmál, jen když slyšel o nějaké opravdu děsivé vraždě. Už tradičně čepoval malé míry, a aby to hostům vynahradil, zaokrouhloval všechny ceny nahoru a vracel jen to, čeho se návštěvníci dožadovali. Stalo se však, že jeho tavernu si zvolila Městská hlídka jako neúřední policejní hospodu, protože policisté musí pít na místech, kam nikdo jiný nechodí a kde si nemusí připomínat, že jsou policisté.
To byla v jistém směru výhoda. Dokonce ani úředně licencovaní zloději se teď Kbelík neodvážili vyloupit. Policisté viděli neradi, když je někdo rušil v pití. To pak bývali velmi nevrlí. Na druhé straně pan Gouda v životě neviděl větší spolek malých kriminálníčků, než byli ti, kteří nosili uniformu hlídky. Už během prvního měsíce, od chvíle, co se k němu hlídka nastěhovala, se na jeho pultě objevilo mnohem víc padělaných peněz a podivných mincí cizích měn než předtím za deset let. Z toho na člověka vážně padala deprese. Jenže popisy některých vražd byly na druhou stranu zase velmi zábavné.
Část peněz na živobytí získával pan Gouda z pronájmu shluku kůlen a sklepů, které přisedaly k taverně v zadní části. Kdysi je krátkou dobu obýval jistý nadšený člověk, který pevně věřil, že jediná věc, již svět skutečně, ale skutečně potřebuje, je nehořlavý terč na šipky.
Teď však se před Kbelíkem shromáždil dav a četl si jeden z oněch plakátů s drobnou chybou, které Dobrohor přitloukl na vrata. Dobrohor následoval Mikuláše, strhl starou vývěsku a na její místo přibil opravenou verzi.
"Ještě jednou se omlouvám za vaši hlavu. Zdá se, že jsme se vám tam tak trochu otiskli. Takže tohle je pozornost podniku."
Mikuláš se odplížil domů a snažil se držet ve stínech pro případ, že by potkal pana Rezámka. Pak ale poskládal tištěné verze svého dopisu do obálek a odnesl je ke Středové bráně, kde je rozdal příslušným poslům. Uvědomil si při tom, že se mu to tentokrát podařilo o několik dní dříve, než počítal.
Poslové na něj vrhali velmi podivné pohledy.
Vrátil se do svého bytu a podíval se na svůj odraz v zrcadle nad umývadlem. Větší část čela mu zabíralo velké písmeno R, které hrálo všemi barvami dokonalé podlitiny.
Omotal si hlavu obvazem.
A to mu pořád ještě zbývalo osmnáct dalších kopií. Najednou ho něco napadlo, a přestože se cítil poněkud troufale, prohlédl si svůj speciální zápisník a vyhledal v něm jména s adresami osmnácti prominentních obyvatel města, kteří by si to pravděpodobně mohli dovolit. Pak ke každé kopii napsal krátký vysvětlující dopis a nabídl tuhle "pravidelnou službu za...", pak delší dobu přemýšlel a vepsal pečlivě číslici "...částku 5 tol." a kopie s dopisy vložil do osmnácti obálek. Samozřejmě, mohl požádat pana Rezámka, aby mu i on udělal další kopie, ale to se mu prostě nezdálo v pořádku. Zeptat se starého pána potom, co strávil celý den namáhavým rytím komplikovaných předloh, zda by mu nevyryl ještě jednu předlohu pro zhotovení dalších kopií, Mikulášovi připadalo neuctivé. Na druhé straně ke kouskům kovu a nějakému stroji nebylo třeba chovat žádnou úctu. Stroje nebyly živé.
A tohle byla přesně ta věc, kvůli níž už brzo začnou potíže. A jisté bylo, že nějaké potíže začnou. Když vysvětloval trpaslíkům, kolik potíží bude, zdálo se, že je jim to zcela lhostejné.

***