Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - první kapitola (1961, Státní nakladatelství krásné literatury a umění)
• přeložili Emanuela a Emanuel Tilschovi
• příběh vzestupu a pádu velkého finančníka je prvním románem Dreiserovy Trilogie touhy
• autor sleduje finančníkovu dráhu, jeho první obchody, získání nesmírného bohatství, úpadek a odsouzení za spekulaci a zpronevěru měšťáckého majetku i perspektivu nových, ještě větších úspěchů
• román patří k nejvýznamnějším dílům americké literatury 20. století
• dílo je rozděleno do 59 číslovaných kapitol + v samotném závěru se nachází 2 kapitoly s názvy: RE MYCTEROPERCA BONACI a KOUZELNÝ KŘIŠŤÁL

Kapitola 1

Filadelfie byla v době, kdy se v ní narodil Frank Algernon Cowperwood, město s víc než dvěma sty padesáti tisíci obyvatel. Byla vybavena hezkými parky a pozoruhodnými stavbami a přeplněna historickými památkami. Mnohé z toho, co jsme my i on poznali později, tehdy ještě neexistovalo - telegraf, telefon, dálkový spediční systém, zaoceánské parníky, městská poštovní roznáška. Nebyly poštovní známky ani doporučené dopisy. Neexistovala ještě ani pouliční dráha. Místo ní jezdilo množství omnibusů a na delší cesty se používalo pomalu vzrůstající železniční sítě, dosud povětšině spojované plavebními kanály.
V době Frankova narození byl Cowperwood otec malým bankovním úředníkem, ale po dalších deseti letech, kdy si chlapec již začínal všímat světa pohledem velmi rozumným a čilým, zemřel prezident banky, a poněvadž jeho úmrtí vyneslo druhým úředníkům postup, podědil pan Henry Worthington Cowperwood místo uprázdněné po pokladníkovi, který povýšil, místo s platem pro něho závratným, s třemi tisíci pěti sty dolary ročně. Ihned se rozhodl, že se s rodinou přestěhuje, jak s potěšením oznámil manželce, z dosavadního jednopatrového bydliště v Buttonwood Street 21 do New Market Street 124, do čtvrti to mnohem lepší, kde se mu nabízel pěkný dvoupatrový zděný dům. Je prý sice docela možné, že jednou se domohou něčeho ještě lepšího, ale prozatím dostačí tohle. Byl osudu nesmírně vděčný.
Henry Worthington Cowperwood byl člověk, který věřil jen v to, co viděl na vlastní oči, a byl spokojen, že je tím, čím je - totiž bankéřem, nebo aspoň bankéřem in spe. Byl v té době význačnou postavou - velký, hubený, s přísně pátravým pohledem, úředník každým coulem - muž s pěknými, hladkými, krátce přistřiženými licousy, jež mu dosahovaly téměř až k ušním lalůčkům. Horní ret měl hladký a pozoruhodně dlouhý, nos dlouhý a rovný a bradu spíš špičatou než hranatou. Obočí měl huňaté, takže zdůrazňovalo jeho neurčité šedozelené oči, a vlasy krátké, hladce učesané a pěkně rozdělené pěšinkou. Nosil stále šosák a cylindr, jak se tenkrát ve finančních kruzích vesměs považovalo za bonton, a úzkostlivě dbal na bezvadnou čistotu rukou a nehtů. O jeho chování se mohlo mluvit jako o strohém, ačkoli to byla vlastně spíš uhlazená zdrženlivost než příkrá strohost.
Protože měl ctižádost vyšinout se jak společensky, tak i finančně, byl velmi obezřetný v tom, o kom nebo s kým mluví. Bál se snad právě tolik, aby nepronesl nějaký zbrklý nebo nepopulární politický či společenský názor, jako aby ho nikdo nespatřil ve společnosti nějakého člověka se špatnou pověstí, ačkoli ve skutečnosti neměl vůbec žádný politicky vyhraněný a závažný názor, který by mohl vyjádřit. Nebyl ani proti otroctví, ani pro ně, třebaže ovzduší abolicionistickými myšlenkami i protichůdnými názory jen vřelo. Plně věřil, že by se z železnic dalo vydělat obrovské jmění, jen kdyby člověk měl potřebný kapitál a onu podivnou vlastnost zvanou osobní magnetismus - tu schopnost získat si důvěru druhých. Byl přesvědčen, že opozice Andrewa Jacksona proti Nicholasi Biddlovi a Bance Spojených států, jedna z hlavních sporných otázek dne, je naveskrz pochybená, a vskutku právem mu dělal starost učiněný příval nepodložených papírových bankovek, které tehdy byly v oběhu a nepřetržitě proudily do jeho banky - peněz přijímaných, rozumí se, s diskontem a se ziskem opět vyplácených dychtivým dlužitelům. Cowperwoodova banka se jmenovala Filadelfská třetí národní, stála v Třetí ulici, to jest v samém středu Filadelfie a tenkrát vlastně i celonárodních financí, a jako vedlejším oborem se její majitelé zabývali i makléřskými obchody. V tehdejší době existovala hotová záplava státních cedulových bank, velkých i malých, které vydávaly bankovky prakticky bez omezení na podkladě nejistého a neznámého krytí a s překvapující náhlostí potom padaly a zastavovaly platy. A protože znalost bonity všech těchto bank byla jedním z důležitých požadavků kladených na muže v jeho postavení, stal se pan Cowperwood ztělesněním vší opatrnosti. Naneštěstí pro něj mu však v značné míře chyběly ony dvě vlastnosti, jež jsou nezbytné k vyniknutí v jakémkoli oboru - osobní magnetismus a fantazie. Nebylo mu souzeno stát se finančníkem velkým, třebaže mu bylo určeno, že jistého mírného úspěchu se dopracuje.
Paní Cowperwoodová byla nábožně založená žena malé postavy se světle hnědými vlasy a jasně hnědýma očima, která bývala svého času velmi půvabná, ale vyvinula se v bytost poněkud pedantickou a střízlivou, se sklonem brát mateřskou péči o své tři syny a jednu dceru velmi vážně. Hoši, pod vůdcovstvím nejstaršího Franka, pro ni byli pramenem značných starostí, neboť ustavičně pořádali výpravy do různých končin města, kde pravděpodobně přicházeli do styku se špatnými chlapci a viděli i slyšeli věci, jaké neměli ani vidět, ani slyšet.
Frank Cowperwood byl již v deseti letech rozeným vůdcem. V soukromé obecné škole, do které docházel, jakož i později na městské střední škole se na něj pohlíželo jako na chlapce, na jehož zdravý rozum se lze bezesporu za všech okolností spolehnout. Byl to mládeneček statný, kurážný a neohrožený. Hned od samého dětství se zajímal o hospodářství a politiku. O knihy vůbec nestál. Byl to vzhledný, silný, urostlý chlapec s probudilými, pravidelnými a energickými rysy, s velkýma jasnýma šedýma očima, s vysokým čelem a s krátkými ježatými tmavohnědými vlasy. Měl energické, sebevědomé chování a hbité pohyby a ustavičně se na něco vyptával s dychtivou touhou po inteligentní odpovědi. Nikdy nechuravěl ani ho nic nebolelo, co měl, jedl vždycky s chutí a svým bratrům vládl železnou rukou. "Pojď sem, Joe! Pospěš si, Ede, honem!" Tyto rozkazy uděloval tónem nikoli drsným, ale vždycky sebejistým, a Joe i Ed prostě poslechli. Pohlíželi na Franka hned od začátku jako na svého svrchovaného pána a dychtivě poslouchali, ať povídal, o čem chtěl.
Ustavičně hloubal a hloubal - jeden fakt ho udivoval jako druhý -, neboť si nedovedl vysvětlit, jak to všechno, v čem se najednou octl, ten lidský život, vůbec funguje. Jak se všichni lidé dostávají na svět? Nač tu vlastně jsou? A vůbec, kdo je vlastně původcem toho všeho? Matka mu vyprávěla příběh o Adamovi a Evě, ale Frank tomu nevěřil. Nedaleko od jeho domova, jen kousek cesty, byl rybí trh, a když se Frank šel podívat za otcem do banky nebo po škole vedl bratry na nějakou výpravu, rád se tam zastavoval u akvária, v němž před jedním krámem chovali podivné druhy mořských živočichů, vylovené rybáři z Delawareské zátoky. Jednou tam uviděl mořského koníčka - pouhé kuriózní mořské zvířátko, které mělo jakous takous podobu s koněm, a jindy tam spatřil elektrického úhoře, jehož životní projevy vysvětlil objev Benjamina Franklina. Jednoho dne viděl, že do akvária dali sépii a humra, a právě na těch byl svědkem tragédie, která mu utkvěla v mysli pro celý život a velmi názorně a rozumově mu objasnila běh světa. Humr, jak se ukázalo z řeči zevlujících diváků, nedostal žádnou potravu, protože se mělo za to, že sépie je jeho oprávněnou kořistí. Ležel na dně průhledného skleněného akvária na žlutém písku, jako by nic neviděl - nebylo možno říci, kterým směrem se ty kulaté černé korálky jeho očí vůbec dívají -, ale zjevně je nespouštěl z těla sépie. Ta, bledá a strukturou jakoby voskovitá, nadmíru podobná placce syrového sádla nebo mastku, brázdila vodu všemi směry jako torpédo; ale očím jejího nepřítele zřejmě neušel ani jediný její pohyb, protože jí z těla začaly postupně mizet malé kousky, uštipované nelítostnými klepety pronásledovatele. Jako šíp vrhal se humr směrem, kde sépie zdánlivě lenivě dřímala, a ta, velmi bdělá, střelhbitě unikala a mizela za inkoustovým mrakem, který ze sebe zároveň vypouštěla. Ale pokaždé se jí to tak docela nepovedlo. Často zůstávaly ždibky jejího těla nebo ocasu v klepetech netvora na dně. Fascinován tímto dramatem, mladý Cowperwood se denně přicházel dívat.
Jednou ráno stál tak opět před akváriem s nosem téměř přitisknutým na sklo. Ze sépie zbýval již jen kus a její inkoustový měchýř byl bezmála úplně prázdný. V koutě akvária seděl humr, zjevně na číhané a hotov k činu.
Chlapec tu zůstal, co mohl nejdéle, ten úporný boj ho fascinoval. Kdoví, snad teď, snad ještě hodina nebo den, a sépie zahyne, zavražděna humrem, a humr ji pozře. Znovu se zadíval na ten zelenavě a měděně opalizující nástroj zhouby v koutě a zvědavě uvažoval, kdy se tak asi stane. Snad ještě dnes. Přijde se ještě večer podívat.
Vrátil se tam ten večer, a ejhle! Očekávaná událost se vskutku stala. Kolem akvária se tísnil malý hlouček lidí. Humr byl zalezlý v koutě. Před ním ležela sépie, přeštípaná vejpůl a zčásti sežraná.
"Konečně ji dostal," poznamenal jeden z diváků. "Byl jsem tady před hodinou zrovna u toho, když najednou vyskočil a popadl ji. Byla moc vysílená. Nebyla dost rychlá. Udělala sice kličku, ale on už s její obranou počítal. Pozoroval přece její pohyby už dost dlouho. Dnes ji tedy konečně dostal."
Frank se jenom díval. Ukrutná škoda, že mu to ušlo! Jak se tak díval na zabitou sépii, pocítil jen docela nepatrnou lítost. Potom upřel pohled na vítěze.
"Tak to asi musí být," řekl si v duchu. "Ta sépie nebyla dost rychlá." Přemítal o tom.
"Sépie humra zabít nemohla - neměla žádnou zbraň. Humr sépii zabít mohl - byl silně ozbrojený. Sépie neměla žádnou potravu - humr měl jako kořist sépii. Jaký to mělo mít výsledek? Jak to mohlo dopadnout jinak? Neměla vůbec nejmenší šanci," vyzněl jeho konečný závěr, když už klusal k domovu.
Ta příhoda na něj udělala hluboký dojem. Vysvětlovala v hrubých rysech onu šarádu, která ho už dávno tak silně znepokojovala: "Jak to vlastně v životě funguje?" Jedno žije z druhého - tak to je. Humr žije ze sépie a jiných tvorů. Co žije z humra? Lidé, samozřejmě! To se rozumí, tak to je. A co žije z lidí? ptal se sám sebe. Že by jiní lidé? Šelmy žijí z lidí. A jsou tu taky indiáni a kanibalové. A některého člověka zabije bouřka nebo smrtelná nehoda. Že by lidé žili z lidí, o tom si není tak docela jistý - ale zabíjejí se navzájem, to ano. A co války a pouliční boje a srocení? Viděl už jednou takové srocení. To se tenkrát dav dobýval do redakce Public Ledgeru, místního deníku, právě když se Frank vracel ze školy domů. Otec mu vysvětlil, o co při tom šlo. Bylo to kvůli otrokům. To je ono! Samozřejmě, lidé žijí z lidí! Podívejme se jen na otroky. To jsou přece lidé. Kvůli tomu je tedy všechno to rozčilování tuhle dobu. Že lidé zabíjejí jiné lidi - černochy.
Pokračoval dál v cestě domů se samolibou radostí, že si to tak rozluštil.
"Mami," vykřikl, jen překročil práh domova, "konečně ji dostal!"
"Kdo a co? Kdo dostal koho?" ptala se matka užasle. "Běž si hezky umýt ruce."
"No přece ten humr dostal tu sépii, co jsem o ní onehdy povídal tobě a tatínkovi."
"To je hrozné, škoda! Jak to, že se o takové věci vůbec zajímáš? Utíkej a umyj si ruce."
"Takové věci nevidí člověk často, ne? Já to alespoň ještě nikdy neviděl."
Odešel na dvorek za domem, kde byl vodovod a stojan s malou deskou navrchu, a na té stálo lesklé plechové umyvadlo a džbán s vodou. Tam si umyl obličej a ruce.
"Poslyš, tati," řekl později otci, "pamatuješ se na tu sépii?"
"Ano."
"Tak už je po ní. Ten humr ji dostal."
Otec pokračoval ve čtení.
"Hm, to je zlé," řekl lhostejně.
Ale ještě celé dny a týdny přemítal Frank o tom i o životě, v němž se nechtěně octl, neboť již tehdy rozvažoval, čím by měl v tomto světě být a jak by si v něm měl vést. Pohled na otce, jak počítá peníze, v něm vzbudil jistotu, že se mu bude líbit bankovnictví. A Třetí ulice, kde úřadoval otec, se mu zdála nejhezčí a nejkouzelnější ulicí na světě.