Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - první kapitola (2015, Argo; ISBN: 978-80-257-1529-1)
• přeložila Jarmila Rosíková
• jeden z raných románů literárního představitele pozdně viktoriánské éry je inspirován vírou v morální sílu, čerpanou ze základních životních hodnot a citů
• román, náležející do zlatého fondu anglické klasiky, v sobě spojuje post-romantickou venkovskou atmosféru s moderním příběhem mladé cílevědomé statkářky a jejích tří rozdílných nápadníků
• jako jednu z nejpřednějších hodnot v životě člověka vyzdvihuje lásku, jež hlavním postavám umožňuje zdolat četné překážky až k dramatickému zvratu, ze kterého jejich cit vychází zmoudřelý a očištěný
• kniha prozrazuje vnímavého pozorovatele, prodchnutého hlubokým sociálním cítěním, který dokonale znal problémy venkovského života

KAPITOLA I

Popis sedláka Oaka - Příhoda

Když se sedlák Oak usmál, koutky jeho úst se roztáhly, až se octly v zanedbatelné vzdálenosti od uší, oči se mu zúžily v štěrbiny a kolem nich se objevily rozbíhavé vrásky, jež se mu rozprostřely po tváři jako paprsky na primitivní kresbě vycházejícího slunce.
Jeho křestní jméno bylo Gabriel a ve všední dny byl mladým mužem se zdravým úsudkem, nenucenými pohyby, patřičným oblečením a celkově dobrou pověstí. O nedělích to byl muž mlhavých názorů, poněkud nakloněný věci odkládat a celý nesvůj ze svého nejlepšího obleku a deštníku: celkem vzato člověk, který si byl vědom, že pokud jde o morální stránku, patří do onoho rozlehlého středního prostoru laodicejské nestrannosti, jenž se ve vsi rozprostírá mezi obcí věřících a místními opilci - to jest, šel do kostela, ale v době, kdy kongregace dospěla k nikejskému vyznání víry, tajně zíval, a uvažoval, co asi bude k obědu, ač měl v úmyslu naslouchat kázání. Nebo abychom uvedli, jak se jeho charakter jevil na stupnici veřejného mínění - když jeho přátelé a kritici byli vzteky bez sebe, považovali jej za člověka dosti špatného; když byli spokojeni, měli jej za člověka dosti dobrého; a když nebyli jedno ani druhé, viděli v něm člověka s morálním zabarvením černobíle kropenatým.
Protože Oak prožíval šestkrát tolik pracovních dnů jako nedělí, jeho staré šaty se staly takřka nedílnou součástí jeho vzhledu - když si jej jeho sousedé v duchu představovali, byl vždycky oblečen takto. Nosil nízký plstěný klobouk, dole rozšířený, jak si jej narážel na hlavu, aby mu ho prudký vítr neodnesl, a kabát měl jako doktor Johnson; jeho dolní končetiny byly uzavřeny do obyčejných kožených kamaší a bot nadmíru velkých, jež poskytovaly každé noze prostorné apartmá zbudované takovým způsobem, že kdo je nosil, mohl stát po celý den ve vodě a nevědět nic o vlhku - neboť je vyrobil svědomitý člověk, který se snažil vynahradit případné nedostatky střihu štědrým rozměrem a důkladností.
Pan Oak s sebou nosil jako kapesní hodinky něco, co by se mohlo nazvat malými stříbrnými hodinami; jinými slovy, tvarem a účelem to byly hodinky, ale rozměrem malé hodiny. Tento přístroj, o několik let starší než Oakův dědeček, měl tu zvláštnost, že se buď předbíhal, nebo nešel vůbec. Kromě toho malá ručička tu a tam sklouzla po čepu, a tak třebaže hodinky ukazovaly minuty přesně, nikdo si nemohl být docela jist, ke které hodině náležejí. Sklon svých hodinek k zastavování napravoval Oak tím, že do nich bušil pěstí nebo jimi třepal, a špatným důsledkům ostatních dvou vad unikal tak, že neustále pozoroval slunce a hvězdy a své hodinky s nimi porovnával a že tiskl tvář těsně ke sklu oken svých sousedů, až byl s to rozeznat hodinu, kterou ukazovaly zelené ciferníky časoměrů uvnitř. Můžeme podotknout, že do Oakovy kapsičky na hodinky se dalo těžko sáhnout, neboť byla umístěna trochu vysoko v pase kalhot (který se rovněž nacházel v odlehlé výšce pod vestou), a v důsledku toho se hodinky v případě nutnosti vytahovaly tak, že se tělem hodilo na jednu stranu, ústa a tvář se námahou sevřely do pouhého kusu narudlého masa a hodinky se vytáhly za řetěz jako okov ze studny.
Avšak někteří hloubaví lidé, kteří jistého prosincového rána - slunného a neobyčejně mírného - viděli Gabriela Oaka kráčet po jednom z jeho polí, mohli se na něho dívat z jiných hledisek než těchto. V jeho tváři mohli pozorovat, že mnohé z barev a křivek mládí si udržel až do mužného věku; v odlehlejších tajných koutech jeho bytosti zůstal dokonce skryt kus chlapce. Jeho výška a rozložitost by byly dostačovaly, aby už svou pouhou přítomností vzbuzoval úctu, jen kdyby je předváděl patřičně uvážlivě. Ale někteří­ lidé, venkovští právě tak jako městští, mají vystupování, jež závisí daleko víc na duchu než na svalstvu a šlachách: dovedou zmenšit své rozměry tím, jak je ukazují. A Gabriel Oak z tiché skromnosti, jež by slušela vestálce a jež jako by mu neustále vštěpovala, že nemá velký nárok na místo ve světě, kráčel neokázale a se slabě znatelným nachýlením, i když ne shrbeně. Nachýlení by snad bylo možno považovat za defekt u osoby, jejíž hodnota by závisela více na vzhledu než na schopnosti dobře vystupovat - tak tomu však u Oaka nebylo.
Oak právě dosáhl onoho údobí života, kdy se před slovo "muž" přestává klást "mladý", když se o člověku hovoří. Nacházel se v nejvelkolepějším období rozvoje mužnosti, neboť jeho intelekt a city byly zřetelně odděleny: překonal dobu, kdy vliv mládí je bez rozdílu směšuje v impulsivní ukvapenost, a dosud nedospěl do stadia, kdy se vlivem ženy a rodiny opět spojí v předpojatost. Krátce, bylo mu osmadvacet a byl starý mládenec.
Pole, na němž se tohoto rána nacházel, stoupalo k vršku zvanému Norcombský kopec. Výběžek tohoto kopce přetínala silnice mezi Emminsterem a Chalk-Newtonem. Když náhodou pohlédl přes živý plot, Oak spatřil sjíždět po svahu před sebou ozdobný pérovaný vůz, žlutě natřený a vesele pomalovaný, tažený dvěma koňmi; vedle kráčel kočí a nesl kolmo bič. Na voze byly naloženy domácí potřeby a květiny do okna a na samém vršku toho všeho seděla žena, mladá a přitažlivá. Gabriel nepozoroval tuto podívanou déle než půl minuty, když tu se povoz dole zastavil právě před jeho očima.
"Zadní prkno z vozu je pryč, slečno," oznámil kočí.
"Tak to jsem je slyšela padat," řeklo děvče měkkým, třebaže nijak zvlášť tichým hlasem. "Když jsme jeli do kopce, slyšela jsem jakýsi zvuk, který jsem si nedovedla vysvětlit."
"Zaběhnu zpátky."
"Běžte," odpověděla.
Rozumní koně stáli naprosto klidně a kroky kočího postupně slábly v dálce.
Dívka na vršku nákladu seděla nehnutě, obklopena stoly a židlemi, jejichž nohy čněly vzhůru, podepřena dubovou lavicí s opěradlem a vpředu ozdobena květináči s čapími nůsky, myrtami a kaktusy a klecí s kanárkem - pravděpodobně z oken domu právě vyklizeného. Ve vrbovém košíku se vezla také kočka, jež vyhlížela přimhouřenýma očima zpod proutěného víka a láskyplně si prohlížela ptáčky kolem.

Krásná dívka nějakou dobu nečinně čekala a v tichu nebylo slyšet nic než kanárka, který poskakoval sem a tam po bidýlkách svého vězení. Pak pohlédla pozorně dolů. Nedívala se ani na ptáka, ani na kočku, nýbrž na podlouhlý, v papíru zabalený balíček mezi nimi. Ohlédla se, aby zjistila, zda se kočí nevrací. Dosud ho nebylo vidět; její oči se tedy přikradly zpátky k balíku, zatímco v myšlenkách se zřejmě zabývala jeho obsahem. Konečně vzala předmět na klín a rozbalila papírový obal; objevilo se malé otočné zrcadlo a v něm se počala pozorně prohlížet. Pootevřela rty a usmála se.
Bylo krásné ráno a slunce rozjasnilo do šarlatova karmínovou jupku, již měla na sobě, a namalovalo jemný lesk na její světlou tvář a tmavé vlasy. Myrty, čapí nůsky a kaktusy, naskládané kolem ní, byly svěží a zelené a v takovéto bezlisté roční době zdobily všechno - koně, vůz, nábytek i dívku - zvláštním jarním půvabem. Co ji přimělo, aby si dopřála takového představení před vrabci, kosy a nezpozorovaným hospodářem, kteří byli jeho jedinými diváky - zda její úsměv začal jako úsměv umělý, jen aby si vyzkoušela, jak ovládá ono umění - to nikdo neví; konečný úsměv však byl bezesporu skutečný. Zarděla se nad sebou, a když viděla, jak se její obraz v zrcadle rdí, začervenala se ještě víc.
Odklon od obvyklého místa a běžných okolností takovéto činnosti - od hodiny oblékání v ložnici k době cestování venku - propůjčil bezstarostnému činu novost, kterou doopravdy neobsahoval. Byl to lahodný obrázek. Odvěká ženská slabost vstoupila do slunečního světla a to ji přiodělo svěžestí originality. Při pozorování tohoto výjevu Gabriel Oak nevyhnutelně dospěl k cynickému závěru, třebaže by rád byl velkomyslný. Mladá žena neměla žádný důvod, proč se dívat do zrcadla. Neupravila si klobouk, nepřihladila vlasy, nevyrovnala dolíček ve tváři ani neučinila jedinou věc, která by naznačovala, že nějaký takový úmysl byl jejím motivem, když se chopila zrcadla. Prostě pozorovala sama sebe jako ženu, krásný výtvor Přírody, a její myšlenky zřejmě nepozorovaně přešly ke vzdáleným, nicméně pravděpodobným dramatům, v nichž budou hrát svou roli muži - k vyhlídkám na pravděpodobné triumfy - její úsměvy dávaly na srozuměnou, že v jejích představách se ztrácejí a dobývají srdce. Nicméně toto byla pouze domněnka, a celá série pohybů byla předváděna tak bezstarostně, že by bylo ukvapené předpokládat, že úmysl zde hrál jakoukoliv roli.

Ozvaly se kroky vracejícího se kočího. Dívka zabalila zrcadlo do papíru a balíček opět položila na místo.
Když se vůz rozjel, Gabriel opustil svou pozorovatelnu, sestoupil na silnici a sledoval povoz k mýtní kobylici kousek od úpatí kopce. Zde se předmět jeho pozorování zastavil kvůli placení mýta. Oakovi zbývalo ještě asi dvacet kroků ke kobylici, když zaslechl rozepři. Osoby s vozem a muž u mýtní závory se přeli o dvoupenci.
"Nahoře na fůře je neteř mý paní a povídá, že to, co jsem vám nabídnul, je ažaž, vy zatracenej lakomče, a že nezaplatí ani o krejcar víc." To byla slova kočího.
"Dobrá; pak tedy neteř vaší paní nemůže jet dál," prohlásil mýtný a zavřel závoru.
Oak pohlédl z jednoho svárlivce na druhého a zadumal se. Dvoupence mu připadala jako něco navýsost nedůležitého. Třípence měla určitou hodnotu jako peníz - to už bylo patrné zkrácení denní mzdy, a tedy částka, o kterou se člověk mohl handrkovat; ale dvoupence - "Tumáte," řekl, postoupil vpřed a podal mýtnému minci, "nechte tu mladou ženu projet." Při těchto slovech k ní vzhlédl; žena slova zaslechla a shlédla dolů.
Gabrielovy rysy se držely celou svou podobou tak přesně na půl cesty mezi krásou svatého Jana a ošklivostí Jidáše Iškariotského, jak byli znázorněni na okně kostela, který Oak navštěvoval, že ani jediný rys nebylo lze vybrat a nazvat pozoruhodným, ať už v dobrém, či špatném slova smyslu. Tmavovlasá dívka v červené jupce soudila nejspíš stejně, neboť o něho nedbale zavadila pohledem a přikázala kočímu, aby pokračoval v jízdě. Možná že své díky Gabrielovi vyjádřila v nepatrné míře pohledem, nikoli však slovy; ale je pravděpodobnější, že žádný vděk necítila, neboť tím, že jí Oak zajistil průjezd, připravil ji o vítězství, a je známo, jak ženy přijímají takovouto úsluhu.

Mýtný si prohlížel odjíždějící povoz. "Je to hezká holka," pravil Oakovi.
"Ale má své chyby," podotkl Gabriel.
"Svatá pravda, hospodáři."
"A největší z nich je - no to, co to vždycky bývá."
"Handrkování o krejcar? - Jo, to máte pravdu."
"Ale kdepak."
"Co teda?"
Gabriel, snad poněkud popuzen lhostejností půvabné cestující, se ohlédl tam, kde byl přes živý plot svědkem jejího představení, a řekl: "Marnivost."