Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (předmluva + první kapitola); kniha má celkem 48 kapitol
• titul z řady takzvaných wessexských románů vypráví o obyvatelích zapadlé vesničky v autorově rodném kraji
• přeložili Hana a Aloys Skoumalovi (Svoboda, 1975)
• název anglického originálu: The Woodlanders

Předmluva

V tomto románu stejně jako v několika jiných z této řady, které řeší otázku manželské neshody, věčná záhada - daná muži a ženě, jak najít základnu pro svůj vzájemný vztah - zůstává nezměněna a pro účely tohoto příběhu mlčky předpokládáme, že čtenář ani spisovatel na okamžik nezapochybuje o mrzkosti bloudícího srdce, které se domnívá, že někdo jiný by se k ní nebo k němu hodil lépe než ten, k němuž je na celý život připoutáno. Z hlediska manželství jakožto jasné úmluvy nebo dohody, uzavřené mezi dvěma osobami, plně si vědomými všech možných důsledků a schop­nými je splnit, je ovšem tento předpoklad logický. Ale žádný myslící člověk se jistě nedomnívá, že na širším podkladě, jak poskytnout co největší blaho jednotkám lidské společnosti na jejich krátké pouti tímto bědným světem, k této úmluvě už není co dodat; a není to věru ani názor pisatele těchto stránek. Ale jak Gibbon taktně praví o důkazech pro a proti křesťanským zázrakům, není povinností historikovou plést se do této choulostivé a závažné polemiky se svým soukromým názorem.
Krajina, kterou je vidět ze sousedních kopců kolem zákoutí, vylíčeného pod jménem Malý Hintock, není věru o nic horší než kterýkoli podobný vnitrozemský kraj v západní Anglii, ba snad kdekoli v království. Je s podivem, že světová proslulost v jednom případě a naprostý nevěhlas v dru­hém se pojí k místům stejně krásným a stejně dostupným. Sousedství High-Stoye (tak jako jinde ponechávám přírodním útvarům skutečná jména), Bubb-Down Hillu a mýtiny západně od Montacute; Bullbarow, Hambledon Hillu a svahů na východ od Shastonu, Windy Greenu a Stour Headu oplývá krajinami, které nebýt toho, že se pořád opakují, patřily by ke krajinným proslulostem anglických hrabství.

Září 1895

Byl jsem poctěn tolika dotazy stran skutečného jména a přesného místa vesničky "Malý Hintock", v němž se děj tohoto příběhu z větší části odehrává, a proto se tady rovnou jednou provždy přiznám: kde ta vesnička leží, sám nevím přesněji, než jsem to svrchu a na stránkách vyprávění vysvětlil. Abych čtenářům vyhověl, jezdil jsem jednou s přítelem několik hodin na kole a poctivě se snažil to pravé místo najít; než nepodařilo se mi to, ale někteří turisti mi najisto tvrdí, že je bez námahy našli a že po všech stránkách odpovídá popisu v knize. Jisto je, jak už bylo řečeno jinde, že té krajině, v níž je skryto, vévodí vrcholy zvané "High-Stoy" a "Bubb-Down Hill".
Co se zaměstnání jeho postav týče, když se začalo v zemědělství užívat železného náčiní a nářadí a na chalupách se přestaly dělat doškové střechy, řemeslo, zvané košíkářství, spolu s těmi, kteří je provozovali, vymizelo.
První úplné vydání Lesáků ve třech svazcích vyšlo v březnu r. 1887.

T. H.
Duben 1912

I

Kdo se na potulkách za dávnými vzpomínkami pustí po opuštěné dostavníkové silnici od Bristolu přibližně po poledníku k jižnímu pobřeží Anglie, octne se po delší cestě v sousedství rozsáhlých hvozdů, promíšených jabloňovými sady. Stromy pěstované na dřevo či pro ovoce zavlažují a stíní křoví u silnice, až je celé rozsochaté, a dolními větvemi se rozprostírají vodorovně nad silnicí, jako by spočívaly na čirém povětří.
V jednom místě na pokraji Blackmoorského úvalu, kde se na dvě tři míle vpředu objeví lysé úbočí High-Stoy Hillu, cesta má na podzim tak hustě nastláno listí, že se v něm nadobro ztrácí. Je to pustý kout a za pošmourných dnů vytane pocestnému v duchu, co vozků, teď už zesnulých, po té cestě vesele ujíždělo, co opuchlých chodidel po ní šlapalo, co slzí ji skropilo.
Rokle a duny nepůsobí tak osaměle, mýtiny a jezírka neprozrazují takový hrobový klid jako vzhled opuštěné silnice. Snad to dělá rozdíl mezi tím, co je, a tím, co mohlo být. Stačí vykročit na zmíněném místě z okraje lesa vedle na silnici a chvíli v její prázdnotě postát, a už tím jedním krokem se pouhé liduprázdno promění v můru opuštěnosti.
Na tomto místě stanul jednoho pošmourného zimního večera muž, který sem náhodou vkročil z přilehlé obory a pocítil se najednou osamělejší než předtím, dokud se neoctl na silnici.
Z jeho ustrojení bylo na první pohled poznat, že není zdejší; a z jeho chování bylo brzy patrné, že jen dumá, kudy jít, ač krajina je snad chmurně krásná, větřík vyhrává a po staré mýtní silnici jako by se ubíral sinalý průvod duchů v kočárech.
Pohlédl k severu a k jihu a roztržitě rýpal holí do země.
Zpočátku se neukázala ani živá duše, aby mu podle přání poradila, a snad se ten večer vůbec neukáže. Ale zakrátko sem slabě dolehlo otáčení kol a vytrvalý dusot koňských podkov a v průsečíku oblohy a po­rostu se vynořil dostavník tažený jedním koněm.
Povoz byl jen zpola obsazen cestujícími, většinou ženami. Když se přiblížil, pocestný napřáhl hůl a vozatajka přitáhla opratě.
"Půl hodiny se tu už pídím po nějaké zkratce do Malého Hintocku, paní Dolleryová," řekl. "Už jsem byl přece půltuctukrát ve Velkém Hintocku a na hintockém zámku, měl jsem tam jednání s tamní báječnou milostpaní, ale do té vesničky netrefím. Mohla byste mi poradit?"
Jistěže - jede do Abbot's Cernelu - z její silnice tam odbočuje cesta. "Ale je to taková díra, pán z města jako vy by potřeboval lucernu se svíčkou, aby to našel, když se tam nevyzná. Namoutě! Tam bych nebydlela, kdyby mi platili. To v Abbot's Cernelu aspoň vidíte trochu svět."
Nasedl vedle ní, nohy vystrčené, že mu je kůň co chvíli ometl ocasem.
Tento povoz byl pro ty, kdo ho dobře znali, spíš pohyblivé příslušenství silnice než něco cizího. Starý kůň s hřívou drsnou a zbarvenou jako vřes, s nohama, plecemi a kopyty znetvořenými postrojem a dři­nou už od hříběcích let - ačkoli kdyby se dostalo všem po právu, měl by se při tom, jak byl urostlý, popásat na nějaké východní nivě, a ne se tady plahočit - skoro denně šlapal po téhle silnici už dobrých dvacet let. Ani jeho ujařmení nebylo zcela přiměřené, postroj byl příliš krátký, ocas se nedal provléci podocasníkem a řemen se nemotorně smekal k jedné straně. Na těch deseti mílích mezi Abbot's Cernelem a Sher­tonem - městem, kam putoval - znal kůň každý kopeček tak přesně, že by to žádný geometr nivelačním přístrojem lépe nezjistil.
Vůz měl černou čtverhrannou plachtu, která se podle pohybu kol pohupovala, a nad kočího hlavou v ní byl hák, kam se občas zavěšovaly opratě visící řetězovým obloukem koni z plecí. Někde u nápravy volně visel řetěz, který tu byl jen k tomu, aby cestou klinkal. Paní Dolleryová musela každou chvíli seskakovat a zas naskakovat, aby posloužila cestujícím, nosila proto, zvlášť za větru, pod sukní, jak se slušelo, krátké kamaše a místo čepce plstěný klobouk přivázaný šátkem, aby jí chránil uši před bolestí, kterou často trpívala. Vzadu na voze bylo skleněné okno, které před každým trhem čistila kapesníkem. Kdo se díval na povoz zezadu, spatřil přes jeho vnitřek čtverec téže oblohy a krajiny jako venku, ale porušený profily usazených cestujících, kteří při tom kodrcání pohybovali rty a kývali hlavou v živém důvěrném hovoru a netušili, že jejich posunky a grimasy je zvenku jasně vidět.
Byla to šťastná chvíle, snad nejšťastnější z celého týdne, když se vraceli z trhu domů. Útulně schouleni pod plachtou zapomínali na strázně vnějšího světa, rozebírali život a s klidnými úsměvy hovořili o událostech dne.
Cestující v zadní části vozu tvořili uzavřený hlouček, a zatímco majitelka rozmlouvala s novým příchozím, důvěrně si o něm povídali; ani on, ani paní Dolleryová vpředu to neslyšeli, jak vůz rachotil.
"Je to holič Percomb - ten, co má ve výloze voskovou pannu," řekl jeden. "Co ho sem v tuhle dobu přivádí, vždyť to není kočovný holič, ale mistr bradýřský, ten už ani holičský znak nevyvěšuje, že to není dost nóbl."
A holič, třebaže vlídně pozdravil a promluvil, nejevil ochotu uspokojit vzbuzenou zvědavost; živý proud názorů, který ve voze před jeho příchodem nerušeně plynul, ustal.
Jeli dál a před nimi narůstal High-Stoy Hill. Asi půl míle stranou zahlédli konečně v šeru zahrady a sady, stopené v dolíku, jako by vykrojené ze zalesněné plochy. Z tohoto uzavřeného místa stoupaly tiše, pokradmu vysoké stvoly kouře, které jsi v duchu mohl sledovat až k jejich zdroji v pokojných krbech, nad nimiž visí šrůtky uzeného a slaniny. Byl to takový odloučený kout za branami světa, kde se obyčejně víc mudruje, než jedná, a víc trpně otálí, než mudruje; kde uvažování vychází z omezených předpokladů a vede k fantastickým závěrům; a přece se tu čas od času ve skutečnosti odehrávají dramata vpravdě sofoklovské velikosti a jednoty dík nahromaděným vášním a těsné závislosti tamních životů.
Byl to Malý Hintock, který hledal mistr bradýřský. Nadcházející večer zvolna zahalil kouř z komínů, ale poloha lesem obklopené obce se ještě dala rozeznat podle několika světélek, dost bezmocně prosvítajících bezlistými větvemi, na nichž jako pernaté koule hřadovali nezřetelní zpěváčci.
U cesty odbočující k vesničce holič seskočil, kdežto povoz paní Dol­leryové mířil dál k oné větší obci, tak vynášené nad opovrženou vesničku jako příklad světového dění, ač příjezd k ní o tom nijak nesvědčil.
"Moc chytrý a učený doktor bydlí tam, kam jdete - ne že by tam měl koho léčit, ale je prý ve spolku s ďáblem."
Tou poznámkou zaútočila na holiče při rozchodu jedna ženská, byl to poslední pokus dovědět se, co tam pohledává.
Ani neodpověděl a bez meškání se vrhl k temnému koutu a opatrně vykročil po suchém listí, téměř zakrývajícím vesnickou silnici či ulici. Protože jen málokdo kromě zdejších občanů tudy chodil po setmění, pokládali v Malém Hintocku záclony za zbytečné; proto se také návštěvník na své cestě zastavil u každé chalupy proti oknům a z jeho výrazu se dalo soudit, že se snaží podle lidí a věcí uvnitř uhodnout, kdo tam asi bydlí.
Zajímal se jen o menší příbytky; dva tři domy, jejichž rozměry, starobylost a rozsáhlé příslušenství svědčily při vší odlehlosti o tom, že tu asi bydleli, nebydlí-li dosud, lidé jistého společenského postavení, nadobro pominul. Vůně jablečného odpadu a syčení kvasícího moštu, které k němu zavanuly z humen jiných stavení, prozrazovaly, čím se jejich obyvatelé právě zabývají, a splývaly s hnilobným pachem tlejícího listí pod nohama.
Půl tuctu stavení přešel nadarmo. Další obydlí proti vysokému stro­mu bylo nezvykle ozářeno, plápolavý jas stoupal komínem vzhůru a vycházející kouř měnil v svítivou mlhu. Když nahlédl oknem dovnitř, rázem se zastavil a jen se díval. Stavení bylo na obyčejnou chalupu velké a dveře vedoucí přímo do světnice byly dokořán, takže světelný pruh se jimi táhl až do šera venku. Přes vycházející paprsky se co chvíli mihla můra tou pozdní dobou zesláblá, a zapadla zase do tmy.