Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná kapitola (1997, Odeon; ISBN: 80-207-0544-9)
• z anglického originálu The Return of Native přeložila Kateřina Hilská
• román anglického viktoriánského klasika je melodramatickým příběhem konfliktu lásky a sobectví, zmoudření a pokání
• děj se odehrává v průběhu jednoho roku, kdy se hrdina vrací z Paříže do rodného Wessexu a hodlá zde pracovat jako učitel; zamiluje se a ožení, jenže když tragicky ztratí matku i manželku, stane se putujícím kazatelem; chce tak vykoupit svou vinu, avšak životní rovnováhu nalézá až tehdy, když se znovu sžije se svým prostým rodným prostředím
• dějová struktura románu odpovídá rytmu přírody a stejně tak sem zapadají lidové zvyky a hry, spojené se starými pohanskými pověrami
• román je rozdělen do 6 knih:
  1. Tři ženy (11 kapitol)
  2. Příjezd (8 kapitol)
  3. Okouzlení (8 kapitol)
  4. Zavřené dveře (8 kapitol)
  5. Odhalení (9 kapitol)
  6. Co následovalo (4 kapitoly)

KNIHA TŘETÍ - OKOUZLENÍ

I. Moje mysl je mé království

Ve tváři Clyma Yeobrighta se v náznaku rýsovalo typické vzezření budoucnosti. Kdyby v umění bylo mělo následovat klasické období, jeho Feidias by patrně zpodobňoval takovéto tváře. Názor na život jako na věc, kterou je nutno vydržet, jenž nahradil potěšení z existence tak nápadné v raných civilizacích, musí nakonec vstoupit do ustrojení pokročilejších národů tak zjevně, že výraz tváře z toho plynoucí bude přijat jako nový umělecký výchozí bod. Lidé už teď mají pocit, že člověk, který žije, aniž hne brvou, či kdekoli na sobě dá znát duševní starost, je natolik vzdálen modernímu vnímání, že přestává být moderním typem. Fyzicky krásní muži - pýcha lidstva, když bylo mladé - jsou nyní téměř anachronismem, a nás napadá, zda za nějaký čas nebudou anachronismem také krásné ženy.
Pravdou zřejmě je to, že dlouhá řada staletí rozčarování už na­trvalo vystřídala helénskou představu života, či jakkoli to chceme nazývat. Co Řekové pouze tušili, my už víme dobře, co si představoval jejich Aischylos, pociťují u nás už děti předškolního věku. To zastaralé libování si v obecném údělu je stále méně možné, když zjišťujeme nedostatky přírodních zákonů a vidíme, v jak obtížné situaci se člověk octl jejich působením.
Charakteristické rysy, vtělené do ideálů založených na tomto poznání, pravděpodobně budou příbuzné Yeobrightovým. Oko pozorovatele zaujala jeho tvář ne jako obraz, ale jako stránka, ne tím, čím byla, ale co v ní bylo poznamenáno. Jeho rysy byly přitažlivé ve světle symbolů, jako se zvuky ve skutečnosti běžné stávají přitažlivými v jazyce a jako se tvary ve skutečnosti jednoduché stávají zajímavými, když je napíšeme.
Byl to mládenec, od něhož se něco očekávalo. A dál si bylo možno představit cokoli. Zdálo se stejně pravděpodobné, že může originálním způsobem dosáhnout úspěchu, jako že to s ním originálním způsobem může jít od desíti k pěti. Jediná absolutní jistota byla, že nezůstane stát na místě v prostředí, kde se narodil.
Takže když náhodou někomu ze sousedů uklouzlo jeho jméno, posluchač hned reagoval: "Á, Clym Yeobright: copak teď dělá?" Když se lidé instinktivně ptají, co ten a ten dělá, máte pocit, že jde o člověka, u něhož byste jen tak nezjistili, že jako většina z nás nedělá nic zvláštního. Neurčitě se pociťuje, že zcela jistě dělá něco kromobyčejného, ať už v dobrém či ve zlém. A panuje oddaná naděje, že se mu daří dobře. Nebo tajná víra, že to asi pěkně packá. Asi tak půl tuctu blahobytných trhovců, kteří se pravidelně stavovali u Tiché ženy, když jeli kolem s vozy, si rádo o tom podebatovalo. Vlastně třebaže nebyli přímo z Egdonu, sotva se mohli tomu námětu vyhnout, když pobafávali z těch svých hliněných dýmek a oknem vyhlíželi na vřesoviště. Clym v chlapeckých letech do vřesoviště tak vrostl, že na ně stěží někdo mohl pohlédnout, aniž se mu v duchu nevybavil. A tak se toto téma hovoru objevovalo znovu a znovu: jestli bohatl a dělal si jméno, tím líp pro něj, jestli snad spěje ve světě spíše k tragické postavě, tím lépe pro příběh.
Pravdou je, že Yeobrightova sláva se šířila až nepřirozeně ještě předtím, než odešel z domova. "Je zlé, když vaše sláva předstihne vaše prostředky," řekl španělský jezuita Gracián. V šesti letech už se Clym ptal otázkou Písma: "Kdo byl první člověk, o němž se ví, že nosil kalhoty?" a potlesk se ozýval až ze samého kraje vřesoviště. V sedmi namaloval bitvu u Waterloo pomocí pylu lilie zlatohlavé a šťávy černého rybízu, bez jakýchkoli vodových barev. Když dosáhl věku dvanácti let, znali ho takhle jako umělce a badatele v okruhu nejméně dvou mil. Člověk, jehož věhlas se šíří na vzdálenost tří čtyř tisíc metrů za dobu, kdy sláva jiných, podobně situovaných, urazí pouhých šest či osm set, musí nutně mít cosi do sebe. Možná, že Clymova sláva, podobně jako Homérova, dlužila cosi jeho životním náhodám, nicméně, slavný byl.
Vyrostl a v životě to neměl těžké. Rozvernost osudu, která způsobila, že Clive začínal jako písař, Gay jako pláteník, Keats jako chirurg a tisíc jiných tisícem jiných podivných způsobů, odsoudila tohoto nespoutaného a asketického hocha z vřesoviště k zaměstnání, jehož jedinou náplní bylo zabývat se těmi typickými symboly dopřávání si a marnivosti.
Není třeba vyjmenovávat podrobnosti této volby jeho zaměstnání. Když zemřel jeho otec, jeden šlechtic ze sousedství se laskavě uvolil poskytnout chlapci nějaký základ, a ten se uskutečnil formou jeho vyslání do Budmouthu. Yeobright si nijak nepřál tam jet, ale byl to jediný proveditelný začátek. Odtud odešel do Londýna, a od­tamtud brzy poté do Paříže, kde zůstal až do nynějška.
Jelikož se od něj cosi čekalo, nebyl ještě doma ani tak dlouho a už vzbudil na vřesovišti velkou zvědavost, proč se tu vlastně dál zdržuje. Přirozená doba dovolené uplynula, a přesto setrvával tady. V neděli ráno po tom týdnu, kdy měla Thomasina svatbu, se odehrávala debata na toto téma u stříhání vlasů probíhajícího před domem Fairwaye. V tuto denní dobu se zde vždycky prováděly holičské úkony, následovalo velké koupání obyvatel v poledne, po němž naopak následovalo velké nedělní oblékání o hodinu později. Na Egdonském vřesovišti nezačínala vlastní neděle dříve než kolem oběda, a i tak to byl poněkud nabouraný den.
Nedělní stříhání provozoval Fairway, oběť seděla bez kabátu na špalku před domem a sousedé kolem klevetili a netečně pozorovali, jak se lokýnek po ustřižení zmocňuje vítr a odlétají z dohledu do všech světových stran. V zimě v létě se opakoval stejný výjev, ledaže snad vítr foukal přespříliš, a to pak přemístili stoličku za roh. Kdybyste si snad stěžovali na zimu, jak tam tak sedíte bez čepice a bez kabátu, zatímco Fairway mezi cvakáním nůžek vykládá pravdivé historky, znamená to, že nejste mužský. Cuknout sebou, vykřiknout či pohnout svalem ve tváři při těch drobných bodnutích obdržených od toho nástroje, či při hmoždění krku hřebenem, by bylo považováno za hrubé porušení dobrých způsobů, uvážíme-li, že to Fairway dělal všechno zadarmo. Pro krvácení z temene v neděli odpoledne bylo naprosto dostačující vysvětlení: "Nechal jsem se ostříhat, víte."
Hovor se stočil na Yeobrighta, když se v dálce před nimi ten mladý muž objevil a volnou procházkou přecházel vřesoviště.
"Člověk, kterýmu se daří jinde, by tu nebyl dva tři tejdny jen tak pro nic za nic," začal Fairway. "Něco má za lubem, dejte na mý slova."
"No, krám s brilantama by si tu sotva otevřel," řekl Sam.
"Nevím, proč by si nechal poslat ty dvě těžký krabice, kdyby tu nemínil zůstat, a pámbu ví, co tu asi chce dělat."
Než se mohli vyžívat v mnoha dalších dohadech, Yeobright se přiblížil, a když uviděl skupinku kolem stříhání, zamířil k nim. Přikráčel, chvíli si je kriticky prohlížel, a pak bez dlouhého úvodu povídá: "Tak teď mě nechte hádat, o čem jste si to tu povídali."
"Ale proč ne, když chcete," odpověděl Sam.
"O mně."
"Teda, normálně by mi ani ve snu nenapadlo vám to říct, ale když už jste to pojmenoval, pane Yeobright, tak přiznávám, že jsme mluvili o vás. Divili jsme se, co vás může držet tady doma jako ňákýho máminýho mazánka, když máte takovou reputaci jako obchodník - tak, to je ta pravda."
"Povím vám to," řekl Yeobright nečekaně upřímně. "Nelituju té příležitosti. Vrátil jsem se domů, protože když se to vezme kolem a kolem, můžu být kapánek míň zbytečný tady než kdekoli jinde. Ale na to jsem přišel teprve nedávno. Když jsem tenkrát odešel z domova, myslel jsem si, že tohle místo nestojí za námahu. Myslel jsem si, že život, který tu vedeme, je opovrženíhodný. Boty si natíráme olejem místo černidlem, kabáty klepeme rákoskou, místo abychom je okartáčovali; je snad něco směšnějšího, říkal jsem si."
"Však to tak je, tak to je!"
"Ne, ne - mýlíte se, není."
"Odpusťte, ale měli jsme za to, že tak to myslíte."
"Když jsem měnil názor, byla pro mě ta cesta, kterou jsem se ubíral, najednou skličující. Zjistil jsem, že se snažím být jako lidi, kteří se mnou nemají skoro nic společného. Usiloval jsem o to vyměnit jeden druh života za jiný, a přitom nebyl o nic lepší než ten, co jsem znal předtím. Byl prostě jen jiný."
"Pravda a o hodně jiný," přisvědčil Fairway.
"Ano, Paříž musí být nádherný místo," povídá Humphrey. "Skvělý výklady, trubky, bubny, a tady jak vystrčíme nos, je věčně vítr a slota"
"Ale vy mi nerozumíte," dožadoval se Clym. "Všechno to bylo moc skličující. Ale ne tak skličující jako něco, čeho jsem si všiml potom - že moje práce je ta nejzahálčivější, nejmarnivější a nejzženš­tilejší, co kdy mužský dělal. To rozhodlo: řekl jsem si, že toho nechám a pokusím se dělat nějakou smysluplnou práci mezi lidmi, které znám nejlíp a kterým mohu nejvíc prospět. Přišel jsem domů - a svůj plán míním provést takhle: povedu školu co nejblíž u Egdonu, abych mohl chodit sem a po večerech učit u matky v domě. Ale nejdřív musím trochu studovat, abych měl správnou kvalifikaci. A teď, sousedé, musím jít."
A Clym se znovu pustil přes vřesoviště.
"Nikdy se mu to nepovede," řekl Fairway. "Za pár tejdnů se na­učí vidět věci jinak."
"Je to od toho mladíka hezký," řekl jiný. "Ale co se týče mě, myslím, že si měl hledět svýho."