Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"... Ale Silvestra, tvá Silvestra, nu, řekni sám, to je aspoň děvče, co? Pravý poklad! Člověku se zastavuje srdce, když ji vidí jít, dýchat, smát se, tak je rozkošná! A její kulaté paže, když pere prádlo a při tom pohodí hlavou dozadu a střese vlasy! Anděl z ráje!"
Mario před ním stál s hlavou vystrčenou kupředu a upřeně na něho hleděl. Zapomněl, jak se zdá, na obecenstvo i na své postavení. Červené skvrny u jeho očí se rozšířily a vypadaly jako namalovány. Málokdy jsem viděl něco takového. Jeho tlusté rty byly pootevřeny.
"A on tě trápí, tenhle andílek," mluvil dále Cipolla, "nebo spíše ty sám se trápíš pro něho ... V tom je rozdíl, můj milý, závažný rozdíl, věř mi! V lásce bývá všelijaké nedorozumění - může se říci, že nikde není nedorozumění tak doma jako tady. Pomyslíš si asi: Copak ví Cipolla o lásce, Cipolla s malou tělesnou vadou? Chyba lávky, ví o ní velmi mnoho, má o ní zkušenosti obsáhlé i pronikavé, doporučuje se popřát mu sluchu v takových věcech. Ale nechme Cipollu, vypusťme ho docela ze hry a mysleme jenom na Silvestru, na tvou rozkošnou Silvestru! Jakže? Dala by před tebou přednost lecjakému kokrhavému kohoutovi, takže ten se může smát a ty musíš plakat? Přednost před tebou, před takovým citlivým a sympatickým mladíkem? To je málo pravděpodobné, to je nemožné, my to víme lépe, starý Cipolla a ona. Postavím-li se v duchu na její místo, rozumíš, a mám-li volit mezi takovým nadehtovaným hulvátem, takovou nasolenou rybou, takovým mořským bramborem - a mezi takovým Mariem, rytířem řádu ubrouskového, který má co dělat se samými pány, který zručně podává cizincům občerstvení a mě miluje opravdovým vroucím citem - na mou věru, tu mé srdce nemá těžké rozhodování, tu vím dobře, komu je mám dát, komu jsem je už dávno s uzarděním darovala - jenom jemu a nikomu jinému. Je už čas, abys to viděl a pochopil, můj vyvolený. Je čas, abys mě uviděl a poznal, Mario, můj nejmilejší ... Pověz, kdo jsem?"
Bylo to ohyzdné, jak se ten podvodník líbezně tvářil, jak koketně nakrucoval šikmá ramena, jak unyle hleděl opuchlýma očima a jak ukazoval v nasládlém úsměvu své drobivé zuby. Ale ach, co se stalo při těchto omamujících slovech s naším Mariem? Je mi to těžko vypravovat, jako se mi bylo těžko na to dívat, neboť ten ubožák vydal všanc své neskrytější tajemství, vystavil veřejně na odiv zatajovanou vášeň, plnou šílené blaženosti. Sepjal ruce před ústy a oddechoval tak silně, že se mu ramena prudce zdvíhala a klesala. Jistě nevěřil štěstím svým očím a uším, zapomněl však při tom na to jediné, že jim totiž opravdu nesmí věřit "Silvestro!" vydechl z nejhlubšího srdce, docela přemožen.
"Polib mě!" řekl hrbáč. "Věř mi, že to smíš! Miluji tě. Polib mě sem," ukázal špičkou ukazováčku, odtáhnuv paži, ruku i malíček, na svou tvář, blízko k ústům. A Mario se shýbl, a políbil ho.
V sále nastalo veliké ticho. Ten okamžik byl groteskní, obludný a napínavý - okamžik Mariovy blaženosti. V této kruté chvíli, v níž se vnucovaly citu všechny vztahy štěstí a blažené iluze, ozval se po naší levici - ne hned na začátku, ale hned po smutném a tragikomickém spojení Mariových rtů s hnusným tělem, které se podstrčilo jeho něžnosti - smích Giovanottův, smích, který se osamoceně oddělil z očekávání, smích brutální, škodolibý, a přece byl, byl bych se musil velmi mýlit, ne bez jistého spodního tónu a odstínu soustrasti s takovou potupou, ve snu utrpěnou. V tom smíchu zněla jakási ozvěna zvolání "Poveretto!", o kterém kouzelník prohlásil, že bylo posláno na nepravou adresu, a na které si sám dělal právo.
Zároveň však dokud se ten smích ještě rozléhal, švihl hrbáč, kterého Mario políbil, dole u nožky židle jezdeckým bičíkem a Mario procitl, škubl sebou a prudce ucouvl. Stál a rozvíral vytřeštěné oči, prohýbaje se vzad, tiskl ruce na zneužité rty, hned jednu, hned zas druhou, pak se několikrát udeřil kotníky obou rukou do spánku, udělal čelem vzad a řítil se z jeviště, zatímco celý sál tleskal a Cipolla seděl s rukama v klíně a smál se, až se mu ramena třásla. Dole se však Mario v plném běhu obrátil, zastavil se s rozkročenýma nohama, vymrštil paži a dva hluché, dunivé výstřely prorazily potlesk a smích.
Okamžitě nastalo ticho. Ba i tancující tatrmani se ztišili a pitomě vyvalili oči. Cipolla se skokem vymrštil ze židle. Stál před námi s rukama roztaženýma jako na obranu, jako by chtěl volat: "Stůj! Ticho! Všechno pryč ode mne! Co je to?", ale v příštím okamžiku mu hlava padla na prsa, klesl na židli a ze židle se svezl na podlahu, kde zůstal ležet bez hnutí, zpřeházený uzlíček šatů a křivých kostí.