Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVNÍ

Řeč znamenitého Rafaela Hythlodaia o nejlepším stavu státu, jak ji zapsal slovutný Thomas More, měšťan a podsudí slavného britského města Londýna

***

Aby si tedy jediný břichopas, nenasytná a strašlivá morová rána vlasti, mohl scelit několik tisíc jiter půdy a ohradit jediným plotem, musí být několik osadníků vyhozeno ze svých usedlostí; jedni jsou jich zbavováni lstí nebo násilím, druzí unaveni všelikým příkořím jsou donucováni k prodeji. A tak tím či oním způsobem musejí se ubožáci stěhovat, muži, ženy, manželé, manželky, vdovci, vdovy, rodiče s malými dětmi a s čeledí spíše početnou nežli bohatou, jak již má zemědělství zapotřebí mnoha rukou; musejí se, opakuji, stěhovat ze známých a navyklých sídel, aniž nacházejí, kam by se uchýlili. Nábytek, za který by mnoho neutržili, i kdyby se dalo čekat na kupce, nyní, když na ně doléhá nutnost vypuzení, prodávají za pakatel. A když ten na bludných cestách brzy utratí, co jiného jim nakonec zbývá, než aby kradli a dávali se věšet, zajisté podle spravedlnosti, anebo aby se potulovali po žebrotě? Ačkoliv i pak jsou zavíráni do žalářů, protože se prý zahálčivě potloukají.
Nikdo se nenajde, kdo by je vzal do práce, třebaže se o ni velmi dychtivě ucházejí. Vždyť v zemědělském oboru, kterému přivykli, není co dělat, kde se nic neseje, a jediný ovčák nebo skoták stačí na pozemek určený za pastvu ovcím, na jehož obdělávání, dokud sloužil obilné setbě, bylo třeba mnoha rukou.
A proto se stává, že na mnohých místech vzniká zvýšená drahota. Ba i cena vlny stoupla tou měrou, že drobní řemeslníci, kteří z ní u nás dělají sukna, vůbec ji nemohou kupovat, a tím jsou další lidé odháněni na zahálku.
A dále: Po zvětšení pastvin pohltil nekonečné množství ovcí mor, jako by bůh chtěl ztrestat chamtivost oněch lidí tím, že na ovce seslal pohromu, která by spravedlivěji byla měla postihnout vlastní hlavy chamtivců.
Ale i kdyby nakrásně zase stoupl počet ovcí, přece cena neklesne, protože jsou předmětem i když ne monopolu, vždyť je neprodává jenom jedinec, jistě však aspoň oligopolu. Spadly totiž téměř výhradně do rukou nečetných a zároveň bohatých jednotlivců, které nedohání nižádná nutnost prodávat dříve, než se jim uzdá a neuzdá se jim dříve, nežli lze prodávat za cenu jakkoli vysokou.
Z téhož důvodu jsou i ostatní druhy zvířectva předražené, a to tím spíše, že po zboření vesnických usedlostí a po úpadku zemědělství není lidí, kteří by se věnovali živočišné výrobě. Oni boháči totiž u skotu - odlišně než u ovcí - sami nedávají pěstovat zvířecí dorost, nýbrž odjinud lacino nakupují hubená dobytčata, a když se na jejich pastvinách vykrmila, draho je prodávají. Zatím se ještě necítí, jak se domnívám, celá nevýhodnost tohoto postupu. Neboť dosud ti lidé působí drahotu jenom v těch místech, kde prodávají. Ale jakmile po nějaké době odtamtud, kde nakupují, vyberou zvířata rychleji, než se další mohou narodit, potom i tam bude zásob ponenáhlu ubývat a nutně dojde k tísni z pronikavého nedostatku. A tak, co se zdálo dokonce obzvláštním zdrojem blahobytu vašeho ostrova, obrací se nekalou chamtivostí hrstky lidí v pohromu. Vůbec tahle drahota je příčinou zjevu, že každý propouští ze svého služebnictva, co jich může nejvíce. A kam, prosím, jinam s vyhnanými nežli na žebrotu, anebo - k čemu se hrdé povahy dají spíše strhnout - na loupežení?
To není vše. Vedle této ubohé chudoby a nuzoty je tu ještě obtížná záliba v přepychu. Vždyť i služebníci šlechty i řemeslníci, ba bezmála i sami zemědělci a vůbec všecky stavy mají mnoho přehnané okázalosti v oděvech a příliš rozmařilosti v jídlech. Dále tu jsou krčmy, brlohy, nevěstinec na nevěstinci, vinárny, pivnice, konečně tolik neušlechtilých her, v kostky na desce i v trychtýři, v karty, míčem, koulí, diskem. Cožpak to všechno rychle nevyhání peníze a neposílá zasvěcené pěstitele rovnou někam loupit? Vyvrhněte tyto zhoubné hlízy! Poručte, aby vesnice i venkovská městečka buď znovu postavili ti, kdo je pobořili, anebo je postoupili těm, kdo by je chtěli obnovit a znovu zbudovat! Zabraňte onomu boháčskému skupování a jejich choutce provozovat bezmála monopol! Nechť méně lidí je živeno pro zahálku. Vraťte půdu orbě! Obnovte soukenictví, aby tu bylo počestné zaměstnání, jímž by se užitečně obíraly ony zástupy zahalečů anebo ti, z nichž nouze již nadělala zlodějů, anebo kteří jsou posud jen tuláky nebo zahálečnými služebníky, majíce se v obou případech nepochybně stát zloději v budoucnosti!
Nebudete-li léčit tyto neduhy, najisto marně byste se honosili spravedlností obrácenou na trestání krádeží - spravedlností spíše okázalou než spravedlivou a užitečnou. Tím, že trpíte prašpatnou výchovu a ponenáhlé kažení mravů od útlých let, jako by se měly napravovat teprve tehdy, až dospělí mužové projeví ony mrzkosti, které se od nich již od dětství vytrvale daly do budoucna očekávat, co, prosím, jiného činíte, než že sami vyrábíte zloděje a zároveň je trestáte?"
Zatímco jsem toto mluvil, onen právník se již nachystal k řečnění a rozhodl se u sebe užít onoho slavnostního způsobu rozpravěčů, kteří svědomitěji opakují nežli oponují; do té míry znamenitý díl slávy spatřují v reprodukci.
"Zajisté pěkně jsi promluvil," pravil, "ačkoli jsi cizinec, a tudíž jsi mohl o těchto věcech spíše jen od jiných slyšet než sám něco přesně pozorovat. To také o tobě v krátkosti prokáži. Nejprve ovšem po pořádku vypočtu, co jsi řekl; pak ukáži, v čem tě ošálila neznalost našich poměrů, nakonec všechny tvé závěry rozpráším a vyvrátím. Abych tedy začal od prvního, co jsem slíbil, zdálo se mi, že jsi čtyřy"
"Mlč," přerušil ho kardinál, "vždyť se patrně chystáš neodpovědět krátce, když takhle začínáš. A proto tě na tuto chvíli zprostíme toho obtížného úkolu odpovídat, ovšem ponecháme ti jej bez závady pro naši příští schůzku, k níž by po mém přání mohlo dojít zítra, nebudeš-li ty nebo tady Rafael zadán jinak.
Ale zatím bych od tebe, milý Rafaele, velmi rád slyšel, proč soudíš, že se krádež nemá trestat nejvyšším trestem smrti, a jaký jiný trest sám navrhuješ jako obecně případnější; neboť jistě nemyslíš, že by se měla trpět. Jestliže se totiž i přes hrozící smrt tolik lidí řítí ke krádeži, jaká síla, jaká hrůza by mohla odstrašit darebáky, jakmile by jim bylo zaručeno trvání života? Nevykládali by si zmírnění trestu přímo jako nějakou odměnu a pobídku k nepravosti?"
"Vůbec se mi zdá," odpověděl jsem, "nejdobrotivější otče, že odejmout člověku život za odnětí peněz je nespravedlivé. Soudím alespoň, že se lidský život nedá vyvážit ani úhrnem veškerého pozemského majetku. A tvrdí-li někteří, že se tím trestem nevyvažují peníze, nýbrž porušení spravedlnosti a násilí proti zákonům, neměl by se po zásluze onen vrchol práva nazývat vrcholem bezpráví?
Vždyť nelze schvalovat ani tak manliovsky krutá ustanovení zákonů, aby se při zcela lehké neposlušnosti hned tasil meč, ani tak stoické názory o takovém stupni rovnosti všech hříchů, že by nebylo rozdílu, jestliže někdo zabije člověka nebo mu jen ukradne peníz - případy to, které, má-li spravedlnost nějakou sílu, nemají v sobě vůbec nic vzájemně podobného nebo příbuzného. Bůh přikázal: 'Nezabiješ' a my tak snadno zabíjíme pro odcizení mizerných peněz? A jestliže by někdo vykládal ono boží přikázání tak, že se jím zapovídá možnost zabíjet jen potud, pokud lidský zákon nenařizuje usmrcovat, co potom brání, aby se lidé stejným způsobem mezi sebou nedohodli, v jaké míře je připustit prznění, cizoložství nebo křivopřísežnictví? Bůh přece odňal každému člověku právo sáhnout nejenom na život cizí, ale i na vlastní. Má-li tedy souhlas lidí, kteří jistými usneseními připouštějí vzájemné vraždění, mít takovou sílu, aby vyjímal ze závaznosti onoho přikázání své druhy, kteří bez jakéhokoli příkazu božího zabijí ty, jež lidské ustanovení poručilo usmrtit, zda tímto způsobem nebude mít ono přikázání boží jenom tolik práva, kolik mu dovolí práva lidská? Pak ovšem dojde k tomu, že si lidé stejným způsobem ustanoví ve všech věcech, až do jaké míry se sluší zachovávat přikázání boží.
Konečně: Starý zákon Mojžíšův, ačkoli byl nelaskavý a drsný - vždyť byl vyhlášen otrokům, nadto ještě zatvrzelým, přece pokutoval krádež jen penězi, nikoli smrtí. Nemysleme si, že bůh v Novém zákoně, bůh vlídné lásky, s jakou otec poroučí synům, popřál nám větší volnost, abychom směli běsnit jedni proti druhým!
To jsou důvody, pro které takové oprávnění popírám. Ostatně každý, tuším dobře ví, jak velice je nesmyslné a také pro stát zhoubné, aby dostával zloděj stejný trest jako vrah. Když totiž vidí lupič, že odsouzenému jenom pro krádež hrozí nemenší trest, než kdyby nadto byl usvědčen z vraždy, již pouhým tímto pomyšlením je puzen, aby zavraždil toho, koho by jinak byl jen oloupil. A nehledě k tomu, že mu při dopadení nehrozí již nijaké větší nebezpečí, má vražda v sobě větší bezpečnost a větší naději, že zůstane utajena, bude-li odklizen udavač zločinu. A tak tím, že se snažíme zloděje příliš krutě odstrašit, podněcujeme je ke zkáze pořádných lidí.
Pokud jde o otázku, který druh trestu by mohl být výhodnější, to lze po mém soudu nalézt nemálo snáze, než kdyby zněla, který by mohl být horší. Proč bychom pochybovali o užitečnosti toho způsobu trestání zločinů, který se kdysi, jak víme, tak dlouho líbil Římanům, mužům ve správě státu nejzkušenějším? Ti odsuzovali hrubé zločince do lomů a do dolů, přičemž je dávali trvale spoutávat okovy.
Mně se však, co se této věci týče, nelíbí zřízení u žádného jiného národa více nežli to, s kterým jsem se na svých cestách seznámil v Persii u tak řečených Polyléritů. Je to národ nemalý, s rozumným zřízením; s výjimkou ročního poplatku, jejž odvádí králi perskému, je jinak svobodný a má možnost se spravovat vlastními zákony. Ačkoli Polylérité ležíce daleko od moře, sevřeni téměř kolem dokola horami a nuceni spokojit se plodinami své země, která ostatně není v ničem skoupá, ani nenavštěvují jiné lidi, ani nejsou navštěvováni, přece podle starého kmenového zvyku netouží rozšířit své území; toho pak, které mají, snadno jim uhájí před veškerým bezprávím věnec hor i poplatek, který odvádějí svrchovanému vladaři. Sami jsou úplně prosti vojenské služby a žijí ne tak nádherně jako pohodlně a spíše šťastně nežli vznešeně nebo slavně - vždyť ani podle jména nejsou tuším valně známi, leda u sousedů, kteří s nimi hraničí.
Tedy u nich lidé, kteří jsou usvědčeni z krádeže, vracejí, co odcizili, vlastníkovi, nikoliv, jak se jinde obyčejně děje, vladařovi; Polylérité totiž soudí, že vladař má na ukradenou věc právě tak málo práva jako sám zloděj. Jestliže věc zanikla, odhadne se její cena a zaplatí z majetku zlodějů, avšak zbytek zůstane uchován jejich manželkám a dětem; zloděje samé odsuzují k pracím, ale nebyla-li krádež spáchána ukrutně, ani jich nezavírají do káznice, ani nespoutávají okovy, nýbrž zaměstnávají je svobodně a volně při veřejných pracích. Ty, kteří se vzpouzejí a chovají se příliš netečně, nekrotí pouty, nýbrž raději je povzbuzují bitím; ti však, kteří řádně pracují, jsou prosti jakýchkoli potupných opatření. Na noc je po jmenovitém vyvolávání zavírají do ložnic. Kromě ustavičné práce nestíhají je nijakými nevýhodami v živobytí; stravu jim poskytují bez tvrdých omezení, a to na veřejný náklad, protože konají práce obecně prospěšné. Způsob opatřování tohoto nákladu se různí podle míst. Někde jej sbírají z milodarů, a tento způsob, byť nejistý, ukazuje se přece při štědrosti toho národa nad jiné způsoby výnosnějším. Jinde jsou tomuto účelu vyhrazovány některé veřejné důchody. Někde se zase pro to ukládá jistá dávka z hlavy. Konečně na několika místech je nenechávají pracovat na veřejných pracích, nýbrž jak právě který soukromník potřebuje námezdných sil, tak si na tržišti na ten den najme práci toho neb onoho za pevnou mzdu, která je o něco nižší, než zač by dostal svobodného pracovníka; kromě toho má právo netečnost trestancovu odklízet bitím. Takovýmto opatřením je vždy postaráno o jejich zaměstnání a kromě stravy získávají také denně od jednotlivců nějaký příspěvek do státní pokladny. Trestanci nosí šaty stejné, jediné barvy a všichni - a jenom oni - mají vlasy ne sice úplně vyholené, nýbrž zastřižené o něco nad uši, z nichž mají jeden boltec oni - mají vlasy ne sice úplně vyholené, nýbrž zastřižené o něco nad uši, z nichž mají jeden boltec trochu přiříznut. Od přátel smějí dostávat jídlo i pití a též šat příslušné barvy. Dát trestancovi peníze je spojeno s trestem smrti stejně pro dávajícího jako pro přijímajícího. Nemenšímu nebezpečí se vydává svobodný člověk, jestliže by pod jakoukoli záminkou od trestance přijal peníze nebo jestliže by otrokům - tak totiž nazývají trestance - dopomohl ke zbrani. Každý kraj vyznačuje své otroky zvláštním odznakem; odloží-li jej některý nebo je-li spatřen mimo své hranice nebo přistižen při jakékoli rozmluvě s otrokem druhého kraje, propadá smrti. Ani příprava útěku není bezpečnější než útěk sám: druhá účast na takovémto záměru znamená u otroka smrt, svobodného otroctví; naopak udavači takového případu jsou určeny odměny: svobodnému peníze, otroku propuštění na svobodu, oběma pak odpuštění a beztrestnost z účasti. To proto, aby nikdy nebylo bezpečnější sledovat zlý záměr nežli konat pokání.
Takové je v té věci zákonné opatření a takový řád, jak jsem pověděl. Je snadno patrné, jak mnoho má v sobě lidskosti a prospěšnosti, když dopouští jen takovou míru hněvu, aby potlačil zločiny a přitom uchoval lidi a tak s nimi nakládal, že se nezbytně zase stanou dobrými a ostatkem života vynahradí, tolik škody, kolik jí předtím napáchali. Vůbec není obavy, aby znovu nepropadli dřívějším zvyklostem, takže dokonce i pocestní, kteří si umíní někam cestovat, necítí se bezpečnějšími s žádnými jinými průvodci cesty než právě s oněmi otroky, které postupně střídají na hranicích každého kraje. Vždyť k tomu, aby spáchali novou loupež, mají otroci všecky podmínky vesměs nepříznivé: jejich ruce jsou bezbranné; peníze by jen odhalily jejich zločin; pro dopadeného je připraven trest a vůbec není naděje na útěk kamkoli. Jakým způsobem by totiž utajil a ukryl svůj útěk člověk, který se ani kouskem šatu nepodobá ostatnímu lidu, ledaže by odešel nahý? Ale i kdyby tak utíkal, prozradil by ho boltec!
Zbývá snad nebezpečí, aby se navzájem nedohodli ke spiknutí proti státu. Ale cožpak by mohla některá končina pojmout takovou naději bez předchozího pokoušení a získávání otroctva z mnoha krajin? Ale to je tou měrou zbaveno možnosti spiknutí, že ani jednotlivcům není dovoleno se scházet a rozmlouvat, ba ani jen navzájem se pozdravovat! Nelze si tedy myslit, že by si zatím mezi sebou nebojácně sdělovali takový záměr, o němž vědí, že jeho zamlčení je pro ně nebezpečné, kdežto vyzrazení svrchovaně užitečné. Kromě toho nikdo z nich není úplně zbaven naděje, že bude-li poslušný a trpělivý a bude-li budit dobrou naději v polepšenější způsob budoucího života, může takto jednou znovu nabýt svobody. Vskutku nemine rok, aby několika, které doporučuje trpělivost, nebyla navrácena svoboda."
Toto jsem pověděl a připojil, že nevidím důvodu, proč by se takovýto způsob nemohl zavést i v Anglii s mnohem větším užitkem, než jaký vyplývá z oné spravedlnosti, kterou ten znalec práva tolik vychválil.
Na to onen, totiž ten právní znalec: "Nikdy," vece, "by se to nemohlo uzákonit v Anglii, aniž by to přivedlo stát do nejkrajnějšího nebezpečí." A zároveň s těmito slovy potřásl hlavou, zkřivil ret a tak zmlkl. Všichni přítomní projevovali s ním souhlas.
Jen kardinál promluvil odchylně: "Není snadné prorokovat bez jakékoli zkoušky, zda by to dopadlo s prospěchem či se škodou. Kdyby však vladař po vynesení rozsudku smrti nařídil odklad popravy a zkusil ono zařízení se současným zrušením práv azylů, pak by, jestliže by se zkouškou osvědčilo, bylo správné je uzákonit. V opačném případě by ani pozdější poprava těch, kteří byli dříve odsouzeni, nebyla ani státu neprospěšnější, ani nespravedlivější, než kdyby se dala již nyní; mezitím by z toho nemohlo vzniknout nižádné nebezpečí. Ba dokonce se mi zdá, že by se velmi dobře mohlo stejným způsobem nakládat i s pobudy, proti nimž bylo až dosud u nás vydáno tolik zákonů, aniž se dosáhlo nápravy zlořádu."
Když to řekl kardinál, nebylo nikoho, kdo by tytéž myšlenky, kterými za mého vypravování všichni pohrdali, nebyl o závod nesmírně vychvaloval, obzvláště však dodatek o tulácích, protože ten přičinil on sám.
Možná, že by bylo lépe, kdybych pomlčel o tom, co následovalo - tak to bylo směšné. Ale povím přece; vždyť to nebylo špatné a v něčem souviselo s probíranou otázkou.
Byl tu náhodou jeden příživník, který chtěl budit zdání, že napodobuje šaška, ale předstíral to tak, že byl podobnější opravdovému šaškovi. Snažil se totiž vzbudit smích slovy tak nevtipnými, že sklízel smích častěji on sám nežli jeho šplechty.
Tu a tam však vyklouzly tomu člověku výroky ne docela nesmyslné, aby se tak potvrdilo přísloví, že tomu, kdo často hází kostkami, někdy přece padne nejlepší hod.
Ten se tedy ujal slova, když předtím jeden z hodovníků poznamenal, že mým návrhem bylo dobře postaráno o zloděje a kardinálovým také o pobudy, takže zbývá, aby se kromě toho učinilo veřejné opatření pro ty, které nemoc nebo stáří dohnaly k nuzotě, učinivše je neschopnými práce i získání obživy, a řekl: "Dovol promluvit mně, protože mám i pro to dobrý lék. Neboť zatraceně si přeji, aby tenhle druh lidí byl jednou odstraněn z mého dohledu: tolik se mne a tolikrát natrápili, když tím svým naříkavým škemráním žebrali o peníze. Ale přece nikdy nedokázali skučet tak účinně, aby ze mne halíř vymámili. Vždycky totiž došlo k jedné ze dvou možností: bud se mi nechtělo dát, anebo to ani nebylo možné tam, kde není co dát. A tak již začali přicházet k rozumu; vždyť aby se nenamáhali nadarmo, kdykoli mě mají potkat, beze slova mě nechávají projít. Tak ode mne již v pranic nedoufají, přisámbůh právě tak, jako kdybych byl kněz. Ale já bych navrhl zákon, aby všichni ti žebráci byli roztříděni a rozděleni do benediktinských klášterů a stali se tam bratry laiky; a z žen navrhuji udělat jeptišky." Usmál se kardinál a souhlasil žertem, ostatní hodovníci dokonce vážně.

***