Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVNÍ

Řeč znamenitého Rafaela Hythlodaia o nejlepším stavu státu, jak ji zapsal slovutný Thomas More, měšťan a podsudí slavného britského města Londýna

***

Tu se jeden řádový teolog tímto výrokem, namířeným proti kněžím a mnichům, tak rozveselil, že i on začal žertovat, člověk jinak téměř až k chmurnosti vážný. "Ale ani tak," pravil, "se nezbavíš žebráků, ledaže by ses chtěl postarat také o nás řeholníky."
"Ale to se již stalo," odpověděl příživník. "Vždyť kardinál se znamenitě postaral o vás, když navrhoval zkrotit a k práci donutit pobudy; neboť vy jste pobudové ze všech pobudů největší." Tu všichni, pohlédnuvše pokradmu na kardinála a shledavše, že ten výrok neodmítá, začali dávat najevo svou libost - s výjimkou řeholníka. Neboť ten (a věru nic se mu nedivím), polit jsa takovou sprchou, rozhořčil se a vzplanul tak, že ho ani spoluhodovníci nedovedli ukonejšit. Nazval toho člověka větroplachem, utrhačem, posměváčkem a synem zatracení, dovolávaje se mezitím strašlivých kleteb z Písma svatého.
Tu již začal šašek s vážným šaškováním a rázem se octl ve svém živlu. "Nehněvejte se," pravil, "dobrý bratře! Psáno jest: 'V trpělivosti své vládněte dušemi svými!'. Tu zase mnich - budu raději opakovat jeho vlastní slova: "Nehněvám se, šibeničníku," pravil, "anebo aspoň nehřeším. Neboť žalmista praví: 'Hněváte-li se, nehřešte!'" Když pak kardinál mnicha mírně napomenul, aby potlačil své vzplanutí, "Nikoli, pane," odpověděl, "vždyť mluvím jen z dobré horlivosti, jak jsem povinen. I svatí mužové měli dobrou horlivost. Proto je psáno: 'Horlivost domu tvého snědla mne. A v kostelech se zpívá: Posméváčci Elizea, když šel vzhůru do Bethela, poznali horlivost lysého, jakož ji snad pozná i tenhle posměváček, blázen a necuda.'
"Jednáš," pravil kardinál, "snad z dobrého vzplanutí, ale zdá se mi, že si budeš počínat, nechci říci světěji, ale jistě moudřeji, zařídíš-li se tak, aby ses s hloupým a směšným člověkem nepouštěl v zápas, který by byl pro tebe směšný." "Ne, pane," odpíral mnich, "nejednal bych moudřeji. Neboť sám nejmoudřejší Šalomoun dí: "Odpověz bláznu podle bláznovství jeho" A tak činím nyní i já a ukazuji mu na jámu, do které padne, nedá-li si dobrý pozor. Vždyť jestliže mnoho posměváčků Elizea, jenž byl toliko jediný lysý, poznalo horlivost lysého, oč více ji pozná jediný výsměšný tupitel mnoha mnichů, mezi nimiž je mnoho lysých! A také máme papežskou bulu, podle níž jsou vyobcováni ti, kdož se nám vysmívají."
Když viděl kardinál, že spor nemá konce, pokynem odeslal příživníka a převedl řeč na něco příhodnějšího, potom za krátkou chvíli se zvedl od stolu, aby se věnoval slyšení záležitostí klientů, a nás propustil.
Hle, milý More, jak obšírnou řečí jsem tě unavoval. Byl bych se zajisté styděl tak dlouho mluvit, jednak kdybys o to nebyl tak horlivě žádal, jednak kdybych neviděl, že tak pozorně posloucháš, jako bys nechtěl, aby bylo něco z té rozmluvy vypuštěno. A musil jsem to, byť poněkud stručněji, přece vypravovat již pro soud těch, kteří tytéž myšlenky, jimiž z mé řeči opovrhovali, hned zase, jakmile je neodmítal kardinál, sami začali schvalovat, přikyvujíce mu tou měrou, že lichotivě přijímali a téměř vážně připouštěli také nápady jeho příživníka, kterých pán žertem nezamítal. Učinil jsem tak, abys odtud mohl posoudit, jak by mne i mé rady oceňovali dvořané."
"Věru, milý Rafaele," pravil jsem, "velikou jsi mě naplnil rozkoší. Tak rozumně a zároveň i půvabnější všecko pověděl.
Kromě toho se mi za tvého vypravování zdálo, jako bych nejenom meškal ve vlasti, ale takřka se i vrátil do chlapeckých let příjemnou vzpomínkou na onoho kardinála, na jehož dvoře jsem byl jako chlapec vychován. A že jsi tak znamenitě přízniv památce tohoto muže, nevěřil bys, milý Rafaele, oč ses mi stal z tohoto důvodu milejším, ač tě i jinak mám neobyčejně rád. Ostatně však dosud nijak nemohu změnit svého mínění, abych opravdu nemyslil, že usmyslíš-li si nevyhýbat se dvorům vládců, budeš moci svými radami způsobit velmi mnoho dobrého. Proto neznám pro tebe úkolu naléhavějšího nad tento úkol dobrého muže. A soudí-li tvůj Platón, že budou státy teprve tehdy šťastné, budou-li v nich vládnout filozofové anebo vladaři filozofovat: jak velice vzdálen bude onen šťastný stav, jestliže filozofové nebudou ochotni vládcům aspoň přispět svou radou?"
"Nejsou filozofové," pravil onen, "tak nevděční, aby to rádi nečinili, ba již to učinili vydáním mnoha knih; kdyby jen vládcové byli ochotni dobrých rad poslouchat! Ale Platón nepochybně dobře předvídal, že nebudou-li vládcové sami filozofovat, nikdy se nevzdají zvrácených předsudků, kterými jsou od dětství skrz naskrz prosyceni, a nikdy neschválí rad filozofů. Této zkušenosti nabýval i on sám při Dionýsovi, či si myslíš, že kdybych některému z vládců navrhoval zdravá opatření a pokoušel se z něho vyplet zhoubná semena zla, nebyl bych ihned buď vyhozen, anebo vydán posměchu?
Jen si představ, že jsem u krále francouzského a zasedám v jeho radě! V nejtajnější odlehlosti, za předsednictví samého krále, velmi horlivě se projednává v kruhu nejrozvážnějších mužů otázka, jakými uskoky a lstmi by mohl pro sebe udržet Milán a ke své straně znovu přimět onu odpadlickou Neapol, dále jak by zdolal Benátčany a podrobil si celou Itálii, potom jak by uvedl do svého poddanství Flandry, Brabant a posléze celé Burgundsko a kromě toho jiné národy, jejichž království již dávno v duchu napadl.
Tu bude jeden radit, aby se s Benátčany uzavřela smlouva, která by trvala jen potud, dokud by to pro něho bylo výhodné, dále aby se jim sděloval válečný plán, ba aby se také u nich uložila nějaká část kořisti, kterou by, až se vše skončí podle přání, mohl po nich požadovat zpět.
Jiný doporučuje najmout Němce, jiný uplatit Švýcary, jiný naklonit si božstvo císařského Veličenstva obětním darem v podobě zlata.
Jinému se zdá záhodným narovnat se s králem aragonským a postoupit mu cizí království navarské jako záruku míru.
Jiný mezitím soudí, že by se měl ulovit vládce kastilský nějakou nadějí na příbuzenství a že by se mělo několik urozených dvořanů jistým platem získat na jeho stranu.
Tu se naskytne nejtěžší ze všech uzlů, jak zatím postupovat vůči Anglii: obecně se má přece vyjednávat o mír a nejpevnějšími pouty utužovat společenství vždy nepevné; má se jim dostávat názvu přátel, ale chovat k nim podezření jako k nepřátelům; proto se mají držet připraveni jako na stráži Skotové, pohotoví pro každou příležitost, aby hned zasáhli, jakmile se Angličané nějak pohnou; k podpoře toho, že jest skrytě užít - neboť otevřeně tak činit zabraňují smlouvy - nějakého šlechtice ve vyhnanství, který by tvrdil, že jemu to království náleží, aby tato záminka udržovala vladaře v podezíravosti proti němu.
A zde, pravím, v ovzduší tak dalekosáhlých příprav, kde tolik znamenitých mužů o závod pronáší své rady směřující k válce, představ si, že bych vystoupil já, nepatrný človíček, a navrhl obrátit plachty, doporučoval nechat Itálie a tvrdil, že se má zůstat doma, že samo království Francouzské je až příliš veliké, aby mohlo být jedincem příhodně spravováno, natož aby si král myslil, že musí uvažovat o přibrání jiných zemí.
A dále že bych jim předestřel, jak to zařídili Achóriové, národ to, který leží na jihojihovýchod od ostrova Utopijských. Ti totiž kdysi vedli válku, aby svému králi vymohli jiné království, o kterém tvrdil, že mu pro starodávné příbuzenství náleží právem dědickým. Když toho konečně dosáhli, shledali, že jim vzniká mnohem více potíží s jeho udržením, nežli vytrpěli při jeho získávání: že stále doutnají jiskry jednak domácího odboje, jednak zahraničního vpádu proti těm, kteří se vzdali, a tak že je stále zapotřebí bojovat proti nim nebo za ně, že nikdy nelze rozpustit vojsko, že jsou uvnitř vykrádáni, peníze se vyvážejí ven, za cizí pochybnou slávu se prolévá jejich krev, mír není doma o nic bezpečnější, válka kazí mravy, rozbujela touha po loupežení, vražděním posílila drzost, zákony jsou v opovržení, král, rozptýlen starostí o dvě království, může se méně soustředit na správu kteréhokoli z obou. A tak když shledávali, že jinak nebude konce tak hrozným pohromám, konečně se uradili a svého krále převlídně postavili před volbu, aby podržel jen jedno království, a to které by chtěl, že obojí nebude možno, že jsou příliš početní, aby mohli být spravováni jen polovičním králem, že by nikdo rád nepřipustil, aby se měl dělit s někým jiným o svého mezka. A tak přinutili onoho dobrého vladaře, aby se spokojil starým královstvím; nové přepustil komusi ze svých přátel, ale ten byl odtamtud zanedlouho zase vypuzen.
Kromě toho si představ, že bych dokazoval, kterak všechny ty válečné počiny, kterými se kvůli francouzskému králi uvádí ve zmatek tolik národů, jednou, až vyčerpají jeho poklady a přivedou lid do zkázy, nakonec se nějakou náhodou zvrtnou, a že bych jej vybízel, aby proto pěstoval království po předcích zděděné, aby je ze všech sil šlechtil a učinil co nejvíce kvetoucím, aby miloval své a byl od svých milován, spolu s nimi žil a mírně jim vládl, aby nechal na pokoji jiná království, když to, kterého se mu nyní dostalo, je více než dostatek rozsáhlé.
S jakým sluchem myslíš, milý More, že by vyslechli takovou řeč?"
"Zajisté ne tuze nakloněným," řekl jsem.
"Pokračujme dále," pravil. "Představ si, že rádcové jednají s kterýmkoli králem a vymýšlejí, jakými úskoky by mu mohli nahromadit poklady.
Jeden radí, aby se zvýšila hodnota mince tehdy, kdy má král peníze vydávat, a zase snížila pod spravedlivou úroveň tehdy, kdy je má stahovat do pokladny, aby tím velký dluh uhradil malým množstvím peněz a za malou pohledávku pobral mnoho.
Jiný radí, aby předstíral vznik války a pod tou záminkou vymohl peníze, potom, až se mu uzdá vhodným, vyhlásil mír posvátnými obřady, aby se tak omráčil zrak ubohého lidu a říkalo se, že se zbožný vládce zřejmě slitoval nad přeléváním lidské krve.
Jiný mu přivádí na mysl jakési starodávné a moly rozežrané zákony, které dlouhým odvyknutím vešly v zapomenutí a které všichni překročili, protože nikdo nepamatuje, že byly dány; dá-li podle nich vymáhat pokuty, nebude důchodu výnosnějšího a zároveň čestnějšího, protože se vše bude dít pod zdáním zřejmé spravedlnosti.
Jiný mu připomíná, aby pod velikými pokutami zakázal mnohé věci, obzvláště takové, jejichž zamezení je populární, potom aby za peníze udílel dispens těm, jejichž prospěchu zákaz vadí; tak si jednak získá oblibu u lidu, jednak mu to přinese dvojí výhodu, ať jsou již pokutováni ti, kteří se dali nachytat chamtivostí po zisku, ať zase jiným prodává výsady o to dráže, oč je zřejmě lepším vladařem, který jen stěží může něco povolit soukromníkovi proti prospěchu lidu, a učiní-li tak přece, tedy jen za velké peníze.
Jiný ho přesvědčuje, že by si měl zavázat soudce, aby v každé věci rozhodovali ve prospěch královského práva, že je má nadto povolávat a zvát do svého paláce, aby o věcech, které se ho dotýkají, rozprávěli za jeho přítomnosti; tím prý žádná jeho pře nebude tak otevřeně křivá, aby v ní někdo z nich - buď ze sklonu k odporování nebo ze studu nad opakováním téhož mínění nebo ze snahy získat si jeho přízeň - nenašel nějakou vytáčku, jak by se dalo ospravedlnit ostudné bezpráví; tak prý když se o věci, která je sama osobě zcela jasná, budou pronášet rozdílná mínění soudců a pravda se octne předmětem sporu, získá král příhodnou záminku k výkladu práva ve svůj prospěch a ostatní se k němu připojí buď ze studu nebo ze strachu; tak bude možno potom nebojácně vynést veřejný rozsudek neboť soudci, vynášejícímu jej ve prospěch vladařův, nemůže chybět vhodné odůvodnění, protože postačí, že na jeho straně je buďto spravedlnost nebo slova zákona nebo zkroucený smysl psaného textu nebo konečně nesporné předběžné mínění vladařovo, které u svědomitých soudců převažuje všechny zákony.
Všichni se shodují a srovnávají v oné crassovské zásadě, že žádné množství zlata není dost velké pro velitele, kteří musí vydržovat vojsko. Kromě toho, že král nemůže nic učinit nespravedlivě, i kdyby nakrásně chtěl, protože všechen majetek všech lidí je jeho i se samými lidmi, že každý má skutečnosti ve svém vlastnictví jen tolik, kolik mu králova blahovolnost neodejme; že vladaři na tom velmi záleží, aby toho bylo co nejméně, protože jeho ochrana spočívá v tom, aby lid nebujněl ani bohatstvím, ani svobodou, protože toto obojí méně trpělivě snáší krutou a nespravedlivou vládu, kdežto naopak chudoba a nouze otupuje mysli, činí trpělivými a odnímá tlačeným ušlechtilé sklony k odboji.
Zde tedy, představ si, zase povstanu já a budu tvrdit, že všechny tyto rady jsou králi stejně nečestné jako nebezpečné, protože nejenom jeho čest, nýbrž i bezpečnost spočívá více v majetnosti lidu nežli v jeho vlastní. Budu dokazovat, že si lidé vybírají krále pro sebe a ne pro něho, aby totiž jeho prací a snažením sami žili příhodně a v bezpečí před křivdami, a že tím více se dotýká vladaře ta starost, aby se jeho lidu vedlo dobře, než aby jemu samému, právě tak, jako je povinností pastýřovou, pokud je ovčákem, pást spíše ovce nežli sebe.
Naopak ti, kdož soudí, že ochranou vladařovou je chudoba lidu, nesmírně se mýlí, jak poučuje skutečnost sama. Vždyť kde můžeš najít více sporů nežli mezi žebráky? Kdo přeje převratu usilovněji než ten, komu se zhola nelíbí přítomný stav života? Anebo kdopak má odvážnější puzení k tomu, aby bylo vše uvedeno ve zmatek s nadějí odjinud kořistit, nežli ten, kdo již nemá, co by mohl ztratit?
Kdyby byl některý král u svých poddaných v takovém opovržení nebo nenávisti, že by je nemohl udržet v povinnosti, jestliže by neřádil bezprávím, vydíráním a konfiskacemi a nepřiváděl je na mizinu, bylo by mu zajisté lépe, aby se království vzdal, než aby je udržoval těmito úskočnými prostředky, jimiž snad udrží vladařské jméno, ale najisto ztrácí majestát.
Neshoduje se totiž s královskou důstojností vykonávat vládu nad žebráky, ale spíše nad lidmi zámožnými a blahobytnými. Právě toho si jistě byl vědom Fabricius, muž vzpřímeného a vznešeného ducha, když odpověděl, že raději chce bohatým velet než sám být bohat.
A vůbec, aby někdo oplýval rozkoší a radovánkami, když jiní ze všech stran úpějí a bědují, to nenáleží správci království, ale strážci žaláře.
Konečně jako je velmi nezkušený lékař, který nedovede léčit nemoc leda jinou nemocí, tak kdo nezná napravovat život občanů jinak než odnímáním životních výhod, ten nechť přizná, že nedovede vládnout lidem svobodným. Raději ať změní bud svou netečnost nebo svou pýchu. Neboť hlavně těmito nectnostmi si zaviní, že jím lid buď pohrdá nebo ho nenávidí. Ať žije neškodně ze svého, nechť přizpůsobí svá vydání příjmům, drží na uzdě zločinnost a spravedlivým řádem u svých poddaných hledí spíše předem zamezit nežli nechat vybujet to, co by později trestal. Zákonů, které se zrušily neužíváním, ať pošetile neobnovuje, zvláště těch, které dávno ustaly, aniž kdy byly žádoucí. Ať nikdy nepřijímá jako svěřenectví nic takového, co by žádnému soukromníkovi soudce nedovolil jakožto počínání nespravedlivé a úskočné.
Dále bych jim tu připomněl, jaký mají zákon Makarijští, kteří rovněž nebydlí tuze daleko od Utopie. U nich totiž král hned první den, kdy nastupuje vládu, za velkých obřadů zavazuje se přísahou, že nikdy nebude mít v jednom čase v pokladnici více než tisíc liber zlata anebo tolik stříbra, kolik se vyrovná hodnotě zlata. Vyprávějí, že tento zákon kdysi zavedl předobrý král, kterému ležel více na srdci prospěch vlasti než jeho bohatství, a to jako hráz proti hromadění takového množství peněz, jaké by způsobilo jejich nedostatek v lidu. Soudil totiž, že ten poklad postačí, bude-li musit buď král bojovat proti odbojníkům nebo království proti nepřátelským vpádům; jinak však že je menší, než aby podporoval choutky napadnout cizí državu. K tomuto hlavnímu důvodu, pro který byl zákon vydán, přistupoval ještě další: bylo jím totiž postaráno, aby bylo vždy dost peněz, kterých je denně zapotřebí na obživu občanů. A poněvadž všecko to, co v pokladnici příroste nad zákonitou míru, musí král vydat, soudil, že nebude - on i jeho nástupci - vyhledávat příležitosti k bezpráví. Takového krále se budou špatní bát, jako ho dobří budou milovat!
Kdybych tedy takové a podobné podněty přinášel mužům, kteří jsou prudce nakloněni pravému opaku, nemyslíš, že bych hluchým vyprávěl příběh?"
"Nepochybně velmi hluchým," řekl jsem já, "a věru bych se ani nedivil. Ale mám-li říci pravdu, ani se mi nezdá, že by se měly přednášet takové návrhy a udílet rady toho druhu, o kterých můžeš být jist, že nikdy nebudou přijaty. Vždyť kterak by mohla řeč tak opovážlivá prospět nebo kterak se dostat k srdci lidí, v nichž dávno převládlo a hluboce se usadilo přesvědčení zcela odchylné? Mezi dobrými přáteli v důvěrné rozmluvě není bez půvabu tento druh akademického filozofování; ale v radách vládců, kde se projednávají veliké věci s velikou vážností, není pro tyto věci místa."
"To by znamenalo," pravil onen, "jak jsem říkal, že není u vladařů místa pro filozofii."
"Nikoli," odpověděl jsem, "jest, ale ne pro tuto akademickou, která myslí, že se cokoli hodí kdekoli. Je však ještě jiná filozofie, uhlazenější, která zná své jeviště a dovede se mu přizpůsobit. V ní kus, který právě probíhá, má obsazeny své role vhodně a důstojně. Takové filozofie bys měl užívat. Jinak je to tak, jako bys, když se hraje některá komedie Plautova, v níž mezi sebou tlachají otroci, pojednou vystoupil na proscénium v postoji filozofa a začal deklamovat ono místo z Octavie, kde se Seneca pře s Neronem. Nebylo by lépe hrát němou roli, nežli přednášením nemístných věcí způsobit takovou tragikomedii? Vždyť přítomný kus zkazíš a zvrátíš, budeš-li míchat věci rozdílné, i kdyby to, co sám přinášíš, bylo sebelepší. Ať hraješ právě kterýkoli kus, hrej jej co možná nejlépe a neopovažuj se jej docela kazit jen proto, že ti připadá na mysl kus jiný, který je snad lepší.
Tak tomu je ve státě, tak při poradách u vladařů. Nemohou-li být zvrácené představy vytrhány i s kořeny a nedokážeš-li podle svého nejlepšího přání vyléčit neřády, dlouhým trváním zastaralé, z toho důvodu přece netřeba opouštět stát a netřeba v bouři opouštět loď, protože nejsi s to zadržet větry. Ale také nesmíš vtloukat do hlavy lidem odchylného přesvědčení nezvyklou a neslýchanou řeč, o které víš, že u nich nebude mít váhy, nýbrž nepřímým směrem se máš pokusit a vynasnažit, abys ze všech sil se vším nakládal příhodně, a nemůžeš-li něco obrátit v dobro, abys aspoň způsobil, aby to bylo co nejmenšín zlem. Neboť se nemůže stát, aby všechno bylo dobré, ledaže by všichni lidé byli dobří, ale toho na dohlednou dobu příštích let neočekávám."
"Takovýmto způsobem," pravil on, "nestalo by se nic jiného, než že bych já, který se snažím vyléčit jiné lidi ze šílenství, sám s nimi bláznil. Vždyť chci-li mluvit pravdu, je nezbytné, abych mluvil takové věci; jinak nevím, zda mluvit lež sluší filozofovi, jistě však nesluší mně. Avšak i kdyby snad byla jim má řeč nemilá a obtížná, přece nevidím, proč by se měla zdát opovážlivou až k pošetilosti. Kdybych vykládal to, co vymýšlí v své Ústavě Platón nebo to, co ve svém státě dělají Utopijští, ačkoli by to bylo lepší, jak tomu také skutečně jest, přece by se to mohlo zdát nemístné, protože v této zemi trvá soukromé vlastnictví jednotlivců, kdežto tam je všechno společné. Jinak však v mé řeči - nehledíme-li k tomu, že lidem, kteří by se rozhodli zřítit se rozmanitou cestou do zkázy, nemůže být příjemná, protože připomíná minulá nebezpečí a varuje před budoucími - co, prosím, bylo tu obsaženo, aby nebylo slušné nebo i záhodno povědět kdekoli?
Kdyby se totiž mělo jako opovážlivé a nesmyslné nechat stranou všecko, co by se zásluhou zvrácených lidských mravů mohlo zdát nemístné, bylo by třeba, abychom u křesťanů skrývali téměř všechno to, co Kristus učil a co do té míry nezakazoval skrývat, že i to, co sám učedníkům pošeptal do uší, přikazoval hlásat na střechách. Veliká většina těchto příkazů je od mravů těchhle lidí mnohem vzdálenější, než byla má řeč; ledaže kazatelé, lidé vychytralí, řídíce se tuším tvou radou, když lidé nesnadno připouštěli upravit své mravy podle pravidla Kristova, přizpůsobili jeho učení - jakoby vychýlením olovnice - k jejich mravům, zřejmě aby dosáhli aspoň nějakého přiblížení; myslím však, že tím nepořídili nic jiného, než že lidem lze bezpečněji páchat zlo.
A já bych zajisté právě tak málo pořídil v radách vladařů. Buď bych totiž měl názor odchylný, což je právě takové, jako kdybych vůbec žádný nevyslovil, anebo názor totožný, a stal bych se, jak říká Terentiův Micio, pomocníkem v bláznovství. Neboť nevidím, co má znamenat ten tvůj 'nepřímý způsob', kterým, jak soudíš, jest se přičinit, nemůže-li se vše stát dobrým, aby se s tím nakládalo shovívavě a učinilo se, pokud lze, nejméně zlým. Ale u dvora není místa pro zastírání a nelze jen přimhuřovat oko: je třeba otevřeně schvalovat nejhorší záměry a svým jménem se připojovat k nejzhoubnějším rozhodnutím. Ocitl by se v úloze špeha, ba téměř i zrádce, kdo by nešlechetné úradky chválil jenom potměšile. Dále mě vůbec nenapadá, v čem bys mohl být nějak prospěšný ve společnosti takových druhů, kteří jsou schopni spíše zkazit nejlepšího muže, nežli se sami napravit. Jejich zvrhlými návyky buď se dáš porušit, anebo zůstávaje neporušen a nevinen, budeš dělat ochrannou zeď cizí špatnosti a hlouposti. Tou měrou je nemyslitelné, že bys mohl tím svým 'nepřímým způsobem' obrátit něco k lepšímu.
Proto soudím, že je velmi krásné podobenství, kterým objasňuje Platón, proč se právem vzdalují moudří lidé politického života: když totiž vidí, jak lidé, vyhrnuvší se do ulic, nechávají se promáčet vytrvalým deštěm, a nemohou je přemluvit, aby se ukryli před deštěm a vešli pod střechu, vědouce dobře, že nic nepořídí, vyjdou-li sami, ledaže spolu s nimi zmoknou, zdržují se v příbytcích a mají dosti na tom, nemohou-li již vyléčit cizí pošetilost, že jsou aspoň sami v bezpečí. Ale věru, milý More, abych po pravdě řekl, k čemu se má mysl kloní: mně se zdá, že všude tam, kde trvá soukromé vlastnictví a kde všichni všechno měří penězi, stěží může kdy nastat, aby byl stát zřízení spravedlivé a prospěšné. Ledaže bys myslil, že tam je zřízení spravedlivé, kde se právě nejlepších věcí dostává lidem nejhorším nebo tam že je šťastné, kde se úhrn statků rozděluje mezi nepatrný počet občanů a ti jsou vybaveni všestrannými výhodami, zatímco ostatní žijí v naprosté bídě.
V této souvislosti uvažují u sebe o velmi rozumných a neobyčejně vážných zařízeních Utopijských. Ti řídí stát tak malým počtem zákonů a přitom tak výhodně, že u nich jednak osobní zdatnost má plnou váhu, jednak však při majetkovém vyrovnání všichni mají všeho v nadbytku. A když k těmto jejich mravům z druhé strany přirovnám tolik národů, které vždy hledí pořádat jiné, ač žádný z nich sám nikdy nebyl dost spořádán, u nichž každý to, čeho nabyl, nazývá svým soukromým vlastnictvím, u nichž tak veliké množství zákonů, denně narůstajících, nijak nepostačuje k tomu, aby kdo získal nebo uhájil nebo od cizích rozlišil to, co každý jednotlivec nazývá svým, čehož snadným důkazem jsou ony nekonečné rozepře, vytrvale se rodící právě tak jako nikdy se nekončící - o tom tedy když u sebe uvažuji, začínám být spravedlivější k Platónovi a méně se divím, že odmítal navrhnout jakékoli zákony lidem, kteří se odvraceli od takových zákonů, podle nichž by se o výhody dělili všichni stejně. Věru bystře předvídal tento velmi rozvážný muž, že je jen jedna jediná ona cesta k veřejnému blahu, totiž vyhlášení majetkové rovnosti. A pochybuji, že se toho blaha kdy může dosáhnout tam, kde jednotlivci mají soukromá jmění.
Vždyť když u jistých národů každý hledí pro sebe uchvátit, co jen může, mohlo by být hmotných statků sebevětší bohatství, a přece si je celé mezi sebou rozdělí několik jednotlivců, kdežto ostatním bude ponechána bída. A bezmála se stává, že spravedlivě by byli jedni hodni osudu těch druhých, protože boháči jsou hrabiví, nešlechetní a neužiteční, naproti tomu chudáci jsou mužové skromní, prostí a každodenní přičinlivostí zasloužilejší o celek než o sebe samy.
Proto jsem pevně přesvědčen, že se statky nemohou nijak správně a spravedlivě rozdělit a že nelze lidské poměry šťastně uspořádat, leč úplným odstraněním soukromého vlastnictví; naopak, dokud to zůstane, zůstane vždy u daleko největší a daleko nejlepší části lidí soužení a neuniknutelné břemeno chudoby a bídy. I když připouštím, že jí lze poněkud ulehčit, přece tvrdím, že úplně ji odstranit nelze.
Jestliže by se tudíž ustanovilo, aby nikdo nevlastnil polností nad určitou míru a aby měl každý zákonitou hranici peněžní, jestliže by se nějakými zákony učinilo opatření, aby ani vladař nebyl příliš mocný, ani lid příliš opovážlivý, dále aby nebylo ucházení o úřady, ani aby se neprodávaly, ani aby jejich zastávání nebylo spojeno s náklady - jinak se jednak poskytuje příležitost vynahrazovat si nedostatek peněz podvody a lupičstvím, jednak vzniká nutnost, aby se v čelo úřadů dostávali jen zámožní, ač by je spíše měli spravovat rozumní - takovými, pravím, zákony by bylo možné tyto zlé poměry zeslabit a zmírnit podobně, jako je možné chorému tělu beznadějně nemocného člověka prospět vytrvalými obklady; aby se však tyto zlé poměry vyléčily a přešly do dobrého stavu, na to vůbec není naděje, dokud každý bude mít soukromý majetek. Ba zatímco se snažíš jednu část nemocného organismu ošetřovat, rozjitříš ránu jiných částí: tak ve vzájemné souvislosti z léčení jednoho vzniká nemoc druhého, protože nic nemůže být nikomu přidáno, aby právě to nebylo vzato jinému."
"Ale mně se zase naopak zdá," pravil jsem já, "že nikdy nelze příhodně žít tam, kde je vše společné. Kterak by totiž mohla postačit zásoba hmotných statků, jestliže se každý odtahuje od práce, když ho nijak nepobízí vyhlídka na vlastní zisk, a naopak spoléhání na cizí přičinlivost ho dělá lenivým? Ale i kdyby byli podněcováni nedostatkem, když by však žádný zákon nedovoloval podržet jako své, co by kdo získal, zdaž by nutně nevznikal nezdravý stav se stálým vražděním a vzpourami? A kdyby byla obzvláště odstraněna vážnost a úcta k úřadům, nedovedu si ani pomyslit, jaké by kdo mohl mít místo u takových lidí, mezi kterými není rozdílu."
"Nedivím se," řekl, "že se ti to tak zdá. Vždyť o té věci buď nemáš obraz vůbec žádný, anebo jen zkřivený. Ale kdybys byl býval se mnou v Utopii a viděl jejich mravy a zřízení na vlastní oči, jako jsem mohl já - žil jsem tam déle než pět let a nikdy bych se odtamtud nebyl chtěl vrátit, leda abych onen Nový svět uvedl ve známost -, pak bys rovnou přiznal, že jsi nikde nespatřil národ s tak správným zřízením jako
tam."
"Ale věru," ozval se Petr Aegidius, "stěží bys mě přesvědčil, že se na onom Novém světě nachází národ s lepším zřízením než na tomto světě nám známém. Přece se zde nezrodily horší mozky, státy jsou zde tuším starobylejší než tam, a v nich vynalezla dlouhá praxe přečetná opatření výhodná pro život. Nechci ani dodávat, že i pouhou náhodou byly u nás učiněny některé objevy, k jejichž vymyšlení by nestačil lidský mozek."
"Co se tkne stáří států," odpověděl onen, "mohl by ses správněji vyslovit teprve tehdy, kdybys přečetl dějiny onoho světa. Smíme-li jim věřit, byla u nich města dříve než u nás lidé. A dále, ať cokoli vymyslil mozek nebo vynalezla náhoda, to se mohlo stát stejně dobře zde i tam. Ostatně jsem pevně přesvědčen, že jak nad Utopijské vynikáme nadáním, tak zůstáváme za nimi daleko pozadu snaživostí a přičinlivostí.
Podle svědectví jejich letopisů nikdy před mým příchodem do tamní země neslyšeli nic o poměrech v našich krajích, kterým oni říkají 'zarovnodennostní', s jedinou výjimkou, že se kdysi před dvanácti sty lety potopila u ostrova Utopie nějaká loď, kterou tam zanesla bouře. Byli z ní vyvrženi na břeh jacísi Římané a Egypťané, ale ti odtud potom již nikdy neodešli. Hle, kolik jejich přičinlivost dovedla vytěžit z této jediné příležitosti! Nebylo v římské říši žádného jen poněkud užitečného oboru vědění a dovednosti, aby se mu oni jednak nebyli naučili od cizinců tenkrát vyloděných, jednak přejavše šéme hledání nebyli samostatně vynalezli. K takovému dobru jim bylo několik lidí, kteří tam od nás byli jednou zaneseni. Ale jestliže snad nějaký podobný osud předtím někoho zavál odtamtud k nám, je to dokonale přikryto zapomněním, jako snad jednou vypadne z paměti potomstva, že jsem tam kdysi byl já. A kdežto oni si při jediném setkání ihned osvojili, co bylo u nás příhodně vynalezeno, myslím, že bude trvat dlouho, než my přijmeme cokoli, co je u nich lépe zřízeno než u nás. To je tuším jediná hlavní příčina, proč jejich stát je rozvážněji spravován než náš a šťastněji vzkvétá, ačkoli ani nadáním, ani bohatstvím nezůstáváme za nimi."
"Nuže, milý Rafaele," řekl jsem já, "snažně tě prosím a žádám, popiš nám ten ostrov, ale ne, prosím, stručně, nýbrž po pořádku nám vylož o jeho území, řekách, lidech, mravech, zřízeních, zákonech a vůbec o všem, co si můžeš myslit, že bychom toužili poznat - a vskutku toužíme poučit se o všem, co dosud neznáme."
"Nic neučiním raději," odpověděl, "ostatně všechno to mám v mysli pohromadě. Ale výklad si vyžádá delšího času."
"Jděme tedy," řekl jsem já, "dovnitř se naobědvat. Potom užijeme času podle své libosti." "Dobrá," odvětil.
A tak vešedše jsme se naobědvali. Po obědě jsme se vrátili na totéž místo a usadili jsme se na téže lavici. Sluhům jsme přikázali, aby nás nikdo nerušil. Tu já a Petr Aegidius vybídneme Rafaela, aby splnil, co slíbil. On tedy přisedl a vida nás napjaté a dychtivé poslechu, po krátkém odmlčení a přemýšlení začal takto. Konec knihy první. Následuje druhá.