Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA DRUHÁ

O ostrově Utopii

1. Obecně

"Ostrov Utopijských v své střední části - tam je totiž i nejširší - prostírá se na vzdálenost dvou set tisíc kroků. Ostatek plochy rozlehlého ostrova má šířku o nemnoho užší, jež se ponenáhlu zmenšuje na obou stranách směrem ke koncům. Obvod, jakoby narýsovaný kružidlem v rozpětí pěti set tisíc kroků, dodává celému ostrovu podobu měsíčního srpku. Jeho růžky odděluje od sebe na vzdálenost přibližně: jedenácti tisíc kroků moře, které zasahuje dovnitř a rozlévá se po nesmírné ploše na způsob rozlehlého jezera. Tím, že tuto zátoku ze značné části obklopuje země, chránící před větry, je její voda spíše stojatá než bouřlivá a téměř z celých útrob té země vytváří přístav, kterým všemi směry křižují lodi, k velikému užitku obyvatelstva.
Vstupní úžina je nebezpečná tu mělčinami, onde skalisky. V ní téměř uprostřed vyčnívá jakási skála, výjimečně neškodná; na ní vystavěli věž a mají ji osazenu posádkou; ostatní skály jsou skryté pod vodou a zákeřné.
Průjezdy jsou známy jen ostrovanům samým. A tak není jen náhodou, že kterýkoli cizinec může proniknout do této zátoky výhradně za vedení někoho z Utopijských. Ani pro ně samé není vstup zcela bez nebezpečí a dá se provést jenom pomocí jakýchsi signálů, které ze břehů řídí cestu. Jejich přemístěním by snadno mohli jakkoli početné nepřátelské loďstvo uvést ve zkázu.
Z druhé strany ostrova je dosti přístavů. Ale vstup na pevninu je tu všude tak chráněn, ať povahou krajiny či umělým opevněním, že hrstka obránců může odrazit nesmírné zástupy útočníků.
Ostatně, jak se u nich vykládá a jak tomu svědčí sám vzhled místa, nebyla kdysi ta země zcela obklopena mořem. Změnu způsobil Utopus, muž, který právem vítěze dal jméno krajině, předtím nazývané Abraxa, a který přivedl drsný a nevzdělaný lid k onomu stupni vybroušené vzdělanosti, jímž nyní předčí téměř všechny smrtelníky. Ten ihned, jakmile přistál a dobyl vítězství, dal prokopat šíji patnácti tisíc kroků, jíž ten kraj souvisel s ostatní pevninou, a tak obklopil zemi mořem. Toto dílo, k němuž nejenom donutil domorodce, nýbrž, aby nepokládali práci za pohanu, přidal nadto také všechny své vojáky, rozdělením úkolu mezi tak veliké množství lidí provedl s neuvěřitelnou rychlostí, takže sousedy, kteří se z počátku vysmívali marnosti podniku, ohromil obdivem z úspěchu i hrůzou.
Ostrov má čtyřiapadesát měst, vesměs prostorných a velkolepých, s jazykem, mravy, zřízením a zákony naprosto stejnými; všechna mají stejné rozvržení, a pokud dovoluje povaha krajiny, vesměs stejný vzhled. Ta z nich, která leží k sobě nejblíže, odděluje vzdálenost čtyřiadvaceti tisíc kroků. Ale žádné není tak odlehlé, aby se z něho nedalo pěšky dojít do jiného města jednodenním pochodem. Z každého města tři měšťané, zkušení starci, se každoročně scházejí k poradě o společných záležitostech ostrova do Amaurota. Neboť toto město, protože je svou polohou takřka ve středu země nejpříhodnější pro delegáty ze všech končin, pokládá se za první a hlavní.
Polnosti jsou jednotlivým městům přiděleny tak výhodně, že žádné z nich nemá žádným směrem méně půdy než na dvanáct tisíc kroků, z některé strany ještě mnohem více, tam totiž, kde jsou od sebe města vzdálenější.
Žádné město netouží rozšířit své území. Sami se totiž Utopijští pokládají spíše za vzdělavatele polností, které mají, než za jejich pány.
Na venkově mají po všem území vhodně umístěné domy, vybavené venkovským nářadím. V těch bydlejí měšťané, střídavě se do nich nastěhovávajíce. Žádná venkovská rodina nemá méně členů, mužů a žen, než čtyřicet, nečítajíc v to dva nadpočetné podomky. V čele jim stojí hospodář a hospodyně, osoby vážené a zralé, a každých třicet rodin má jako hlavu jednoho fylarcha. Z každé rodiny se ročně stěhuje zpět do města dvacet členů, totiž těch, kteří dovršili na venkove dvouletí. Na jejich místo je z města povoláván stejný počet nových lidí, aby byli zaučováni od těch, kteří tam již strávili rok a jsou proto znalejší venkovských prací; příštím rokem sami zase zaučují jiné. To proto, aby z nezkušenosti nedošlo k nějaké závadě v zásobování, kdyby tam současně byli všichni nováčci se zemědělstvím neobeznámení. Třebaže je tento způsob obnovování rolníků zaveden s pravidelnou lhůtou, a to proto, aby nebyl nikdo nucen proti své vůli déle pokračovat v tomto drsnějším způsobu života, přece mnozí, jež rolnictví baví od přirozenosti, setrvávají tam po více let.
Rolníci vzdělávají půdu, krmí dobytek, dříví opatřují a svážejí do města, podle toho, jak je příhodné, po zemi nebo po moři. Kuřat chovají nesmírné množství, a to podivuhodným umělým způsobem. Nenechávají totiž slepice sedět na vejcích, nýbrž veliký počet vajec uměle zahřívají rovnoměrnou teplotou, probouzejí v nich život a vychovávají kuřátka. Ta, jakmile opustila skořápku, drží se lidí jako kvočen a hlásí se k nim.
Koně pěstují zcela málo, a to jenom divoké jezdecké, určené k jiné potřebě než k výcviku mládeže v jezdectví, všechnu totiž práci se vzděláváním polí a s vožením obstarají volci; ti, jak přiznávají, nevyrovnají se koním hbitostí, zato je předčí trpělivostí. Rovněž soudí Utopijští, že volci nepodléhají tolika nemocem; kromě toho se dají chovat menším vynaložením jak práce, tak výdajů; a konečně, když vysloužili pro práci, jsou i nakonec k užitku, hodíce se i pokrm.
Pole osévají, jen co potřebují pro výrobu chleba. Za nápoj jim slouží víno nebo jablečný i hruškový mošt nebo někdy i čistá voda; často také do ní zavářejí med nebo lékořici, jíž je u nich značné množství. Ačkoliv mají vyzkoušeno, a to neobyčejně přesně, jak velkou spotřebu poživatin má město se svým okolním územím, přece zvyšují setbu i chov dobytka podstatně nad vlastní spotřebu, aby mohli přebytky poskytnout sousedům.
Ať je zapotřebí čehokoliv z toho, co se na venkově nevyrábí, všechny takové potřeby vyžadují od města a bez obtíží je dostávají od městských úřadů, aniž za to musí platit výměnou. Tam se každého měsíce ve velkém počtu scházejí ke slavnosti.
Když nadchází doba sklizně, oznámí fylarchové rolníků městským úředníkům, kolik měšťanů jim mají poslat. Tento zástup ženců se k určenému dni vhodně dostaví, a při jasném počasí je za jediný den téměř všechno sklizeno."

2. O městech a zvlášť o Amaurotu

"Kdo zná v Utopii jedno město, zná všechna: tak si jsou vesměs podobná, pokud tomu není povaha krajiny na překážku. Mohl bych tedy popsat jen jedno a valně nezáleží na tom, které. Volím-li Amaurotum, činím tak proto, že je ze všech nejdůstojnější - ostatní města mu totiž vyhrazují poctu, aby bylo sídlem senátu - a mně ze všech nejlépe známé, vždyť jsem v něm strávil plných pět let.
Leží tedy Amaurotum na mírném horském úbočí. Jeho půdorys je téměř čtvercový. Jeho šířka, počínajíc maličko pod vrcholem pahorku, táhne se dva tisíce kroků k řece Anydru; délka, tvořená říčním břehem, přesahuje jen o málo šířku.
Anydrus pramení osmdesát tisíc kroků nad Amaurotem z nepatrného zřídla, ale zmohutněv přítokem jiných řek, z nichž dvě jsou dokonce dosti statné, dosahuje před městem samým značné šíře pěti set kroků; potom urazí ještě ve větší mohutnosti šedesát tisíc kroků a vlévá se do oceánu. Po celé této vzdálenosti, která dělí město od moře, ba i na několik mil nad městem, střídá se vždy po šesti hodinách příliv a odliv s rychlým proudem. Kdykoli se vevalí moře na délku třiceti tisíc kroků do řečiště Anydru, plně je zaujme svými vlnami, zahnavši říční vodu zpět; pak ještě o něco výšeji kazí slanou vodou; potom však říční voda ponenáhlu sládne a již zjasněná protéká městem; při odlivu zase dosahuje čistá a neporušená říční voda téměř až k samému ústí.
S protějším břehem řeky je město spojeno mostem, ne snad dřevěným na kůlech a pilotách, nýbrž kamenným s krásně klenutými oblouky; je vystavěn na té straně, která je nejvzdálenější od moře, aby mohly lodi nerušené plout podél celého toho boku města.
Kromě toho mají Amaurotští ještě jeden vodní proud, ne sice veliký, ale neobyčejně mírný a příjemný. Prýští z téže hory, na jejímž úbočí leží město, a po svahu protéká jeho středem, načež vplývá do Anydru. Hlavní pramen této říčky, prýštící maličko nad městem, Amaurotští opevnili a spojili s městem, aby při nějakém vpádu nepřátel nemohla být voda zachycena, odvedena nebo otrávena. Odtud ji rozvádějí v hliněných rourách všemi směry do nižších částí města. Kde to nedovoluje povaha krajiny, přináší stejný užitek dešťová voda, sbíraná do rozměrných cisteren.
Vysoká a široká hradební zeď obkličuje město, posetá věžemi a baštami. Hradby obklopuje ze tří stran příkop, sice bez vody, ale hluboký i široký, plný trní a hloží, jež znesnadňují přístup; ze čtvrté strany nahrazuje příkop sama řeka. Ulice jsou vedeny příhodně, aby jednak dobře sloužily provozu, jednak byly chráněny před větry. Budovy jsou čisté a vzhledné a domovní průčelí vroubí ulice v dlouhé, nepřetržité řadě po obou stranách. Mezi těmito protilehlými řadami domů zaujímá místo cesta třicet stop široká. K zadním částem budov přiléhá po celé délce ulice prostorná zahrada, ze všech stran obklopená zadními stěnami čtvrti.
Není tu domu, aby neměl jednak hlavní vchod z ulice, jednak zadní východ do zahrady. Dokonce mají také dvojkřídlé dveře, které se dají otevřít lehkým ručním zátahem, a pak samy sebou se zavírajíce, vpouštějí do domu kohokoli - do té míry není tu nikde nic soukromého. Ostatně samy domy si Amaurotští vždy po deseti letech vyměňují losováním.
Svých zahrad si velmi váží. Réva, ovocné stromy, keře a květiny, které tu mají, jsou tak skvělé a šlechtěné, že jsem nikde neviděl větší bohatství plodů a větší úpravnost. Pečují o ně nejen pro potěšení, nýbrž jejich horlivost je rozohňována i vzájemným soutěžením jednotlivých čtvrtí, kdo bude mít zahradu nejpěstěnější. A zajisté po celém městě bys jen tak nenašel něco, co by lépe vyhovovalo potřebám i potěšení měšťanů. Proto se zdá, že již zakladatel státu o nic nepečoval horlivěji než o zahrady tohoto druhu.
Celé rozvržení města bylo prý totiž provedeno již na začátku, a to samým Utopem. Ale výzdobu a ostatní zušlechtění odkázal Utopus za úkol budoucím pokolením, poznav, že by na to nestačil věk jediného člověka. A tak mají psáno v letopisech, které uchovávají pečlivě a svědomitě psané a obsahující dějiny sedmi set šedesáti let už od dobytí ostrova, že z počátku byly stavby zcela prosté, takřka chýše a chatrče, zrobené jen tak z jakéhokoli dřeva, se stěnami omazanými blátem; ostře zešikmené střechy pokrývali slaměnými došky.
Nyní však lze spatřit domy vesměs třípatrové; vnější zdi jsou vystavěny z křemene nebo z tvrdého kamene nebo konečně z cihel, přičemž spáry jsou uvnitř zaplněny maltou; rovné střechy pokrývají jakousi stavební hmotou, která není nákladná, ale má takové složení, že vzdoruje ohni a v odolnosti vůči útokům počasí předčí olovo.
Vítr od oken zahánějí sklem - jeho užití je totiž u nich velmi rozšířené - někdy také jemnou tkaninou, kterou natírají průhledným olejem nebo jantarovou šťávou, s dvojí zajisté výhodou neboť tak se propouští dovnitř více světla a méně chladného vzduchu."

3. O úřadech

"Každých třicet rodin si každoročně volí úředníka, kterého v svém starém jazyce nazývají syfograntem, v mladším fylarchem. Deseti syfograntům a jejich rodinám stojí v čele muž, kterému kdysi dávali jméno tranibor, nyní prótofylarch. Konečně všichni syfograntové, jichž je dvě stě, vykonavše přísahu, že vyberou toho, koho pokládají za nejzpůsobilejšího, tajným hlasováním zvolí vladaře, totiž jednoho z oněch čtyř, které jim předtím navrhne lid.
Z každé městské čtvrti se vybírá jeden a vysílá se do senátu. Úřad vladařský je trvalý a doživotní, ledaže by tomu zabránilo podezření, že vladař usiluje o samovládu. Traniboři jsou voleni ročně, ale zpravidla tytéž osoby; bez důvodu je nevyměňují. Všichni ostatní úředníci jsou ustanovováni jen na rok.
Každého třetího dne, v případě potřeby častěji, scházejí se traniboři na poradu s vladařem, rokují o státních záležitostech a zrale rozsuzují pře soukromých stran, pokud se takové pře vůbec vyskytují, a je jich opravdu poskrovnu. Do senátu přibírají vždy dva syfogranty, a to každý den jiné. A mají zákonné opatření, že v státních věcech nesmí nic vstoupit v platnost, o čem by se nejednalo tři dny před rozhodnutím. Radit se o společných záležitostech mimo senát nebo mimo veřejné schůze syfograntů trestá se smrtí.
Toto zřízení má ten účel, aby nebylo snadné, kdyby se spikl vladař s tranibory potlačit lid samovládou a změnit stav státu. Proto vše, čemu se přikládá větší význam, postupuje se schůzím syfograntů. Ti sdělí věc nejprve svým rodinám, potom se poradí mezi sebou a výsledek porady ohlásí senátu. Někdy se věc postupuje radě celého ostrova. Ba i ten zvyk má senát, že se téhož dne, kdy se něco předloží, nesmí o věci zavést rozprava, nýbrž odloží se to do příští schůze, aby nikdo, když by zprvu vychrlil, co mu slina přinesla na jazyk, necítil se později puzen vymýšlet si důvody, kterými by chránil spíše své neprozřetelně pronesené zdání nežli prospěch státu, a aby nechtěl raději připustit škodu na obecném blahu než otřesení dobrého mínění o sobě, ze zvráceného a zpozdilého studu, aby se nezdálo, že z počátku málo bystře rozvážil, ač měl právě z počátku rozvážit, aby se vyslovil raději uváženě než urychleně."

4. O zaměstnáních

"Jest jedno zaměstnání, bez rozdílu společné všem, mužům i ženám: rolnictví, jehož nikdo není zproštěn. V něm se všichni vzdělávají již od dětství, zčásti poučováním, kterého se jim dostává ve školách, zčásti tím, že jsou voděni na pole v blízkosti města, zdánlivě ke hrám, ve skutečnosti, aby se na rolnictví nejen dívali, nýbrž při příležitosti fyzické práce poznávali je z vlastní zkušenosti.
Kromě rolnictví, které je, jak jsem pověděl, všem společné, naučí se každý jedné, a to kterékoli, dovednosti jakožto své. Je to ponejvíce buď vinařství nebo lnářství nebo zednictví nebo řemeslo pracující s železem nebo dřevem.
Jiných zaměstnání, která by stála za zmínku, tu prakticky není. Šaty totiž - v odívání se sice uchovává rozdíl podle pohlaví a rozdíl svobodných od vdaných, ale jinak mají šaty na celém ostrově jediný tvar, věčně týž po celá staletí, vzhledný na pohled a vhodný jak pro tělesný pohyb, tak k ochraně před mrazem i vedrem - šaty, opakuji, ty si zde zhotovuje, každá rodina sama.
Ale z ostatních oněch řemesel každý se vyučí některému, nejen muži, nýbrž i ženy. Ovšem ženy, jakožto slabší tvorové, obírají se pracemi lehčími, ponejvíce předením a tkaním; mužům připadají ostatní řemesla, pracnější.
Z největší části bývá každý vychováván v řemesle otcovském; k němu má totiž většina dorostu přirozenou náklonnost. Táhne-li však někoho srdce jinam, je adopcí převeden do kterékoli rodiny toho řemesla, o které projevuje zájem; přitom se nejen otec, nýbrž i úřady starají o to, aby se dostal k vážnému a počestnému hospodáři. Ba podobným způsobem se nikomu nebrání, je-li již v jednom řemesle vyučen, a zatouží-li nadto po jiném. Osvojiv si obojí, smí provozovat kterékoli z nich, ledaže by město stejně naléhavě potřebovalo obou.
Předním a téměř jediným úkolem syfograntů je pečovat a dohlížet, aby nikdo nezahálel, nýbrž aby se každý svědomitě věnoval svému řemeslu, arci nikoli, aby se od časného rána do pozdní noci mořil nepřetržitou prací jako tažný dobytek. Vždyť taková dřina je břemeno více než otrocké. A přece takovou dřinou je téměř všude život řemeslníků, s výjimkou Utopijských, kteří dělíce den i s nocí na čtyřiadvacet stejných hodin, vykazují práci pouhých šest: tři dopoledne, po nichž jdou na oběd, a když si "po obědě dvě odpolední hodiny odpočinou, věnují další tři hodiny práci a uzavírají je večeří. Protože v poledne je podle jejich označování jedna hodina, chodí spát o osmé. Právo spánku vymezují osmi hodinami.
S časem, který vybývá mezi hodinami práce, spánku a jídla, smí každý nakládat podle svého svobodného rozhodnutí, ne aby ho zneužíval ve zhýralosti nebo otupělosti, nýbrž aby dobu, v níž je prost svého zaměstnání, zcela podle své libosti věnoval jakémukoli jinému snažení.
Většina lidí vynakládá tyto přestávky na vzdělání. Je totiž u nich obvyklé, že se v časných hodinách ranních konají přednášky, na nichž je účast povinná jenom pro ty, kteří jsou speciálně vybráni pro studium. Jinak se k poslechu přednášek sbíhá převeliké množství lidí ze všech stavů, společně mužů i žen; volí si každý jinou, o co má kdo přirozený zájem.
Chce-li však někdo strávit i tento čas ve svém pracovním oboru, což se v praxi přichází u mnohých, jejichž duch se nepovznáší k uvažování v žádném vědním oboru, nijak se mu, v tom nebrání, ba dostává i pochvalu jako užitečný pro státy.
Po obědě tráví hodinu zábavou, v létě v zahradách, v zimě v oněch společných síních, kde obědvají. Tam buď provozují hudbu nebo se osvěžují hovorem. Kostek a podobných nejapných i zhoubných her vůbec neznají. Jinak se u nich vyskytují dva druhy her, poněkud podobné hře v šachy. V jedné jde o bitvu čísel, v níž vyhrává číslo nad číslem. V druhé bojovným utkáním spolu zápolí ctnosti a nepravosti. V této hře se velmi případně ukazuje jednak vzájemný rozpor nepravostí, jednak jejich svorný postup proti ctnostem; dále, které nepravosti se stavějí proti kterým ctnostem, jakými silami bojují otevřeně, jakými úskoky útočí z boku, jakou ochranou ochromují ctnosti sílu nepravostí, s jakou dovedností unikají jejich nástrahám, konečně jakými způsoby může ta neb ona strana dobýt vítězství.
Ale v této souvislosti si musíme něčeho všimnout bedlivěji, abyste neměli mylnou představu. Mohli byste totiž myslit, že když pracují jenom šest hodin, je snad nebezpečí, aby se nedostavil nějaký nedostatek potřebných věcí. Ale ve skutečnosti k tomu vůbec nemůže dojít, ba ona pracovní doba je pro opatření všeho, čeho si vyžaduje nutnost nebo příjemnost života, nejenom dostačující, nýbrž dokonce nadbytná. To uznáte i vy, uvážíte-li u sebe, jak veliká část lidu u jiných národů tráví čas v nečinnosti. Jsou to především skoro všechny ženy, tedy polovice plného počtu, anebo zase, kde jsou ženy zaměstnány, tam obvykle místo nich chrápou muži. K tomu přistupuje veliký a velmi zahálčivý zástup kněží a řeholníků. Dále připočti všechny boháče, zvláště pány panství, které obecně nazývají urozenými a šlechtici. K nim připoj jejich dvořanstvo, zřejmě vesměs to sebranku lehce ozbrojených větroplachů. Konečně sem přidruž statné a zdravé žebráky, kteří předstíranou chudobou zastírají lenost. Zajisté shledáš, že těch, jejichž prací se pořizuje všechno to, čeho lidé potřebují, je mnohem méně, než sis myslil.
Považ u sebe dále, jak málo i z těchto pracujících se oddává řemeslům nezbytným; vždyť tam, kde vše měříme penězi, nutně se musí provozovat mnoho řemesel zhola nicotných a zbytečných, která slouží jenom přepychu a požitkářství. Ovšem, kdyby se právě toto množství lidí, které nyní pracuje, rozdělilo na tak malý počet řemesel, jako jich jen málo vyžaduje vhodná míra přirozené potřeby, při takovém přebytku zboží, jaký by potom nutně musil být, byly by ceny výrobků příliš nízké, aby si tím mohli řemeslníci uhájit živobytí. Avšak kdyby všichni ti, kteří nyní maří čas v řemeslech sloužících přepychu, a nadto celá ta cháska nečinných povalečů, z nichž každý spotřebuje oněch věcí, jež jsou dodávány prací jiných osob, tolik, kolik dva jejich výrobci, kdyby ti tedy byli vesměs zařazeni do výroby, a to jenom užitečných předmětů, snadno pozoruješ, jak málo času by bylo více než dost, aby se opatřilo všechno to, čeho si vyžaduje důvod jednak nezbytnosti, jednak pohodlí, přibíraje k tomu i důvod rozkoše, arci rozkoše pravé a přirozené.
A to právě činí zřejmým skutečné poměry v Utopii. Tam totiž v celém městě i s přilehlým sousedstvím ze všech mužů a žen, jejichž věk a síly stačí k práci, povoluje se zproštění od práce rukou sotva pěti stům lidí. Mezi nimi syfogranti, třebaže jsou zákonně osvobozeni od práce, přece se sami z ní nevyjímají, aby tím spíše svým příkladem povzbudili k pracím ostatní. Stejnému osvobození se těší i ti, kterým lid na doporučení knězi tajným hlasováním syfograntů povoluje trvalé zproštění od práce, aby se mohli důkladně vzdělat ve vědách. Jestliže některý z nich zklame naději, kterou v něho skládali, je přeřazen zpět mezi řemeslníky. Naopak nezřídka se přihází v praxi, že některý z dělníků ony volné chvíle oddechu zasvětí vědeckému studiu s takovým úspěchem své přičinlivosti, že může být odňat svému řemeslu a přeřazen do třídy vzdělanců.
Z této třídy vzdělanců jsou vybíráni vyslanci, knězi, traniboři a konečně sám vladař, kterého Utopijští nazývají svým starým jazykem barzanem, mladším jazykem adémem. Poněvadž téměř všechen ostatní lid ani nezahálí, ani není zaměstnán neužitečnými řemesly, lze snadno odhadnout, jak malého počtu pracovních hodin je třeba k vykonání celého souboru dobrého díla.
K tomu, co jsem připomněl, přistupuje kromě toho ta výhoda, že Utopijští potřebují ve většině nezbytných řemesel méně práce než jiné národy.
Neboť především stavba nebo oprava budov si proto vyžaduje všude jinde ustavičnou práci tak četných dělníků, že co otec vystavěl, nechává nehospodárný dědic pozvolna se rozpadat; a tak, co se mohlo s nejmenší námahou včas zachránit, je nucen jeho nástupce úplně obnovovat s vynaložením velikých sil. Ba často také dům, který si někdo postavil s nesmírným nákladem, druhému člověku zhýčkaného vkusu nevyhovuje, takže jím opovrhne, ponechá jej brzkému rozpadu a vystaví si jinde jiný dům, opět s nemenším nákladem. Naproti tomu u Utopijských, kde vše je vyrovnáno a stát organizován, přihází se jen velice zřídka, aby se pro budovy vybíralo nové stanoviště. Rovněž se tu nejenom rychle provádějí opravy zjištěných stavebních závad, nýbrž i do budoucna se včas předchází možný jejich vznik. Výsledkem této péče je, že budovy s vynaložením nejmenší námahy vydrží co nejdéle a že příslušní řemeslníci někdy nemají co na práci, ledaže podle příkazu zatím doma opracovávají dřevo a vhodně přisekávají kámen, aby mohla v případě potřeby stavba rychleji vyrůst.
Dále uvaž, jak málo práce potřebují Utopijští v oděvnictví. Především, pokud jsou v práci, odívají se zcela prostě kožemi nebo kožešinami, a ty jim vydrží na sedm let. Když vycházejí na ulici, navlékají se do pláště, aby jím zakryli onen hrubší oděv. Pláště mají po celém ostrově jedinou barvu, a to přirozenou barvu materiálu. Proto je u nich nejenom mnohem menší spotřeba vlněného sukna než kdekoli jinde, nýbrž také jeho výroba je mnohem méně nákladná. Plátno se vyrábí méně pracně, a tím je jeho užívání rozšířenější. Ale u plátna hledí se jen na bělostnost, u sukna jen na čistotu; jemnějšímu vlasu nepřikládají nějaké zvláštní hodnoty. Tím se stává, že všude jinde jedinému člověku nestačí čtyři až pět různobarevných vlněných šatů a stejný počet hedvábných, o něco zhýčkanějším lidem ani deset, naproti tomu v Utopii se každý spokojí jediným rouchem, povětšině na dobu dvou let. Pochopitelně nemá ani důvodu, aby si jich přál více neboť kdyby je měl, nebyl by nijak chráněnější proti chladu a rovněž by se nezdál ani o chlup nastrojenější.
Poněvadž se tedy všichni věnují praktickým řemeslům a v nich vystačují s menším počtem výrobků, stává se ovšem, že při nadbytku zásob všech tovarů vodí někdy nesmírný zástup lidu na opravu veřejných silnic, jsouli některé poškozeny opotřebováním, velmi často dokonce, protože se nenaskýtá potřeba ani takové nějaké práce, veřejnou vyhláškou snižují pracovní dobu.
Vůbec jejich úřady netrápí občany zbytečnou prací proti jejich vůli, protože jejich státní zřízení především sleduje ten jediný cíl, aby se stlačením fyzické služebnosti, pokud to připouští veřejný zájem, všem občanům dostávalo co nejvíce času pro svobodné vzdělávání ducha. Neboť v něm spočívá podle jejich přesvědčení životní štěstí."