Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA DRUHÁ

O ostrově Utopii

5. O společenských vztazích

"Ale již se zdá záhodné vyložit, jaké jsou vzájemné vztahy mezi občany, jak se lidé mezi sebou stýkají a v jaké podobě je u nich vše rozděleno.
Protože se obec skládá z rodin, začneme tedy s rodinou. Tu povětšině tvoří lidé spříznění. Dívky sice, když dospějí, vdávají se a odcházejí do domova svých manželů. Avšak synové a potom i vnuci zůstávají v rodině a poslouchají nejstaršího z příbuzných. Je-li ten postižen stařeckou slabomyslností, nastupuje na jeho místo muž věkem nejbližší. Aby však obec příliš neprořídla nebo zase nemírně nezbytněla, je stanoveno, že žádná rodina - a je jich v každé obci šest tisíc, nečítajíc v to ty, které bydlí na venkově - nesmí mít méně dospělých členů než deset a více než šestnáct (počet nedospělých se totiž nedá předem omezovat). Tato míra se snadno dá zachovat tím, že jsou dospělí lidé z početnějších rodin přepsáním převáděni do rodin méně početných.
Jestliže však někdy počet lidí v celé obci překročí náležitou míru, nahrazují odtud Utopijští nedostatek dorostu v některém jiném ze svých měst.
Přesáhne-li náhodou přírůstek obyvatelstva na celém ostrově stanovenou mez, pak odepíší z každého města příslušný počet občanů a vyšlou je jako osadníky na nejbližší pevninu do kteréhokoli kraje, kde domorodcům zbývá hojně neobdělané půdy. Takovouto osadu zřizují podle svých vlastních zákonů, přiberou však do ní tamní domorodce, chtějí-li s nimi žít společně. Setkají-li se se souhlasem, snadno s nimi splývají v jediné životní společenství s týmiž mravy, a to k dobru obou národů; svou civilizací totiž způsobí, že země, která se předtím zdála skoupá a neúrodná pro jeden národ, stane se bohatě postačující pro oba. Odmítají-li domorodci žít podle utopijských zákonů, vyženou je z toho území a sami se o ně rozdělí. Narazí-li osadníci na branný odpor, utkávají se válkou. Pokládají to totiž za zcela spravedlivý důvod k válce, jestliže některý národ takové půdy sice sám neužívá a vlastní ji jako prázdnou a neobdělanou, avšak nechce dopřát jí užívat a ji vlastnit jiným, kteří se z ní mají podle příkazu přírody živit.
Zmenší-li nějaká pohroma některé z jejich měst tou měrou, že se úbytek nedá nahradit z jiných částí ostrova (má-li být každému městu uchována náležitá míra obyvatelstva), což se prý, pokud paměť sahá, přihodilo jenom dvakrát jako následek řádění moru, doplňují je návratem občanů z osady. Raději totiž dopouštějí, aby zahynuly osady, než aby se zmenšilo některé z měst ostrova.
Ale vraťme se k soužití občanů. Nejstarší člen, jak jsem řekl, stojí v čele rodiny; službou jsou povinny manželky manželům, děti rodičům a všeobecně mladší starším.
Celá obec se dělí ve čtyři stejné části. Ve středu každé čtvrti je tržiště všech předmětů. Sem jsou do jistých domů sváženy plody práce každé rodiny a jednotlivé druhy jsou zvlášť rozděleny po stodolách. Odtud požaduje každý hospodář rodiny, co pro sebe nebo pro své lidi potřebuje, a o cokoli požádá, dostává bez peněz a vůbec zcela bez jakékoli náhrady. Proč by totiž mělo být cokoli odepřeno, když jednak všeho je více než dost, jednak není naprosto obavy, že by někdo chtěl žádat více, než potřebuje? Vždyť si ani nelze myslit, že by někdo žádal o zbytečnosti, když je přece přesvědčen, že mu nikdy nebude nic chybět. Věru chtivým a kořistnickým činí buď strach z nouze, to u všech živých tvorů, nebo, a to jenom u člověka, pýcha, která si pokládá za slávu předčit ostatní zbytečnou okázalostí. Pro nepravost tohoto druhu není ve zřízení Utopijských vůbec místa.
K tržištím, o kterých jsem se zmínil, přistupují trhy potravinové, na něž se sváží nejenom zelenina, ovoce a chléb, nýbrž kromě toho i ryby a maso. Mají je mimo město na vhodných místech, aby mohli vodním proudem vymýt od uschlé krve a trusu dobytčata, zabitá a očištěná rukama otroků. Neboť jednak nepřipouštějí, aby si občané navykli řeznickému zabíjení zvířat, protože soudí, že se častější praxí ponenáhlu otupuje lidskost, nejvlídnější to cit naší přirozenosti, jednak nedovolují, aby se do města přinášelo cokoli špinavého a nečistého, jehož rozkladem by se mohl zkazit vzduch a zavléci sem nemoc.
Kromě toho má každá městská čtvrť jakési prostorné společenské síně, postavené ve stejných vzdálenostech od sebe, z nichž každá je opatřena svým jménem. Ty jsou sídlem syfograntů. Ke každé z nich přísluší třicet rodin, z každé strany patnáct, které sem docházejí se stravovat. Špižírníci každé takové síně se dostavují v určitou hodinu na tržiště; tam sdělí počet svých strávníků a žádají pro ně pokrm.
Ale především se bere zřetel na nemocné, o něž se pečuje ve veřejných špitálech. V obvodu města mají totiž čtyři špitály, v malé vzdálenosti mimo hradby; a to tak rozsáhlé, že by se mohly přirovnat ke stejnému počtu městeček. Zařídili to tak ze dvou důvodů: jednak, aby se tam vešel jakkoli veliký počet nemocných bez stísnění, a tudíž bez nepohodlí, jednak aby ti, kdož jsou postiženi takovou nemocí, jejíž nákaza se plížívá od jednoho k druhému, mohli být umístěni poněkud dále stranou od styku s jinými lidmi. Tyto špitály jsou tak zřízeny a vybaveny vším, co může přispět ke zdraví, dále tak laskavým a pečlivým ošetřováním a tak ustavičnou přítomností nejzkušenějších lékařů, že ačkoli tam není nikdo posílán proti své vůli, přece není v celém městě téměř nikoho, aby si v nemoci nepřál raději ležet tam než ve svém domě.
Když dostane špižírník nemocných potřebné potraviny podle lékařského předpisu, potom se vše nejlepší rozdělí mezi jednotlivé společenské síně úměrně podle počtu strávníků v každé z nich. Přednostní zřetel se bere jen na vladaře, biskupa a tranibory, rovněž na vyslance a na všechny cizince, jsou-li jací - bývá jich málo a ještě jen zřídkakdy, ale i pro ně, když jsou přítomni, jsou připraveny určité a plně vybavené domovy.
Do připomenutých společenských síní se schází celá syfograncie k obědu i k večeři ve stanovenou dobu, nadto vždy ohlašovanou zvukem kovové trubky, s výjimkou těch, kteří leží ve špitálech nebo doma. Jinak Utopijští nikomu nezakazují ucházet se na tržišti, jakmile jsou vyřízeny požadavky společenských síní, o potraviny, jež by si odnesl domů. Vědí totiž, že nikdo to jen tak bezdůvodně neučiní, neboť i když není nikomu zakázáno stravovat se doma, přece nikdo to rád nečiní, protože by se to nepokládalo za čestné a zároveň by bylo pošetilé podstupovat námahu přípravy chatrnějšího oběda, když je možnost jíst skvěle a bohatě v síni tak blízké.
V té společenské síni všechny úkony spojené s trochu větší špínou nebo námahou vykonávají otroci; avšak úkol vařit, připravovat pokrmy a konečně vystrojit hostinu připadá jenom ženám z každé rodiny, které se v tom ovšem střídají.
Zasedá se u tří nebo více stolů, podle počtu strávníků. Muži mají místo u stěny, ženy na vnější straně, aby mohly, přihodí-li se jim nečekaně něco zlého, což se někdy stává těhotným, bez porušení řady povstat a odebrat se ke kojícím ženám. Ty sedí s kojenci odděleně ve zvláštním večeřadle k tomu určeném, které je vždy vytopeno a opatřeno čistou vodou a rovněž i kolébkami, aby mohly matky děťátka uložit, podle libosti u ohně rozbalit z povijanů a osvěžit je volností i hrou. Každá žena kojí svého potomečka, ledaže jí v tom zabrání smrt nebo nemoc. Přihodí-li se to, ženy syfograntů rychle hledají kojnou. A není to nesnadné, neboť ženy, které to mohou zastat, nevěnují se žádné službě raději, protože jednak všichni takové milosrdenství provázejí chválou, jednak dítě, takto odkojené, uznává kojnou za svou matku.
V síni kojících žen sedají všecky děti, které nedosáhly prvního pětiletí. Ostatní nedospělí - mezi ně počítají mládež obojího pohlaví až do let, kdy se může ženit nebo vdávat - buďto posluhují u stolů, anebo, dokud toho pro útlý věk nejsou schopni, přece tu stojí, a to v naprostém tichu. Obojí pojídají to, co jim sedící podají, a nemají jiné zvláštní doby k jídlu.
Uprostřed prvního stolu - je to místo nejčestnější a lze odtud přehlédnout celou sešlost, protože ten stůl je umístěn napříč v nejvyšší části jídelny - zasedá syfogrant s manželkou. K nim se připojují dva z nejstarších; sedí totiž u každého stolu vždy čtyři osoby. Leží-li však v obvodu té syfograncie kostel, sedí se syfograntem kněz a jeho manželka tak, aby předsedali. Po obou stranách jsou umístěni mladí, potom zase starci, a takovýmto způsobem jsou po celém domě vrstevníci pohromadě, zároveň však jsou promíšeni lidmi opačného stáří. Zařídili to prý tak proto, aby vážnost a ctihodnost starců udržovala na uzdě mladší od nešlechetné zvůle slov a posuňků, protože nic se nemůže u stolu dít ani říkat, aby to uniklo starcům, kteří z každé strany sousedí.
Chody jídel se nepředkládají od prvního místa pořadem, nýbrž nejprve se nosí právě nejlepší pokrmy všem starším na význačných místech; teprve potom se obsluhují rovnoměrně ostatní. Avšak starci podle svého rozhodování udílejí kolem sedícím ze svých znamenitých pochutin, jichž by nebylo takové množství, aby mohli být dostatečně poděleni všichni po celém domě. Tak se jednak starším osobám zachovává povinná úcta, jednak však stejných výhod se dostává všem.
Každý oběd a večeři zahajují nějakým mravoučným čtením, ale stručným, aby se nezprotivilo. Nato podnětně přicházejí starší s řečmi počestnými, ne však chmurnými ani nevtipnými. Vůbec se nesnaží dlouhými výklady zaplňovat čas oběda, naopak, rádi si poslechnou také mládež: do té míry ji úmyslně podněcují, aby vyzkoušeli rozum a nadání jednoho každého, jak se projeví ve svobodném ovzduší hostiny. Obědy bývají kratičké, večeře bohatější, protože po oněch následuje práce, po těchto spánek a noční odpočinek, o němž se domnívají, že účinně napomáhá zdravému zažívání. Žádné jídlo není bez hudby, rovněž na závěr nikdy nechybí dezert. Též zapalují kadidlové vůně, rozprašují voňavky a vůbec podnikají vše možné ke vzbuzení příjemné nálady u hodovníků. K této stránce mají sklon trochu až příliš vyvinutý, takže nepokládají za zakázánu rozkoš jakéhokoli druhu, jen když z ní nevyplyne nějaká nepohoda.
Tak se tedy stravují v městě. Na venkově však, protože jsou všichni vzdáleností od sebe příliš rozptýleni, jedí každý ve svém domě. Žádné rodině totiž nechybí zde nic k živobytí, vždyť právě od nich pochází souhrn všeho toho, čím se živí lidé městští."

6. O cestování Utopijských

"Zatouží-li někteří buďto navštívit přátele bydlící v jiném městě, nebo i jen zhlédnout místo samo, snadno dosáhnou dovolení od svých syfograntů a traniborů, ledaže by se nějaká potřeba stavěla na překážku. Celá skupina současných poutníků je provázena vladařovým listem, v němž se jednak potvrzuje, že bylo dáno svolení k cestování, jednak se předpisuje den návratu. Poskytne se jim povoz se státním otrokem, který má řídit a opatrovat spřežení volků. Obyčejně však cestující, nemají-li mezi sebou ženy, vracejí povoz jako břemeno a přítěž. Ačkoli s sebou nic nenesou, přece jim po celé cestě nic nechybí; jsou totiž všude doma. Zdrží-li se v některém místě déle než den, provozuje tam každý své řemeslo a tamní příslušníci téhož cechu se jich ujímají s největší laskavostí.
Jestliže by se někdo o své újmě potuloval mimo své území a byl dopaden bez vladařova písemného povolení, je pokládán za zběha, vrácen a přísně potrestán. Toho, kdo by se o totéž pokusil znovu, stihne otroctví. Je-li někdo puzen touhou potloukat se po venkově náležejícím jeho obci, a má-li dovolení hospodářovo i souhlas manželčin, nebrání se mu v tom; ale ať přijde venku kamkoli, nedostane nikde jíst dříve, než splní dopolední pracovní úkol, nebo jak mnoho se tam před obědem obvykle dělá. Za takovýchto podmínek může jít kamkoli v území svého města. Bude totiž městu neméně užitečný, než kdyby byl v městě.
Již z toho vidíte, jak se v Utopii nepovoluje nikde zahálet a netrpí žádná záminka k nečinnosti. Není tu vináren, není pivnic, nikde nevěstince, žádná příležitost ke zkáze mravů, žádná místa k ukrývání nebo tajným schůzkám, nýbrž přítomná pohotovost očí všech lidí činí nezbytným věnovat se buď obvyklé práci, nebo jenom výjimečně čestné prázdni.
Lidu takovéhoto způsobu života se nutně musí dostávat hojnosti všech potřeb, a protože se tento blahobyt rovnoměrně rozdělí na všechny, není divu, že nikdo nemůže být chuďasem nebo žebrákem.
V mentiranském senátu, do kterého, jak jsem již pověděl, vysílají všechna města každoročně po třech zástupcích, vždycky se zjistí, čeho je v kterém městě nadbytek a zase co se kde vydařilo jenom skoupěji, a po tomto zjištění ihned přebytek jednoho města nahradí nedostatek druhého. A činí tak zdarma, aniž oplátkou něco dostávají od těch, které obdarovávají, nýbrž za to, co ze svých věcí dají obyvatelům některého města, nic po nich nepožadujíce, dostávají od jiného města, kterému nijak nepřispěli, zase to, čeho sami mají nedostatek. Tak je celý ostrov jako jedna rodina.
Když mají sami o sebe dostatečně postaráno - a to podle jejich přesvědčení nenastává dříve, dokud nemají všeho na dva roky, z opatrnosti, jaký bude příští rok - pak ze svých přebytků vyvážejí do jiných krajin veliké množství obilí, medu, vlny, lnu, dříví, červců a nachovců k barvení látek, vosku, loje, kůže, nadto i živých zvířat. Z toho ze všeho sedminu věnují darem pro chudé obyvatele oné krajiny, kam vyvážejí, ostatek tam prodají za přiměřeně mírnou cenu. Z tohoto obchodu si zase přivážejí do vlasti nejenom ono zboží, kterého mají doma nedostatek - není to skoro nic jiného než železo -, nýbrž i mimo to velikou hojnost stříbra a zlata. A poněvadž to tak provozují již dlouhou dobu, nastřádali si všude v tomto směru větší bohatství, než bys byl ochoten věřit. Proto nyní jim pramálo na tom záleží, zda prodávají za hotové či na úvěr, a daleko největší část jmění mají uloženu v dlužních úpisech. Ale při jejich spisování v obvyklé listinné podobě nikdy nedbají záruky jednotlivců, nýbrž jenom veřejné záruky obecní. Když nadejde den splatnosti, začne cizí město od soukromníků vymáhat úvěrné částky, ukládá je do obecní pokladny a užívá úroků z těchto peněz, dokud se o ně Utopijští nehlásí. A ti se ponejvíce nehlásí o ně nikdy, neboť nepokládají za spravedlivé něco, co pro ně vůbec nemá užitečné hodnoty, odnímat těm, kterým to dobře slouží. Jinak se o peníze hlásí teprve tehdy, je-li třeba, aby nějakou jejich část půjčili jinému národu, anebo musejí-li vést válku.
Pro tento jediný případ uchovávají také onen poklad, který mají doma, aby jim byl záštitou pro zahraniční ohrožení, nebo pro náhlé příhody, hlavně z toho důvodu, aby mohli za velmi slušnou mzdu najmout cizí žoldnéře; ty vystavují nebezpečí raději nežli své spoluobčany, dobře vědouce, že sami nepřátelé se velmi často dají koupit za velké peníze a za ně jsou svolni buď ke zradě, nebo k otevřenému boji mezi sebou.
Proto uchovávají onen nedocenitelný poklad, ale nikoli jako poklad, nýbrž způsobem, který se věru stydím vám vypravovat, z obavy, že mé řeči nebudete věřit. A tato obava je tím oprávněnější, oč lépe sám o sobě vím, že kdybych to nebyl na vlastní oči viděl, stěží bych se byl dal pohnout, abych to uvěřil někomu jinému, kdo by to vykládal. Je totiž zjev téměř nutný, že posluchači mají tím větší nedůvěru, čím více jsou vypravovaná sdělení vzdálena jejich mravům. Avšak rozvážnému posuzovateli snad bude méně nápadné, jestliže při tak silné odlišnosti ostatních jejich zřízení od našich je třeba i u stříbra a zlata vycházet z jejich celkového způsobu hodnocení nežli z našeho. Poněvadž totiž sami neužívají peněz, nýbrž vyhrazují si je jenom pro eventuální potřebu, která se právě tak může vyskytnout, jako vůbec nemusí nikdy nastat, není divu, že ke zlatu a ke stříbru, z nichž se vyrábějí peníze, mají jen takový poměr, že si jich u nich nikdo necení více, než odpovídá přirozené povaze těchto kovů. A v tomto směru musí každý uznat, že se tyto kovy ani zdaleka nevyrovnají železu, bez něhož by věru lidé nemohli žít o nic lépe než bez ohně a bez vody, kdežto zlatu a stříbru neudělila příroda žádnou možnost užití, abychom se bez něho snadno neobešli. Teprve lidská pošetilost přisoudila cenu něčemu, co se vyskýtá zřídka, kdežto příroda zcela naopak, jako nejshovívavější matka, umístila na dosah ruky právě nejlepší dary, jako vzduch, vodu, ba i zemi, zato věci nicotné a nemající přinést žádného prospěchu uklidila do hloubky co největší.
Proto kdyby se u Utopijských ukládaly tyto kovy do nějaké věže, mohl by se vladař a senát dostat do podezření, jak již bývají lidé pošetile horliví, že chtějí lid nějakým úskokem obelstít a sami z oněch kovů požívat nějaké výhody. Dále, kdyby z nich zpracovatelé kovů nadělali číše a jiné takové tepané předměty a kdyby se pak někdy vyskytla nutnost zase je roztavit a vynaložit na vojenský žold, soudí, že by se jen neradi loučili s tím, co by si již jednou byli oblíbili. Aby tomu předem zabránili, vymyslili si zvláštní způsob, který je stejně ve shodě s ostatními jejich zařízeními, jako je na míle vzdálen našich, kde se zlato tolik hodnotí a tak pečlivě ukládá, způsob naprosto neuvěřitelný, s výjimkou těch, kdož se s ním seznámili na místě. Kdežto totiž jedí a pijí jenom z nádobí hliněného nebo skleněného, sice velmi vkusně vyrobeného, ale zcela laciného, ze zlata a ze stříbra dávají zhotovovat - a to nejenom ve společných síních, nýbrž i v soukromých domech šmahem - nočníky a všechny nejšpinavější nádoby. Kromě toho z týchž kovů se u nich dělají řetězy a tlusté okovy, kterými spoutávají otroky. Konečně jestliže u nich někteří občané upadli v bezectí pro nějaký zločin, z uší takových lidí visí zlaté náušnice, jejich prsty objímají zlaté prsteny, kolem šíje se vine zlatý řetěz, ba i zlatým kruhem je poutána jejich hlava. Tak se starají všemi prostředky o to, aby u nich bylo zlato i stříbro v potupném opovržení. A tím se stává, že kdežto ostatní národy by si tyto kovy daly vyrvat jen s nemenší snad bolestí než vlastní útroby, u Utopijských, kdyby se někdy vyskytl požadavek vydat je všechny bez rozdílu, není nikoho, kdo by myslil, že utrpěl ztrátu jediného troníku.
Kromě toho sbírají na pobřeží perly, ba i najdou-li náhodou v některých skalách démanty a rubíny - úmyslně je totiž nevyhledávají -, vybrušují je a ozdobují jimi malá děťátka. Ta se v prvních letech nejútlejšího mládí takovýmito cetkami chlubí a pyšní, jakmile však jen trochu odrostou a uvědomí si, že tretek toho druhu užívají jenom děti, bez jakéhokoli vybízení rodičů, z vlastního smyslu pro stud je odkládají právě tak, jako naše děti, když dospívají, odvrhují ořechy, amulety a panenky.
Jak takovéto zařízení, od ostatních národů zcela rozdílné, má rovněž zcela rozdílný vliv na rozvoj cítění, to jsem si neobjasnil nikdy zřetelněji než při návštěvě vyslanců národa Anemoliů. Ti se dostavili do Amaurota v době mého tamního pobytu, a poněvadž přicházeli vyjednávat o důležitých záležitostech, shromáždila se tam ještě před jejich příchodem ona trojčlenná poselstva občanů z každého města.
Všichni vyslanci sousedních kmenů, kteří tam někdy dříve přistáli a dobře znajíce mravy Utopijských věděli, že u nich nákladný oděv není v nijaké cti, že hedvábný šat je pro posměch a zlato se dokonce pokládá za ostudné, obvykle se dostavovali v ústroji co nejskromnějším. Ale Anemoliové, protože bydleli poněkud dále a měli s Utopijskými méně styků, když uslyšeli, že na ostrově mají všichni stejný kroj, a to ještě hrubě jednoduchý, byli přesvědčeni, že nemají, čeho neužívali, a sami jsouce spíše pyšní než moudří, rozhodli se, že úpravností výstroje budou představovat takřka bohy a že leskem svého nádherného šatu oslní oči ubohých Utopijských. A tak vkročili tři vyslanci se stovkou panošů, všichni v oděvech pestrých barev, namnoze hedvábných, vyslanci sami - doma totiž náleželi ke šlechtě - v hávu zlatém, s velikými zlatými řetězy a náušnicemi, mimo to se zlatými prsteny na rukou a ještě v kloboucích posetých zlatými prýmky, z nichž zářily perly a drahé kameny, vůbec ozdobeni vším tím, co bylo u Utopijských buď trestem otroků, nebo ostudou lidí bezectných, anebo dětskými tretkami. Stálo za to vidět, jak pyšně zvedali hřebínky, když porovnávali svou výstroj s oděvem Utopijských - jejich lid se totiž nahrnul do ulic. Z druhé strany neméně rozkošné bylo pozorovat, jak velice se zklamali v své naději a v očekávání a jak daleko se octli od té úcty, které chtěli dosáhnout. Vždyť očím Utopijských - všech, s výjimkou jenom několika jednotlivců, kteří z nějakého vhodného důvodu již dříve navštívili cizí národy - zdála se celá ta skvělá nádhera ostudnou a uctivě pozdravujíce právě nejnižší sluhy jako pány, nechali vyslance samotné přejít vůbec bez jakéhokoli projevu úcty, protože je podle zlatých řetězů pokládali za otroky. Ba byl bys mohl také spatřit, jak děti, které již odhodily drahé kameny a perly, nyní, když je spatřily připevněné na kloboucích vyslanců, šťouchaly matku do boku a volaly k ní: 'Hle, máti, takový veliký klacek a ještě má perly a kamínky, jako kdyby byl chlapeček!' Ale matka, i ona docela vážně: 'Mlč, chlapče,' pravila, 'je to snad nějaký šašek pánů vyslanců.' Jiní zase haněli ty zlaté řetězy; nejsou prý vůbec k potřebě, protože jsou tak tenké, že by je otrok snadno rozlomil, a tak volné, že kdyby se mu zachtělo, mohl by je setřást a kamkoli utéci svobodně a volně.
Když se tam však vyslanci již dva tři dny pozdrželi a když shledali, že je tam taková spousta zlata v naprosté nevážnosti a v nemenším opovržení, nežli jaké se u nich těší úctě, kromě toho, že na řetězy a pouta jediného uprchlého otroka bylo sneseno více zlata a stříbra, než zač stála celá výstroj jich tří, zastyděli se a se schlíplými křídly odložili všechnu tu strojenost, kterou se tak povýšeně vyšňořili. Hlavně však tak učinili, když důvěrnějšími hovory s Utopijskými poznali jejich mravy a názory.
Ti se totiž podivují, že vůbec může být na světě někdo, kdo by měl potěšení z pochybného lesku nepatrného třpytivého kaménku, když přece může hledět na nějakou hvězdu a konečně na samo slunce, nebo že je někdo tak šílený a sám si připadá vznešenějším pro jemnější vlas sukna, když tu vlnu, ať sebejemnější, nosila předtím ovce, a přece nebyla po tu dobu ničím jiným než ovcí.
Rovněž se podivují, že zlato, svou přirozenou podstatou tak neužitečné, je nyní u všech národů tak vysoce ceněno, že člověk sám, jímž a pro něhož obdrželo takovou hodnotu, má mnohem menší cenu než samo zlato, ba dokonce že kterýkoli tupec, který nemá více vtipu nežli pařez a který je právě tak ničemný jako hloupý, přece má v svých službách mnoho mužů moudrých i řádných jenom proto, že se mu dostalo veliké hromady zlaťáků. Jestliže u takového člověka osud nebo nějaký zvrat zákonů, který sám neméně než osud zamíchává postavením a z nejvyššího činí nejnižším, pána promění v nejopovrženějšího darmošlapa z celé jeho čeledi, dojde ovšem zanedlouho k tomu, že takový člověk nastoupí do služby u svého sluhy jako přívěsek a přídavek peněz.
Ze všeho však nejvíce se podivují, zároveň s opovržením, šílenosti těch lidí, kteří oněm boháčům, kterým nejsou ani nic dlužni, ani ničím povinováni, jenom z toho důvodu, že jsou bohatí, prokazují pocty bezmála božské, a kteří tak činí, ačkoli dobře vědí, jak jsou oni skrbliví a lakomí, takže mohou mít za více než jisté, že k nim za jejich života z tak ohromné hromady peněz nikdy nepřijde ani jediný penízek.
Takové i podobné názory si osvojili Utopijští dílem z výchovy, protože byli vychováni ve státě, jehož zřízení jsou co nejvíce vzdálena pošetilostí toho druhu, dílem z teoretického vzdělání. Neboť ačkoli je v každém městě jenom malý počet těch, kteří jsouce zproštěni ostatních prací, jsou určeni jenom pro studium, totiž ti, u kterých od dětství postihli výborné vlohy, znamenité nadání a příznivý sklon k svobodným uměním, přece se všem dětem dostává školního vzdělání a dobrá část národa, muži i ženy, po celý život v oněch hodinách, kdy jsou, jak jsme připomněli, prosti pracovních povinností, věnují se dalšímu vzdělání.
Jednotlivým naukám se učí v mateřštině. Ta je totiž stejně bohatá slovní zásobou jako příjemná na poslech, a není jazyka, který by byl věrnějším tlumočníkem lidského myšlení. Po celé velké ploše ostrova je jazyk všude týž, nehledíme-li k tomu, že má všude své kazy, v různých místech různé.
Ze všech oněch filozofů, jejichž jména jsou slavná v té části světa, která je nám známa, nepoznali do mého příchodu nikoho ani z doslechu. A přece v hudbě, logice, aritmetice a geometrii vynalezli skoro totéž, co oni naši staří učenci. Avšak jako se vyrovnají starým učencům téměř ve všem, tak zase zhola se nemohou srovnávat, pokud jde o nálezky nedávných logiků. Vždyť nevynalezli ani jediného z oněch pravidel, která byla převtipně vymyšlena o restrikcích, amplifikacích a supposicích a kterým se v elementárním vyučování logiky u nás všude učí žáčci. Dále tolik k tomu chybí, aby stačili vypátrat 'druhé intence', že nikdo z nich nedokázal spatřit ani 'člověka o sobě'; neboli 'člověka vůbec' s jeho rozsahem, jak víte, kolosálním a převyšujícím každého obra, přesto, že jsme jim ho přímo prstem ukazovali.
Zato o oběhu hvězd a těles nebeských mají velmi dobré vědomosti. Ba umně vynalezli i přístroje rozmanitých podob, kterými velice přesně zachytili pohyby a polohy Slunce, Měsíce i ostatních souhvězdí, která lze spatřit na jejich horizontu. Avšak o přátelstvích a svárech oběžnic a vůbec o celé oné šalbě, kterak prorokovat budoucnost z hvězd, se jim ani nezdá. Deště, větry a ostatní změny počasí dovedou předvídat podle jistých příznaků, které mají dlouhou praxí odpozorovány. Ale o příčinách všech těchto zjevů, o přílivu a odlivu i o slanosti mořské vody a vůbec o vzniku a povaze nebe i světa vykládají zčásti totéž, co naši staří filozofové, zčásti, jako jsou oni mezi sebou v rozepři, tak i tito, tím, že uvádějí nové důvody zjevů, od oněch ode všech se odlišují svými názory, a přece se mezi sebou vůbec nedovedou shodnout.
V onom oboru filozofie, který pojednává o mravech, probírají se u nich tytéž otázky jako u nás: táží se, jaká jsou dobra duševní, tělesná i mimotná; dále zda jméno 'dobra' přísluší všem těmto, či výhradně duševním darům; vedou rozpravy o ctnosti a rozkoši. Ale ze všech první a základní spor je o to, v čem, zda v jediném, či ve více věcech spočívá lidské štěstí. V tomto problému jsou, jak se zdá, více než je spravedlivo, nakloněni na stranu, která je stoupenkyní rozkoše, kterou vymezují buď celé lidské štěstí, nebo aspoň hlavní jeho část. Ba - a to budí ještě větší podiv - i od náboženství, které je vážné, přísné, takřka chmurné a stroze chladné, požadují, aby přispívalo k podpoře tohoto tak choulostivého názoru. Nikdy totiž nerokují o štěstí, aby s racionální filozofií nespojovali některé principy vzaté z náboženství, a soudí, že bez nich je rozum sám o sobě kusý a nedostačující k vypátrání pravého štěstí.
Ty principy jsou takovéto: duše lidská je nesmrtelná a dobrodiním božím zrozená ke štěstí; našim ctnostem a dobrým činům jsou po skončení vezdejšího života určeny odměny, mrzkostem tresty. Třebaže jsou tato tvrzení vzata z oboru náboženství, přece myslí Utopijští, že lze rozumovou cestou dospět k nutnosti uvěřit v ně a přiznat jejich platnost. Bez jakéhokoli váhání se vyslovují v ten smysl, že kdyby byly ony zásady odklizeny, nikdo by nebyl tak pošetilý, aby nemyslil, že se smí všemi dovolenými i nedovolenými prostředky hnát za rozkoší, jen když dá pozor, aby menší rozkoš nestála v cestě větší, a když nebude vyhledávat takovou, za kterou je vzájemnou oplátkou bolest.
Jít za drsnou a chmurnou ctností a chtít nejenom odehnat od sebe všechnu půvabnost života, nýbrž i dobrovolně trpět bolest, od níž bys nemohl očekávat žádného užitku - jakýpak totiž může být z toho užitek, jestliže po smrti nedojdeš ničeho, když tento život prožiješ vesměs nepůvabně, to jest uboze? - to pokládají za vrchol pošetilosti.
Ovšem nemyslí Utopijští, že v každé rozkoši spočívá štěstí, nýbrž jen v rozkoši dobré a počestné. K ní je totiž podle jejich přesvědčení jakožto k nejvyššímu dobru puzena naše přirozenost samou ctností, v které stoupenci opačného názoru shledávají výhradně podstatu štěstí. Utopijští totiž vymezují ctnost takto: žít podle přírody - k tomu nás totiž určil bůh -, ale jít za takovým vedením přírody, které vesměs ve vyhledávání a odmítání věcí poslouchá rozumu. Dále rozum podněcuje lidi ze všeho především k lásce a úctě vůči božské velebnosti, jíž vděčíme i za to, že jsme, i že můžeme být účastni štěstí; za druhé nás napomíná a povzbuzuje rozum, abychom vedli život, pokud lze, co nejméně strastný a co nejradostnější a abychom ve jménu společenství stejné přirozenosti dopomáhali všem ostatním k dosažení téhož cíle. Nikdy totiž nebyl nikdo tak chmurným a strohým nohsledem ctnosti a nenávistným odpůrcem rozkoše, aby ukládaje ti námahy, bdění a strádání, zároveň ti nepřikazoval ze všech sil zmrňovat bídu a škody druhých a aby ve jménu lidskosti nepokládal za hodné chvály, je-li člověk člověku záchranou a útěchou.
Jestliže je v nejvyšším stupni lidské - a nad lidskost není ctnosti pro člověka příznačnější - mírnit potíže druhých a odstraňováním smutku vracet život příjemnosti, to jest rozkoši, proč by přirozenost nepobízela jednoho každého, aby i sám sobě prokazoval totéž? Neboť buďto příjemný život, to jest naplněný rozkošemi, je špatný - v tom případě nejenom nesmíš k němu nikomu dopomáhat, nýbrž musíš jej všem ze všech sil odnímat jakožto život škodlivý a smrtonosný; anebo jestliže nejenom smíš, nýbrž přímo jsi povinen jiným jej připravovat jakožto život dobrý, proč ne v první řadě sobě samému, když je slušno, abys k sobě byl neméně vlídný než k jiným? Táž příroda totiž, která tě vybízí, abys byl dobrý k jiným, nenařizuje přece zase tobě, abys byl vůči sobě ukrutný a nelaskavý.
Tedy sama příroda nám předpisuje život příjemný, říkají Utopijští, to jest rozkoš, jakožto konečný cíl všeho lidského počínání, a život podle jejich předpisů ztotožňují s ctností. Když však příroda vybízí lidi, aby se navzájem podporovali ve snaze o dosažení veselejšího života - a zajisté to činí právem, protože nikdo není tak povýšen nad obecný osud lidského pokolení, aby byl výlučným předmětem péče přírody, která přeje stejně všem, jimž udělila společnou účast na témž tvaru -, zároveň ti zajisté přikazuje znovu a znovu se mít na pozoru, abys nesloužil svým výhodám tak, že bys jiným připravoval nevýhody. Proto soudí, že je třeba zachovávat nejenom smlouvy uzavřené mezi soukromníky, nýbrž i státní zákony, které buď spravedlivě vyhlásil dobrý vladař, anebo obecným souhlasem schválil lid, neomezený ani samovládou, ani lstí v rozdílení životních výhod, to jest látky k rozkoši. Bez úhony těchto zákonů hledět si vlastního prospěchu pokládá se za rozvážné, hledět si obecného prospěchu za vlastenecké. Avšak chtít jinému urvat rozkoš, jen když dosáhneš své, to je vskutku bezpráví.
Naproti tomu sám si odepřít něco, abys to přidal jiným, to je teprve vlastní úkol lidskosti a dobrotivosti. Ostatně takovéto počínání nikdy neodnímá tolik výhod, kolik jich vrací. Neboť jednak získává náhradu vzájemností dobrodiní, jednak samo vědomí dobrého skutku a vzpomínka na lásku a vděčnost těch, kterým dobrodiní prokážeš, přináší více duševní rozkoše, než by obsahovala ona tělesná rozkoš, které ses zřekl.
Konečně - a o tom snadno přesvědčí náboženství duši, která ochotně souhlasí - za krátkou a nepatrnou rozkoš poskytne náhradou bůh radost nesmírnou a nikdy nehynoucí.
A tak bedlivě probravše a uváživše celou věc, Utopijští tímto způsobem soudí, že všechny naše činy a mezi nimi i ctnosti samy směřují nakonec, jakožto k svému cíli, k rozkoši a ke štěstí.
Rozkoší nazývají každý tělesný nebo duševní pohyb nebo stav, ve kterém je radostno setrvávat za vedení přírody. Vůdčí úlohu přírody nepřidávají do výměru bezdůvodně. Neboť jako nejenom smysly, nýbrž i správný rozum vyhledává vše, co je přirozeně příjemné, k čemu se nesměřuje bezprávím, pro co se neztrácí nic jiného ještě příjemnějšího a po čem nenásleduje trud, tak zase o všech sladkostech, které si proti přirozenosti vymýšlejí lidé zhola nicotným souhlasem, jako by na nich bylo, aby směli zaměňovat právě tak věci jako i jejich názvy, o tom o všem prohlašují, že to nejenom nijak nepřispívá ke štěstí, nýbrž dokonce i neobyčejně škodí, a to zvláště tím, že takové mylné představy u těch, u nichž se usadily, předem veskrze zabírají celého ducha nesprávným ponětím o rozkoši a nedovolují, aby tu bylo kousek místa pro potěšení pravá a neporušená.
Je totiž přemnoho toho, co sice v své přirozené povaze nemá vůbec nijakého půvabu, ba většinou naopak velmi mnoho trpkosti, co je však zvráceným lákadlem neušlechtilých vášní nejenom pokládáno za vrcholné rozkoše, nýbrž i počítáno k předním důvodům proč žít.
Mezi stoupence takové nepravé rozkoše řadí Utopijští i ty, které jsem již dříve připomněl, kteří si totiž sami sobě připadají tím lepšími, čím lepší mají kabát. Ale takoví lidé se dopouštějí v jediné věci hned dvou omylů. Neboť chybují i tím, že svůj kabát pokládají za lepší, i tím, že také sebe samy. Vždyť hledíme-li k praktické hodnotě šatu, pročpak by mělo mít sukno s jemnějším vlasem přednost před hrubším? Ale oni lidé, jako by vynikali přirozenou, nikoli smyšlenou kvalitou, čepýří své hřebínky a věří, že i jim proto nemálo přibývá na ceně; proto jakoby plným právem vymáhají pro uhlazenější kabát poctu, v jakou by se neodvážili doufat, kdyby byli oděni chatrněji, a durdí se, přejde-li je někdo bez povšimnutí.
A což sklízet prázdné a zhola neprospěšné pocty, není-li i to příznakem téže nevědomosti? Vždyť jakoupak to přináší přirozenou a opravdovou rozkoš, obnažuje-li druhý před tebou hlavu nebo pokleká na kolena? Vyléčí to snad bolest v tvých kolenou? Nebo uleví to třeštění tvé hlavy? V této vymyšlené představě nepravé rozkoše si libují a lichotí si, že se jim podařilo narodit se z takových předků, jejichž dlouhá řada byla pokládána za bohaté statkáře - šlechta totiž nyní není nic jiného -, a sami sobě nepřipadají ani o chlup méně urozenými, i když jim z těch statků předkové nic nezanechali, anebo když sami dědictví promrhali.
K nim počítají také ty, kteří mají zálibu v drahých kamenech a kaméncích, jak jsem již připomněl, a kteří si připadají, jako by se nějak stali bohy, získají-li někdy nějaký znamenitý kámen, obzvláště je-li toho druhu, který je v příslušném čase u příslušných lidí nejvíce ceněn - nejsou totiž u všech lidí a v každé době oceňovány tytéž druhy. A kupují jen kameny holé, nezapuštěné do zlata, a to ještě jen tehdy, složí-li prodávající přísahu i záruku, že je kámen pravý - tak jsou starostlivi, aby jejich zrak neošálil padělaný místo pravého. Budeš-li se ty naň dívat, proč bys měl méně potěšení z kamene umělého, který tvé oko od pravého nerozezná? Ostatně mají mít, věru, pro tebe oba dva stejnou hodnotu, právě tak jako pro slepce!
A dále. Cožpak ti, kteří hlídají nadbytečné bohatství tak, že nemají potěšení z užitku své hromádky, nýbrž z pouhého pohledu na ni, pociťují rozkoš opravdovou, či spíše se dávají jenom šálit rozkoší klamnou? Anebo zase ti, kteří z opačné zrůdnosti ukrývají zlato, kterého nikdy neužijí, ba snad ani již nikdy neuvidí, a kteří ve strachu, aby o ně nepřišli, již o ně přicházejí? Vždyť je to snad něco jiného než ztráta, odnímat něco z užívání svého i bezmála z užívání celého lidstva a vracet to zemi? A přece takový člověk, jako by již ukrytím pokladu nabyl duševního klidu, radostí křepčí. Kdyby mu ho však někdo ukradl a on za deset let zemřel, aniž se o krádeži dozvěděl, co na tom záleželo, zda byl poklad ukraden či uschován v onom desítiletí, o které přežil krádež peněz? Zajisté v obou případech se mu vrátilo stejně málo užitku.
K takovým, tak pošetilým radostem řadí Utopijští také hráče v kostky, o jejichž bláznovství vědí jen z doslechu, nikoli z vlastní zkušenosti, mimo to také lovce zvěře a ptáčníky. Neboť jaká je v tom rozkoš, říkají, vrhat kostky na hrací desku, když jsi to učinil již tolikrát, že i kdyby v tom byla nějaká rozkoš, mohlo by příliš častým opakováním vzniknout znechucení?
Anebo jaký může být půvab a ne spíše omrzelost, poslouchat, jak štěkají a vyjí psi? Anebo je v tom nějaký zvýšený pocit rozkoše, honí-li pes zajíce, než když pes psa? Vždyť je-li to běh, co tě baví, jde o totéž v obou případech; běží se tam i zde. Pakli tě však zaujala naděje na krev a dychtivě čekáš, jak bude před tvýma očima oběť rozsápána, mělo by to spíše vzbudit útrpný soucit, dívat se na to, jak je zajíček roztrhán od psa, slabý od silnějšího, utíkavec a bázlivec od divocha, konečně nevinný tvor od krutého!
A tak Utopijští všechno takovéto lovení zvěře, jakožto věc nehodnou svobodných občanů, vyhradili řezníkům, a řezničinu u nich vykonávají, jak jsme již svrchu řekli, jenom otroci. Pokládají totiž lov za nejnižší součást řezničiny; ostatní její části jsou užitečnější i počestnější, protože mnohem více ochraňují zvířata a zabíjejí je toliko z nutnosti, kdežto lovec vyhledává jenom rozkoš ze zabíjení a rozsápávání ubohého zvířátka. A o takovéto choutce, dívat se na smrt, i když jde jenom o zvěř, soudí, že buď pramení z citu ukrutného srdce, anebo že vytrvalé opakování tak divoké rozkoše nakonec vyústí v ukrutnost povahy.
Tedy o těchto a všech takových zálibách - je jich totiž nesmírně mnoho -, ačkoli je lidé obecně pokládají za rozkoše, soudí Utopijští naopak, že s pravou rozkoší nemají co činit, ježto od přirozenosti v nich není nic půvabného. Pro to ještě, že obecně takové záliby příjemně vzrušují smysly - a v tom se shledává činnost rozkoše -, nijak nejsou ochotni ustoupit od svého přesvědčení. Pravou příčinou totiž není přirozená povaha věci samé, nýbrž zvrácený lidský návyk, a jeho pochybenou zásluhou se stává, že si lidé oblibují věci trpké místo sladkých, právě tak jako těhotné ženy pokládají svou pokaženou chutí smůlu a lůj za sladší než med. A přece ničí úsudek, ať již zkažený chorobou nebo zlozvykem, nemůže změnit přirozenou podstatu věcí. A platí-li to o všem jiném, platí to i o rozkoši.
Mezi těmi rozkošemi, které uznávají za pravé, rozlišují rozmanité druhy: jedny přičítají duši, druhé tělu.
Duši přiznávají rozum a ono sladké potěšení, které se rodí z pozorování přírody. K tomu přidávají půvabnost vzpomínky na život dobře prožitý a nepochybnou naději v budoucí dobro.
Tělesnou rozkoš dělí ve dva druhy.
První z nich je ta, která naplňuje smysly zřetelnou příjemností. To se děje jednak obnovováním těch látek, které strávil žár nám vrozený - taková rozkoš je působena jídlem a pitím -, jednak tím, že z těla odcházejí látky, kterými překypuje - rozkoš tohoto druhu vzniká, jestliže se očišťují útroby od kalu, jestliže se plodí děti nebo jestliže se svrbění některé části těla zmírňuje třením nebo drbáním. Někdy však vzniká rozkoš, aniž se našim údům vrací to, čeho postrádají, nebo odnímá to, co jim v nadbytku překáží, nýbrž rozkoš, která přece naše smysly jakousi skrytou silou, ale přitom význačným hnutím šimrá, jim lichotí a na sebe upozorňuje. Taková rozkoš vzniká z hudby.
Druhý druh tělesné rozkoše spočívá podle jejich názoru v klidném a vyrovnaném stavu tělesném. Míní tím zajisté pocit zdraví u každého jednotlivce, nerušeného žádným zlem. Takovýto pocit zdraví, neohrožuje-li jej nijaká bolest, je sám o sobě příjemný, i když není uváděn do pohybu žádnou rozkoší přibranou z vnějšku. Třebaže je totiž méně nápadný a méně znatelný nežli ona vzdutá chtivost jídla a pití, nicméně jej přece prohlašují mnozí za největší rozkoš. Té přiznávají téměř všichni Utopijští velikost i povahu takřka základu všech ostatních, protože ona jediná vytváří mírnou a žádoucí životní pohodu, a kdyby byla odklizena, nebylo by tu vůbec nikde místa pro žádnou rozkoš jinou. Být však jenom bez bolesti, aniž je přítomen pocit zdraví, to nazývají strnulostí, nikoli rozkoší.
Již dávno bylo u nich zavrženo učení těch, kteří stálý a klidný pocit zdraví - i tato otázka byla tam totiž důkladně rozbírána - odmítali uznávat za rozkoš proto, že prý jeho přítomnost může být vyciťována jenom z nějakého vnějšího popudu. Ale naproti tomu se nyní téměř všichni shodují v tom, že v pocitu zdraví je rozkoš prvého řádu. Vždyť, odůvodňují, je-li v nemoci bolest, která je právě tak nesmiřitelnou nepřítelkyní rozkoše, jako je nemoc protichůdkyní zdraví, proč by zase naopak neměla být v klidu zdraví rozkoš? Soudí, že přitom vůbec nezáleží na tom, zda nemoc je bolest, či zda bolest je obsažena v nemoci - ať tak či onak, vyřídí se tím pramálo. Ať totiž již pocit zdraví je rozkoš, či jenom nezbytně vytváří rozkoš, jako se žár rodí z ohně, nepochybným výsledkem v obou případech je, že lidem, kteří mají pevný pocit zdraví, nemůže chybět rozkoš. Kromě toho dokládají: když se živíme, co je to jiného než že zdraví, které se začínalo oslabovat, svádí boj s hladem, berouc si za spolubojovníka pokrm? A když se tu ponenáhlu vzmáhá onen postup k obvyklé svěžesti, dává podnět ke vzniku rozkoše, jíž se tolik osvěžujeme. Raduje-li se tedy zdraví při takovém utkání, nebude se snad veselit po dosažení vítězství? Či po skončeném šťastném dosažení původní síly, o které mu v celém tom utkání výhradně šlo, hned ustrne a nebude se hlásit k svým dobrům a je přijímat s otevřenou náručí? Co se pak týče onoho tvrzení, že pocit zdraví není znatelný, to pokládají za naprosto nepravdivé. Kterýpak člověk v bdělém stavu necítí, že je zdráv? Leda ten, kdo zdráv není. Nebo kohopak svírá taková strnulost nebo ospalost, aby nepřiznal, že mu je pocit zdraví příjemný a potěšlivý? A co jiného je potěšení nežli jiné jméno rozkoše?
Na předním místě vyhledávají Utopijští rozkoše duševní. Je pokládají totiž za hlavní a první ze všech. Největší jejich část, jak soudí, pochází od vykonávání ctností a od vlastního vědomí, že žijeme dobře. Z oněch rozkoší, ke kterým dává podnět tělo, kladou nejvýše pocit zdraví. Příjemný pocit z jídla a pití, jakož i veškeré potěšení, které má stejné odůvodnění, jsou sice podle jejich soudu žádoucí, ale jen kvůli zdraví. Nejsou totiž příjemné samy o sobě, nýbrž jenom pokud vzdorují tajně se plížící nemoci. Proto jako má moudrý člověk raději prosbami odvracet nemoci než si přát léku, a spíše zahánět bolesti než přibírat tišící prostředky, tak bude pro něho lépe také nepotřebovat tohoto druhu rozkoší nežli se jimi utišovat. Pokládá-li se někdo za blaženého pro takovéto rozkoše, musí nezbytně přiznat, že bude teprve tehdy nejšťastnější, dostane-li se mu takového života, aby jej mohl strávit v trvalém hladu a jedení, žízni a pití, svrbění a tření i drbání. Kdo by však neviděl, že by to byl život nejen hnusný, ale i ubohý? Tyto rozkoše jsou zajisté ze všech na nejnižším stupni jakožto nejnečistší. Nikdy se totiž nedostavují, aniž jsou doprovázeny protikladnými bolestmi. S rozkoší z jedení je nerozlučně spojen hlad, a to ještě za podmínek nedosti rovných. Bolest je totiž prudší i delší, neboť se rodí ještě před rozkoší a uhasíná teprve zároveň se zmíráním rozkoše. Proto nepřikládají Utopijští takovýmto rozkoším veliké ceny, s výjimkou těch, které si vyžaduje nutnost. Ale i z nich se těší a vděčně uznávají shovívavost matky přírody, která dokonce velmi lichotivou půvabností láká k tomu, co je třeba tak vytrvale činit v zájmu nutnosti. Vždyť jak chmurný by to byl život, kdybychom i tyto chorobné stavy hladu a žízně museli zahánět jedy a trpkými léky tak jako ostatní neduhy, které nás navštěvují vzácněji!
Zato rádi si váží krásy, síly a čilosti jakožto vlastních a příjemných darů přírody. Ba i ty rozkoše, které k nám pronikají ušima, očima a nozdrami, a jež příroda udělila člověku jako vlastní a obzvláštní přednosti - žádný jiný totiž druh živočichů ani nevzhlíží na řád a krásu světa, ani nevnímá půvab vůní, leda k rozpoznání potravy, ani nerozeznává harmonických a disharmonických intervalů zvukových -, i tyto rozkoše, opakuji, vyhledávají jakožto příjemné koření života.
Při všech si však ukládají to omezení, aby menší rozkoš nebránila větší a aby se nikdy z rozkoše nerodila bolest, což podle jejich názoru nezbytně nastává, jde-li o rozkoš nepočestnou.
Naproti tomu zcela odmítají opovrhovat půvabem krásy, neudržovat tělesnou sílu, měnit čilost v lenivost, vyčerpávat tělo posty, dopouštět se křivdy na zdraví a zamítat ostatní lichotivé dary přírody - výjimku připouštějí jenom, nedbá-li někdo těchto svých výhod tehdy, když se horlivěji stará o výhody jiných nebo celého státu a může za tu námahu odplatou očekávat větší rozkoš od boha -, dále pak k ničímu prospěchu se umrtvovat pro prázdný stín ctnosti, anebo aby mohl méně obtížně snášet pohromy, které se popřípadě vůbec nedostaví. Toto vše pokládají za nejvyšší zpozdilost a za známku ducha jak k sobě samému ukrutného, tak vysoce nevděčného k přírodě, jejíchž všech dobrodiní se takový člověk vzdává, jako by jí nechtěl být za nic povinován.
Takový je jejich názor o ctnosti a o rozkoši. Nad něj nelze prý, podle jejich mínění, vypátrat lidským rozumem názor pravdivější, ledaže by člověku vnuklo něco posvátnějšího náboženství seslané z nebes. Zda v tom soudí správně či nikoli, nemůžeme rozbírat pro krátkost času, a také toho není třeba, protože jsme na sebe vzali úkol jen popsat jejich zřízení, nikoli ho hájit.
Ale ať je to s jejich zásadami jakkoli, o tom jsem zajisté pevně přesvědčen, že nikde není ani národa znamenitějšího, ani státu šťastnějšího.
Tělesně jsou Utopijští čilí a svěží a mají více sil, než by napovídala jejich postava, byť nikoli neurostlá. Ačkoli nemají půdu všude úrodnou ani povětří příliš zdravé, obrňují se proti povětrnosti umírněnou stravou a o půdu pečují svou přičinlivostí tou měrou, že nikde na světě není hojnější výtěžek plodin i živočišstva, ani nemají nikde lidé těla životnější a podrobená menšímu počtu chorob.
A tak tam můžeš spatřit, jak jsou nejenom bedlivě obstarány práce, které obecně dělají rolníci, aby svou dovedností a pílí přispěli půdě od přírody poněkud skoupé, nýbrž i jak rukama lidu je tuhle dokořán vykácen les, onde zase nově vysázen. V té věci se u nich přihlíželo nikoli k hojnosti, nýbrž i k dopravním zřetelům, aby bylo dříví co možná blízko u moře, nebo u řek, nebo u samých měst; neboť s menší námahou přivážejí po souši do větší vzdálenosti plodiny, než by tak činili s dřívím.
Lidé jsou vlídní, vtipní, přičinliví; rádi mají volno, dostatečně snášejí tělesné námahy, je-li jich třeba, ale jinak nijak jich nevyhledávají; v duchovědném studiu neznají únavy. Když se od nás něco dozvěděli o řeckém krásném i naukovém písemnictví - z latinského nebylo kromě dějepisných a básnických prací nic, co by snad větší měrou schvalovali -, vymohli si s neobyčejným zájmem, aby se s ním směli v našem překladu seznámit. Začali jsme jim předčítat, zprvu spíše jen proto, aby se nezdálo, že odmítáme takovou námahu, než že bychom byli doufali v nějaký užitek z toho. Jakmile jsme však maličko pokročili, způsobila jejich přičinlivost, že jsme hned v duchu předem ocenili, že naše snaha nebude vynaložena nadarmo. Začali totiž s takovou lehkostí napodobovat tvar písmen, tak pohotově vyslovovat celá slova, tak rychle si je osvojovat pamětí a tak věrně je překládat, že nám to připadalo jako zázrak. Ovšem většinou tu šlo o vzdělance nejvybranějšího nadání a zralého věku, kteří byli nejen sami od sebe rozníceni touhou po tomto učení, nýbrž nadto jim ten úkol byl přímo přikázán usnesením senátu. A tak si za necelá tři léta osvojili plnou znalost řeckého slovníku a mohli číst dobré autory zcela hladce, ledaže se zaráželi nad místy již v textu porušenými.
Do řečtiny pronikli, jak se dohaduji, také proto zvlášť snadno, že jim je značně příbuzná. Vyslovuji totiž domněnku, že národ Utopijských vzal svůj původ od Řeků, protože jejich řeč, jinak takřka perská, uchovává některé stopy řečtiny ve jménech měst a v názvech úřadů.
Při své čtvrté cestě do Utopie naložil jsem na loď místo zboží pořádný náklad knih, protože jsem byl pevně rozhodnut, že se odtamtud nevrátím spíše nikdy než brzo. A tak ode mne mají Utopijští skoro všechna díla Platónova, četná Aristotelova, rovněž Theofrastovo dílo O rostlinách, pohříchu na četných místech porušené - když jsme se totiž plavili, padla kniha, poněkud méně dbale uložená, do rukou ocasaté opici a ta z ní v bujnosti a hravosti tu a tam vyrvala a roztrhala několik listů. Z mluvnických spisovatelů je u nich zastoupen jenom Laskaris. Theodora jsem totiž s sebou nepřivezl, ani žádný slovník kromě Hésychiova a Dioskoridova. Knížky Plutarchovy mají ve veliké oblibě a také Lúkianos je zaujal svou vtipností a uhlazeností. Z básníků mají Aristofana, Homéra a Eurípida; dále Sofoklea, tištěného drobnými typy Aldovými; z dějepisců Thúkýdida a Hérodota, též Héródiana.
Ba i z lékařství přivezl s sebou můj druh Tricius Apinatus některá drobná dílka Hippokratova a Galénovu Mikrotechné. Těchto knih si Utopijští velice váží. Ačkoli totiž potřebují lékařství snad ze všech národů nejméně, přece se nikde netěší tato věda větší úctě, snad právě proto, že její poznávání počítají k nejkrásnějším a nej­užitečnějším oborům filozofickým. A když se za vedení této filozofie ponořují do tajemství přírody, zdá se jim, že odtud nejenom vyciťují podivuhodnou rozkoš, ale vcházejí v nejvyšší přízeň u samého jejího původce a tvůrce. Jej si představují na způsob ostatních tvůrců a soudí o něm, že stroj tohoto světa vystavil na odiv člověku, jehož jediného učinil způsobilým chápat věc tak složitou, a že proto tím více miluje zvídavého a pečlivého pozorovatele a obdivovatele svého díla, nežli toho, kdo jde kolem tak mohutné a tolik podivuhodné podívané nevšímavě, v hloupé strnulosti a bez nejmenšího pohnutí, jako živočich neobdařený rozumem.
A tak mysl Utopijských, vycvičená písemnictvím, dovede se podivuhodně uplatnit při vynálezech v jednotlivých oborech dovedností, vynálezech, jejichž poslání je přinést něco užitečného ke zpříjemnění života. Ale za dvojí vynález, totiž knihtisk a výrobu papíru, vděčí nám. Přesněji vzato nikoli jenom nám, nýbrž ze značné části i sobě. Neboť když jsme jim ukazovali papírové knihy potištěné literkami Aldovými a když jsme jim něco spíše jen vyprávěli, než vysvětlovali o výrobě papíru a o tiskárenství - nikdo z nás se totiž dokonale nevyznal ani v tom, ani v onom -, oni se ihned velmi bystře věci dovtípili, a kdežto předtím psali jenom na kožích, korách a papyru, ihned se pokusili o výrobu papíru i o tisk. Z počátku se jim to valně nedařilo, ale častěji opakovanými pokusy za krátkou dobu ovládli obojí. Výsledek je ten, že kdyby měli dost rukopisů řeckých autorů, nemohl by u nich být nedostatek tištěných vydání. Pohříchu dosud nemají z autorů nic více, než jsem svrchu připomněl; ale to, co mají, rozšířili již v mnoha tisících výtiscích vlastního knihtisku. Přijde-li tam někdo za pozorováním a svědčí-li v jeho prospěch nějaký dar význačného nadání anebo znalost mnoha zemí, získaná dlouhým cestováním - z tohoto druhého důvodu jim bylo milé i naše přistání -, přijmou takového návštěvníka s velkou příchylností; rádi totiž slyší, co se kde na světě děje. Ale z obchodních důvodů se k jejich ostrovu nepřistává tuze často. Co by sem také obchodníci dováželi, leda buď železo, nebo zlato a stříbro, které by každý raději chtěl od nich odvážet? Pokud pak jde o vývozní zboží, dávají Utopij­ští přednost tomu, aby je vyváželi sami, než aby si k nim pro ně cizinci jezdili, činí tak proto, aby jednak získávali lepších zkušeností o kdekterém cizím národě, jednak aby neupadali ve své námořnické dovednosti a znalosti."