Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Předmluva

Thomas More vzkazuje Petru Aegidiovi pěkné pozdravení.
Skoro se stydím, drahý Petře Aegidie, že téměř po roce Ti posílám rukopis této knížky o utopijském státě, který jsi nepochybně očekával do šesti neděl. Vždyť jsi věděl, že mi byla při tomto díle ušetřena námaha látkové invence a že jsem nijak nemusil přemýšlet ani o jeho uspořádání, maje za úkol jenom opakovat to, co jsem zároveň s Tebou slyšel vypravovat u Rafaela. Proto také, ani pokud jde o formu, nemohla mi vzniknout námaha, protože již výrazové prostředky jeho řeči nemohly být zvlášť vybrané - jednak totiž šlo o projev nenadálý a nepřipravený, jednak jeho původce není, jak je Ti známo, stejně hluboce vzdělán v latině, jako je v řečtině. A tak čím více se má řeč přiblíží k jeho nehledané prostotě, tím bližší bude pravdě, a tentokrát jenom o tu mám a musím pečovat.
Přiznávám, milý Petře: tím, že jsem vše to našel již připraveno, byl mi uspořen tak veliký kus práce, že na mne nezbyla námaha téměř žádná; jinak vymýšlení celé věci, stejně jako její uspořádání, bylo by i od člověka, který by neměl nadání docela chatrné a nebyl úplně neučený, vyžadovalo značně času a práce. Kdyby se po mně žádalo, abych o sdělené látce psal nejenom pravdivě, nýbrž i výmluvně, to bych nebyl býval dokázal ani vynaložením jakkoli dlouhého času nebo jakkoli veliké námahy.
Když mi však byly v tomto případě uspořeny starosti, kterým by bylo bývalo třeba věnovat tolik úsilí, a zbylo na mne jenom to, abych prostě vypsal, co jsem slyšel, nevyžadovala si věc nijakého zaneprázdnění. Ale k tomu, abych toto nijaké zaneprázdnění uskutečnil, zůstavovala mi jinaká zaneprázdnění téměř ještě méně než vůbec nějakou volnou chvíli. Zatímco se vytrvale účastním veřejných záležitostí, dílem jako řečník, dílem jako posluchač, zatímco jedny spory přivádím ke konci jako smírce, druhé rozhoduji jako soudce, zatímco venku věnuji téměř celý den lidem cizím, zbytek domácím, pro mne samého, to jest pro literární práci, nevybývá nic. A když se vrátím domů, musím rozprávět s manželkou, žvatlat s dětmi, hovořit se služebníky - to vše počítám mezi zaneprázdnění, protože vše to je nezbytné; opravdu je to nezbytné, nechceš-li být cizincem v svém domě, a všemožně se musíš snažit o to, aby ses těm, které učinil průvodci tvého života přírodní zákon nebo náhoda nebo tvá volba, osvědčil bytostí co nejpříjemnější, po případě abys je přílišnou vlídností nekazil nebo shovívavostí si nenadělal ze služebníků pány.
Uprostřed toho, co jsem pověděl, míjí den, měsíc, rok: kdy tedy mám psát? A to jsem se ještě vůbec nezmínil o spánku ani o jídle, které mnohým lidem odnímá neméně času než spánek sám, zabírající pro sebe bezmála polovici života. Vskutku pro sebe získávám jenom tolik času, kolik ho ukrádám spánku a jídlu. A poněvadž ho je poskrovnu, jen zvolna, poněvadž však přece je nějaký, konečně jsem dopsal a mohu Ti, milý Petře, poslat Utopii, abys ji přečetl, a jestliže mi něco uniklo, abys mi připomněl. Ačkoli totiž po této stránce nemám k sobě úplnou nedůvěru (kéž bych do té míry něco znamenal nadáním a vědomostmi, jako mě posud nijak neopouští paměť!), ale přece nespoléhám na sebe tou měrou, abych myslil, že mi nemohlo nic z paměti vypadnout. Vždyť i můj chlapec Jan Kliment, který, jak víš, byl spolu s námi - dbám totiž o to, aby nikdy nechyběl při rozmluvě, z níž by mohl být nějaký užitek, poněvadž od tohoto osení, kterým počal v latinské i řecké vzdělanosti rašit, slibuji si jednou znamenitou úrodu -, uvedl mě do nemalých rozpaků: kdežto totiž, pokud si vzpomínám, vypravoval Hythlodaios, že ten amaurotský most, který vede přes řeku Anydrus, má do délky pět set kroků, můj Jan tvrdí, že se musí dvě stě kroků slevit a že tam ta řeka není širší než tři sta kroků. Prosím Tě, aby ses na tuto podrobnost rozpomněl. Jsi-li totiž téhož názoru jako Jan, i já přisvědčím a doznám, že jsem se omýlil; pak-li se nebudeš moci rozpomenout, nechám platit, jak jsem napsal, to, co si podle svého zdání sám pamatuji. Neboť jako se co nejvíce vynasnažím, aby v knize nebylo nic nepravdivého, tak v případě pochybnosti spíše budu opakovat lež, než bych sám lhal, protože raději volím být věrný než moudrý.
Bylo by ovšem snadné vyléčit tuto nemoc, jestliže by ses na to vyptal Rafaela samého, buď osobně nebo listem. A bude to tuším nutné i pro jinou tísnivou potíž, která mě postihla - nevím, zda více mou vinou či Tvou či Rafaela samého.
Nepřipadlo totiž na mysl ani nám, abychom se tázali, ani jemu, aby pověděl, v které končině onoho Nového světa Utopie leží. A věru nevím, co bych za to ze svého skrovného jmění dal, aby to nebylo bývalo opominuto.
Vždyť jednak se skoro stydím za to, že nevím, v kterém moři je ostrov, o kterém toho tolik vykládám, jednak jsou u nás jeden nebo dva lidé, ale nejvíce jeden, muž zbožný a povoláním bohoslovec, který plane podivuhodnou touhou navštívit Utopii, ne snad z liché a zvědavé choutky po zhlédnutí něčeho neznámého, nýbrž aby chránil a šířil naše náboženství, které tam šťastně vzniklo. K náležitému uskutečnění toho se rozhodl postarat předem o to, aby tam byl od papeže poslán a dokonce zřízen jako biskup utopijský, a nedal si v tom záměru bránit potíží, že ho to bude stát pěkné prosby, aby takovéhoto církevního úřadu dosáhl. Ba přímo za svaté pokládá takovéto ucházení, které se nezrodilo z touhy po důstojenství nebo po zisku, nýbrž jen z důvodu zbožnosti.
Proto Tě, milý Petře, prosím, aby ses osobně, můžeš-li tak učinit bez nepohodlí, anebo nepřímo dopisem obrátil na Hythlodaia a tak způsobil, aby v tomto mém díle ani nebylo obsaženo nic nepravdivého, ani nechybělo nic pravdivého. A snad by věci prospělo, kdybys mu přímo ukázal rukopis. Neboť ani nikdo jiný na to stejnou měrou nestačí, aby opravil, bylo-li v čem pochybeno, ani on sám to nemůže provést jinak, než přečte-li si, co jsem napsal. Rozhodl-li se jednou sám svěřit výsledky svých námah písemnému zpracování, snad by nechtěl - a najisto bych to nechtěl ani já -, abych svým zveřejněním utopijského státu setřel pel a půvab novosti toho, co on vymyslil.
Ostatně, abych mluvil po pravdě, ani sám u sebe nejsem rozhodnut, zda vůbec knihu vydám. Vždyť chuti lidské jsou tak rozličné, povahy některých tak mrzoutské, mysli tak nevděčné a úsudky tak zvrácené, že se, jak se zdá, mnohem šťastnějšího zacházení dostává těm, kdo v spokojené veselosti hovějí svému geniu, než těm, kdo se sžírají starostmi, aby vydali něco, co by jiným, byť nad tím ohrnovali nos nebo jinak projevovali nevděčnost, mohlo být buď k užitku nebo k potěšení. Velmi četní neznají literaturu, mnozí jí opovrhují. Nevzdělanec odvrhuje jako nesrozumitelné vše, co není docela nevzdělané. Mudrlanti se odvracejí jako od triviálního ode všeho, co se nehemží zastaralými výrazy. Některým se líbí jen výtvory starověké, většině toliko výtvory vlastní. Jeden je tak chmurný, že nepřipouští žertů, druhý tak nevtipný, že nesnáší vtipů. Někteří jsou tak ploskonosí, že se každého delšího čenichu bojí jako vzteklý pes vody. Jiní jsou tak vrtkaví, že něco jiného schvalují, když sedí, a něco jiného, když stojí. Ti sedí v krčmách a mezi doušky z pohárů pronášejí úsudky o spisovatelských talentech a nesmírně autoritativně odsuzují, jak se jim právě zlíbí, škubajíce každého za jeho spisy jako za srst, sami zatím jsouce zcela bezpečni, a jak se říká, "mimo dostřel", protože jsou tak hladcí a ze všech stran vyholení, že nemají ani chlup řádného muže, za nějž by mohli být chyceni. Krom toho jsou někteří tak nevděční, že ač se neobyčejně baví spisem, tím více mají v nelásce spisovatele, velmi se podobajíce nevychovaným hostům, kteří se dají skvěle vyčastovat královskou hostinou a nakonec odcházejí domů s plnými břichy, ale beze slova díků svým hostitelům. Nuže potom lidem tak rozmlsaným, tak rozmanitých choutek, a nadto mysli tak málo pamětlivé a vděčné s chutí chtěj vystrojit na svůj náklad pohoštění!
Ale přece, milý Petře, zařiď laskavě u Hythlodaia, oč jsem Tě svrchu žádal. Později bude vždy ještě možné poradit se o tom znovu, ovšem nebude-li mu to proti mysli. Jak vidíš, teprve po skončeném spisování začínám si trochu pozdě uvědomovat, co ještě zbývá. Stran vydání díla se budu řídit radou přátel a především Tvou.
Buď zdráv, nejsladší Petře Aegidie, s předobrou svou chotí a měj mě rád jako dříve, vždyť já Tě mám rád ještě více než dříve.