Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Naše obrození prvá doba; doba Dobrovského

1.

Hnutí evropské, jež přivodilo francouzskou revoluci, a vzniklé vzrušení národní a politické i v národě našem a ostatních národech slovanských mocně se projevilo. My od té doby datujeme své národní znovuzrození. A v této pro nás tak důležité době dospíval Kollár - narozený v osudném roce 1793: hlasatel racionalismu a humanity narodil se v okamžiku, kdy v hlavním městě Evropy ti, kdo prohlásili práva člověka, zakládali nový kult Rozumu... Všecky vlivy a směry znovuzrození přirozeně působily na Kollára a zase Kollár sám pokračoval v těchto směrech. Jestliže německá literatura poskytla mu prostředky, doba znovuzrození vytkla mu cíle a určila mu dráhu. Všecky vlivy Herdera, Friesa aj. německých učitelů nebyly by způsobily Kollárovu ideu, nebýt toho mocného a životního snažení národního, nebýt toho usilování o duchovní samostatnost národů slovanských a jejich jazyka; všecka německá filosofie nebyla by vytkla ty veliké a vznešené cíle, jimž Kollár síly své zasvětil - prostředek sebe lepší a účinnější ladem leží tomu, kdo cíle nemá a pohnutek vedoucích...
Ujasněme si jen potřeby a snahy té doby. Nové hnutí české mělo dvojí úkol: První: navázat vším životem na minulost, v níž národ samostatně a svobodně se vyvíjel, a určit cesty pro vývoj budoucnosti. Druhý: uvědomit si přítomnost, poznat stav zaviněný národním a politickým poklesnutím a probrat se z tohoto poklesnutí k novému, plnějšímu životu. Při tom srovnávám s přítomností, srovnávání s tím, co a jak postupují národové jiní, bylo bezděčným měřítkem.
Buditelé národa musili poznávat, co ze skutečného stavu národa má se podržet, čeho máme se zbavit, co ještě přejmout - nastala doba studií, studií minulosti a přítomnosti; podle přesnosti a správnosti těchto studií fantasie a rozum určovaly ideály budoucnosti.
In concreto byl úkol: utvořit a rozšířit samostatnou a samobytnou kulturu českou a tudíž i vzdělat vlastní jazyk všestrannou prací literární. To byla stránka úkolu positivní. Po stránce negativní to značilo, čelit převaze kultury a jazyka německého a vlivům německým vůbec. S Němci odedávna sousedícími bylo nám zápolit a konkurovat, proti síle jejich se udržet; vlivy maďarské do té doby ohrožovaly nás méně, ale přece již bylo jim odporovat. Sousedství slovanských národů - Poláků, Rusů, Jihoslovanů - pociťovali jsme posud nepatrně. Úkol, jejž buditelé naši postavili si před sto lety, máme my, jejich potomkové po stu letech a budou ho mít i potomkové naši, - je to starý náš úkol národní a kulturní.
Povážíme-li, jaký byl náš úpadek na konci minulého věku, kdežto mezitím národové ostatní a zejména také Němci tak úspěšně pokračovali, lze určit, jakými cestami jsme se ve svém boji s německou kulturou brát musili a brali.
Lid venkovský zachoval si svůj jazyk, ale nezachovala si ho inteligence, učivší se ve školách latinsky, teprve později, v XVIII. století německy. Habsburkové, uvázavše se v panování nad námi, prováděli a provedli protireformaci tak pronikavou, že všecko české snažení a pokračování literární a osvětné na dlouho bylo nemožné. O duchovních potlačovatelích sám Tomek vyznává: "Jezovité uložili ducha národa českého v staletý hrob." Proto se říká, že lid, že sedlák zachoval národnost. Je to do jisté míry pravda. Avšak ani jiní stavové neztratili vědomí českého naprosto a našim buditelům připadl úkol, sebrat všecky české síly, u probuzovat je k čilejšímu životu, k životu, jenž vyrovnat se měl životu, jejž podávala kultura německá.
Všecky tyto snahy buditelské, všecko to nadšené úsilí o samostatnou a samobytnou kulturu přirozeně musilo býti záleženo na nějakém jednotném názoru na svět a na život. Nemá-li život lidí myslících být řetězem jednotlivých episod - a takového života člověk jen poněkud myslivější a opravdovější prostě nesnese, - musí všecka práce myšlenková, i praktická, založena být na jistém a pevném základě filosofickém. Buď si základ ten jakýkoli, ale každý, kdo skutečně myslí, jej má, mít jej musí.
I naši buditelé potřebovali takového základu a našli jej ve filosofii německé. Podivný osud: německá filosofie dát musila filosofický základ pro národní snažení protiněmecké; pro svou kulturu českou naši buditelé použít musili filosofie německé a použili filosofie jen německé, neboť myšlenky francouzské a anglické přicházely k nám německým prostředkováním.
Toť dějinný význam německého osvícenství, jež sloužilo našim buditelům na konci minulého století - Dobrovskému, Puchmajerovi aj., toť výklad faktu, že Kollár přejal filosofii Herderovu a Friesovu. Filosofie humanitní a osvícenská přirozeně svědčila našemu úsilí po vývoji, pokroku a vzdělání. To se strany německé filosofie a vědy byla jen historická odplata za půjčku. České hnutí reformní zúrodnilo i německou půdu pro nové idee, čeští vystěhovalci, nejlepší to charakterové potlačovaného národa, v tisících a tisících šlechtili krev i ducha německého, - splácela německá filosofie svůj dluh českému národu a pomáhala buditelům překlenout staletou duchovní smrt. Osvícenství minulého věku, osvícenství německé, anglické i francouzské bylo jen pokračováním v duchu hlavních ideí české reformace.
Po Kollárovi a s ním i ostatní čelní pracovníci národní a myslitelé čeští pořád ještě z německé filosofie čerpali své základy pojmové. Palacký byl závislý na Kantovi, Havlíček na Bolzanovi, Smetana a jiní na Heglovi a pozdější utíkali se k Herbartovi.
Vedle filosofie a vědy, jak vykládám, po výtce německé, s samého počátku národní kultura budovala se dějinami. Naši buditelé musili poznávat minulost vlastního národa, šlo o to, poznat a určit místo českého národa ve vývoji člověčenstva.
A opět právě pro toto nejnutnější studium bylo třeba filosofického podkladu a ten, nejurčitěji Kollár formuloval, přejav Herderovu filosofii dějin. Než Palacký nám dal dějiny české, měli jsme filosofii dějin světových a přirozeně zase vzali jsme ji u Němců. Právě tak před českými dějinami Palackého Šafařík vypracoval nám starožitnosti slovanské - od člověčenstva a humanity postupovalo národní vědomí k slovanství a naposledy k češství, jak ukazuje postup od Kollára přes Šafaříka k Palackému.
Obdobný byl vývoj jazyka. Postavení do plnosti moderního života naši buditelé nutně musili jazyk netoliko očisťovat, ale i rozhojňovat. Čerpali tudíž především ze staré češtiny. Další zdroj byly příbuzné jazyky slovanské a konečně jazyk živý a dialekty, zejména slovenština.
Nebylo snadné upravit jazyk staletí nerozvíjeny pro moderní svět myšlenkový; proto dlouho užívalo se pro vědeckou práci němčiny - němčina němčinou se zatlačovala. Ještě Kollár napsal svůj hlavní spis německy - o Dobrovském rozumí se to samo sebou -, německy napsal Šafařík i svou slovanskou literaturu, Palacký vydal své dějiny napřed německy.
V usilování o jazyk svůj stali jsme se národem "filologickým" a Jungmannův Slovník proto měl tak veliký význam národní.
Avšak jazyk nevyvíjel se pouze učenými studiemi jazykovými, mluvnickými a lexikálními, nýbrž musik především sloužit básnické tvorbě a krásné literatuře, podstatné to části každé literatury národní. I v tom oboru byl vývoj líčenými poměry předurčen.
Básníci naši napodobili napřed vzory cizí a ovšem zase hlavně německé; v překladě "Ztraceného ráje" Miltonova Jungmann nakupil všecky poklady nového jazyka spisovného. Ku překladům záhy přistoupily sbírky národních písní a jejich napodobování: ke vzorům západním přidány vzory slovanské a opět poesie lidové. Hanka vydával písně srbské, Kollár, Šafařík, Čelakovský aj. sbírali písně domácí, Čelakovský napodobil písně ruské. Přede všemi a nade všemi však vynikl Kollár svou " Slávy Dcerou"; není nahodilé, že Slovák první v básních vyslovil všecky tužby národního úsilí, - na Slovensku jazykové vědomí udrželo se ryzejší.
Naši básníci v té době všichni zároveň jsou činní vědecky a naopak zase spisovatelé odborní nějakou měrou účastnili se prací z oboru literatury krásné: Puchmajer, Hanka, Marek, Čelakovský, Kollár, Šafařík, - i Palacký s počátku básní a zabývá se aesthetikou. Rozdělení práce nastalo teprve později, vědecká a básnická činnost určitěji se urůzňují.
Konečně v poslední řadě národní náš program rozšířil se programem politickým. Hnutí a boje o svobodu na sklonku minulého století způsobily naše obrozeni národní a jazykové, na tomto základě a hnutím roku 1848 uvědomili jsme si i svá práva i své poslání politické.
Naznačení dalšího vývoje však už nepotřebujeme, neboť běží jen o to, v celkovém vývoji naší národní věci pochopit Kollára a jeho slovanskou ideu. Bude nám teď možno, poznat a ocenit domácí, slovanské a české vlivy působící v Kollára a po Kollárovi.

2.

Probuzení naše, způsobené hnutím osvětným a svobodnickým, není hned uvědoměle národním. Národnost a jazyk v tehdejší době vůbec a obzvláště v Čechách za hlavní a osnovné pojmy kulturní pokládat se ani nemohly. Po duševních i hmotných svízelích a útrapách protireformace a po převratu společenském, který tím se prováděl, přirozeně otázka náboženského a filosofického přesvědčení stály v popředí. Proto, jak nejlépe vidíme na Dobrovském, svobody, poskytované Josefem II., sílené smýšlením celé Evropy, měly tak veliký význam a tak velikou cenu. Právě že historie česká odkazovala k veliké době reformační, náboženská svoboda právě Čechům byla tak vítána. Svoboda přesvědčení náboženského - ovšem ještě nedokonalá - vzápětí měla i svoboda národní a jazykovou právě tak, jak v minulosti reformace vzápětí měla zesílení národního vědomí a vývoj jazyka.
Jazyk a národnost pojímaly se jakožto orgán a prostředek osvěty a osvěcování a teprve. pozdějším vývojem udržení a vzdělání jazyka a národnosti stávalo se hlavním a předním cílem tužeb národních a politických.
Proto v Čechách, jako všude v Evropě, hnutí na sklonku minulého století bylo podstatou svou pokrokové, osvětové, svobodomyslné v pravém slova toho smyslu.¹ Josefinism byl v zemích rakouských jeho oficiálním výrazem.
Dobrovský, hlavní náš křisitel, sám byl josefinista, byl dokonce svobodný zednář. Učená Společnost byla střediskem zednářův a vědecké české práce, vlastně v Čechách vědecká práce je ještě buď latinská nebo německá. 'Není ku př. náhodou pro Dobrovského, že prvý jeho vědecký spisek věnován byl zničení pověry, - musil dokázat, že zlomek evangelia sv. Marka, darovaný Karlem IV. metropolitnímu chrámu, není psaný od sv. Marka samého. Kdo Dobrovského literární působení zná jen zdaleka, musí vědět, že celý jeho směr myšlení a vědeckého pracování nesen je nezlomnou, nadšenou a důslednou láskou k svobodě. Odsud jeho posud vzorná vědecká odkrytost a jeho široký a světový rozhled, bez něhož by jeho historické a literární práce daleko nebyly měly toho vlivu, který měly a posud mají. Dobrovskému právě z této filosofické stránky ještě málo se rozumí - alespoň záhy byl příliš silným duchem i pro ty naše buditele, kteří z obvyklých rámců myšlenkových nemohli se vymanit. Jen tou silou svého ducha Dobrovský vštípil život svým literám.
Pro Dobrovského je vůbec charakteristické, že byl svobodomyslný kněz právě tak, jak Kollár byl svobodomyslný duchovní. Mezi buditeli prvotními vůbec jsou mnozí duchovní a to jména prvá a nejlepší, ať uvedeme jen: Dobrovského, Puchmajera, Marka, Dobnera, Durycha, Vogta, Vydru; zejména filosofie pěstuje se téměř výlučně duchovními (Zahradník, Marek, Hyna, Klácel, Smetana). Je to přirozené: tenkráte klerus pořád ještě byl vlastně hlavní, snad i jedinou třídou inteligentní a tudíž i u nás jeho účast v hnuti národním byla velmi značná a blahodárná. Účast ta zjeví se nám tím větší, jestliže si vzpomeneme, že kazatelna byla téměř jedinou školou mateřštiny.²
Toto svobodomyslné hnutí v Čechách přirozeně odkazovalo k reformaci české, k tradicím bratrským a husitským; naši buditelé pokračovali, kde reakce přervala vývoj. Sotva že udělena zbytkům Bratří tolerance, otištěn mezi prvými spisy Komenského "Labyrint světa". Až v takových podrobnostech jeví se podstata tehdejšího hnutí.
I není tudíž nahodilé, že první a největší vůdcové nového literárního hnutí českého vedle svobodomyslného kněze Dobrovského byli potomkové českých Bratří a jejich protestantší následovatelé: Kollár, Šafařík, Palacký. Vůči protireformačnímu katolictví Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, jsou obhájcové svobody myšlení a vznešených tradic české reformace. Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký hlásají Bratrské ideály humanity, Palacký nám odhaluje pravou velikost naší minulosti.

3.

Tak tedy i historicky dovedeme ocenit ideu humanity, ideu lidskosti a všelidskosti, kterou hlásal Kollár. My teď pochopíme, jak právě evangelický duchovní pokračuje na dráze zahájené v Čechách katolickým svobodomyslným knězem, my pochopíme, jak a proč Kollár Čech v sousedním protestantském Německu nalézal na vysoké škole Jenské idee vyrostlé nejdříve ve vlastní otčině, jak v Jeně ven působil Friese a Harms v duchu Českých Bratří a jak konečně přilnul k humanitnímu ideálu Herderovu. Humanita- po stránce ethické, vzdělanost po stránce rozumové staly se Kollárovi národním ideálem.
Ve jménu humanity a osvěty práva národní a jazyková byla zabezpečena a odůvodněna: není přirozeného práva národa nad národem, není přirozeného práva, nedat národu vyvíjet se svým způsobem k ideálům humanity.
Tento ideál humanity v Čechách před Kollárem Dobrovský hlásal, hlásal jej vedle Kollára Šafařík, znal se k němu Palacký. Šafařík ve svých dějinách slovanské řeči a literatury nám ukazuje, jak Slovan od přírody a celou svou podstatou je "pravý světoobčan v nejšlechetnějším slova smysle" a jak proto vždy jen za svou svobodu a práva bojoval ; od svobody mírumilovných Slovanův a od pokroku jejich literatury očekává "uskutečnění idee čistého člověctví".³
Týž ideál lidskosti Palacký káže ve svých Dějinách českého národa a vzývá jej na obranu národa českého vůči Němcům ve svém poslání k frankfurtskému parlamentu 1848, řka: "...při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, než dobré národní."⁴ Ve své souborné studii o krasovědě Palacký "svrchovanou ideu člověctví" hned na počátku své vědecké dráhy snažil se filosoficky prohloubit a zdůvodnit; na zpracování toto idee Herderovy měly vliv.⁵
Odsud osvětný ráz našeho znovuzrození, odsud význam Učené Společnosti, později Musea, Matice a jiných zařízení literárních a vědeckých; odsud naše úsilí o školy, jež Čeští Bratří národu odkazovali, odsud konečně, hledíme-li na Kollára samého, jeho úsilí filosofické, humanitní a osvětové. Dlužno říci, že Kollár svým upřílišeným racionalismem zeslabil své působení, avšak přes to jeho význam tkví v jeho humanitní idei. Jeho následníci mohli se spokojit jeho slovanstvím - ale jemu a jeho slovanské idei za podklad sloužila osvícenská filosofie. Plytkost racionalismu Puchmajerova a pozdějšího, ba až dnešního liberalismu není důkazem a důvodem proti opravdovosti Dobrovského a jeho opravdových následníků.

4.

Poznali jsme teď v historickém osvětlení Kollárovy základní myšlenky filosofické: ideu humanity a osvícenství, poznali jsme zároveň, jaký dosah tužby ty měly pro naše znovuzrození; přikročíme nyní k objasnění druhé základní idee Kollárovy, idee národnostní: slovanské a české. Kollár dal výraz tzv. znovuzrození Slovanů.
V pravém slova smyslu znovuzrodili jsme se jen my Čechové a právě to naše obrození dává celému hnutí slovanskému ráz. Rusové a Poláci se neobrozovali, leda že hnutí reformní v obou zemích souspadalo s hnutím českým. Jihoslované turečtí osvobozovali se politicky, rakouští jen do jisté míry se obrozovali podobně jako my. Žádný jiný národ neprodělal tak hluboké přeměny politické, sociální a kulturní jako národ náš a právě proto národní hnutí minulého století u nás se projevilo nejzvláštnějším způsobem.
Zesílení a sebepoznávání slovanských národů dálo se totiž zároveň se zesílením a sebepoznáváním národův ostatních. Zároveň s námi křísili se na př. Řekové a hlavně Maďaři, jejichžto vývoj v mnohých podrobnostech podobá se vývoji našemu.
Slované jednak sami ze sebe vyvíjeli se obdobně jako národové ostatní, a pokud národové druzí nás předčili, pracovali i pro nás. Národové v Evropě již dávno nejsou isolováni. A co se Slovanů dotýká, vždy byli členy rodiny evropské, křesťanské a je klamné mínění, že od ostatních národů byli jsme odděleni. Neplatí to ani o Rusech v té míře, jak se i o neslovanských i slovanských myslitelů a hlavně politických a nacionálních jednostranců říkává,⁶ o ostatních Slovanech, až na část Srbův a Bulharů, nikdo toho vlastně ani netvrdí. Slované nebyli isolováni; fakt, že zejména se sousedními Germány byli namnoze v poměru nepřátelském, není důkazem nevzájemnosti, naopak, ostatně byli Slované s Němci a tudíž s Evropou také ve stycích přátelských, alespoň mírných.
Národní hnutí Slovanů dálo se, když ve Francii práva člověka byla prohlašována, když v německé filosofii a literatuře hlásal se ideál humanitní a když angličtí filosofové zakládali přirozenou mravouku humanitní.
Idea humanity nezastavila se před celními a politickými šraňky, před i za těmi šraňky lidé všude stejně myslili a ke stejným spěli cílům volnosti a lidskosti. U nás však všecky tyto tužby evropského myšlení docela přirozeně pojily se ke snahám naší české reformace a právě proto naše znovuzrození je historický vývoj docela přirozený a část všeevropského vývoje vůbec.
Prohlášení práv člověka neplatilo tudíž pouze Francii, ale celému křesťanskému světu a obzvláště také národu našemu. A když revoluce zásadám svým stala se nevěrná a když vracela se k těm prostředkům násilí, proti kterým původně povstala, opět celá Evropa - i Francie - spojila se proti ní. Svatá aliance formálně zpečetila, co pojilo národy proti útočné revoluci a Napoleonovi. Jak v Německu tak i na Rusi vzplanulo národní vědomí proti evropskému diktátorovi. Že ovšem toto spojení států čelilo pak i proti svobodě národů, je opět jen doklad - třeba nemilejší - té všeevropské vzájemnosti.
Jak všude stejně se cítilo a myslilo, vidíme z literatury a filosofie. Vůdčí idee byly všude stejné, my Slované přejímali jsme, co vytvořili naši pokročilejší sousedé a nesousedé. Voltaire psal pro Evropu a četl se v Evropě, stejně v Paříži, Berlíně, Praze a Petrohradě. Rousseau dal výraz tužbám všech národův a proto i Herder a později Kant, Schelling a Hegel stali se učiteli nejen Němcův, nýbrž i nás Slovanů. Herderova idea humanitní žije v Dobrovském, v Kollárovi, Šafařík a Palacký jí se dovolávají. Co Dobrovský a jiní světu měli říci, řekli mu v jazyku nesvém, po nich překlady a rychlými zprávami vzájemnost myšlenek a lidí se udržovala a sílila.
Jak před revolucí a za revoluce, tak opět i v době reakce v literatuře byronism a romantism na celé čáře se projevuje - Byron zejména na nás Slovany mocně působil: Mácha, Mickiewicz, Puškin. Opět důkaz té jednoty literární a vzájemnosti všeevropské.
Není tu ovšem možné vylíčit dopodrobna všecek obsah znovuzrození slovanských národův a ukazovat, jak mu u jiných národův odpovídají zjevy stejné a podobné; ale stačí to, co předneseno, k ospravedlnění výroku, že znovuzrození Slovanů je znovuzrozením i jiných národův a významu všeevropského. Změna a vývoj národů slovanských znamenaly přeměnu a vývoj národů sousedních i nesousedních. Jestliže na př. Srbsko se osvobodilo, to přece znamená, že ubylo panství tureckého a to znamená změnu v celé politické konstelaci evropské diplomacie. A podobně zmohutnění slovanských literatur, slovanské vědy a filosofie znamenalo přeměny v evropské společnosti literární a přeměny ty nutně vliv měly na další rozvoj společenských, politických, národních a hospodářských poměrů evropských. Vzdělanější Slovan konec konců stával se v každém ohledu samostatnějším. Znovuzrození Slovanů nezbytně mělo mocné vlivy na současné poměry evropské.
Tuto světovost slovanského obrození Kollár velmi dobře postřehl a svou ideou humanity a vzájemnosti vyslovoval. Vzájemností slovanskou nepožadoval nic jiného, nežli co platilo v míře silnější u národů jiných. Kollár vzájemnost všeevropskou zesílit chtěl tužší vzájemností slovanskou. Chtěl ovšem tužší literární vzájemností mezi Slovany zesílit národní vzdělání slovanské a slovanské sebevědomí.

5.

Tento světový význam slovanského znovuzrození nejlépe vynikne nám, když srovnáme si, třeba jen chvatně, jak samostatně a v téže době idea slovanská se projevuje v Čechách, v Polsku a na Rusi, to v Kollárovi, Mickiewiczovi a Kirejevském,⁷ v českoslovanské vzájemnosti, v polském mesiánství a v ruském slavjanofilství. Již ta současnost je důkazem, že jedná se o věc všeobecnější.
Učení všech tři slovanských myslitelů má za základ rozřešení historických sudeb člověčenstva, rozřešení otázky vůbec - otázky tedy, jak definitivně uspořádat život všech národů, celého člověčenstva. Čech záhadu tu rozřešit chce na základě rozumovém, osvěta a humanita mají zabezpečit člověčenstvu další vývoj; představiteli živými těchto principů abstraktních jsou Slované, Slované všichni. Polák řeší týž problém; ale ne rozumem, nýbrž citem, ne osvětou, nýbrž náboženstvím má otázka býti rozřešena. In concreto náboženství a církev katolická má být základem, národ polský ve spojení s francouzským vůdcem národů, a proto, že běží o novou a definitivní organisaci nejen Slovanů, nýbrž i ostatních národů, polské mesiánství nemůže se odloučit od hnutí evropského, naopak musí se ho zmocnit a proto Polska spojí se s Francií, v níž Mickiewicz vidí živý pramen moci. Kdežto Kollár, jsa věren idei humanity, provedení velikého světového úkolu očekává od práce literární, žádaje proto i na Slovanech vzájemnost literární, Mickiewicz provedení plánů mesiánských očekává od moci vojenské, francouzská bojovnost a moc, jak projevila se v Napoleonovi, sloužit má polské idei. Kollár je Český Bratr, Mickiewicz je katolík po srdci Bonifáce VIII., ukazujícího světu podle podání dva meče a řkoucího: "Ecce duo gladii, ego sum Caesar." Meč tedy provede ideu polskou, slovanskou, lidskou, meč zejména spojí nepřátelské bratry polské a ruské, - český humanitář bratry ty na zemi spojit chce vzájemností literární, ve slovanském nebi sedí tam v bratrské shodě vedle sebe, kteří na zemi se katanovali, Kościuzsko a Suvarov.
Kirejevský také řeší problém všelidský. Slavjanofilství: - teprve dle zvuku a pozdějšího výkladu: láska k Slovanům - je láska ke slovanská církvi, ku pravoslaví, stát a vzdělanost na slovanských základech je žádoucí organisace všelidská, všekřesfanská, slavjanofilstvím odčiní se veliké schizma rozdvojivší západ od východu. Z východu zazáří spasné světlo.
Shoda i různost těchto tří apoštolů slovanské a všelidské lásky odpovídá národnímu bytu a časovým poměrům. Cil ovšem je stejný, ale rozcházejí se v prostředcích. Čech důvěřuje vědě a filosofii, Polák a Rus náboženství; ale každý jinému a církvi své. Čech čeká spásu od klidné a smírné práce, Rus by mu přisvědčil, ale Polák chápe se meče. Čech radí se s rozumem a povoluje Rusovi, že rozum ten má poslouchat srdce, Polák apeluje jen na srdce. U jiných národů hlava a srdce jsou prý rozloučeny: Slovan myslí a cítí zároveň v jednom, u jiných národů jedna mohutnost obyčejně utlačuje nebo předchází jiné - Kollár. Sebrat všecky jednotlivé části duše v jednu sílu, najít to vniterní středisko bytí, kde rozum i vůle i cit i svědomí i krásné i pravdivé i podivné i žádoucí i spravedlivé i milosrdné a všecek objem rozumu sbírá se v jednu živou jednotu - Kirejevský; Není dosti skutečnou pravdu znát, musíme se proniknout jejím světlem a teplem, měj srdce a hleď v srdce ; avšak svět dán hlavě. srdce věčně se trápí - Mickiewicz. Avšak: Život lidstva je vývoj rozumu - Kollár; Lidstvo nabaživší se vedení abstraktního rozumu touží po celosti svého duševního žití a tu celost dává jen víra pravoslavná - Kirejevský; Panovat chci mocí svého citu, cit ten chrání se vírou katolickou - Mickiewicz. Spasitelem lidstva bude Slovan - Kollár; Spasitelem lidstva bude Polák s Francouzem - Mickiewicz; Spasitelem lidstva bude Rus - Kirejevský; Učme se nalézt cestu vzájemnou prací společnou - Kollár; Národ polský cestu tu nám už ukazuje - Mickiewicz; Ukazuje ji národ ruský - Kirejevský. Důvěřujme geniům všeho Slovanstva, těm Dobrovským, Kopitarům, Šafaříkům, Gajům, Pogodinům, Chomjakovům a jiným a jiným mnohým - Kollár; Oddejme se géniu velikého muže, Napoleona - Mickiewicz; Následujte ruského mužíka - Kirejevský...
Podrobnější srovnání čtenář sám si učiní; sami budeme mít příčinu jednotlivá učení srovnávat a ocenit, až vyložíme zejména mesiánství Mickiewiczovo a jiné idee slovanských i neslovanských myslitelů, zabývající se stejnou záhadou. Zatím jen tolik už můžeme z charakteristiky Kollára poznat, že jeho idee jsou nejméně určité a obzvláště zasluhuje povšimnutí, že netroufal si doporučit za vůdce Slovanstva a lidstva národ svůj, jak učinil Rus. Polák doufá jen v pomoc národa neslovanského, francouzského. Napoleon jest mu mesiášem, Kirejevský staví ruský národ v hlavu jen proto, že sobě zachoval čisté učení církve východní. Všichni tři spoléhali na principy všeobecné, všelidské, již vypracované - v humanitu, v katolictví, v pravoslaví.

6.

Přestože Kollár hlásal všeobecnou ideu humanitní, zároveň, ba ve jménu jejím hlásal ideu národnostní.
Idea národnostní, jak se teď obecně pojímá, počíná se upevňovat na sklonku minulého století a právě v souvislosti s ideálem humanitním. Před tím lidé byli si vědomi svého církevního a státního členství - že národ, jako celek, vedle církve a státu, v nich a mimo ně má kulturní poslání, toto přesvědčení vzniká v kruzích širších teprve na sklonku minulého století. Nebudeme vykládat, kterými jednotlivými vlivy se tak dálo, stačí nám tu, co jsme právě ukázali, že na sklonku minulého století v celé Evropě národové se počali osvobozovat ve jménu humanity a přirozeného práva. Proti absolutismu, jenž ústy Ludvíka XIV. hlásal, že státem je jediný, Rousseau hlásá a francouzský parlament dekretuje, že státem je národ. Tento názor filosoficky formuloval jeden z nejprvnějších, ba vlastně první, Herder, dovozuje z humanitního ideálu oprávněnost ideálu národnostního. Stát Herderovi je útvar umělý, neboť příroda člověčenstvo organisuje v národy - rodina rozrůstá se v rod, rod v národ, národové každý se svým zvláštním národním charakterem jsou přirozené organisace vedle a v umělých organisacích státních. "Příroda vychovává rodiny; nejpřirozenější stát je tudíž také jeden národ s jedním národním charakterem. Tento se v něm udržuje mnohá tisíciletí a běží-li vladaři z něho zrozenému o to, může nejpřirozeněji být vzdělán; neboť národ je tak rostlina přirozená jako rodina, jen že má více větví. Nic tedy účelu vlád nezdá se tak protivit jako nepřirozené zvětšování států, divoké směšováni lidských plemen a národů pod jedno žezlo." I čerpá Herder z historie poučení a naději, že všecky umělé útvary státní jako hlína se rozpadnou a že v národních státech uskuteční se ideál humanity. Docela v souhlase s tímto učením Herderovým, z něhož do značné míry Rousseau k nám mluví, Kollár pojímal národ a národnost jakožto přirozený orgán člověčenstva a tudíž ve jménu humanity žádal svobodu národa svého a slovanského vůbec. Kollár však v tom odchýlil se od Herdera, že na národnost kladl důraz mnohem silnější - vždyť se mu přímo může vytknout, že se mu, alespoň ve ,"Slávy Dceři", humanita téměř ztratila, kdežto národní tužby stupňoval až k samým mezím národní výlučnosti, a tudíž i nespravedlivosti.

7.

Národní vědomí jednotlivých slovanských národů přirozeně a samo od sebe vedlo ke vzájemnému sblížení.
Tomu sblížení slovanských národů byly příčiny některé. Předně skutečné kmenové povědomí a s ním souvisící jazyková příbuznost. Krev není voda - jsme si rodem blízcí, bližší, než nám jsou národové na př. germánští a románští; druhému jazyku slovanskému i z praktických důvodů snáze a dříve se můžeme naučit než jazykům jiným. Odkazuje Slovany k sobě nepřátelství národů jiných, zejména německého, nad Slovany panujícího a mezi nimi žijícího - pangermanism hlásal se dříve a určitěji než panslavism. Některé Slovany svazuje stejné politické těleso. Konečně u malých národů slovanských a národů slabých opora o ostatní národy slovanské a zejména o národy větší, kulturně a politicky silnější, byla docela přirozená. Kollár obzvláště na tento moment klade největší váhu vykládaje, proč idea slovanské vzájemnosti vznikla na malém a slabém Slovensku.
Proti těmto silám spojujícím síly působí i rozpojující. Slované sami žalují, že jsou jakoby od přírody obzvláště nesvorní; nevím: germánští Skandinávci na př. také se nedovedou sjednotit a skandinávská idea, jak známo, selhala přes nápor německý; podobně Němci sami dlouho se svářili a politicky spojeni nejsou posud. Proto není se co divit, že i jednotliví slovanští národové, vedeni svými zvláštními zájmy jazykovými, literárními, kulturními, náboženskými a konečně politickými se nesbližovali těsněji.
Protože mimo Rusy ostatní slovanští národové jsou malí a většina pod žezlem Habsburským, politicky otázka slovanská hned od samého probuzeni slovanského vědomí otáčí se okolo otázky rakousko-ruské.
Austroslavism byl dán sám sebou. Zejména ve Vídni a také v Pešti inteligence slovanská ve smyslu austroslavismu se sbližovala. Kollár v Pešti poznával se zejména s Jihoslovany, tuším, že znal ze slovanských jazyků nejlépe srbsky, a podobně Šafařík sblížil se jazykově I literárně se Srby. Položení slovenské k tomu vedlo - netoliko v hlavním městě Uher různí národové se stýkají, ale Slováci koloniemi svými na jihu se Srby a Chorvaty jsou promíšeni. Kollárova vzájemnost ve skutečnosti stala se vzájemností slovensko-srbskou, slovensko-hrvatskou. To byla, pravím, vzájemnost skutečná; vedla také k politické akci roku 1848.⁸
Na druhé straně všem Slovanům, i Polákům, Rusko záhy musilo se stati předmětem slovanských úvah a tužeb. Rusko na konci XVIII. stol. bylo jediným samostatným slovanským státem, Polska padala, Srbsko dosáhlo samostatnosti teprve r. 1815, jedině Černohorci byli volnější; přirozeným způsobem tedy Slované oči své obracet musili na Rusko. Rusko nebylo však pouze samostatné, ale veliká moc jeho počala se v celé Evropě pociťovat více než před tím; o přátelství s Ruskem vždy ucházelo se Prusko a krok za krokem Rusko zasahovalo do záležitostí evropských, již tím, že v odvěkém boji proti Turecku bylo přirozeným ochráncem pravoslavných Jihoslovanů. Tou měrou, kterou pak moc státní a politický vliv síleny byly i literaturou, naši buditelé přirozeně ruský jazyk a ruskou literaturu před ostatními počínali studovat.
Pro naše buditele padá na váhu slabost tehdejšího Rakouska, slabost politická i hospodářská, projevivši se 1811 státním bankrotem. Obávajíce se úplného rozpadnutí Rakouska a vidouce, jak proti světovládné tyranii Napoleonově Rusko se staví v hlavu potlačených národů, přirozeně naděje na zachránění národa, k národnímu sebevědomí sotva se probudivšího, obracely se na Rusko.
Proto vedle austroslavismu ustaloval se rusoslavism anebo panslavism rusofilský anebo přímo panrusism. Jak se obzvláště u nás, před Kollárem, slavism vyvíjel, ihned vyložíme, napřed však musíme promluvit o panslavismu a panrusismu - německém.

***