Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 3 přednášky pronesené v letech 1901-1912 (Ideály humanitní; Problém malého národa; Demokratism v politice)

IDEÁLY HUMANITNÍ

Už dávno bylo řečeno: "Cti otce svého i matku svou!" Já myslím, že máme k tomu přidat: A měj úctu k duši svého dítěte! Pamatuj na generace budoucí!

V 9. kapitole Ideálů humanitních, 1901

Ideou humanitní navázali jsme docela správně na svou minulost a program humanitní všemu našemu snažení národnímu dává smysl... Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český.

V doslovu k České otázce, 1895

1
Úvod

Obsah moderního ideálu humanitního. Tento ideál se vyvíjí od reformace a renesance. Ideál přirozenosti a přírody. Náboženství humanity. Ideál humanitní různý podle dob a národů: Angličané, Francouzové, Němci. Slované: Rusové, Poláci, Čechové. Humanita a národnost, kosmopolitism (liberalism).

Moderní člověk má kouzelné heslo "humanita" - "člověctví" - "člověčenství", kterýmžto heslem vystihuje všecky své tužby asi tak, jako člověk středověký všecky své tužby vyjadřoval slovem křesťan. Tento ideál humanitní, člověctví, jest základem všech tužeb novodobých a zejména také národnostních, jak už víme z Kollárova výroku: "A vždy, voláš-li: Slovan! nechť se ti ozve člověk!"
Od renesance a reformace počínajíc ustaluje se nový tento ethický a sociální ideál vedle křesťanského; ideál ten stává se záhy protikřesťanským a nadkřesťanským: člověk - idea humanitní, humanitism.
Tento ideál vypracovává se povlovně. Reformací osvobozuje se částečně rozum, ustaluje se mravnost neasketická, vzniká hospodárnost a pracovitost; zároveň rozšířením znalosti čtení a speciálně Písma energie starozákonná se přejímá. K tomu renesancí a humanismem se hodí přejímání klasických ideálů životních, zejména římských politických ctností a uměleckého nazírání na svět a na život. Vyvíjí se dále věda a filosofie nová, osvobozující rozum úplně od dané autority církevní. Prakticky má v době nové význam veliký stát, zprvu stát absolutistický; podmaňuje si církev, to jest ctnosti politické klade vedle a namnoze nad ctnosti křesťanské; římské právo a jeho názory stávají se součástí moderního názoru a moderního upravení společenského. Stát novodobý časem stává se pořád více a více demokratickým a lidovým, a tento lidovější stát v XVIII. století prohlašuje práva člověcká a osobní. (Americká a francouzská revoluce.) Z těchto práv člověckých rodí se dále práva národní a jazyková, práva sociální a hospodářská (například právo na práci, na existenční minimum a podobně) a konečně kodifikují se již práva ženská a dětská (moderní právo rodinné).
Tak se idea humanitní vyvíjí a ztělesňuje v novodobém životě společenském.
Podstata tohoto nového ideálu humanitního vysvítá také z toho, že se pokládá za přirozený. Hledají se základové přirozeného náboženství a bohosloví, přirozeného práva a mravnosti, přirozeného (původního) stavu společnosti, státu, a konečně filosofie se opírá o rozum přirozený ("zdravý", "obecný") a umění stále živěji hledá přírodu. Humanitní ideál je, jedním slovem, ideálem přirozeným, novým proti historicky danému starému.
V století XIX. toto úsilí humanitní nejmocněji se projevuje v různých pokusech o náboženství humanity. Všecka novější filosofie, všecka novější literatura u všech národů, všecka pokroková politika vypracovává ideál čistého člověctví.
Tento ideál různí se podle dob a národů. Angličané jej posud vypracovali nejvšestranněji, filosoficky, ethicky, sociálně a nábožensky. Francouzové kladou důraz na jeho prvek filosofický a literární.
Z národů slovanských Rusové mají humanitní ideál nábožensky sociální, Poláci národně politický a my Čechové kulturně osvícenský. U nás Kollár byl hlasatelem čistého člověctví a stejně Šafařík, také Palacký, Havlíček a konečně Augustin Smetana. Kollár, vycházeje ze starší filosofie německé, hlavně z Herdra, formuluje ideál humanitní, povýtce osvícensky, ale již Smetana dává mu ráz sociální, horlí pro náboženství humanity. Náš český humanitism je přirozeným pokračováním našeho českého Bratrství.
Že naši obroditelé takový důraz kladli na humanitní prvek osvícenský, pochopuje se účinky státu protireformačního - osvícenost, osvěta, vzdělání bylo heslo národa, probírajícího se z duchovní a mravní temnoty. Proto také humanitní úsilí, jevící se v XVIII. století v literatuře německé (Lessing, Schiller, Goethe, Herder a tak dále), k nám proniklo a v Kollárovi našlo zastánce vřelého.
Avšak umění a zejména krásná literatura má pro společenský život každého národa veliký význam výchovný: veliké masy národní přijímají z umění a speciálně od svých poetů své ideály mravní a sociální. Poesie má pro všecek život, má pro život sociální a politický vliv ohromný - to vidíme nejzřejměji na velikánech poesie polské a ruské, vidíme to na vlivu Byrona a jiných.
Idea humanitní jeví se v naši době jako idea národnostní. Počíná se to v poslední době u nás pochopovat, že totiž idea humanitní není proti ideji národnostní, nýbrž že právě národnost, stejně jako člověk jednotlivec, má být a může být humánní, humanitní. Člověckost není abstrakce trůnící někde v říši pomyslů nad skutečnými lidmi - národové, jak Herder řekl, jsou přirozené části člověčenstva. V tom smyslu Kollár a Palacký národnost zakládali na ideji humanitní. Kollár pak, poučen Fichtem, usiloval o vychování a vzdělání národní.
V dnech našich ideu humanitní a národní pojímáme lidově, sociálně. Lid je nám něco jiného než národ, lidovost stává se heslem, ideálem tužeb našich. Socialism vůbec, jako národnost, je projevem téže ideje humanitní. Než o socialismu promluvíme zvláště, zde zatím dotkneme se ještě jiného prvku humanitního.
Míním mezinárodnost a kosmopolitism. Tkví v ideji humanitní, že každý národ je stejně oprávněn usilovat o člověctví; z toho vzniká myšlenka světové organisace celého člověčenstva. Praktické potřeby k této organisaci krok za krokem vedou. Je dnes organisována mezinárodně věda, umění, ale také hospodářství, kapitalism a jednotliví stavové.
S ideou humanitní vyvíjela se netoliko idea národnostní, nýbrž také kosmopolitism. Jenže je rozdíl mezi kosmopolitismem a kosmopolitismem. Angličan, Francouz i Němec kosmopolitismem rozumí vlastně panství anglické, francouzské, německé; národové menší a malí jsou v situaci jiné. Ale ani oni se nemohou ubránit organisaci světové. U nás hlásal se zároveň s ideou národnostní kosmopolitism slovanský, jak jej Havlíček správně nazval. Historie však poučuje, že nejen v menším, nýbrž také ve větším i velikém, centralism jednostranný je škodlivý, že musí být oživován autonomií přirozených celků hospodářských, kulturních a také národnostních. Dnes starší kosmopolitism, jak jej hlásal liberalism, ustupuje správnějšímu hnutí po mezinárodní nenucené organisaci svépravných kulturních národů. Tím stát ustupuje v pozadí před ideou národnostní.