Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ÚVODEM

Dlouho jsem přemýšlel, jaký dát těmto studiím nadpis: "moderní člověk a náboženství" je mne trochu křiklavé, a také mám proti slovu "moderní" jistou aversi. Zneužívá se ho příliš. "Moderní člověk" - toť vlastně psychologický a sociologický problém všecek, Říci, co je moderní člověk naproti člověku staršímu a starému - to znamená říci, jak se stal z člověka staršího ten člověk moderní: co ho udělalo a činí moderním? A co tedy je člověk vůbec? Neboť mám-li si ujasnit, co je člověk moderní, musím vědět, co byl, jsa ještě nemoderní - zkrátka tedy: co je člověk. Tuto otázku jakoby výčitku slyším ze slova "moderní", jímž se teď v naší literatuře tolik pohazuje.
Tedy: Člověk, co je, co chce, v co doufá, čeho se bojí - smysl toho všeho, co se skrývá za slovem "život".
A teď ještě k tomu: "náboženství!" I o tom nerad mluvím. Také tohoto slova velice se zneužívá. Ale hlavně: slovo "náboženství" značí mně stejný úkol jako slovo "člověk" - "moderní člověk a náboženství" je mně veliká tautologie: moderní člověk - náboženství - z každého tohoto slova šklebí se na mne táž trojjediná sfinx.
Znám vůbec jen otázku náboženskou, vždy byla a bude. O tom jsem nikdy nepochyboval ani okamžik, všecka životní zkušenost, všecko poznávání a studování potvrzovalo mně přesvědčení to pořád a pořád znova. Proto mně bylo vlastně záhadné to, že by lidé o tom doopravdy mohli pochybovat a proč. A skutečně o tom ani nepochybují - jistě se odpor proti náboženství skepsí nevyčerpává; vlastně běží o to, pochopit, co je podstata boje proti náboženství a jaký je obsah života zdánlivě beznáboženského.

UMDLENÉ DUŠE: MODERNÍ SEBEVRAŽEDNOST

Kapitola první: Moderní sebevražednost

Nebylo mně ještě deset let, když jsem po prvé mnoho přemýšlel o sebevraždě. Možná, že jsem o ní slyšel už dříve (nerozpomínám se), ale teprve dvojí událostí byl jsem na věc upozorněn, jak ovšem může být upozorněn chlapec.
Vidím před sebou tu branku do konírny, na které se u nás v městečku oběsil jeden pacholek: stalo se to již déle před tím, než jsem se to dověděl, ale zarazilo mne právě to, že mne o sebevrahu vyprávěl nebožtíkův kamarád, člověk, jenž ho znal, že mně ukázal místo... to místo mně bylo známé, sám jsem často do konírny chodil a tam skotačil - ale od toho okamžiku mně branka, na které visel člověk, člověk skutečný a známý, byla tabu, prahu do konírny jsem už nepřekročil a jen ze zdaleka jsem to místo hrůzy obcházel. Ano místo hrůzy - neboť posud ještě, tak jako děcku, je mně sebevražda něco hrozného, něco tak černě nepřirozeného, nemožného (nemožného!). Cítím o činu tak, jak cítí venkovan v zapadlé vesničce, a tak, jak on, čin posuzuji. Něco hrozného, nemyslitelného, něco, co mozek kalí a duši tísní a zatemňuje...
A tenkrát se mi dostala náhodou do rukou jakási knížka (titulu už nevím), v níž se ten můj naivní cit přímo scholasticky formuloval v úsudek. Nepřirozenost sebevraždy dokazovala se totiž těmito historiemi: V nějakém klášteře byl pochován mnich zdánlivě mrtvý v kryptě; za nějaký čas procitl ze svého ztrnutí, a teď nastávala hrůza a duševní zápas - krypta se neotvírala, jen když nějaký bratr zemřel, a dokřičet a dotlouci se nebyla žádná možnost; co měl tedy nešťastník počít? Měl čekat na smrt hladem a žízní, tam ve tmě a v sousedství zemřelých bratří? Jal se modlit - ale nebyla modlitba prosbou, aby Bůh dal zemřít zdravému spolubratru? V těchto takových hrozných mukách duševních a fysických (čtenář si obraz doplní), milý náš řeholník obstál a zůstal na živu - živil se hmyzem, padajícím do krypty malým vzdušným otvorem, se stěny lízal krůpěje divné vlhkosti... Po mnohých a mnohých letech nalezli nešťastníka, zahaleného v roucha, jež si z rakví vytahal, obrostlého bílým vousem až k zemi...
V jiném případě, týž zdánlivě mrtvý, probudiv se, zoufal a dal si smrt sám: v hrozných útrapách a mukách oběsil se na své rakvi, napsav napřed olověným křížem na svém rubáši svou historii a modlitbu k Bohu za odpuštění své slaboty...
Toto kasuistické rozřešení nedalo mně tenkrát dlouho klidně spát, a posud mně v mozku trčí jak osten v živém.
Zkušenosti další rozjitřily mně celý problém a daly mně nahlédnout až na dno duše moderní.
Nebudu vykládat, jak jsem konečně byl přiveden k tomu, zpracovat théma monograficky; dám jen příklad: Ve filosofické společnosti lipské měl jsem o moderní sebevražednosti přednášku; druhý den přišel jeden z posluchačů - chtěl právě ty dni zemřít. Pokusil se o zastřelení již jednou, ale zůstala mu z toho jen veliká jizva přes tvář a čelo, a teď právě ho chytla černá myšlenka zase. Byl by to již udělal, ale četl oznámení přednášky, a proto ještě počkal... To je ovšem jen historie případu vnější; ale ať si čtenář představí jeho duši: otec sešel smrtí samovolnou, a syn se dovídal, že se tak stalo v choromyslnosti; syn, jak přicházel do let zralejších, počínal se strachovat před tížícím dědictvím a také se již o smrt pokusil. Nezdar byl ukázáním osudu, že má ještě čas žít; žil tedy - studoval medicínu a filosofii, aby si rozuměl... Zde tedy to šlo doopravdy - může si čtenář představit, jaké jsme měli rozmluvy, může si představit, jak a co jsem mluvil, abych dra L. (posud žije) připoutal k životu? To naše rozbírání Schopenhauera, ty naše analyse dědičnosti, rozhovory o Faustovi, o Bohu... Zkušenost s drem L. nezůstala ojedinělou ani před vydáním mého spisu a ještě méně po jeho vydání.
A tak se zde dovolávám té své knihy; tam, tuším, podal jsem dost dobrou analysi sebevražednosti a ukázat, že je to sociální nemoc moderní, nemoc moderní civilisace.^[1] Hromadnost případů sama již ukazuje, že je to skutečná nemoc, a ukazuje to stálé stoupání čísel.
Anglický statistik nedávno vypočítal, že je teď ročně kolem 180.000 sebevražd - jen se ptejte, co to znamená, když tak veliký počet lidí rok co rok, ba den co den (denně asi 500, tedy každou hodinu - noci nepočítajíc - asi 30) samochtíc opouští život, jehož mu poskytuje naše století. Jaká je dnes agitace proti militarismu - ale sčítejte tyto armády sebevrahů: co jsou proti tomu bitvy a války! Bitva, válka ovšem hodně bije do očí, ale ti tisícové a tisícové zmírají nepozorováni, nikdo si toho již nevšímá, jako by to musilo být. Co je tu hluku pro řeže arménské, ale to není nic, když se ročně jen u nás v Rakousku zabíjí asi 4.000 lidí - v českých zemích asi 2.000^[2]?
A sebevražednost se pořád a pořád nejen rozšiřuje, ona se takořka prohlubuje: v Evropě ročně asi 2.000 neplnoletých, mezi nimi mnoho dětí, je s životem nespokojeno. Prosím, uvažujte o tom: děti zoufají nad životem a volí si smrt. Když se v Africe Boerové a Angličané potírají a když je tam nebo jinde zabito několik set lidí, celá Evropa je na nohou - a přece, co je to proti jedinému případu, když si už sedmileté nebo osmileté dítě zoufá a život si bere. A takových "dětí", statistika nám oznamuje, je mnoho a mnoho...
Tato sebevražednost je moderní. Bereme-li pojem zatím čistě časově, tož je jisto, že se neduh vyvinul zejména v tomto století. Ojedinělé případy se ovšem udávaly vždycky; ale teprve v době nové a obzvláště v tomto věku případy se množily nepoměrně nad současný přírůstek obyvatelstva. Dnes je již epidemie; a proto mluvím o sebevražednosti, netoliko o sebevraždách, a jeví se sebevražednost v tom, že lidé dnes poměrně snadně, tedy z příčin poměrně nesilných, namnoze nicotných, smrt vyhledávají - pokolení dřívější bylo, řekl bych, tvrdší na život. Dnes se lidé vrhají smrti v náruč už za každou hloupost. Jsou do smrti jakoby zamilovaní. To dříve nebylo. Jaká to u starších spisovatelů hrůza před sebevraždou! Jesuita Mariana připouští tyranovraždu, ale hrozí se toho připustit, aby se tyranu podstrčil jed - dopustil by se prý sebevraždy, a to je proti všem zákonům přírody! Když Hume hájil sebevraždy, dělalo to v Anglii a v Evropě veliký hluk, a Hume sám se ostýchal svou práci publikovat - dnes, po stu letech, učení pesimistů à la Mainländer sotva již zaráží.
Avšak, slyším již námitku-otázku, čím a proč sebevražednost je moderní po výtce? Sebevrah - moderním člověkem? Přečti si statistiku a uvidíš, že lidi k sebevraždě dohání bída a nouze; a co je v tom vůbec divného? Boj o život, toť se ví, není hračka, vyžaduje si proto svých obětí. To se přece z Darwinovy theorie rozumí samo sebou. A když už: sebevrah jedná v rozčilení, je nemocný, choromyslný; je to smutné, že je případů tolik, ale co tu dělat - jsme nervosní, to přece již víme dost dlouho...

*

Vývoj a boj o život, nouze - tím že se nynější sebevražednost vykládá?
Vývojem je ovšem všecko, a všecko, co se děje, děje se v boji o život, avšak: co se tedy vyvíjí a co je obsah toho obecného boje o život? Sebevražednost, jak se jeví nyní, nebyla předtím a zejména nebyla ve středověku: tu a tam vystoupla v některých místech intensivněji již v době starší ale tak intensivně a obecně, jak je nyní, nebyla. Byla podobně v době úpadku řecko-římské osvěty, a tenkrát byli také Mainländrové (Plinius na příklad vidí přednost člověka před bohy v tom, že se může zavraždit!), ale doba střední jí neznala, až teprve v době novější a hlavně v století XIX. se rozvinula v duševní epidemii a nákazu. Tento zvláštní historický vývoj, to periodické stoupání a klesání, nutí nás doznat, že sebevražednost, máme-li ji darwinisticky pokládat za slabost, musí být vyložena historickými zákony zvláštními, a že tedy k pochopení, co ten periodický vývoj znamená, nestačí tak zvaný zákon boje o život, v němž slabší prý docela přirozeně podléhá silnějšímu. Proč se slabost vyvinula teprve v XIX. století? A jsou ti, kteří si dávají smrt, skutečně vždycky slabší? A v čem tkví ta slabost? A v čem tkví silnost těch, kteří za stejných poměrů, kteří v stejném boji nepodléhají?
Formule o vývoji a boji o život docela patrně je příliš neobsažná, skutečně jen formální, a moderní sebevražednosti nevykládá.
Ani tak zvaný historický materialism na ten výklad nestačí. Bída, nouze - co se tím vykládá? Vím, že proti výkladu mému mnozí statistikové a sociologové postavili výklad svůj v ten smysl, že prý sebevražednost pochází z neblahých hospodářských poměrů.^[3]
O historickém materialismu se dnes hodně uvažuje; po soudu mém příliš abstraktně. Zde máme konkrétní případ; na něm se může a má co nejpřesněji konstatovat, co a do které míry hospodářské poměry zapříčiňují, do jaké míry zaviňují moderní sebevražednost. A to: statistika nám tu musí podat čistě empirická data o příčinách a pohnutkách sebevraždy; k tomu pak musí přistoupit psychologická a sociologická analyse jednotlivých případů.
Statistika sama ukazuje, že v četných případech bída nerozhoduje; co pak se také nevraždí lidé bohatší? Statistika však také dosvědčuje, že v menšině případů se udávají neblahé hospodářské poměry za příčinu sebevražd. A počet těch případů ještě se zmenší, jestliže se náležitě specifikují a analysují; zastřelil se na příklad bankéř, jenž najednou ztratil svůj majetek, jen pro neblahé hospodářské poměry? "Ztráta jmění", figurující v statistice sebevražd, je jistě slovo pro celý řetěz poměrů osobních a společenských: běží o příčiny ztráty, rozhoduje společenské postavení tratícího, není lhostejno, je-li více nebo méně ctižádostivý a podobně. V uvedeném příkladu zdánlivě mrtvého hlad, bída a nouze také byla spolupříčinou - ale jeden jí podlehl, druhý jí nepodlehl. Vždyť pravě na straně druhé nouze učí Dalibory housti - nemohou tedy neblahé poměry hospodářské být vždy poslední a rozhodčí příčinou. Jsou jen soupříčinou, jsou příležitostí, za které se člověk může osvědčit, jeden tak, druhý onak. Každý případ sebevraždy, který se vykládá nesnesitelnou bídou, dá se vyvážit četnými příklady opačnými, kde lidé neuvěřitelnou bídu přetrpěli, vydrželi, překonali. Když tedy jeden bídě ustupuje, druhý, třetí, čtvrtý ji přemáhá, ne bída, nýbrž osobní charakter skutečně rozhoduje. Bída a nouze mají jistě, toho nepopírám, vliv veliký, ale nejsou posledním rozhodčím. Ukázal jsem právě ve své knize, že i čistě přírodní okolí (na příklad teplo) má jistý vliv na rozhodnutí sebevrahovo; avšak skutečný a poslední rozhodčí je člověk sám, je jeho vůle, jeho charakter, jeho duše - bez těla ovšem duše není!
Ale kdyby nakrásně bylo pravda, že příčina sebevražd je bída - co je tím řečeno po stránce sociální a mravní? Že naše, tak často vyhlašovaná civilisace klidně snáší, že lidé bídou, hladem mřou nejen chronicky, ale akutně; sebevrah, jenž ustoupil bídě, zemřel přece také hlady. Jaké jsou tedy sociální a mravní vlastnosti naší společnosti? Té otázce se nevyhne konec konců ani historický materialista. Kdo je tu odpověden? Stačí ukazování na zákony přírodní?

*

Obvyklým odkazováním na choromyslnost sebevrahů podává se také výklad jen zdánlivý a nanejvýše zatímní. Vždyť se naskýtá otázka nová - proč je v nové době tolik lidí choromyslných? Historie medicíny, statistika psychos a historie vůbec dokazuje nezvratně, že se v nové době také choromyslnost nepoměrně šíří a sílí. Proč jsme tak nervosní, proč panuje obecná neurasthenie, proč se vůbec choromyslnost šíří v době naší? A právě na tuto souvislost obojího hromadného jevu jsem ve své knize nezapomněl, naopak, ukázal jsem, že tu máme podivný, do značné míry pathologický stav moderní společnosti, jehož jednou fází a stránkou je sebevražednost a druhou různorodá a různostupňová psychosnost. A tudíž: proč je člověk XIX. věku nervosnější a vůbec psychosnější než člověk věku XVIII. a dob dřívějších?
Statistika psychosy dává nepopěrný důkaz, že psychosně chorých v Evropě přibývá nad vzrůst obyvatelstva, že se tedy vyvíjí intensivnější stupeň psychosnosti než v dobách dřívějších. Je zvláštní moderní psychosnost, jako je zvláštní moderní sebevražednost. Statistika ukazuje, že tato psychosnost sílí v zemích tak zvaných pokročilých, hlavní sídla kultury a civilisace jsou jejím endemickým sídlem. Myslím, že čtenář s obyčejnou psychologickou zkušenosti na otázku, kde je více psychosy, ve městech či na venkově, odpoví bez rozmyšlení, že ovšem ve městech, stejně jako sebevražednost je intensivnější ve městě. Proč je tato odpověď tak nasnadě a co tedy je její obsah? To, že v samých střediskách moderního žití i psychosnost i sebevražednost je větší. Máme tu skutečně něco nového, moderního. A opět neběží pouze o kvantum psychosnosti, nýbrž o různé stupně, o zvláštní druhy. A zajímá nás nejen fysiologická a pathologická, ale právě psychologická a sociální stránka psychosy a hromadné psychosnosti. A tu vědecké analyse potvrzuje, co dnes slyšíme pořád a se všech stran, že se totiž lidé stávají nervosními, citlivými a přecitlivělými, podrážděnými a popudlivými, že jsou jaksi chabí, unavení a umdlení, neradostní a smutní...

*

Proč?
Čtenář, jenž o věc má zájem hlubší, ať si vyhledá psychiatrickou a psychologickou literaturu a ať takto přesněji analysuje projevy moderního života.^[4] S toho hlediska ať také analysuje soustavy filosofické, literaturu a tvorbu uměleckou; neboť kde jinde mohl by se ten skutečný moderní člověk projevit srozumitelněji a zároveň typičtěji než v těchto oborech duchovního života?
Co s tohoto stanoviska usoudíme o moderní filosofii pesimistické? Souvislost s hromadnou psychosností a sebevražedností musí se tuším vnutit i pozorovateli neumělejšímu. V tomto osvětlení v novém světle se zjeví sociální význam netoliko pesimismu ve filosofii a v literatuře, nýbrž všecky ty rozčilené a rozčilné tvorby naturalistické, dekadentní a symbolistické, mnohé spory a boje vědecké, filosofické a theologické, rozličné sociální soustavy směřující za reformou celého sociálního zřízení a jednotlivých činitelů - co to všecko je?
Možná, že mne nějaký zastánce literárního a uměleckého aristokratismu zakřikne - literatura, umění a filosofie, výkvět moderního cítění a myšlení, má se takto studovat a analysovat psychologicky a sociologicky?! Schopenhauer, Nietzsche, Zola, Huysmans, Wiertz, Rops, Munch a tak dále, předmětem psychologické a sociologické pitvy? Filosofii a literaturu studovat jako soujev vedle psychosy a sebevražednosti... filosofie, literatura a umění jen - symptomem?
Ano. Mně projev každé duše, i když nenapsala pěkné knihy a nevytvořila velikého díla, je tak zajímavý jako duše Goethovy, Nietzschovy. Zabývám se však Goethem nebo Nietzschem více, protože se mně podává vysloveně; kdežto do duše těch četných obětí moderní civilisace, jejichž výkřiky neslyšíme, nevidím; noviny a statistika registrují jen čísla: "tento týden se utopilo lidí 10, 16 se jich oběsilo a tak dále" - ale co se dálo v těch jejich duších, než se takto rozhodli?
Ostatně ubezpečuji svého aristokrata, že tím jeho ideálům nebude ublíženo; studuji-li filosofii a literaturu jako sociální symptom, neříkám, že je jen symptomem. Nemám před velikými mysliteli a tvůrci proto menší úcty, že jsou mně nejvýznačnějším projevem moderního člověka. A proto si již dovolím říci, že problém sebevraždy je vůbec hlavní problém moderního tvoření literárního - bezmála bych řekl problém jediný.
Co jiného je obsah "Fausta", nežli vývoj člověka nesoucího se k nejvyšším cílům lidské vědoucnosti a moci a přece konečně odhodlaného opustit to své bojiště životní - již již sahá po smrtícím nápoji, tu však velikonoční zvony vracejí ho zemi. Vzpomínka na víru v dětství takovou měla sílu. Problém "Faustův" z rozličných stran je osvětlován ve "Wertherovi", "Wahlverwandschaften" a zejména také ve "Wahrheit und Dichtung" (historie s dýkou).
Byron řeší týž problém v "Manfredovi", "Kainovi", a v jiných svých pracích; Krasi?ski v "Nebožské komedii", Tolstoj v "Anně Karenině", v "Rodinném štěstí", Dostojevskij konečně v každém větším románě a ovšem také ve svých filosofických statích (Dněvnik!). A nejinak: jako tito velitelé moderní myšlenky, také důstojníci a řadoví vojáci svádějí podobné duchovní bitvy; co jiného líčí Zola v "Díle"? Co chce Strindberg sebevraždou malíře Olla? Co Hauptmann sebevraždou dra Vockerata? A jak se končí Bourgetův "Žák"? Co chce Gram Garborgův? Co teď čteme v "Triumfu smrti" u d'Annunzia? A tak dále a tak dále.
Co to? Všichni noví básníci-myslitelé, a právě největší, zabývají se ve svých nejvýznamnějších dílech sebevraždou...

^[1] Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung der modernen Civilisation. Wien, 1881.

^[2] Georg von Mayr (Handwörterbuch der Staats wissenschaften, Supplementhand I, 1895) napočítal, že za léta 1881-1893 v zemích, v nichž se statisticky počítá, bylo sebevražd 454.689; počet je ovšem mnohem větší, protože se mnohé případy nepočítají (zatajují se a podobně).

^[3] Naposledy ještě Teifen: Das soziale Elend und die Gesellschaft in Oesterreich: mám prý pravdu, Teifen připouští, že sebevražednost je sociální otázkou v pravém slova smyslu, ale její podstata je hospodářská.

^[4] Z veliké literatury poslouží čtenáři, psychologicky vzdělanějšímu. Kraepelin: Psychiatrie a zejména také: Koch: Psychopathologische Minder-werthigkeiten.