Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• celý název: Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918

PŘEDMLUVA

Podávám zprávu o své zahraniční činnosti za světové revoluce v letech 1914 až 1918.
Podávám jen věci hlavní. Bylo venku tolik práce, že jsem si nemohl psát úplný deník; zapisoval jsem jen stručné poznámky, pravidlem jen hesla a jména, také z obavy, aby to nepadlo do nepřátelských rukou. Musil jsem být připraven, že se mi mé písemnosti ztratí (pokus o ukradení se stal), a nesměl jsem kompromitovat osob, s nimiž jsem se stýkal. Proto mně samému dnes vlastní poznámky nejsou všechny jasny, a mnohý detail odpadl také proto. Zápisky v Rusku a dokumenty, ač uschovány, po mém odjezdu byly vypátrány a úředně (?) zabrány.
Nepodávám obsahu svých četných rozmluv se státníky, politiky, žurnalisty, historiky, úředníky atd., musil bych uvádět, co jsem slyšel, co jsem z řečí vysoudil, co jsem přijímal, co ne; musil bych osoby charakterizovat a často upozornit na poměry, za jakých se vyslovily - kniha by tím příliš vzrostla.
Některé věci nebudu vůbec říkat a nemohu jmenovat osoby všecky, s nimiž jsem pracoval a měl styky; bylo jich příliš mnoho, a o některých nevím, chtěly-li by být jmenovány; odpadne tím leckterá zajímavá podrobnost, ale nic, co je podstatnou částí událostí.
Očekávám, že někteří spolupracovníci časem podají zprávy své a to, co tu podávám, doplní, a kde třeba, opraví. Už teď jsem měl k disposici oficiální zprávy svých bližších přátel a spolupracovníků o událostech, jichž přímým svědkem jsem nebyl: dra Beneše, dra Štefánika, Osuského, Jiřího Klecandy, dra Sychravy a j. Štefánikovy zápisky, které mi přinášel, shořely při jeho tragickém skonu, Klecandovy se také ztratily. Velmi bohatý a téměř úplný archiv má dr. Beneš; z něho bude vyvážena historie zahraničního odboje velmi podrobná a právě detaily zajímavá.
Chtěl jsem v druhém svazku podat doklady literární a dokumenty; avšak dokumenty mohou být uveřejněny jinde (část mých řečí a projevů již byla uveřejněna), a kniha bude o svazek kratší. Za účelem zkrácení neuvádím ani literárních dokladů.
Pokud tu běží o politický program, jejž jsem za hranicemi hleděl uskutečnit, je podán v "Nové Evropě", tvořící s tímto spisem jeden celek.
Některé části vyšly ukázkou v různých listech; zde jsou pozměněny.

I. KŠAFT KOMENSKÉHO

Praha 1914: srpen-prosinec

1.

Zabýval jsem se od druhé balkánské války plánem, usmířit Srby a Bulhary, neboť jsem očekával vetší válku v nedaleké době a obával jsem se proto nepřátelství obou národů. Mluvíval jsem občas v tom smysle s některými Srby a Bulhary. Když na jaře 1914 dobrý můj známý Srb dlel v Praze, smluvil jsem s ním celý plán; odejel domů a vrátil se s dobrými nadějemi, že vedoucí mužové v Bělehradě jsou ochotni ke smíru i k ústupkům. Další postup měl být, že pojedu do Paříže a Londýna a získám tam vlivné státníky, aby pomohli v Bělehradě a Sofii tlačit a aby pro plán byl získán tisk francouzský a anglický; do Petrohradu jsem snad jet nemusil, stačilo promluvit s ruskými velvyslanci a působit mimo to na Petrohrad Paříží a Londýnem. Z Paříže bych byl jel do Sofie přes Cařihrad; z Bělehradu radili, abych nejezdil na Bělehrad, Bulhaři že budou důvěřivější, když k nim přijedu z Londýna a Paříže přímo. Dobrá myšlenka - jenže Sarajevo a dokonce pak rakouské ultimatum Srbsku můj smiřovací plán pohřbily.
Obdobný, důležitější pokus se stal roku 1912 za prvé balkánské války v prosinci. Byl jsem v Bělehradě a při té příležitosti jsem měl rozhovor s Pašićem o válce a celé politické situaci. Následek rozhovoru byl, že mě Pašić druhého dne zavolal a formuloval podmínky, za jakých by se s Rakouskem za Srbsko vyrovnal; na důkaz své mírumilovnosti chtěl i osobně přijet do Vídně a Berchtoldovi se poklonit, aby vídeňský hlad po prestiži byl nasycen. Měl jsem Pašićův plán předložit Berchtoldovi. Referoval jsem Berchtoldovi, ale ten věci nerozuměl a ke smíru nepřivolil. Když jsem si některým politickým lidem (Bilińskému, Baerenreitherovi a j.) postěžoval, byli ovšem nerozumností rakouského zahraničního ministra přímo zdrceni a pokusili se chybu napravit, ale nepodařilo se jim to. Mně se z toho upevnilo přesvědčení o povrchnosti a špatnosti vídeňské politiky na Balkáně. Jen si představme situaci: srbský ministr za vítězné války se chce mírnit a podává rakouskému zahraničnímu ministrovi ruku k smíru - ten však v své velmocenské zpupnosti smír odmítá a hromadí vinu na vinu rakouské provokační politiky. Incident s Berchtoldem mě utvrdil v očekávání války; k tomu mě vedlo studium historie a pozorování Evropy; napadení Srbska Vídní mne nepřekvapilo.
Byl jsem po Sarajevském atentátě s rodinou na prázdninách v Žandově (Schandau) v Sasku u Labe.
Od ultimata jsem byl stále v napětí a doufal jsem, že vojna nebude. Ještě po prohlášení mobilizace jsem svým známým dokazoval, že je to jen strašák a že se rozhodující státníci sejdou a spor urovnají; od mobilizace k vyhlášení a provádění války jsem viděl značnou distanci. Ani prohlášení války jsem neuznával za poslední slovo. Byl jsem prohlašován za nevyléčitelného pacifistu a idealistu - ve skutečnosti, v svém nitru jsem válku očekával, a již před atentátem, ale bál jsem se konečného rozhodnutí, že teď svou opozici proti Rakousku a rakušanství budu musit dokázat skutkem! Když Anglie Německu vyhlásila válku (4. srpna), bylo po utěšování; přece však se mi jevilo jisté kolísání Německa v ultimatu Belgii a pak v návrhu učiněném Belgii na smírné ujednání (9. srpna); viděl jsem v tom jistý respekt před světovým míněním. Ale ovšem, to všecko byly marné otáčky kolem horké kaše - krk je také politikům velmi milou částí těla...
Z Žandova jsme se nemohli hned po vyhlášení mobilizace a právě pro mobilizaci dostat domů, dráhy byly rezervovány pro vojáky a rekruty; také rakousko-uherští poddaní se z Německa houfně vraceli domů. Pobyt v Sasku mi umožnil vidět v Drážďanech a po různých městech německou mobilizaci a srovnat ji s rakouskou, kterou jsem pozoroval, vrátiv se (kolem 10. srpna) domů. Němci měli ve všem mnohem větší pořádek a vojsko bylo mnohem lépe a solidněji vyzbrojeno; trapné mi bylo pozorovat rakouské rekruty, zejména slovanské, přijíždějící z Německa a přes Německo domů - celé masy byly opity.
Na té cestě jsem si všiml blíže českého vojáka, šikovatele, mluvil jsem s ním. Bylo to nedaleko Mělníka (jeli jsme oklikou z Děčína); hodil jsem mu několik skeptických poznámek o průběhu války - vidím ho chudáka ještě dnes, jak se mne velikýma očima dotekl a jak si ulehčoval smutným "co můžeme dělat?" Ano, co jsme mohli, co jsme musili dělat! Věděl jsem, co musíme, co musím dělat já; den ode dne mi to bylo jasnější.
V Praze byla politická poušť; všecka činnost politických stran a jednotlivců byla ochromena; my poslanci jsme se sice scházeli, abychom o nějakých administračních pletkách pohovořili, ale bylo cítit, že náš duch dlí jinde než v poradní síni. A jaká zavládla u mnohých lidí opatrnost a přímo strach zmínit se o válce! Stranické neshody nepřestaly; poslanec Kalina marně se snažil dosáhnout zakročení poslaneckých vůdců, když poslanec Klofáč porušením imunitního práva byl zatčen; půtky ze Švihovy aféry, alespoň účinky její, nebyly hned zahlazeny, ačkoli jsme stáli na osudném rozhraní! (N. B. Nehájil jsem Švihy, že není vinen; pokládal jsem ho za velmi vinna, ale tvrdil jsem, že nebyl obyčejným špiclem, měsíčně placeným; viděl jsem v něm více než špicla, totiž budoucí nástroj Františka Ferdinanda, a proti tomuto čelila moje kampaň. Dokumenty z policie to potvrzují. Myslil jsem, že vůči Vídni aféra měla býti skoncována způsobem, jakým se odklidila věc Sabinova. - Ukřivdil-li jsem ve sporu paní Voldanové, prosím ji za odpuštění).
Naši čeští vojáci, opouštějící Prahu, projevovali své protirakouské smýšlení; od armády docházely zprávy, že se vzpouzejí a dokonce bouří; brzy se slyšelo o přísném zakročování vojenských úřadů, dokonce o trestech na hrdle. Byli trestáni za to, co jsem já, poslanec, hlásával - - - mohl, směl jsem já udělat méně než ten prostý voják-občan, jehož jsem utvrzoval v protirakouském a slovanském smýšlení?
Začal jsem rozmluvy s kolegy poslanci, abych zjistil smýšlení stran a plány. Častěji jsem mluvil s poslancem Švehlou; byl jsem u něho v Hostivaři a Karlových Varech. Postupně jsem jednal také s drem Stránským (starším), Kalinou, drem Hajnem, Klofáčem (před jeho uvězněním; stýkal jsem se s nim i ve vězení), drem Soukupem a drem Šmeralem; jednou, dvakrát jsem jich několik pozval k sobě. Také s poslancem Chocem jsem navazoval, ale projevil takový strach, že mi vypadl z kalkulace. Z těchto rozhovorů jsem si udělal závěr, že ohromná většina příslušníků stran, s jejichž vůdci jsem jednal, zachová si protirakouské smýšlení i v tom případě, že by jednotliví vůdcové nebo frakce šli s Rakouskem.
Policie a úřadové mne s počátku nepodezřívali, byl jsem opatrný a neztěžoval nikomu postavení; v takové situaci je důležité pravidlo: dělat co nejvíce sám a lidem říkat co nejméně, aby mohli prostěji vypovídat, došlo-li by k vazbě a soudnímu vyšetřování. Proto jsem také svým nejbližším nic o svých plánech neřekl; ovšem že se jednotliví dovtípili, co podnikám a co můj odchod za hranice znamená, ale výslovně ode mne neslyšeli nic.

2.

Byl jsem rozhodnut, a nadobro: opozice proti Rakousku musila se stát opravdovou, doopravdy, na život a na smrt - k tomu nutila světová situace.
Šlo jen o to, jak do toho, jakou taktikou; doma revoluce branná, ba ani radikální opozice, o tom jsem se přesvědčil brzy, nebyla možná; nějaký ten puč snad se dal zosnovat, ale k tomu bych se byl nepropůjčil. Možná, že ve Vídni, a zejména Friedrich, by si toho byli přáli. Podle situace, svědomitě odhadované, musili jsme za hranice a tam organisovat náš boj proti Rakousku.
Hledal jsem předně spojení s přáteli v zemích Dohody ještě z Prahy, a k tomu se mi nahodil pan Voska, který před válkou přijel na návštěvu do Čech. Znal jsem ho z Ameriky. Zabezpečiv si jeho mlčelivost, jednal jsem s ním napřed o tom, aby krajané v Americe sebrali větší fond, jímž bychom u nás doma pomáhali obětem rakouské persekuce. Z tohoto jednání jsem přešel k jednání politickému. Jako občan neutrální Ameriky měl pan Voska přístup do všech válčících zemí; požádal jsem ho proto, aby cestu domů vykonal přes Anglii a v Londýně odevzdal mým přátelům zprávy a dopisy. Pan Voska přivolil a odebral se koncem srpna přes Anglii do Ameriky. Aby věc nebyla nápadná, jelo s ním několik krajanů. Poslal jsem ovšem zprávy ústní, aby se psalo co nejméně; písemně podány hlavně číslice a stručné záznamy k posílení paměti. Zprávy byly o persekucích, zejména také jihoslovanských vůdců, hlavně pak o finančním stavu Rakouska-Uherska, a konečně zprávy vojenské. Zprávy odevzdány hned po příchodu do Londýna, dne 2. září 1914, Mr. H. W. Steedovi, řediteli zahraničního oddělení v světovém deníku "Times", a ten je týž den odevzdal adresátům, mezi nimiž bylo také ruské velvyslanectví. Žádal jsem také od Mr. Steeda, aby byl dán do Ruska pokyn, přijímat naše vojenské přeběhlíky a nepřekážet jim. Rusové i naše vojáky pokládali prostě za "austrijaky" a podle toho s nimi i nakládali. Mr. Steed vzkaz vyřídil velvyslancem Benckendorffem a navzájem vzkázal mně, aby naši vojáci Rusům o sobě dávali vědomost zpíváním "Hej, Slované!"
Poselství bylo panem Voskou vykonáno dobře; organisoval také ihned posílání zvláštních kurýrů, volených z občanů neutrálních států a z našich lidí, v cizině žijících a domů se vracejících. Tím způsobem byly navázány pravidelné styky s dohodovými státy. Koncem září mi přinesl zprávy od Mr. Steeda náš krajan pan Kosák, v Anglii žijící. Zprávy, které jsem tímto způsobem dostal a brzy pak setkáním se svými politickými přáteli v Holandsku doplnil, byly velmi vážné a pro mne důležité.
Dověděl jsem se totiž, že Lord Kitchener má za to, že válka potrvá dlouho, nejméně tři až čtyři roky. Tato otázka byla pro mne velmi důležitá, neboť moje zahraniční práce, její ráz a charakter závisely značně na tom, bude-li válka trvat krátko či dlouho.
Dále jsem se dověděl, že angličtí vojevůdcové pokládají osud Paříže za zpečetěný, že totiž padne; Anglie však přes to že vydrží do posledního muže a do poslední lodi. Že proto nemáme padat na mysli a při spojencích vydržet.
Důležité bylo pro mne zvědět, jaký asi válečný plán má Dohoda. Plán ten záležel v tom, že ruská vojska potáhnou Slezskem, Moravou a Čechami, aby tím Rakousko-Uhersko od Německa stratégicky bylo odtrženo. Ten plán měl být proveden ještě roku 1914. Rusové - dověděl jsem se dále - mohli by dát zbraně k ozbrojení našich lidí, aby si naši doma sami mohli udržet pořádek.
Pozdějším vývojem událostí jsem se přesvědčil, že se Dohoda nevzdala plánu odtrhnout Rakousko od Německa. O uskutečnění tohoto plánu, jak uvidíme, pracovalo se ještě do jara roku 1918 a za pomoci Rakouska. Mně se tento plán hned nelíbil, nelíbil se mi vojensky a nelíbil se mi politicky. Vojensky jsem v něm spatřoval jistou nedůvěru ve vlastní síly a politicky znamenal paktování s Habsburky a udržení, ba snad i zvětšení Rakouska. Viděl jsem v tom pláně nedostatek plánu a také moje obavy stran Ruska touto první zprávou z Londýna byly jen posíleny.
Než o tomto důležitém bodu svého rozhodnutí promluvím, řeknu napřed o svých dalších stycích se Spojenci.
Užil jsem totiž návštěvy své švakrové z Ameriky, abych ji doprovodil k lodi do Rotterdamu. To bylo v druhé polovici září (12.-26.); z Rotterdamu jsem psal Denisovi a přátelům Steedovi a Seton-Watsonovi; těmto, aby sami ke mně z Anglie přijeli anebo někoho spolehlivého poslali. To se v rychlosti stát nemohlo a proto jsem musil pomýšlet na druhou cestu do Holandska. Ale cesta nebyla nadarmo už tím, že jsem projel tam a sem Německem a byl v Holandsku.
Doma se zatím poměry také jasnily, upevňovala se nálada protirakouská; šlo jen o to, jak se doma organisovat, a ovšem, co doma dělat? Přesvědčoval jsem se o smýšlení dvora a vojenských vůdců proti nám. Dostával jsem od různých osob z vojska (mezi prvními byl rytm. Hoppe z pražského sborového velitelství), z úřadů atp. zprávy o tom, co se děje ve vojsku a v administraci; k tomu pak přišly pomocí Macharovou zprávy Kovandovy. Machar o nich už něco uveřejnil. Z dokumentů Macharem mi dodávaných poznal jsem nepřátelské smýšlení vojenského velitele Friedricha a jiných a dověděl jsem se o plánech proti "Sokolu" našemu a později i jihoslovanskému. Netrvalo dlouho a začaly persekuce; mezi prvními byl Sokol jičínský. Mé spolehlivé zprávy umožňovaly častěji, že jsem mohl už napřed upozornit, komu kdy hrozilo nebezpečí.
V polovici října (14.-29.) jel jsem do Holandska po druhé. Opět jsem projížděl Německem a pozoroval zejména Berlín delší dobu; v Holandsku jsem pobyl nejen v Rotterdamu, nýbrž také v Haagu, Amsterodamě a j. Jak po prvé, užil jsem i nyní svého pobytu v neutrální zemi k zaopatření a studiu literatury a publicistiky válečné.
A tentokrát jsem se již dostal do styku s přáteli. Do Rotterdamu přijel Seton-Watson; dva dny jsem mu podával zprávu o celé situaci rakouské a svých názorech o válce a světové situaci vůbec, jak se mně jevila, a vyložil mu náš národní program a své akční plány, pokud mi tenkrát už byly jasny. Poněkud byl překvapen, že jsem kladl důraz na státoprávní program historický; v Anglii hned tenkrát očekávali od nás a ostatních národů v Rakousku-Uhersku větší důraz na program národnostní. Náš věrný přítel zpracoval hned po návratu do Londýna podle mých výkladů memorandum, a to se dostalo spojeneckým vládám v Londýně, Paříži a Petrohradě. Sazonovu odevzdal je osobně oxfordský prof. Vinogradov, jenž tenkrát zajel do Petrohradu.
Také s Denisem jsem se teď dostal do styku písemného. V Rotterdamě jsem se sešel mezi jinými také s Rusem drem Kastelianským, kterého jsem znal a s nímž jsem měl styk literárně politický. Přestěhoval se později do Londýna a pomohl nám i tam ve všeličems; v Holandsku byl dru Benešovi nápomocen, když jsme tam později zřizovali filiálku své propagandy. Sám jsem tam zřídil zatímní propagační centrum pomoci dopisovatele "Timesů".
V Holandsku jsem dostal tentokrát z Ameriky již peníze od krajanů; mně osobně poslal značnější částku Mr. Charles Crane. Pomocí Mr. Steeda se všecky takové transakce dály kabelem.
Isolace v Holandsku mi umožnila klidnou úvahu a promyšlení budoucích úkolů; památka Komenského, oživená hrobem na holandské půdě, příklad jeho propagandy po tehdejším politickém světě, politické proroctví - program Kšaftu, zaplašily zbytky pochybnosti a váhavosti. Komenského Kšaft zůstal mi na cestě kolem světa vedle Kralické Bible denním národním a politickým mementem...
Na cestě z Holandska jsem se opět zdržel v Berlíně a mluvil s několika vynikajícími politiky a publicisty. Socialistům jsem řekl, že to 4. srpna prohráli (válečné kredity v Reichstagu povoleny jednohlasně) a vyslovil jsem mínění, že se strana sociálně-demokratická brzy rozpoltí. Bylo již pozorovat ve straně neklid; de facto 2. prosince válečné kredity přijaty zatím proti jednomu hlasu (Liebknechtovu), dne 20. prosince už proti 20 hlasům (soc. dem.). Dověděl jsem se v Berlíně všeličehos o průběhu války, čímž jsem byl utvrzen v svém mínění o vině Rakouska-Uherska a Německa.
Konečně povím, zatím jen stručně, že jsem ještě z Prahy navázal styk s oficiálním Ruskem také prostřednictvím pana Svatkovského. Budu o tom referovat zevrubněji v následující kapitole.
K těmto stykům s cizinou počítám také zaopatřování novin, říšskoněmeckých a spojeneckých; v Praze byly tyto listy (i německé!) nedovoleny; ve Vídni byla větší volnost a dokonce v Drážďanech a Berlíně bylo lze číst listy anglické a jiné. Zaopatřoval jsem si je od známých a zvláštními posly. Tím jsem byl informován o mnohých podrobnostech, jichž se našemu tisku nedostávalo.
Doma a v armádě se stupňovala persekuce; poprava Kratochvíla z Přerova (25. listopadu) mne přímo již vyháněla, ale přece jsem se dočkal ještě popravy Matějkovy (15. prosince). Byl jsem připraven odjet nebo uprchnout za hranice ke Spojencům, a šlo jen o to, jak definitivní odchod provést. Vyžadovalo delší doby přesvědčit se, má-li policie podezření, neboť se mi v Holandsku zdálo, že jsem byl pozorován; za to, co jsem už udělal, byla šibenice jistá, ale podle všeho nevěděli o mně mnoho.
S poslaneckými kolegy jsem mluvil po své druhé cestě do Holandska potud určitěji, že jsem od nich vyžadoval ústního (ne písemného) schválení k akci za hranicemi; k tomu jsem byl doveden upozorněním Seton-Watsona, že političtí lidé venku budou chtít vědět, mluvím-li a jednám-li ve jménu svém nebo ve jménu politických stran a kterých.

3.

Dosti silné znepokojení jsem čerpal z rozvoje války; kdo zvítězí? Na tu otázku roku 1914 a ještě později nedalo se snadno odpovědět s jistotou a přesností.
Dal jsem se hned po vypuknutí války do studia některých spisů o moderním válečnictví mně ještě neznámých; šlo o to, jak už řečeno, bude-li válka dlouhá či krátká; podle toho jsme musili odhadnout své vyhlídky a zařídit svou práci. Odborníci v tom nebyli zajedno; celkem převládalo mínění u spojeneckých i nepřátelských odborníků (na příkl. i u Foche), že moderní válka bude krátká. Známý francouzský publicista Leroy-Beaulieu odhadoval trvání na sedm měsíců; politikové, jako Hanotaux, Barrès, očekávali brzké ukončení války od "parního válce". Němci předpovídali brzké zhroucení francouzské armády podle vzoru z roku 1870; rychlý postup Belgií a Lucemburskem na severu a na jihu Lotrinskem-Alsaskem to očekávání s počátku zesiloval. Prvé válečné události nebyly Francii příznivé - Paříž skutečně útočným tlakem Němců byla ohrožena a francouzská vláda se již 2. září z Paříže přestěhovala do Bordeaux. Přál jsem si, aby Kitchener měl pravdu, ale pochyboval jsem podle toho, co jsem o něm věděl, že by v otázce byl dost kompetentní.
O stavu situace na bojištích byl jsem do svého odchodu z Prahy také v pochybnostech; zejména těžkým problémem mi byla bitva na Marně. Přijímal jsem názor francouzský a anglický, že Němci bitvu prohráli a že proto couvli na novou linii; ale stejně Francouzové od Mosely ustoupili až za Marnu a ústup ten se musil pojímat jako porážka. Zaráželo mě, že Francouzové po vítězství nepostupovali ofenzivněji. Němci zdůrazňovali, že značný počet svého vojska, celé dva sbory, hodili z Francie proti Rusům do Východního Pruska, že o to byli slabší a že tudíž bitva významu rozhodujícího nemá. Spojenci měli od počátku převahu číselnou, a proto ústup francouzský působil tím trapněji. Znal jsem v rakouské armádě několik dobrých znalců vojenství, ale s těmi jsem se nemohl sejít; teprve venku jsem se mohl informovat od vojáků a číst podrobnější zprávy. Přesvědčil jsem se pak, že Němci na Marně opravdu prohráli.
Nadějný dojem z bitvy na Marně byl zesílen vleklými boji u Yprů o břeh Kanálový (20. října až 11. listopadu). Ani tam Němci neprorazili svým plánem a nedovedli se zmocnit Kanálu a jeho přístavů, z nichž mohli ohrožovat Anglii (Dunkerque-Calais-Boulogne). Na celé čáře musili couvnout a odhodlat se k válce poziční; ofensiva se nezdařila, výpočty se ukázaly pochybenými a tím celý plán byl diskreditován.
Turecko se rozhodlo (12. listopadu) pro Trojspolek, Malá Asie, Egypt a Balkán stávaly se tím vojensky a politicky velmi důležitými. Co udělá Bulharsko, co Řecko, co Rumunsko? "Times" ostře odsuzovaly politiku Anglie k Turecku (konfiskovala dva křižníky stavěné v Anglii pro Turecko); tím, že se Anglie uvázala v protektorát Egypta (18. prosince), spor o Malou Asii přiostřen. Válka se komplikovala - vyhlídka, že potrvá déle. Té komplikaci nasvědčovalo také vzetí Valony Itálií (26. října).
O mých úvahách o válce, nadějích a pochybnostech čtenář nalezne doklad v článku o válce, napsaném hned na počátku války (v srpnu) v "Naší Době", v němž jsem na vojenský, hospodářský a politický význam světového konfliktu upozorňoval; tam jsem vyložil problémy mne znepokojující, ale ovšem i své naděje - rakouský cenzor článek propustil; ale konfiskoval v témž čísle části otisku mého (staršího) článku o Balkáně a místa Denisova pojednání o našem postavení v "Mezinárodní lize pro obranu práv národů". V těchto článcích (také glosami "Boží bojovníci") podal jsem hned na počátku války svůj politický program; stejně v následujících číslech pokračoval jsem v kritickém poučování myslících lidí o cílech války. Podobně jako v "Naší Době" psal jsem v "Čase".
Mapy válečné jsem studoval denně a stále velmi pozorně; politika se teď dělala na bojišti, a to politika na dlouhou dobu; z postupu obou stran se dalo soudit o cíli války, síle a dovednosti přátel a nepřátel.
Nezdar Rakouska v Srbsku, porážka Potiorkova a konečně vyproštění Bělehradu v prosinci (13.) utvrzovalo naději na vítězství. Ne tak postup Rusů ke Krakovu a slovenským průsmykům; neboť proti tomu bylo veliké minus ve Východním Prusku (Hindenburg: Taunenberg, Mazurská jezera). Rakušané i Němci se sice rozhodně mýlili, podceňujíce armádu ruskou, zejména dělostřelectvo; avšak to, co jsem o ruském vojsku a jeho veleni znal, naplňovalo mne obavou. Bezradnost před Krakovem zarážela.
Tenkrát "Čas" přinášel velmi čtené články o bojích a zejména o postupu a ústupu Rusů; mívali jsme denně redakční porady a zkombinovali ze zpráv a z postavení vojsk své vývody. V redakci jedni byli optimističtí, až velmi optimističtí, já jsem byl zdrželivý, až skeptický; koloval vtip, že první, kdo bude viset, až Rusové vtáhnou do Prahy, budu já. Občas jsem v "Čase" rozličnými poznámkami upozorňoval na něhotovost Ruska a dotýkal se kriticky nejen neschopného Suchomlinova, nýbrž i generalisima přes jeho vlastenecké a slovanské manifesty. Měl jsem přece jen pravdu; myslím, že jedno z nejlepších mých politických poznání a rozhodnutí bylo, že jsem naši národní věc nevsadil na jedinou kartu ruskou, že jsem naopak usiloval o získání sympatií u Spojenců všech a že jsem se rozhodl proti tehdejšímu nekritickému a pasivnímu rusofilství.

4.

Jaký tenkrát doma byl proud, bylo patrno všude. Prodavačky, vyprávělo se, chystaly nejpěknější husy pro Rusy; jak kolovaly opisy manifestu Nikolaje Nikolajeviče a zpráv o audienci u cara, je známo; stejně, jak za ně ti, u nichž se nalezly, byli trestáni. Vzpomínám si na scénu na Ferdinandce. Zastaví mě známý radikální redaktor a v radostné náladě ukazuje mi opis zprávy o prvé audienci ruských Čechů u cara; byl velmi zklamán, když jsem mu papírek vrátil s poznámkou, že to politicky znamená málo. Opravdu, car deputaci určitého neřekl nic; připouštěl jsem, že přijetí deputace bylo úspěchem a mělo, jak bylo vidět na redaktorovi samém, dobrý účin k udržení naděje.
Opisů takových zpráv kolovalo hodně; říkalo se, že je v noci spouštějí ruští aviatikové, ale zdálo se mi podle obsahu a slohu, že některé byly apokryfní.
Rakousko se chovalo k zajatým Rusům a k Rusům, které venku překvapila válka, zvlášť tvrdě (ještě hůř k Srbům); poznal jsem to sám, když jsem se domáhal propuštění internovaného Maxima Kovalevského, jejž válka zastihla v Karlových Varech, a uvězněné žurnalistky paní Zvězdičové.
Několikrát jsem viděl poslance Kalinu, jemuž jsem už dříve o svých zahraničních spádech to a ono sděloval; říkal jsem mu o nebezpečí, hrozícím Sokolu od rakouského generalisima, a uvažovali jsme, jakou funkci by Sokolové v nastávající době a zejména za očekávané okupace ruské mohli mít. Svedl mne s drem Scheinerem.
S ním jsme se dohodli, že by Sokolové za ruské okupace nastoupili jako národní bezpečnostní stráž, podle poměrů a potřeby jako národní vojsko. Netajil jsem se mu svými pochybnostmi o ruské armádě a politice a upozorňoval jsem na možnost, že by Rusové byli nuceni odtáhnout, kdyby Němci přikvapili Saskem, Rakušané z jihu atd. Možnost, ba pravděpodobnost, že Rusové, kdyby dorazili na Moravu a snad až do Čech, budou muset couvnout, byla podle posavadních zkušeností značná. Bylo veliké a svědomité opatrnosti třeba, aby se Rakušané po couvnutí Rusů krutě nemstili a tím pro budoucnost národ nezterorisovali.
Dr. Scheiner sám byl z jara v Rusku, přesvědčil se, že politické styky s Ruskem byly velmi slabé, ba žádné; Sazonov mu vytýkal, že se čeští politikové o Rusko vlastně nestarali a že proto jsou Rusům neznámi; řekl odkrytě, že nemáme spoléhat na Rusko a že ruská armáda na rozhodující válku ještě není připravena. Podobně se Sazonov vyslovil k poslanci Klofáčovi o něco dříve (v lednu) dovozuje, že velmoci žádné války nechtějí. Ale to se u nás veřejně neřeklo a nevědělo; veřejné mínění bylo nekriticky rusofilské, očekávalo se osvobození od Rusů a jejich kozáků.
Proti tomu jsem dru Scheinerovi opakoval své pochybnosti o dostatečnosti ruského vojska. Vykládal jsem, že se ruské dynastie a třeba jen místodržitele bojím, že Rusové svou neznalostí poměrů a osob, svým absolutismem a svým rozmařilým životem naše rusofilství brzy pocuchají.
Dr. Scheiner mi namítal, že by za daných okolnosti, Rus na českém trůně byl nejpopulárnější a že toto všeobecné mínění musíme respektovat. Uznal jsem správnost toho názoru; jistě teď nebylo kdy poučovat širokou veřejnost o pravém stavu Ruska; ale zdůraznil jsem své přesvědčení Seton-Watsonovi, a ten to ve svém memorandu (odevzdaném Sazonovu) náležitě objasnil. Záleželo mi na tom, aby oficiální Rusko bylo upozorněno; bylo to v zájmu našeho poměru k Rusku.
V své zahraniční propagandě a zejména v memorandech, daných spojeneckým vládám, uváděl jsem toto rusofilské mínění u nás jako nejrozšířenější; sám, kdyby nebylo bývalo zbytí, byl bych měl raději kandidáta některé dynastie západní nebo někoho, kdo by u těchto dynastií měl vliv.
Ale chci říci hned, že jsem za hranicemi o královském kandidátu nikde s nikým nejednal; své mínění jsem řekl jen nejdůvěrnějším přátelům venku, aby podle potřeby byli informováni. Různé zprávy, že jsem jednal s anglickými a jinými princi, jsou vesměs nepravdivé. Sám jsem byl pro republiku, ale věděl jsem, že většina v tom okamžiku byla na straně royalistické; tehdejší postup sociální demokracie u nás a v Německu a její poměr k dynastiím také nabádal ke klidné úvaze o formě státu, vražda Jaurèsa neméně. Jistě věc teď nebyla akutní. Teprve ruskou revolucí všude zesílil republikanism a také u nás; u nás už porážky Ruska, zdálo se mi, otřásly důvěrou v ruskou dynastii na českém trůně.
S drem Scheinerem jednal jsem také o financování zahraniční akce; poskytl hned příspěvek na její začátky. Pomýšleli jsme na peníze Obce Sokolské, které později jakousi právnickou transakcí byly imobilizovány; zatím jsem se měl obrátit na Čechy americké. Dal mi adresu pana Štěpiny v Chicagu.