Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nechal mě s knihou sedět, potom ji držet ve stoje a dívat se přitom na něho. Pak mi knihu vzal, podal mi bílý džbán s cínovým víčkem a chtěl, abych předstírala, že nalévám sklenku vína. Požádal mě, abych stála a jen tak se dívala z okna. Po celou dobu se zdál rozpačitý, jako by mu někdo byl vyprávěl příběh a on si nemůže vzpomenout, jak skončil.

"To je tím oblečením," zabručel. "V tom je ten problém." Pochopila jsem. Nechal mě dělat věci, jaké by dělala dáma, já jsem však byla oblečená jako služka. Vzpomněla jsem si na žlutý kabátek i na žlutočerný živůtek a zajímalo mě, co z toho bude chtít, abych si oblékla. Jenže místo toho, aby mě ta představa nadchla, cítila jsem se stísněně. Nešlo jen o to, že by bylo nemožné před Carharinou skrýt, že nosím její oblečení. Neměla jsem dobrý pocit, když jsem držela knihy a dopisy, nalévala si víno a prováděla věci, jaké jsem nikdy nedělala. Jakkoli jsem toužila ucítit kolem krku hebkou kožešinu kabátku, nebylo to oblečení, jaké jsem obvykle nosila.

"Pane," ozvala jsem se nakonec, "možná byste mě měl nechat dělat jiné věci. Věci, jaké dělá služka."
"Co dělá služka?" zeptal se tiše, založil si paže a povytáhl obočí.
Musela jsem okamžik počkat, než jsem dokázala odpovědět - čelist se mi chvěla. Vzpomněla jsem si na sebe s Pieterem v uličce a polka jsem, "Šije," odvětila jsem, "Vytírá a zametá. Nosí vodu. Pere povlečení. Krájí chleba. Leští okenní tabulky."
"Chtěla bys, abych tě namaloval se smetákem?"
"To nezáleží na mně, pane. Nené to můj obraz."
Zakabonil se. "Ne, to není." Zněl, jako by mluvil sám se sebou.
"Nechci, abyste mě maloval se smetákem." Řekla jsem to, aniž jsem dopředu tušila, že to udělám.
"Ne. Ne, máš pravdu, Griet. Se smetákem v ruce bych tě nenamaloval."
"Jenže oblečení vaší paní nosit nemohu."
Rozhostilo se dlouhé ticho. "Ne, to zřejmě ne," pravil. "Ale jako služku tě malovat nebudu."
"Jak tedy, pane?"
"Namaluji tě tak, jak jsem tě viděl prvně, Griet. Jen tebe."
Postavil židli poblíž svého stojanu, čelem k prostřednímu oknu a já jsem se posadila. Věděla jsem, že to bude moje místo. Najde tu pózu, do níž mě posadil před měsícem, když se rozhodl mě malovat.
"Podívej se z okna," řekl.
Dívala jsem se ven do šedivého zimního dne, připomněla jsem si, jak jsem zaskakovala místo pekařovi dcery, a snažila jsem se nic nevidět, nechat svoje myšlenky umlknout. Bylo to těžké, protože jsem myslela na něj a na to, že sedím před ním.
Zvon Nového kostela dvakrát odbil.
"Teď otáčej hlavu velmi pomalu ke mně. Ne, ramena ne. Tělo nech odvrácené k oknu. Pohybuj jenom hlavou. Pomalu, pomalu. Dost. Ještě kousek, tak - dost. dál seď bez hnutí."
Seděla jsem bez hnutí.
Nejdřív jsem se mu nedokázala podívat do očí. Když jsem to udělala, bylo to jako sedět blízko ohně, který najednou vyšlehne. Raději jsem zkoumala jeho pevnou bradu a tenké rty.
"Griet, ty se na mě nedíváš."
Přinutila jsem se vzhlédnout k jeho očím. Díval se na mě, jako by neviděl mě, ale někoho jiného nebo něco jiného - jako by se díval na obraz.

Dívá se na světlo, které mi dopadá na tvář, napadlo mě, ne na mou tvář jako takovou. V tom je ten rozdíl.

Skoro se zdálo, jako bych tam nebyla. Jakmile jsem tohle ucítila, dokázala jsem se trochu uvolnit. Tak jako on neviděl mě, já jsem neviděla jeho. Moje mysl se začala toulat - k dušenému zajíci, kterého jsme jedli k obědu, ke krajkovému límci, který mi dala Lisbeth, k příběhu, který mi Pieter mladší vyprávěl den předtím. Potom už jsem nemyslela na nic. Dvakrát vstal, aby změnil polohu jedné z okenic. Několikrát došel ke své komodě, kde si vybíral různé štětce a barvy. Sledovala jsem jeho pohyby, jako bych stála na ulici a dívala se dovnitř oknem.

Kostelní zvon třikrát odbil. Zamrkala jsem. Neměla jsem pocit, že uběhlo tolik času. Jako bych byla uhranutá.

Podívala jsem se na něj - teď byl očima u mě. Díval se na mě. Jak jsme tak na sebe hleděli, projela mým tělem vlna horka. Udržela jsem však pohled na jeho očích, až je nakonec odvrátil a odkašlal si.
"To je všechno, Griet. Tady máš trochu kosti k umletí nahoře."
Přikývla jsem a vyklouzla jsem z místnosti s bušícím srdcem. Maloval mě.

Čtenářský deník	-	Dáma a jednorožec
	-	Dívka s perlou