Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když pes běžel před ní, s čenichem u země, po pustém kamenitém břehu na východní straně jezera Röysla, nepřipadala si Adelheid nijak silná. Den už značně pokročil přes poledne a ona si ještě nedopřála klidu ani k odpočinku, ani k jídlu, jenom pořád šla a šla hodinu za hodinou.
Cítila se ve světě tak nemírně opuštěná. Tolik se jí toho se starým Dagem ztratilo. Teprve teď na svém osamělém putování si uvědomila, jak nesmírně mnoho pro ni znamenal, jakou jistotu v něm po všechny dny, co žila na Medvědím Dole, nacházela. Teprve teď jasně viděla, co pro všechno své okolí znamená silný, pevný člověk.
Starý Dag jednou řekl, že nyní je ona z nich nejsilnější. Sama se však teď silná necítila. Snad jednou – a to bude trvat ještě dlouho – by se mohla silnou stát, jako její babička. Ale teď ještě ne. Nechce být silná – ještě ne – chce si odpočinout po tom všem, co prožila, chce ještě nějaký čas být docela maličká – pod rozhodným dohledem starého Daga.

Po jezeru Röysla se převalovaly vlny a s šumotem se tříštily o kamenitý břeh. Unavené vlny, i ten vítr šumí nějak unaveně, tak unaveně, jak se Adelheidě zdálo.
Pes utíkal, čenichal a tahal za řemen, ale náhle se zarazil a zdvihl hlavu. Zavětřil, tiše a horlivě štěkal a pak se horempádem rozeběhl vpřed. Táhl Adelheidu za sebou, musela rychleji pohybovat nohama – a to ji probudilo z jejích myšlenek. Rozhlížela se bystře po podzimně šedivém jezeře, na němž se mírně pohupovaly vlnky.
Na jezeře byl ostrůvek s hustým porostem statných jedlí. Adelheidě se zdálo, jako by z něho vystupovalo veliké tajemství. Ale pes tak divoce pelášil a tak horlivě tahal za řemen, že musela dávat pozor na cestu – ale při tom pořád s napětím hleděla na jezero.
Za ostrůvkem se objevila zátoka s travnatým svahem až dolů ke břehu, a jak spolu se psem běželi a ostrůvek ustupoval stále více stranou, viděla Adelheid podzimně zažloutlé louky tam, kde za dávných časů stávala salaš. A až docela nahoře u lesíka zahlédla malou chatrč, která tam zůstala ještě z doby, kdy se tu pásly ovce. Teď tam bylo pusto a mrtvo.
Rozhled zmizel, když museli vstoupit do lesa na jih a na západ od jezera. Prodírali se hustým porostem a šli už dlouho, když Adelheid náhle spatřila v mezeře mezi stromy salaš. Koutky úst se jí chvěly, když uviděla stařičkého muže, jak pomalými, lhostejnými pohyby rozvěšuje u stavení sítě. Byl to starý Dag. Také doma na statku se jí v poslední době tolikrát zdálo, jak vypadá staře, ale takhle starého ho ještě nikdy neviděla.
Když zaslechl jejich kroky a prudce se obrátil, vyšla mu vstříc, v očích se jí leskly slzy a ústa se jí chvěla.
Zastavili se a dlouho se na sebe dívali. Adelheid zírala na silnou, drahou tvář, která nyní tolik zastárla. Jaké zoufalství je v těch smutně šedých očích?
Také starý Dag na ni zíral. Adelheid byla vždycky krásná, ale tak krásnou jako nyní ji ještě nikdy neviděl. V jejích velkých, živých očích se skrývaly hlubiny moře. A vrásky, které se jí teď, co už nějaký čas žila na Medvědím Dole, objevily na čele a kolem úst, způsobily, že mu její tvář byla obzvlášť drahá. Byla to tvář matky.

Čtenářský deník	-	Není jiné cesty
	-	Vane vítr z hor
	-	Věčně zpívají lesy

Čítanka	-	Není jiné cesty
	-	Vane vítr z hor
	-	Věčně zpívají lesy