Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Medvědovy pohyby se teď uklidnily. Měřil si číhavě bystře svého vzteklého nepřítele a pokaždé, když se odvážil k němu na dosah, rozpřáhl se po něm silou, která by dokázala zabít vola. Ale pes vždy bleskem uskočil.
Tak medvěd couval krok za krokem až ke srázu, a pak udeřil blesk podruhé.
Medvědova tlapa nezasáhla psa naplno, jen ho pohladila, ale stačilo to. Pes letěl vysokým obloukem ze srázu.
Medvěd se rozhlédl tázavě kolem. Je už konec jeho trápení?
Ach ne – pamatoval si to velmi dobře z mládí. Už dříve jednou měl co dělat s takovými psy. Bylo to tehdy, kdy utržil tu palčivou ránu do boku. Může teď zřejmě čekat nejnebezpečnějšího ze všech zvířat – člověka z Medvědího Dolu.
Stočil se měkce jako rys a sjížděl kolmo skaní soutěskou se srázu, ale vedla jen na skalní plošinku, odkud už nešla cesta dál. Medvěd vyskočil na hoření okraj, přehoupl se přes větrem vyvrácenou borovici a skrčil se do dolíku za ní. A v tom okamžiku celý ztuhl. Jen jeho číhavá očka žila; se směsí šíleného strachu a ďábelské nenávisti pátravě vyhlížela pod kmenem suché borovice k místu, odkud prve přiběhli psi.
Přicházel tam člověk! Ne s povykem a rámusem jako lidé v kraji pod lesy, ale číhavě pokrčený jako liška na zemi a rys na větvi, s bdělýma, ostražitýma očima, nastraženýma ušima a větřícíma nozdrama.
Nejnebezpečnější ze všech zvířat na zemi!
Zřejmě našel v lese svého psa. Jeho oči páraly po zemi – a široké medvědí stopy mu prozradily, že jde správně. Dlouho stál na místě, kde zuřil medvědův zápas se psy – a v ruce měl připravenou tu dlouhou, nebezpečně třaskající větev.
Medvědovi projelo tělem horko. Rána po kousnutí ve stehně ho teď silně pálila, že jen stěží vydržel tiše ležet – a kdesi uvnitř v břiše ho ta stará bolest hryzala stále hůř a hůř. Medvěda to začalo dopalovat. Co tu chce ten člověk, který má na svědomí všechno jeho trápení! – Ach, jak ho hryže v břiše a jak pálí to psí kousnutí...
Člověk přicházel blíž a blíž, obezřele, tiše. Pak sjel po medvědově stopě k skalní rozsedlině – a dolů na onu skalní plošinku – přímo pod místo, kde teď medvěd ležel.
Bolest v medvědově břiše se rozrostla v zžíravý oheň, psí kousnutí ho pálilo, jako kdyby dosud v něm byly zaťaty ty zuby; medvědovým tělem se krev valila prudce jako zpěněné peřeje, hrnula se mu do hlavy, zbavovala ho rozvahy. Nechával se vést jen zuřivou nenávistí; a jediným skokem se narovnal a vrhl po srázu – na toho člověka na skále pod ním.
Torgeir Björndal se právě rozhlížel po hlubině pod sebou, není-li medvěd někde dole. Jakoby instinktem zahlédl medvědovo tělo padat k sobě na sklaní plošinku; bleskem se otočil a stačil ještě o krok ucouvnout – a to ho zachránilo, že medvěd na něho nedopadl celou tíhou. Ručnice mu však při tom vypadla z ruky a sjela po srázu – je s ním teď konec...

Čtenářský deník	-	Není jiné cesty
	-	Vane vítr z hor
	-	Věčně zpívají lesy

Čítanka	-	Není jiné cesty
	-	Vane vítr z hor
	-	Věčně zpívají lesy