Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Oddíl první

II

Ves Jiřice ležela v tichounké, rozkošné úžlabině. Kolem dědiny rozkládala se pole, za nimiž širokým, podlouhlým kruhem vystupovaly tmavé lesy, jako chmurná hradba. Nivy prorývaly tu a tam louky a lučinami probíhal potok, který by stačil na dvě složení. Po březích mládly olšiny a stárly mdle zelené vrby.
V létě tu bývalo jako v ráji a v máji jako v nebi. Ve vrboví už od mnoha a mnoha let ukrývalo se pět hnízd, věděl o nich každý; ale zůstaly netknuty. Ani Jedličkův Franta - a ten přece nenechal na pokoji ani jediného hnízda - neodvážil se na ně sáhnouti. Uschoval se vždycky zpovzdálí a osmělil se pouze dívati na šedomodrá vajíčka. V těch hnízdech bylo deset slavíčků, pět samic, a pět samečků.
Po svatém Jiří oživly staré vrbiny, zachvívaly se štíhlé olšiny a voda v potoku proudila tichounce, protože rozepěli se slavíci. A měli jste je slyšeti, když tak slunce zapadlo a z lesů vystupovalo šero a nad lučinami vycházel měsíc. Spustili jeden za druhým. Ve vsi chasa na zápraží umlkla, starým dýmky vyhasínaly, mládež pouštěla se blíže, ale jen po prstech, aby to těm zpěváčkům nekazila, a leckteré dívce zachtělo se do takovéhle písně, do takovéhle noty. Ale zamlčela se a poslouchala bystřeji, aby si tu divnou melodii zapamatovala.
Slavíci zpívali někdy smutně, jako by to byla píseň pohřební. Lidem ve vsi bylo do pláče, mladým dívkám se oči kalily a staří vrtívali hlavami. A když také tak jednou zpívali do pláče, Jedličkův Franta odvážil se až k samým hnízdům, vylezl na vrbu, jestřabí oči jeho uviděly samičku s křídloma roztaženýma a s hlavinkou dolů obrácenou - a bylo mu jí líto.
Jedlička přece nikdy ničeho nelitoval. Potom slezl s tajeným dechem, přiblížil se ke hnízdu a vzal samičku do rukou. Kolem šli ze statku na luka, Franta se pustil za nimi, měl v očích slzy, v obou rukou něco držel jako poklad, zastoupil hezounké dívčince cestu, podíval se na ni těma zavlhlýma očima a řekl: "Umřela slavíčkovi samička, pochovej ji, Světluško!" A dívka ji pochovala na břehu potoka ve vrbí. Ten večer slavíci zase zpívali; sletělo se jich na olši devět a začali z devíti hrdélek najednou. A co zdejší vesnice jmenuje se Jiřicemi, neslyšeli v ní dojista takového zpěvu. Slavíci zpívali nade hrobem družky samičky. Světlušce, tenkrát ještě školačce, bylo ve mladé hlavince trudno a v dětinském srdci tak úzko, že zašla do světnice, aby neslyšela ten divný pohřební zpěv slavičí....
Trochu jsem odbočil, ale tohle patřilo ke zdejší dědině, jako omšené střechy ke zdejším statkům, jako vrby a olšiny ku zdejšímu potoku a jako tmavé lesy ku zdejšímu lidu.
Ve vsi bylo deset statků, jeden vedle druhého, táhly se do půlkruhu a druhým půlkruhem bělely se chalupy a chaloupky.
Statky vypadaly na vlas stejně, jako by byly všechny rodní bratří. Každému díval se do oken strom, tu hrušeň, tam štěp, tu zase lípa vysoká, košatá, a před jedním byla ještě zahrádka pod okny, u kteréž tmavě natřené plaňky tvořily ohradu. Tenhle statek patřil sedláku Květoví.
Byl mezi všemi nejrozsáhlejší a měl nejvíce polí a nejvíce luk. Květ byl zároveň rychtářem. Ze zdejších bývalých usedlíků zbyl tu po švédských vojnách rod jeho jediný. Předkové Květovi ukrývali se v lesích, a když přišel pokoj, vrátili se zase do statku. Do ostatních prý musili honiti; o hospodářství nestál žádný, poněvadž na každém statku byl tenkrát přivázán ošklivý netvor, kterémuž říkali robota.Jiřičtí přistěhovalci byli samí Češi, jinam honili od hranic Němce. (Odtud tak mnoho německých jmen po českém venkově.)
V Jiřících o světě takořka ani nevěděli, jen přišel-li ob čas někdo z vojny, vypravoval, že za zdejšími lesy je širý kraj s městy k nepřehlédnutí, s lidmi k nespočítání a s panstvem k neuvěření.
Když se vrátil sedlák Květ z vojny, trvalo mu to skorem rok, než se vypovídal. Sloužil císaři pánu celých čtrnácte let; za celý ten čas viděl zdejší lesy jen jednou, a to ještě pozdálí, když táhli do Saska říšskou silnicí. Na českých bojištích za sedmileté války nebylo jednoho, na kterém by byl nestál proti Braniborcům.
A potom jednou za rok, vždycky v máji, rozloučilo se několik lidí se zdejšími lesy na tři dni a vydali se na pouť ku svatému Janu do Prahy. A po pouti vypravovali celých čtrnácte dní, co v té Praze všecko viděli a co v ní všecko slyšeli.
Tenkrát bylo v Praze mnoho viděti a slyšeti ještě více. Od samého dívání člověku prý přecházely oči, že trvalo celý týden, než se vyčistily a než poznaly zase tmavou zeleň zdejších lesův a než přivykly zdejším doškovým střechám. A z toho, co slyšeli, nerozuměli ani jedinému slovu, protože se všech stran jim do uší zalétaly cizí zvuky, jež podobaly se posměchu nad tím prostým: českým lidem, kterýž za rok jednou vždycky se přicházel dívat, zdali stojí ještě Praha, zdali v té Praze nad Vltavou ještě kamenný Karlův most, zdali na tom vrchu ještě Svatovítský chrám a v tom chrámě zdali ještě ti staří králové dřímají a zdali v něm ještě stříbrný hrob světce Nepomuckého. A když potom odcházeli, přinesli do zdejších lesů noviny, že Praha stojí do dneška, že přečká ještě děti jejich vnuků,
že nad Vltavou ještě se pne kamenný Karlův most, že ještě stojí Svatovítský chrám, ale že jest sešlý až běda, v tom chrámě že staří králové do dneška dřímají, ale na jejich hrobech že rozestřeli své sítě pavouci, a že stříbrný hrob svatého Jana Nepomuckého nerozlili dosud na tolary a dvacetníky.
Někdy dvakrát či třikrát za rok přicházel do dědiny s novinami o světě také Refunda; ale ten do každého statku nešel. Nejraději překročoval práh u Květů.
Kde přišel k tak divnému jménu, nevěděl žádný; ale také se po tom žádný neptal. Znali ho již dobrých dvacet let, a jinak ho neslyšel nikdo jmenovati. Když přišel Refunda do Jiřic, šlo to vsí, jako když tluče na buben.
Refunda umíval povídati nejpodivnější noviny. Měl tak jakýsi ráz pohádkářův; ale pohádkářem nebyl. Říkal, těm že nechce bráti chleba, oni že ho spíše potřebují. Jen tak někdy začal pohádku, ale ta byla vždycky jako drahý kámen mezi křemenem, jako zlatá ruda mezi železnou, jako štěpná stolistá růže mezi šípkovými. Pohádkáři se ho báli a podtají na něho nevražili, protože když přišli po něm do vsi, lidé je poslouchali jen tak jedním uchem a někdy při těch jejich pohádkách i zdřímnuli; a to byla ta největší hanba, když někdo potulnému pohádkáři za vypravování usnul. -
Dnes ráno otevřely se ve vratech u Květů dvířka, a na náves vyšel jimi Refunda, se sedlákem si stiskli ruce, podívali se na sebe, usmáli se, ale trpce, a Refunda odcházel se slovy: "Však přijdu zas, ale tentokráte dřív; zatím tu buďte s Pánembohem."
Refunda šel návsí, jako ve Mšecím chodívá kníže Švarcenberk, jinde zas o té jeho chůzi říkali: "Jde jako kníže Kinský" a jinde zas: "Vykračuje si jako Lobkovic." Refunda měl opravdu v té chůzi své cosi neobyčejného, šel s hlavou vzpřímenou, s očima upřenýma v před a šerková halena
slušela mu jako knížeti kabátec se zlatými portami a z nejdražšího sukna....
"Dej Bůh zdraví, Refundo!"
"A vám, sedláče, štěstí!"
"Nepůjdete dál?"
Takhle už ho ve zdejší dědině oslovil třetí sedlák, a Refunda po každé odpověděl: "Až podruhé, sedláče." A neohlédl se, ač kolem kterého statku šel, všude vyhíhali před vrata, aneb aspoň k oknům a dívali se za tím divným! člověkem, jejž znali mnozí už od maličkosti, jehož se báli a jemuž by přece byli udělali, kdyby byl na nich žádal, Bůh sám ví co.
"Vítám vás, vítám k nám," ozval se již dnes sedmý hlas za ním ve zdejší dědině.
Refunda se ohlédl, po prvé se zastavil, nesmírně vyschlá tvář jeho stáhla se k úsměvu, pravice jeho se pohnula a v mžiku tisklo se dvé starých, kostnatých rokou: Refundova a ponocného Adamce.
"Tak brzy od nás? Kdy už já vás neviděl; napadlo mi, že snad nejste ani živ."
Adamec ještě držel svou pravicí ruku Refundovu, jehož vyschlá tvář se opět stáhla k úsměvu a bílé, husté obočí po třikrát sebou zatrhlo. "Adamče, Adamče, nevíte, že mne červi nedostanou? Škoda, že jste ponocným, a že máte tak špatnou paměť. Což jste zapomněl, že budu věčně věkův soužit lidi a že věčně věkův nebudou míti ode mne pokoje?" Adamci vymkla se pravice z kostnaté, studené ruky Refundovy. "Já že umřít? - Já vás tu všecky přežiju, já uvidím vnuky všech zdejších sedláků. Nevěříte, Adamče?"
A Refunda již opět kráčel jako kníže Švarcenberk Mšecím, když si vyjde na luka. Adamec se za ním za díval jako u vytržení a zapomněl se i zeptati, jaké noviny jsou ve světě. Tou chvílí tanuly mu v hlavě všecky pověsti, kteréž si lidé o Refundovi povídali, kde ho znali. Adamec takových řečí nikdy nedbal, ale dnes mu to řekl Refunda sám....
"Proto tam tedy dnes svítili - byl u nich na noclehu," prohodil za chvíli sám pro sebe a upřel oči v tu stranu, kudy Refunda odešel. Kráčel podél potoka, kolem uvadlého, prohnědlého olšoví a potom zaměřil úvozem k lesu.
"Ďas ví, co ti dva spolu mají," řekl sedlák Ouřada ku své ženě, když uviděl Refundu vycházeti z Květovic statku. "Já řku, ženo, tenhle člověk se mi nelíbí, pokud ho znám, nebude ani dobrý křesťan. Kdy pak jsme ho kdo viděl v kostele? Já řku, ženo, kdo je s ním za dobré, je také takový."
Sedlák Ouřada se podíval ,k bílému statku se zahrádkou pod okny; byl ve zdejší dědině konšelem. As před dvaceti lety se odněkud od Slaného sem přiženil; mnoho nedostal. Věna neměl žádného a kdysi večer prý za ním přivedli jednu bezrohou krávu; to byl jeho podíl, a podruhé přivedli zase večer jankovitého koně. Chase řekl, že dal za něj sto šajnův, a koupil ho prý zatím od Tejneckého pohodníka za několik grošův. Ale v Jiřících si hrál na pána, na sousedy se díval s vysoka a špičkoval je, kde mohl. S pány držel a proto se stal konšelem; od několika let měl laskominy také po rychtářském právu.
"Podívej se, muži, u něho byl přes noc, tebe si ani nevšiml, a tys ho přece přivítal," vyčítala u Kočárků panímáma sedlákovi ostrým jazykem. "Zasloužíte to! Neumíte tu ani promluvit! Jste tu jako v děrách. Vždycky říkám, kam mne sem zlý duch zanesl! Já se mohla dostat do dvora, já mohla být zemankou, a tady si nás nevšimne. ani žebrák, ani tulák! U nás by takovémuhle hodili kůrku a ani by si s ním nikdo nezadal, a mezi vámi dělá knížete. Jsme tu jako v Americe!"
Panímámě Kočárkové ani ústa nestačila, jak výborně a jak rychlé služby konal jí jazýček. Muž dobrák mlčel, sklopil hlavu a vyšel se ven podívat na jalovičku. Ta byla jeho jediná radosť, a když jalovička zabučela, zapomněl Kočárek na všecko a nejdříve na to, že panímáma ve světnici hubuje před chasou, kam že ji všickni ďasi přinesli, že přišla ze všeho do ničeho...
Přivdala se sem od Velvar, před svatbou jí přivezli na trakaři věno: starou, před časy modrou truhlu s červenými ptáky. Když otevřeli truhlu, byla v ní poloděravá ošatka, dva bezuché hrnce, měchačky a jedna drchna z cvilinku s Bůh ví kolikaletým peřím. Ale panímáma z kraje se u Kočárků za dvacet pět let opeřila, že se z ní stala hotová pavice. Sedlák Kočárek zakoupil v Rakovníce na jarmarku těžkého hedvábí a potom několik loket port na dva prsty širokých, aby se jeho žena vyrovnala ostatním. Po čase už nosila i zlatem vyšívanou šněrovačku. A Kočárek se dobrácky usmíval, když se tak podíval na tu svou ženu, jak má hezky urostlé tělo, jak jí všecko padne, jak se v tom otáčí jako na strunkách, a k vůli své ženě, už i s otatními sousedy několikrát se pohašteřil, v Milíně na posvícení i jednou porval.
A žena chtěla, aby byl konšelem, aby nezůstal věčně věkův sprosťákem, že Ouřada je přiběhlík a že se přece nedal zastrčit. Jiras že ani neumí napsat pořádně tři křížky a je také konšelem a mluví s ním i páni. -
Dnes vězel v Jiřících všem v hlavách celý den Refunda, a večer při krbu se o něm teprv rozpovídali. Ne chtělo jim ani z mysli, že se dnes nikde nezastavil, šel kolem jejich statků, jako by v nich nebyl jaktěživ, a minul sedláky, jako by jich ani neznal.
"Co vám to povídal, Adamče?" zeptal se Hrdlička ponocného.
"Že jsou, pantáto, zlé časy," řekl Adamec a odvrátil se.
"To už víme od těch dob, jak jsme chodili - do školy."
Hrdlička se zajikl, vzpomněl si náhle, že když mu bylo sedm let, jednou školáci přišli domů a pověděli mu, že v Okrouhlíně škola padla na starého kantora, jak si poskočil a jak si zavejskl, a od těch dob že ve škole Okrouhelské nebyl. Lístek s kohoutem přilepil na kurník a tabulkou zandal ve špejchaře okno. - Z Adamce nedostal však už ani slova více.
"Co že přinesl Refunda nového ?"
S touhle otázkou zastavil z večera ponocného konšel Ouřada.
"Že prý tam někde v kraji poslali sedláci císaři pánu do Vídně psaní po obecním slouhovi."
Ouřada zaskřípal zuby a seveřl pěsti; ale Adamec si toho ani nevšiml a šel svou cestou.
Refunda učinil dnes v Jiřících pravý poplach, jako kdyby někdy v lednu, když všude všecko bílo, když se na stromech lesknou stříbrné řetězy, nad zasněženými střechami náhle zazpíval skřivánek. A dnes byl přece smutný listopadový den, skřivánci už dávno odletěli, slavičí hnízda ve vrboví zapadla uvadlým lupeními, a hlavy černých lesů začínaly se hýbati, protože jim do skrání usedali první poslové zimy: hejna černých, nevlídných ptáků.
Večer sešlo se k rychtáři několik sousedů, samí dobří známí, samí praví Podlešáci na táčky. A když na krbu zapraskaly veselé plamínky, zasmál se Květ, šel do almary, vytáhl knížku, dal ji Světlušce a usednuv mezi hosti, řekl: "Přinesl nám z Prahy nové čtení. Jsou prý ty knihy, ako by je házel na dračku. Začni, Světluško!" A dívka začala tu o
Zděnkovi ze Zásmuk čili o Blanických rytířích.
Sedláci seděli jako pěny, chasa dnes na škádlení ani nepomyslila, a Adamec by byl hnedle zapomněl, že dřevěné hodiny u dveří odhrkují devátou a že je čas k ponocování, a snad poprvé vzal vyleštěnou hlásnici nerad, a když troubil, nemohli a nemohli ve vsi rozeznat, kolikátá že to hodina. Táhlé zvuky splývaly v jedno a byly nějak slabší, jako by to nedul do plechovnice ani Adamec. Za několik okamžikův už byl zase ve světnici u Květů.