Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná pověst (1977, Orbis)
• jedná se o obsáhlý soubor pražských pověstí, uspořádaný podle místa děje do 5 větších celků
• Václav Cibula vychází z nejstarších záznamů, oprošťuje staré jádro pověsti od pozdějších příkras a nánosů a dává jim moderní poutavou podobu
• jednotlivé oddíly shrnují pověsti o Vyšehradu, Starém Městě, Hradčanech, Malé Straně a Novém Městě; pověsti, tematicky spolu související, vytvářejí ještě v těchto oddílech jakési menší celky
• v souboru jsou zastoupeny všechny druhy pověstí podle doby, prostředí a vzniku, ale také podle typu (pověst panovnická, kmenová a místní, až po erbovní, etiologickou a etymologickou)

Malá Strana

O Hladové zdi

Také o vrchu Petřínu se vyprávěl nejeden příběh. Jeden z nich vzpomíná, že kdysi za dávných dob býval na Petříně pohanský háj, pod jehož stromy se obětovalo bohům. Staré časy minuly, dávná obětiště byla zrušena a pohanský háj na Petříně byl vykácen. Zůstalo jen několik stromů, a z nich nejdéle odolával rozložitý dub, pod kterým stával obětní oltář. Právě v těch místech se začal lámat kámen, a stalo se, že za chladných podzimních dnů si tam skalníci rozdělali oheň, aby se ve studeném povětří trochu zahřáli. Avšak sotva vyšlehly první plameny, objevily se v dýmu i v ohni stěží zřetelné lidské postavy dávných předků a skalníci se tomu ohni začali klanět, ba i chléb do něho pokládali a do plamenů házeli drobné mince. Úřady tehdy přikázaly, aby byl oheň uhašen a starý dub poražen, avšak lidé zakládali oheň znovu a znovu a klaněli se mu po starém způsobu, až nakonec kníže Boleslav přikázal jámu s ohněm zasypat a proti ctitelům starých zvyklostí vyhlásil přísné tresty.
Nejznamenitější z petřínských pověstí je však příběh o tom, jak vznikla Hladová zeď. Za panování císaře a krále Karla IV. udeřila v české zemi veliká neúroda. A protože v patách za neúrodou přicházívá vždycky hlad, začaly se brzy plnit žaláře a vězení, neboť mnozí chudáci z hladu a nouze si opatřovali chléb krádeží. Zanedlouho se to dozvěděl sám císař, dal svolat své úředníky a soudce a zeptal se jich, zda si skutečně zaslouží trest každý, kdo krade jen proto, aby neumřel hladem.
Úředníci tehdy sborem prohlásili, že krádež je krádež a že zloděj musí být vždycky a za všech okolností potrestán, ať má pohnutky ke svému činu jakékoli; avšak našly se v tom zástupu i hlasy, které dodávaly, že je možná lépe krást než umřít hladem.
Císař a král se nad těmi slovy zamyslil a pak prohlásil: "Taková řeč se mi nezamlouvá. Lépe by bylo, kdyby chudáci ani netrpěli hladem, ani nekradli; a když nebudou mít hlad, nebudou ani krást. Odstraňme proto hlad a ubude krádeží i zlodějů."
Nedlouho poté se shromáždil na hradním nádvoří veliký zástup chudého lidu, a všichni krále prosili, aby jim pomohl z bídy. Král vyslechl stížnost i prosbu, pozval je na příští den a přikázal svým služebníkům, aby připravili na dřevěné stoly polévku i dostatek chleba. Když se tak stalo a všichni se najedli, pravil k nim král: "Připravil jsem vám dílo, které vás obživí, abyste nemuseli trpět nouzí. Jděte za mými úředníky, ti vás zavedou na místo, kde najdete všichni práci i obživu."
Úředníci pak odvedli celý veliký zástup na Petřínský vrch a tam oznámili, že císař přikázal vystavět dlouhou zeď, jež by začínala u hradčanských zdí nad Bruskou a táhla se podle Pohořelce a Strahova po vrchu Petřínu až k východu, kde by strmě spadala dolů k řece.
Dali se hned do práce: někteří lámali kámen, jiní míchali písek, vápno a maltu, ještě jiní přitesávali velké kamenné kvádry a kladli je do městské zdi; a uživili se všichni - zedníci i pískaři, skalníci i ostatní - po celé dva roky, dokud nebyla největší nouze z neúrody zažehnána. Za svou práci nebrali peníze, ale dostávali šaty, obuv a chléb pro sebe i své děti.
Císař sám se často chodil dívat, jak stavba pokračuje, a staral se, aby všichni měli dostatek a netrpěli nouzí. Říkalo se tehdy mezi lidem, že ta zubatá zeď bude stát na věčnou památku Otce vlasti, neboť se postaral, aby zuby chudáků měly do čeho kousat; a na upomínku hladu, od něhož je císař osvobodil, říkali od těch časů dlouhé zdi Hladová.