Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - první kapitola (Mladá fronta, 1971)
• detektivní román, pokračující v sérii příběhů o případech kapitána Exnera, řeší otázku záhadného zmizení 6 osob v navštěvované rekreační oblasti
• knížka obsahuje celkem 67 kapitol

1.

To časné srpnové nedělní ráno bylo zřejmě počátkem nádherného dne. Silnice vedla směrem na jih, podél jezera, na němž se povalovaly chuchvalce bílé páry. Rozrážel je s kraválem motorový člun vlekoucí dívku na vodních lyžích. Patrně pořádně otužilou dívku. Vysoké stráně v zeleni, jíž prosvítaly skály, nahoře slunce, které ještě neproniklo k silnici a jezeru, výhledy v zátočinách na další a další kopce a stráně, trať a tunely na druhém břehu - to všechno připomínalo v oparu nedělního rána jakési alpské předhůří. Po bělavé betonové silnici jel vůz, který už ledacos pamatoval, ale nebylo to na něm vidět. Černá mercedeska-kabriolet, vyrobená patrně někdy na počátku čtyřicátých let, se leskla černým lakem a blýskala chromem. Na koženém sedadle za volantem si tiše hvízdal chlapík, který měl nepochybně příliš mnoho volného a zbytečného času. Sunul se po téhle znamenité silnici nadměrně pomalu a dívce na jezeře věnoval takovou pozornost, že by vozu stačil jezevčík v mírném poklusu. Mladík byl oblečen světle a oslnivě. Nad béžovými kalhotami se teplalo semišové sako, z něhož zářila bílá košile se vzornou kravatou, a tahle určitá staromódnost v čase roláků a triček spolu s tou károu, ve které se vezl, musela na mnohé silně působit.
Dívka zmizela někde ve vlnách. Za zátočinami narůstaly další a další zelené a skalnaté stráně dělené stržemi potoků. Za městečkem, dosud pokojně spícím, se jezero rozestoupilo a po rameni lemovaném silnicí funěl a plácal do vody kolesový parník, ve věku vznášedel a okřídlených lodí podivuhodné monstrum důstojné a starobylé. Na chrániči koles se skvěl nápis VYŠEHRAD. Tím se rozplynula vidina alpského předhůří. Znalec, tramp a pikovický traper by poznal v tomto dědečkovi starého známého a slavného Primátora Dittricha.
Mladík pískající si v mercedesce byl kapitán Michal Exner a jel českou skutečností. Ve Štěpkovicích odbočil na druhou stranu řeky a mercedeska se šplhala do stráně a mezi lesy.
Kraj byl znamenitý, mírný a dramatický a z tohoto neutrálního hlediska jej Michal Exner patrně také bral. Kraj byl naplněn pohodou a její díl předával čas od času vnímavějším poutníkům. Slunce už naplno zářilo a řeka s oparem mlh byla hluboko dole. Les, silnice, zatáčky i patníky vypadaly přívětivě. Nebylo důvodu pochybovat, že takové nejsou, zůstaly stejné jako před lety, a pokud se kolem nich odvíjely historie a historky, které s přívětivostí neměly nic společného, nebylo to jejich vinou. Kůže beránka zůstane nevinná, i když jí byl někdo zadušen; i pes, který rozsápe lidské hrdlo, byl k tomu někdy nějak veden. A co potom říci o lesu, louce, keřích.
Jisté bylo, že Michal Exner o tomhle nepřemýšlel. Možná někdy, ale teď zrovna ne. Neboť jitro bylo nedělní a mírné. A smysly byly nachystány přijímat laskavost a mírnou lásku. Důvěřovat pokoře a případně se o ni i pokusit.
Nevěděl nic o místě, kam přijížděl.
Na okraji silnice stál drobný starý muž v plandavém sáčku a ve vyrudlých plátěných kalhotách. Nemával. Nepokoušel se stopovat.
Ale v jeho postoji byla odevzdanost žebravého mnicha.
Michal Exner zastavil. "Chcete nahoru?"
"Kdybyste byl tak laskav," řekl muž; mírně se usmál, jako farář na miminko při křtu.
"Jedu jen do Hrádku," řekl Exner.
"Já také."
"Bude hezky, ne?"
"Určitě," odpověděl muž s jistotou Pána Boha. Ale jinak se mu nepodobal. Neboť byl drobný a šlachovitý a neměl vousy a nakrátko ostříhané vlasy mu teprve začínaly šedivět. "Na výlet?"
"Tak trochu," prohlásil Exner rozmarně. Neznaje příběhy a věci kolem nich, nemohl mít jinou náladu.
Vyjeli z lesa. Širší okolí obce bylo zarámováno lesy.
U nich a v jejich blízkosti na bývalých pastvinách tisklo přírodu množství rekreačních chat. Hrádek totiž proslul vynikajícím klimatem.
Silnice vedla obcí vzhůru, stoupala a otáčela se dlouhou zatáčkou.
"Hledám chatu profesora Hodičky," řekl Exner. "Nemohl byste mi poradit?"
"Ano. Totiž... Tady je hrozně moc chat. Kdybyste byl tak laskav... Jsem na místě..."
Auto zastavilo.
"Tomu místu se prý říká Jílovec."
Muž ukázal dopředu, kde se za vsí a poli zvedal rozložitý kopec porostlý lesem, "To je tamhle. Málokdy tam přijdu. Mám chatu na Haberně," ukázal doleva do kopce. "Profesor Hodička, já vím, kdo to je. Před mnoha lety jsem mu dřevem obkládal přízemí v chatě. Teď pojedete kolem březového háje, potom pořád rovně po silnici až k lesu, kde je vpravo cesta. Špatná, ale vozem projedete. A tam už je to blízko. To už se zeptáte. Děkuji vám a co jsem dlužen?"
"Za svezení?"
"Ano."
"Mával jste?"
"Ne. Nedělám to."
"Zastavil jsem sám. Nemusel jsem, takže to máte zadarmo. Na shledanou."
Muž vystoupil, Michal Exner se dotkl prstem okraje semišového klobouku a nestaraje se dál o starého muže, vyrazil.
A pokračoval ve falešném pohvizdování.
Slunce odpařovalo rosu a kraj voněl. Nebylo by na světě k vydržení, kdyby příroda označovala zápachem místa poznamenaná ponurými činy člověka.