Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Žebračka z Vernířovic

Do kostela bylo ještě záhy, avšak ubohá vdova Schuchová neměla již stání; opírajíc se o višňovou hůlku, vyrazila s mošničkou v ruce ze svého baráčku pod kopcem. Den co den se tak vypravovala do světa, aby si u dobrých lidí vyprosila krajíček chleba nebo trochu jídla, darovaného jí z milosrdenství. Ačkoli toho dne byl velký svátek, Velikonoční pondělí, a neslušelo se chodit po žebrotě, nemohla zůstat doma. Ostatně měla dnes vážnější úkol. Úkol, o kterém se nikdo nesměl dovědět.
Schuchová, scvrklá jako suchá hruška, nebyla tak stará, jak vypadala; prozrazovala to ostatně její živost i dosud pevná chůze, vždyť tu hůlku vlastně ani nepotřebovala, ale jak by bez ní mohla chodit po almužně? Byla sama jako kůl v plotě. Muže ztratila v nešťastném roce třiašedesátém, kdy na Moravu vpadli Turci. Odvedli ho do zajetí, z něhož se nikdy nevrátil, a děti? Zemřely jedno po druhém spíš hladem než nemocemi. Ale nač vzpomínat na hořké věci? Babka se dávno se vším smířila a na život již nereptala.
Když se blížila k chalupě porodní báby Doroty Groerové, všimla si, že hospodyně stojí před chalupou a kývá na ni.
Schuchovka se zamračila. Snad si to Groerka v poslední chvíli nerozmyslila? To by bylo pěkné nadělení! Zamířila k chalupě, dívajíc se zkoumavě na silnou, statnou ženu hrubého obličeje, zato malých jemných rukou, jimiž všem dětem ve Vernířovicích i v okolí pomohla na svět.
"Vyhlížím tě už dlouho, Maryno. Abys nezapomněla," pravila přitlumeným hlasem Groerka.
Žebračce spadl kámen ze srdce, ale nedávala to na sobě znát.
"Cožpak už jsem někdy na něco zapomněla?" řekla trochu vyčítavě.
"Z kostela ať jdeš rovnou ke mně. Nikde se, Maryno, nezdržuj!"
"Jako bych nevěděla, co mám dělat!"
Do Sobotína nebylo daleko, žebrácká měla dost času, spěchat nemusila. Přemýšlela o Groerce.
Není zlá, ale také ji potrefilo neštěstí, když tak záhy ztratila muže. Bez muže hyne každé hospodářství. Je pravda, že Dorota je silná jako chlap a zastala by každého, jenže její babické povolání jí zabírá mnoho času. Musí jít, když pro ni přijdou, i kdyby byla nejpilnější práce. Je tak víc u cizích lidí než doma. Nedělá to, pravda, zadarmo, lidé jí dávají dost, ale v hospodářství to jde od pěti k jedné. Teď si naříká, že jí kráva málo dojí. lnu, jak může dojit, když jí hospodyně nezaloží nic do žlabu? Seno již dávno zkrmila. Měla ho jen hrstku. Cožpak má Dorota čas žnout trávu a sušit ji? Však jsou ve Vernířovicích, v Sobotíně, v Petrovicích# i jinde sedláci a chalupníci, mladí a statní, a také nemají co založit dobytku. Ale to je zas jiná písnička. Po té selské rebelii v roce dvaašedesátém, kdy páni na Losinách třem selským hlaváčům kázali useknout hlavy, poddaní aby pracovali na pány od slunka východu až do tmy. Musí dřít na jiné, pro sebe jim nezbude ani chvilička. Teď už to bude o něco lepší, jen co naroste nová travička. Groerka však není trpělivá a nechce čekat. Kráva prý bude Dorotě dojit jako po teleti, když jí dá na kousku chleba sežrat svatou hostii, poradila jí stará Davidka. Jsou to třesky plesky, lepší by bylo dát krávě pořádně nažrat, ale Dorota myslí, že s tou hostií to bude rychlejší a lacinější. Zkusila to před rokem, také touhle dobou, jenže loni jaro přišlo dřív a kráva se mohla dosyta nažrat nové, šťavnaté travičky. Groerka si však nedá nic vymluvit. A proč by jí to také Schuchová vymlouvala, když jí Dorota slíbila za posvěcenou hostii máz hrachu a ještě trochu ječné mouky?
Proč by jí hostii za takovou odměnu neobstarala? Pánbůh to chudé žebračce jistě odpustí, když místo ní přijme tělo Páně Groerčina straka! Vždyť je to také tvor boží, a často užitečnější než mnozí lidé, stvoření prý k obrazu božímu. A kdy se podaří potřebné osobě dostat mázík hrachu pro nic za nic a ještě k tomu ječné mouky na lívance? Chudý se musí chytat každé příležitosti. Však se neříká nadarmo, že v žebrácké kabele je málo požitku!
Tak rozmlouvajíc sama se sebou, dostala se stará Schuchová konečně do Sobotína. Nejdřív půjde ke zpovědi; nejen proto, aby mohla jít k přijímání, ale aby také dostala ceduličku, po které se bude shánět rychtář.
Bylo ještě brzy, v kostele lidí málo; naštěstí pan farář již seděl ve zpovědnici. Právě zpovídal jakousi mladici.
Snad to nebude dlouho trvat, pomyslila si babka a postavila se hned za ni.
Kupodivu však farář mladici trápil dost. Když se konečně zvedla, byla v obličeji rudá jako krocan.
Schuchová si klekla na její místo a zamřížovaným okénkem pohlédla na faráře. Kněz, když uviděl žebračku, jen kývl hlavou. Babka spustila, čím hřešila, ale kněze to příliš nezajímalo, snad ani neposlouchal. Žebraččiny hříchy byly pokaždé stejné: brala jméno boží nadarmo, lhala, nedodržovala půst, sem tam si vzala něco z cizího.
Farář se na nic nevyptával a dal jí hned rozhřešení; i pokání jí uložil mírné: pomodlit se třikrát otčenáš a třikrát zdrávas. A bez otálení podepsal cedulku, kterou babka vložila do čistého lněného facalitu.
Žebrácká spokojena odešla k postrannímu oltáři, kde svědomitě odříkávala uložené modlitby, a ještě sama jeden otčenášek přidala. Necítila však na duši žádné ulehčení, šeptala jen slova, kterým zcela ani nerozuměla. Neslibovala polepšení, hlavně že si už nikdy nevezme nic z panského. I bohatec hřeší stokrát za den, jakpak by nehřešil chudý člověk? Víc vlastně myslila na to, bude-li ječné mouky aspoň vrchovatá dlaň. Až přijde domů, upeče si lívance, když jsou ty svátky, a sní je ještě teplé. Ach božínku, teplé lívance! Dejž nám, ó Pane!
Kostel se zatím naplnil lidmi ze Sobotína i z přifařených vesnic. Babka si vyhledala místo, jak se na ni slušelo, až v poslední lavici pod kůrem.
Brzy potom se ozval zvonek a ze sakristie vycházel ministrant v červené komži, nesa obrovský misál, za ním pan farář v zlatém ornáte s kalichem v rukou. Na kůru se ozvala sváteční muzika: zahučel pozitiv, zatroubily pozouny, ozvala se flétna, housličky a ještě nějaké činky. Lidé zanotovali starou kostelní píseň.
Schuchová hleděla na kněze u oltáře, uklánějícího se a hned zas žehnajícího, přecházejícího z jedné strany oltáře na druhou, ale nechápala, proč se tak děje. Rozhlížela se raději po kostele; nakonec její pohled ulpěl na velkém obraze svatého Vavřince, jemuž sobotínský kostel byl zasvěcen. Světec byl na obraze takový pěkný panáček, chudák, skoro celý nahý. A zlí pohané ho položili na železný rošt a pod roštem rozdělali oheň, aby toho pěkného panáčka na něm upekli jako husu. Ubožátko, myslila si žebrácká. Upekli ho zaživa, protože prý nechtěl nepřátelům vydat poklad kostela římského. Tak o tom o posvícení kázal pan farář a babka tomu svatosvatě věřila. Bylo jí teď velmi líto toho pěkného mládenečka. Ach, jak jsou lidé zlí! Upéci člověka na roštu jako husu nebo jehně!
Mše se táhla jako cesta přes kopec do Maršíkova, ale vernířovické žebračce bylo dobře. Už se nedívala na obraz svatého Vavřince, hleděla na pana faráře. Slunce svítilo na jeho zlatý ornát; ta krásná barva připomněla babce opět lívance. Pocítila hned palčivý hlad.
Konečně nastala chvíle, kdy věřící směli přistoupit ke stolu Páně. Ti, kteří vykonali zpověď, poklekali na kamenný schod u dřevěné mříže, oddělující kněžiště od lodi chrámové. Schuchovka věděla, co se sluší, netlačila se mezi první, našla si místo až docela vlevo, hned u vchodu do sakristie. Odložila hůlku, z mošny vyndala bílý šátek a dala si jej pod bradu. Čekala trpělivě, až na ni přijde řada.
Kněz sestoupil od oltáře, drže v ruce kalich; začal podávat věřícím od druhého konce.
Schuchovka měla ještě dost času. Rozhlížela se. Proti ní na stupni oltáře stál ministrant, kluk práskaný, s červenými tvářemi a odstálýma ušima; jistě v něm není nic dobrého, myslila si žebrácká. Do dveří sakristie se postavil kostelní otec, tkadlec Bittner, stařec bělovlasý, s růžovým obličejem a očima jako trnky. Proč tu okouní? Tkadlec se žebračce nelíbil, ani ten kluk v červené ministrantské komži. Oba stáli příliš blízko a lehce si mohou všimnout, až Schuchovka hostii vyplivne do připraveného šátku. Ale babka věděla, jak to udělá. Stejně jako loni: šátek položí na mříž, až dostane hostii, skloní hodně hlavu a oplatku pustí do šátku. Jen aby už to měla za sebou!
Kněz se blížil. Lidé, ke kterým přistupoval, otvírali ústa jako ryba na suchu, křižovali se a vyplazovali jazyk. Potom se pokorně bili v prsa.
Už došlo i na žebraččinu sousedku.
Schuchovka se pokřižovala, otevřela ústa a vyplázla jazyk. Slyšela, jak kněz nad ní cosi odříkává. Potom cítila, jak jí na jazyk položil hostii. Zavřela oči a hluboko sklonila hlavu. A vypustila hostii do připraveného šátku.
Farář nic nezpozoroval, protože hned odcházel k oltáři, také tkadlec Bittner nic neviděl, neboť kněz stál mezi ním a žebráckou, snad jen ten kluk ministrantský si mohl něčeho všimnout, ale ten má jistě v palici jiné věci, utěšovala se babka.
Bila se v prsa a jako ostatní mumlala, že není hodná, poočku se však dívala na ministranta. Kluk přiskočil ke kostelnímu otci a něco mu šeptal. Tkadlec svraštil obočí a upřel zrak na žebračku. Babku něco nutilo, aby rychle vstala a utekla z kostela, ale strachem se nemohla pohnout.
To už byl tkadlec u ní. Položil jí ruku na rameno a pravil tiše: "Pojď do sakristie!"
Schuchovka se nehýbala.
"Pojď, pojď!"
Babka konečně vstala a belhala se podél mříže, prošla vrátky a odcházela do sakristie. Celý kostel to viděl. Všem vrtalo hlavou, proč kostelní otec prokazuje žebračce takovou čest. Snad se jí od hladu udělalo špatně.
Schuchovce bylo skutečně zle, nikoli však od hladu. V obličeji byla bílá jako papír, krve by se byl na ní nikdo nedořezal, nohy měla jako centy. V ruce pevně svírala šátek s hostií.
V sakristii ji Bittner vyzval, aby se posadila.
Sotva babka usedla, pravil: "Teď mi dej svůj šátek!"
Schuchovka dělala, jako by nerozuměla.
Bittner si vzal šátek sám. Rozevřel jej, a hle - objevila se hostie, bílá jako sníh.
"Nešťastnice!" zvolal stařec a rychle složil šátek, který už nedal z ruky.
Žebrácká chvíli seděla jako ztuhlá, jen třeštila oči na toho bělovlasého starce. Snad jí nedá zahynout, utěšovala se, ale hned se jí zas strachem sevřelo srdce. Sklesla na kolena a sepjala ruce: "Kmotříčku, proboha vás prosím, vraťte mi šátek a pusťte mě. Smilujte se nad ubohou žebráckou!"
Tkadlec jen pokrčil rameny. Pak řekl: "Počkej, až přijde pan farář!"
"Pan farář!" opakovala žebrácká a mráz jí přešel po zádech.
Ten s ní sotva bude mít slitování. Ach bože!
Vstala, klesla na lavici a dala se do usedavého pláče. Byl jí teď jen drobeček. Nevěděla, co s ní bude, tušila však, že nic dobrého. Ach, nešťastnice, bědovala v duchu. Ale pak se jí zmocnila naděje, sice slabá jako pavučinka, ale přece jen naděje. Vždyť nic tak zlého neprovedla. Svatou hostii nezneuctila, vložila ji jen do čistého kapesníku. Vrátí ji panu faráři. Ráda oželí slíbený hrách a neupeče si lívance, nebude to tak velké neštěstí.
Konečně se pan farář vracel od oltáře. Všiml si žebrácky a ostře se ptal tkalce, co babka dělá v sakristii.
Bittner popošel blíž ke knězi, něco mu šeptal, posléze mu podal žebraččin kapesník. Farář jej rozevřel a zhlédl hostii. Přímo se vyděsil. Vzkřikl na stařenu: "Co to má znamenat?"
Babka se vrhla na zem a objala farářovy nohy.
"Ach, důstojný pane! Já za nic nemohu. Groerce z Vernířovic nedojí kráva. Stará Davidka jí poradila, aby jí na kousku chleba dala posvěcenou hostii..."
"Mlč!" zvolal farář pln odporu.
Vymanil se rychle z žebraččina objetí. Nejdřív šel uložit posvěcenou hostii do kalicha. Potom v zamyšlení dvakrát přešel dlouhými kroky sakristii. Čelo měl zkrabatělé, úzké rty sevřené.
Tkadlec stál jako struna, babka ustrašeně otáčela hlavu po knězi. Kluk ministrantský, který všechno spískal, shazoval ze sebe komži a upaloval ven, aby lidem před kostelem pověděl, co se stalo.
Farář se konečně zastavil před kostelním otcem: "Přiveď hned rychtáře Axmanna!"
Stařec vyšel, aby vykonal farářův rozkaz. Kněz pak vzal kus papíru a začal rychle na něm psát olůvkem.
Jeden lístek adresoval děkanu Lautnerovi do Šumperka: "Stala se tu hrozná věc. Prosím, abyste bezodkladně přijel do Sobotína," psal.
Druhý lístek byl určen losinskému zámeckému hejtmanovi, panu Adamu Vinařskému z Křížová. Stálo v něm: "Zadržel jsem ženu velmi podezřelou z čarodějnictví. Prosím o instrukce."
Žebrácká mluvila jen o nedojivé krávě, čarodějnictví si f rář Schmidt ve své horlivosti přidal. Byl jedním z těch, kdo za každým rohem viděli ďábla a považovali za bohulibé dílo svádět s ním boj.
Do sakristie vešel sobotínský rychtář Jan Axmann.
"Opatři hned dva posly!" spustil na něj farář. "Tato žena je patrně čarodějnicí. A není sama!"
Rychtář byl muž rozvážný. Všechny ženské jsou tak trochu ve spojení s čertem, myslil si, ale co o tom může vědět pan farář Schmidt, jehož hospodyně je jako Škaredá středa. A že by Schuchovka čarovala? Zná ji léta. Kdyby uměla čarovat, sotva by chodila s žebráckou mošnou.
"Co stojíš jako sloup?" obořil se na něj farář. "Jdi, nesmíme ztratit ani minutu!"
V sakristii sobotínského kostela bylo poprvé vysloveno strašné slovo čarodějnice. V několika minutách se pak ozývalo i před kostelem a mezi hroby nebožtíků.
A brzy se rozléhalo po celém Sobotíně a po celém žerotínském panství.
A tehdy nebylo slova hroznějšího.