Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Jarní krajina vůkol Blaníku, který v vzdálině okazuje vrchol, z něhož jako slabá pára vyvstupuje dým. Na levé straně letitá hruška, jejíž dolejší větve kvetou, vršek však docela holý a suchý. Vpravo Svarušova katrč.
Jaro, večer.

Scéna třetí

MILOSLAVA: Znáš toho rytíře?
SVARUŠ: Jako malé pachole jsem znal již jeho.
MILOSLAVA: Jeho jméno?
SVARUŠ: Jindřich Prachatický.
MILOSLAVA: Dobromyslnost mu svítá z očí.
SVARUŠ: Dobromyslný a počestný jako jeho otec. Je ještě jeden z málo mladých mužů, kteří vlasti naší zhoubu přetěžce snášejí.
MILOSLAVA: Ach! A já opuštěna, od vrahů pronásledována po kraji vzdáleném bloudím! - Kdy se navrátím do otcova hradu? - Rodiče budou tesklivě hledati svou jedinou dceru, však kdo je s to, aby vyzkoumal skrejš loupežnickou, v které já vadnu! Aniž mně lze popisovati to vězení černé. V temné noci mne odšmejkli do doupěte ještěrčího a v čase půlnočním povedl se mi outěk. Plné tři noci chvátala jsem, než jsem dosáhla tvou přátelskou katrč. -
SVARUŠ: Kyžbych vás i také tak byl již doprovodil na bezpečné místo! - Tak, jak mi krajinu svou popisujete, budeme míti čtyry dni ochotně co kráčet. - Je mně vás zajisté velmi líto, slečno! Ještě tak mladá, a již zakoušíte tak krutých strastí.
MILOSLAVA (bolestně): Ach! a kdyby to byl již prsou mých poslední trn! - V pevném hradě otce svého dojdu jen jistoty a potřeb; však - poklid srdce ani tam na mne nečeká!
SVARUŠ: O! Bych s vámi i ten rozděliti mohl!
MILOSLAVA (hlavou odpovídajíc): Ne - ne, dobrý starče! Ten mi nemůžeš ty - ten mi nenavrátí mnohomocnost lidská. - Potěšiti? - Ano, potěšiti mne můžeš - ó, učiniž to, stolis! - Ačkoli že se hrozím tvé zprávy, předce se prsa hmotně otvírají slovům tvým, žádostivá vlastních svých strastí. - - Neslýchals nikdy o rytíři, který se - Zděnek Zásmucký jmenoval?
SVARUŠ: O Zděnkovi velmi málo; však po boku otce jeho Jaroslava jsem zhasl mnohému nepříteli na věky života svíci.
MILOSLAVA (rychle): Kde - kde je otec jeho?
SVARUŠ (vzdychne smutně a ukáže nahoru): Tam!
MILOSLAVA: Mrtev?
SVARUŠ: Již na třetí rok práchniví statečná pravice jeho. - Ví Bůh, že na to bez bolesti srdce nepomyslím. - Ten předobrý muž také nikdy věřiti nechtěl, že je stálejší nešlechetnost než počestnost jeho.
MILOSLAVA: A jeho syn?
SVARUŠ: To ví Bůh, kde ten nyní po dalekých končinách bloudí! - Jediný ouhonný skutek vyloučil ho z vlasti - souboj v Praze -
MILOSLAVA: Nevěř tomu! Zděnek byl nevinně vyhoštěn! Nevinnost sama není tak bez poškvrny. A předce - ó! (Pláče.)
SVARUŠ: Jak slečno! Zděnek nevinen?
MILOSLAVA: Nevinen. - Sama jsem přítomna byla, an se veřejně oznamovala nevinnost jeho.
SVARUŠ: Buď Pán Bůh pochválen! - Toho se měl starý otec dočkat! -
MILOSLAVA: Daleko-li leží odtud jejich statek?
SVARUŠ: Nedaleko -
MILOSLAVA: Má Zděnek bratry - sestry?
SVARUŠ: Žádného! - Bezprávím opanoval nešlechetný soused neobstražený hrad.
MILOSLAVA (před sebe): Žádného! A mne tak lehce opustil, jenž jsem ho za celý svět milovala!
SVARUŠ: Však - odpusťte mé všetečnosti - s takou horlivostí vzpomínáte na něj -
MILOSLAVA: Na Zděnka! - Kdybych měla pět století přečkat, nezapomenu naň!
SVARUŠ: Znáte ho tedy?
MILOSLAVA: Znám-li ho? - Svrhni duše věrných z blahých bytů dolů, přikovej je na bolesti skálu, a až oud po oudu zvadne, ptej se jich, znají-li nebe! - Byla jsem nebezpečně nemocna, bledá co smrt ležela jsem na loži tichém; - lékař mne opustil, a jen mých dobrých rodičů pláčem obživla chvilkami má paměť. - O půlnoci - ach, každý myslil, že to má polední půlnoc - v čas tak neobyčejný vstoupil do mé ložnice, doprovázen od otce i matky, muž starý, šedivý co dlouhověkost. - Jeho dotknutí mne probudilo ze spaní poloumrtvého - jeho sešlá snědosnědá tvář povzbudila mé smysly, a s dychtivostí, nikdy mi nepovědomou, přijala jsem od něho nápoj, kterýž prý byl přinesl k uzdravení mého těla. - A zajisté, na okamžení cítila jsem polehčení v oudech; starec však, an mu rodiče hlasitě vzdávali díky - "ne mně" - odvece na to - "mně ne, nýbrž cizinci odměnu schraňte, který nejprve ponavštíví hrad váš." - To sotva dopověděv, zmizel. V tom na baště zavzněla hlásného trouba a po malé chvíli - příteli - noční dobou vstoupil do mé ložnice - ó, kyžbych ono vzhlednutí v přítomnost směla povolati věčně kvetoucí! - vstoupil ke mně Zděnek, svěřiv se rodičům mým, že je odsouzen na smrt, že je na outěku z vlasti - že jen noční dobou putuje od hradu k hradu a s hrozným nebezpečenstvím život svůj svěřuje mužům často nevlídným -
SVARUŠ: U vás však byl jist?
MILOSLAVA: Jen jist? - Každý jeho vzduch stražila vděčnost a věrnost! - O dobrý starče, taký čas již nepřijde nikdy! Neodešel od mého lože, ačkoli se nechtěl k tomu znáti, že by byl s líkem ke mně poslal starce - a třetí den jsem přecházela ložnici sama. S každým novým jitrem rostla nová síla - a s nimi citové nikdy nepoznalí v srdci! Že vděčnost pěstuji v prsou, silně jsem měla za to, až mne zpráva o odchodu jeho smutně přesvědčila, že na vděčnosti štípku do honu rozkvítá milost - milost, kterou, co živa, kojiti budu!
SVARUŠ: A Zděnek?
MILOSLAVA: Zděnek! - Hrdě to vyznávám: Zděnek ke mně zahořel přeblaženou láskou; však zrada se nepřátelsky vedrala mezi nás. Náš hrad ho nechránil déle, musil ode mne, praví otec i máti, a bolesti neskončená, již tři leta nadarmo po jeho objetí toužím!
SVARUŠ: Tedy i vás těsní článkové na Zděnka víží? Ó neželtež proto. O, živ-li Zděnek, a dojde mu k uším veřejný důkaz nevinnosti jeho - zajisté zůstane věrný a navrátí se k vám -

Scéna čtvrtá

KROUPA chtě z levé strany přeběhnout, uzří lidi, zarazí, a poslouchá.

MILOSLAVA: O anjeli, dej jistotu svým slovům. Ano! Dobřes pověděl. Živ musí ještě Zděnek být, a i dobrá o něm pověst dosáhne k němu. Však pryč - pryč - pomysli, kdyby se byl vrátil - vrátil na můj otcovský hrad, a nenašel svou dívku! - - (Najednou v slzení klesnouc:) O! Aby on s Miloslavou býval - Miloslava by nebyla nikdy přišla do rukou loupežnických!
KROUPA (po straně): Peklo plné ďáblů, co slyším?! (Hledí, aby se Miloslavě podíval v tvář.)
SVARUŠ: Ba ovšem! - A tento Zbihon - jehož Bůh na věky zatrať! Tento člověčenství jedovatý výrod -
MILOSLAVA: O, Zděnek se někdy krvavě na Zbihonu pomstí! Nebo on, žádný jiný než on, odvlekl do vězení mne, věrnou dívku jeho!
KROUPA (Jsa přesvědčen o všem, odskočí nazpět, a třikrát silně zahvízdne.)
SVARUŠ: Co je to?
MILOSLAVA: Probůh! Pozdě, pozdě! (Utíká do katrče.)
SVARUŠ: Jak tomu mám porozumět -
KROUPA: Jen za mnou, za mnou! Hledali jsme svatojánskou mušku, a našli jsme zlatohlávka! Za mnou! - Tamto se ukryla vlašťovička naše! (Vskočí též do katrče.)

Scéna pátá

ZBIHON, DIVOKÝ, více loupežníků.

ZBIHON (vylítne): Kde - kde!? (Spatřiv SVARUŠE, vše obdivujícího, uchopí ho za prsa:) Ha, chatrných hnátů! Mluv, šedivý padouchu! Kams skryl dívku mou? Smrtící ránou tě do pekla srazím!
SVARUŠ: Probůh! Kdo jste - pusťte mne - nevím, co žádáte -
ZBIHON (vytrhne meč): Mluv, plesnivý lháři, je-li ti život milý! -
MILOSLAVA (v katrči): Pro milosrdenství Boží, pomoc!! -
ZBIHON: Ha! Slyším tě zpívati, ptáčku? - Těš se! Tebe pošmejknu za panenské vlasy až do staré klece! (Též do katrče.)
SVARUŠ: Probůh, loupežníci! - Což nemáš na okamžení žádných blesků! - Ha, nebudu se pokojně dívati na to - (Chce za nimi.)
DIVOKÝ: Nechoď z místa, stuchlíku!
SVARUŠ: Kati! Pomněte, že ruka všemohoucí bude souditi nad vámi, že -
DIVOKÝ: Uspoř si tlachání, a čiň, co ti budem kázat, to je pro tě nejzdravější!