Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Dramatická bájka v pěti jednáních
• vlastenecky laděná hra s námětem národní pověsti a prvky pohádky i klasické rytířské hry byla prvním inscenovaným textem mladého Václava Klimenta Klicpery

OSOBY

BOHUSLAV BLANICKÝ
BLANIČTÍ RYTÍŘI
ZDĚNEK ZÁSMUCKÝ
PROKOP ZE ŠVAMBERKŮ
JINDŘICH PRACHATICKÝ
MILOSLAVA
ZBIHON - z rodu knížecího
KROUPA a DIVOKÝ - spolníci Zbihonovi
VOJTĚCH - Zdeňkův zbrojnoš
VAVŘINEC - Švamberkův hradník
STRÁŽNÍK
SVARUŠ - katrčník u Blaníka
FILISKA - jeho dcera
SEDMIKRÁSA - mladá cikánka
DUCH
HLÁSNÝ
ZBROJNOŠI
ŽOLDNÉŘI

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Jarní krajina vůkol Blaníku, který v vzdálině okazuje vrchol, z něhož jako slabá pára vyvstupuje dým. Na levé straně letitá hruška, jejíž dolejší větve kvetou, vršek však docela holý a suchý. Vpravo Svarušova katrč.
Jaro, večer.

Scéna první

SVARUŠ, MILOSLAVA.

SVARUŠ (z katrče vede MILOSLAVU oděnu v šat selský): Kráčejtež jen směle za mnou slečno! Krajina je bezpečná: slunce již zachází za hraničné vrchy, již počíná temná noc kukliti obor naší země - a v tomto oděvuť vás ani za dne známý nepozná.
MILOSLAVA (ve strachu vyšedši na vše strany se bedlivě ohlíží): Ach! - Neznámý, dobrý šedivče! Tys mi bludné přátelsky otevřel katrč, dokonejž svůj počatý dobrý skutek, a doprovoď mne do otcovských rukou; každý krok odplatí tobě -
SVARUŠ: I! Nemluvte pak jen opět již o odměně a platu! Činím-li dobré, odměňují se mi skutkové moji. Vědomí, slečno, že jsme útěchou přispěli strastným, věřte mně, toto vědomí samo královsky odměňuje ctnost. - Však přestaňtež chřestati ústa! - Skoro bych vám radil, slečno, abyste tuto noc ještě přespala u mne.
MILOSLAVA: Probůh! Odveď mne, možná-li, v tomto neb v nejbližším okamžení ještě. Každá čtvrt hodiny mi novým nebezpečenstvím hrozí.
SVARUŠ: Já jsem připraven; však kdo vám za to, že nás bouře nedostihne pod nebem šírým?
MILOSLAVA: Bouře? Jestiť pak nebe vyjasněné -
SVARUŠ: Sličná děvo! To já na vlas předzvídám. - Hleďte tamto, vrchol vysokého kopce, nepozorujete, an se mdlý dým z ponenáhla k oblakům valí?
MILOSLAVA: Pozoruji, a je mi to věc divná, neobyčejná!
SVARUŠ: Také jsem se z počátku pozastavoval nad tím; ale padesátiletý zvyk i tu nejtemnější věc tak světle ukolébá v smysly naše, jako by se byla narodila s námi. - Každodenní zkušenost mne učí, že bývá tento dým vždy předchůdce veliké bouře.
MILOSLAVA: Podivné - a kterak soudí lidé -
SVARUŠ: Nu! O příčině toho se až potud všelijak smejšlí. Kdo kdy o Blaníku slejchal -
MILOSLAVA (uleknouc se): Jak - blanický vrch! - Tady?
SVARUŠ: Lekáte se? Nemáte příčiny -
MILOSLAVA: A jak - jest to také pravda, že v něm spí hlukové zbrojného rytířstva?
SVARUŠ: Toho jsem sám byl nejednou očitým svědkem.
MILOSLAVA: A předce v této katrči tak na blízku, tak o samotě bydlíš?
SVARUŠ: Čeho bych se bál? Svědomí mně nehrozí, stříška má nekryje ani jediné nepravosti -
MILOSLAVA: Tedy se mejlíváš, a co bys -
SVARUŠ: Inu! Komuž lze neomylně souditi o tom? - Můj předchůdce, který mi tento sprostičký byt odporučil, vypravoval mi jednou o počátku našeho okouzleného vrchu. - Již tomu má být sto a pětadvadcet let -
MILOSLAVA (sebou trhne): Nebe! Co to!?
SVARUŠ: Kde?
MILOSLAVA: Neslyšíš silný krok? -
SVARUŠ: Slyším, slyším - utichněte jen a zůstaňte při mně -

Scéna druhá

PRACHATICKÝ, předešlí.

PRACHATICKÝ (jda svou cestou [přes divadlo], obrátí se k Blaníku, a sejme klobouk, řka): Chválím Boha i slouhy jeho!
SVARUŠ: Náš mladý rytíř! -
PRACHATICKÝ (hřmotně): Kdo tu! - (Popojde.) A, tys to Svaruši! - Ještě otevřená katrč tvá? - Aj, a ty Filisko! Zdař tě Bůh! Tys švarné krásnověké děvče - kýho ďábla! - Starče, toť není Filiska?
SVARUŠ: Dobře vidíte, rytíři, i potmě - to není Filiska.
PRACHATICKÝ: Nerozdáváš Svaruši, v první soumrak požehnání dívkám?
SVARUŠ: Vám je vždy do žertů. - Jestiť to dcera bratrova ze vsi, ponavštívila mne, a jak již dívky bázlivé jsou - doprovázím ji k otci.
PRACHATICKÝ: Dobře máš, děvo! Nechodívej u večer sama jediná. Za tmy si nasbíráme přátel, kterých se ve dne zhrožujem.
SVARUŠ: Ano, a Blaník jí polil obě tváře potem.
PRACHATICKÝ: Blaník? - Toho se, dívko, neboj. Víš, že jsou hory naše plné stříbra a zlata, takéť v Blaníku nebude nic zlého.
SVARUŠ: Právě jsem jí chtěl o čase vypravovat, když se naplnil živými duchy.
PRACHATICKÝ: Byls při tom?
SVARUŠ: Nebyl; ale děd předchůdce mého. - Nu, toť sám také víte, že na vrcholí jeho stával Bohuslavův hrad?
PRACHATICKÝ: Vím! A že ho odbůjní Táboři sklátili v květu nejjarnějším. - Nejednou mi vypravoval otec, kterak za devětkráte Žižkovi sborové hradby Bohuslavovy ztekli, až konečně lstí Belzebubovou a ukrutností Beliálovou ztroskotali věkovitou krásu!
SVARUŠ: Dobře jste pověděl. Pozdě - přepozdě přišli již přátelé Bohuslavovi ku pomoci; hrad již bohužel v popel a škaredé zbořeniště obrácen byl. Slzíce počali hledati těl svých bratří, aby jim ještě pohřbem prokázali poslední službu. - Ale jak strašně užasli, nenalezše živých ni mrtvých svých přátel, aniž té nejmenší stopy násilné vraždy. - Truchlivě se vraceli domů, jsouce toho důmění, že vzteklí zbojníci i těla jejich uvrhli v plápol.
MILOSLAVA: Divná - přepodivná věc!
PRACHATICKÝ: Vypravuj mi dále, Svaruši! Ač jsem to již co pachole slýchal, předce vždy při tvém vypravování zapomenu na nejsušší žížeň.
SVARUŠ: Po několika dnech stal se tu v půlnočním čase veliký pokřik. Dusot laškujících hřebců, břinkot mečů, krunýřů chřest, mužský hlahol a jiná bouře vystrašila okolní obyvatelé z lože. Modlitbou a svatými žalmy žehnal se jedenkaždý, zalízal v nejhlubší skrejše, a jediné dva, povídá se, dodavše si srdce, vyběhli k strašnému divadlu ven.
PRACHATICKÝ: Dva jen, dobře máš, a ti prej přísahali na to! -
SVARUŠ: Tam, kde někdy hradu brána světlým čelem pocestné vítala k sobě, stálo veliké hejno ozbrojených jezdců a v jejich čele rytíř Bohuslav, jehož všickni za mrtvého měli.
PRACHATICKÝ: Na mou milou duši, takť tomu! Bohuslav v čele jejich!
SVARUŠ: Brzo se na kynutí vůdcovo hnul vešken pluk, a napojiv v nejbližší potoku koní, bral se zpříma k propuklině kopce. Když přijeli k vrchu, otevřely se kvapně srostliny jeho, jako vysoká brána zdál se vchod do něj, nímž na okamžení zmizeli jezdci, a za nimi co prvé zavřela hora.
PRACHATICKÝ: A Bůhť jesti živ! Svaruši, od té doby již mnohdykráte o půlnoci slýchán byl ten samý břinkot.
SVARUŠ: Obzvláště, praví se, když Zemi české válka, mor, neouroda neb jiné nehody hrozí! - Jsou prý tam schováni od prozřetelnosti Božské, aby vystříhali přemilou vlast nebezpečenství žroucích.
MILOSLAVA (zapomenouc se): Blaze mně! Blaze všem dobrým, jestli to vůle Boží!
PRACHATICKÝ: A nyní, nyní ať nám zapůjčí svých přeostrých mečů. Země česká se proměňuje v loupežnickou pláň! - Českému rytíři nelze u večer s tím vědomím na lože se vrhnout, že vstane s jitrem opět, pán otcovského statku. Ten vražedlnický výrod se množí, co vlčí sbor vůkol neostražených ovčinců. Na nebeskou slávu, zázraky-li nás nezachovají, tedy zhasne v krátkém čase ten milosvětlý blesk, kterýmž svítily Čechy od Boženina rekovného syna!
MILOSLAVA: Doufejmež ještě. Až kníže náš navrátí z Uher, zakvete opět jistota a pokoj v naší milé vlasti. -
SVARUŠ (rychle jí do řeči padne boje se, aby si PRACHATICKÝ jejich uvážlivých slov nepovšiml): Dejž Bože! - Ale běda! Jací časové valí se na nás. Já jsem sice již šedivý muž, ale běda i mně! Strašlivé změny se ještě dočkám. - Povídačky mých krajanů naklonily mne již k uvěře mnohé pošetilosti. - Mnoho jsem měl za pověrčivé kouzly, a ono se vykázalo pravdou. - Tamto patřte u příkladu na vysokou hrušku, strom vždy ourodný, byť by pohubila neourodná leta veškerého stromoví květ. - Až prý počne jara od zdůlí kvésti, vyjedou mocní muži z Blaníku ku pomoci naší. - A hle! Jak přemile letos po nízkých větvích kvete hruškový strom, kdežto svršek jeho jediného listu, tím méně květu nemá.
PRACHATICKÝ: Bůhť jest živ! Toho jsem si ještě nepovšiml. - Ha! vítej nám předchůdce dávno čekaný! Již kraluje šlechetnost u nás na nejvyšším stupni; již je zralá, přezralá, počněte žeň, vy, jenž máte přeostrých srpů! - Ruka Páně nad námi! - Třes se nešlechetníče!Číms vstoupil výše, tím hloub sletíš jednou, a na věky se nevykradeš z jezera pekel! - Bůh s vámi!

(Odejde.)