Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DĚJSTVÍ DRUHÉ

Tatáž světnice. Všecko jak to bylo.

VÝJEV 1.

Strnad. Křepelka.

Strnad (stojí ještě před zrcadlem přemýšleje)
Křepelka (zasmušen u svého stolu sedí)
Strnad (hodí klobouk na stůl a také si sedne): Jak jest ti, bratříčku?
Křepelka: Jako pohořelému druhý den po ohni.
Strnad: Z naší cesty do Vídně nebude nic.
Křepelka (hořce): V Benátkách se také nebudeme viděti.
Strnad: A náš oděv dle nejnovějšího kroje - hahaha!
Křepelka: Tobě ještě jest do smíchu!
Strnad: A když si konečně na hostinského pomyslím! On platil nádeníkovi, dal přinésti víno, běžel sám pro sekyrku, hmoždil se, až z něho teklo - hahaha!
Křepelka: Pomoz nám nebe z jeho klepet!
Strnad: Z těch nám musí naše důvtipnost pomoci.
Křepelka: Nezamýšlíš opět něco, co nás ještě o několik sáhů hloub svrhne?
Strnad: Anebo o sto sáhů výš vyhrne! Aut Caesar aut nihil! Počínám znovu doufati.
Křepelka: Ó, naděje a ty, vy jste nerozdílná dvojice.
Strnad: Podá-li mi Štěstí ruku, bude z toho trojice, a pak boji tomu dostojím. - Slyš, bratře! když jsem prve dědictví tvé na hlavě cítil, (dá klobouk opět na hlavu) podivné myšlénky mi probíhaly mozkem. Máš-li ještě něco smělosti, přidruž se k mému předsevzetí, a vyvedu tě z té šeredné kalužiny.
Křepelka: Nevěděl bych, jak!
Strnad: Následovně, pane bratře! Aha, nová bouře!

VÝJEV 2.

Barnabáš. Předešlí.

Strnad: Přicházíte vděk, pane Barnabáši! - Jak se vám v tom klobouku líbím?
Barnabáš (nějakou dobu mrzutě se naň dívá): Jako opice v maškaře.
Strnad: Co myslíte, jestli pak ten klobouk s to, aby nás s vámi opět smířil?
Barnabáš: Mne smíří jen šedesát zlatých jinak budiž boj mezi námi!
Strnad: Pane hostinský, dejte s sebou tiše a rozšafně promluviti. Šedesát zlatých jsme vám dlužni, pravíte?
Barnabáš: Šedesát zlatých bez několika krejcarů.
Strnad: My nemáme ani halíře.
Barnabáš: Tedy vás dám zavříti.
Strnad: Ah! zavříti, a opět zavříti! Vám to groše nepřinese a nás učiní bídnější. - Já mám jiný záměr! (Hodí klobouk na stůl.)
Barnabáš: Co pak asi?
Strnad: Znáte v městečku kramáře Koliáše?
Barnabáš: Koliáše? toho lakomce? toho vydřiducha? kdopak toho v celém kraji nezná?
Strnad: Jest prý mohovitý muž?
Barnabáš: Ten? on má více set zlatých nežli já na střeše šindelů!
Strnad: On jest můj ujec.
Barnabáš: Váš ujec?
Strnad: Mé nebožky matky bratr.
Barnabáš: A kdyby byl vlastní otec váš, nedá vám ani krejcaru.
Strnad: Dobrovolně ne, to máte dobře; pročež zamýšlím pomocí tohoto klobouku o několik set ho připraviti.
Barnabáš (úsměšně): Jak pak to nastrojíte, můj milý!
Strnad: Rozumí se samo sebou, že mi budete nápomocen.
Barnabáš: Já? šiditi lidi? mé neporušené vědomí -
Strnad: Se proto neporuší! Oč ho nyní připravíme, vezmu si jen napřed; po jeho smrti beztoho všecko zdědím. Mimo to považte, že vám jinak nemůžeme zaplatiti!
Barnabáš: Nerad - svědomí krvácí; ale toho lakomce namydliti a oškrábnouti, z toho si budu dělati čest.
Strnad: Slovo s to! - Vzhůru, bratře! směle do práce.
Křepelka: Prosím tě, nech mne, se mnou dnes nic není!
Strnad: Však tě to ani hlavu ani rozum státi nebude; jen pojď! (Vezme ho za ruku.)
Barnabáš: Nuž tedy mluvte!
Strnad (svůj klobouk posadiv na hlavu a třírohý vzav s sebou): Půjdeme na zahradu, tady nejsme jisti.
Barnabáš (odcházeje): Totě jsem žádostiv!

(Odejdou.)

VÝJEV 3.

Bětuška. Brzo na to Karel.

Bětuška: Kam asi jdou? Tatínek tak přátelsky s nimi? Ó, kéž by se byli smířili! - V devět hodin tatínek ke mne přiběhne a poroučí mi, abych se ho nespouštěla, bude-li ještě něco o lásce povídati; v půldesáté okolo mne letí a hrozí mi, že mi krk zakroutí, pakli s ním jen mluviti budu.- Ach, ovšem, zakroutí-li mi krk, nebudu s ním mluviti, a on - on by pak ani nechtěl se mnou mluviti!
Karel (podnapilý, nikoli však opilý)
Bětuška: Ba! proč ten sem ještě přichází!
Karel: Ah! - jsi ty to, nevěsto? (Sedne si ke stolu.) Jak se máš?
Bětuška (krátce): Tak, tak!
Karel: Tak, tak? To jest tolik, jako: po čertech dobře? Hahaha! pojď sem!
Bětuška (pro sebe): To by se mi chtělo!
Karel (divoce): Pojď sem, prach, broky a koule! (Položí si ručnici na stůl.)
Bětuška (k němu se blížíc): Co sems přišel povyky dělat? Kde ses opil, tams mohl zůstati.
Karel: Kde jsem se opil? Pod širým nebem! - Dobře máš, tam jsem měl zůstati, tam jest mi blaze!
Bětuška: Tys asi mnoho dnes zastřelil!
Karel: Nehrubě - dva holuby, bezpochyby manžely - právě se cukrovali!
Bětuška: Ukrutníku! co ti to ubohé zvířátko ublížilo?
Karel: "Nevěřte si!" - zkřikl jsem na ně -- a prásk, váleli se v brázdě! - Ó, mně a mé ručnici není věřiti. - Slyš, nevěsto, Beliálova dcerko! minulou sobotu při měsíčku právě tak jsme se cukrovali jako ti holubi - hahaha! ti se již nebudou cukrovati: adié, falešný světe!
Bětuška: A my - my se již také nebudeme cukrovati, abys o tom věděl!
Karel: Nebudeme? - Tak se mi líbíš. Upřímnost, krásná ctnost - hahaha - pojď sem, má bývalá Bětuško! tak vesel jsem již dávno nebyl. Není také divu, hajný mi v lese roztomilý příběh vypravoval - do plačtivého smíchu příběh!
Bětuška (pro sebe): Ach, kéž by jen chtěl vypravovati! Jest mi u něho ouzko, a dám-li se na outěk, bude on s to, jako po té holubici po mně střeliti. (Hlasitě.) Co pak ti vypravoval hajný?
Karel: Viď? chválím-li já to, musí to něco tučného býti! - Na vedlejším panství měl myslivec holku. Tři léta za ní chodil, a již měli býti svoji. Najednou přinese zlý duch na křídlech pokušitelských z města hejska - uhlazeného, ulízaného - ta sojka se do něho zbouchne - nevěříš tomu? prach, broky a koule -
Bětuška: Jen vypravuj dále, všemu věřím!
Karel: Přijde on na tu švandu, právě když se ta chlipnáv spřeš objímala, tak asi jako dnes moji holubi. Švarný jonák dlouho se nerozmýšlel, strhl s ramena ručnici, natáhl kohoutek, a - (Chopiv se ručnice kohoutek natáhl.)
Bětuška: Pomoz mně Bůh! (Kvapí postranními dveřmi ven.)
Karel: Prásk! (Vystřelí do stropu.) Hahaha! kterak ten příběh oučinkoval! (Vstává.)

VÝJEV 4.

Karel. Strnad. Hned na to Barnabáš a Zvonek.

Strnad (hlavním vchodem): Jaká to smrtonosná střela! - Vrahu! to byla tvá rána!
Karel: Ah, bylotě to jen kus cucku!
Barnabáš (přikvapí se Zvonkem): Co se tady děje? - Ha, Karle! po koms to střelil?
Strnad: Vrah jest! mně dnes ráno také vyhrožoval - na ouřad s ním!
Zvonek: Na ouřad s ním!
Karel: Pošetilci! Totě bych byl první lékař, který za spasitelný lík na ouřad musil. A - prach, broky a koule! můj lík zdárně působil, s tím vědomím se utěšeně položím. Adie, falešný světe! (Vrávoravým krokem odejde.)
Zvonek: Jest opilý!
Strnad: Kde jest Bětuška? (Odkvapí postranním vchodem.)
Barnabáš: Ozvi se, dcero, jsi-li ještě živa! (Běží za ním.)
Zvonek: Zakrslý pan Karel jest odvážlivý chlapík! (Jde za nimi).

VÝJEV 5.

Ošumělý pokoj v městečku u Koliáše. Koliáš. Na to Pohořalský.

Koliáš (rozezlený vkročiv, obrátí a ve dveřích se vadí): Nedám ani halíře víc! Nepůjdeš-li mi s krku, na ouřadě tě co zloděje udám. (Pokročí.) Cikánské plémě! zaplať tomu, víc než slušno, postav ke každému stráž, a oni tě přece okradou! Nejsem-li dosti nešťasten, že nemohu sám všecko zastati, a musím sobě na rytí luzu nádenickou jednati? Desítník mu denně platím, v poledne má svůj hrnek brambor, a přece jsem v kapse nejzralejších devět hrušek našel! A mé ubohé podzimní květinky! Ten hranáč má nos jako slon a odnese mi každodenně za tolar vůně. Kdybych tam takové velbloudy pouštěti nemusel, měl bych pro sebe těch sladkých zápachů na celý rok.
Pohořalský (zkroušeně vejde): Dej vám Pánbůh mnoho štěstí, pane kramáři!
Koliáš (od paty až k hlavě ho změřiv): Tu již nezůstává kramář - mohl jste raději říci: kravař.
Pohořalský: Ne -? - Ach, totě devětsetkrát za odpuštění prosím! (Stane.)
Koliáš (pro sebe): Toho bídáka bych měl znáti? - Nuž, co se líbí?
Pohořalský: A kdo tady teď zůstává?
Koliáš: Koliáš, kupec.
Pohořalský: Koliáš? - aj, toho já hledám. Proto! vždyt vás ještě dobře znám.
Koliáš: Kdo jste?
Pohořalský: Za onoho času slovutný písničkář Šebestyan Pohořalský.
Koliáš: Šebestyán - jste vy ten Šebestyán? - Do smrti bych vás nepoznal.
Pohořalský: Tomu se nedivím; nemohut se někdy sám poznati.
Koliáš: Co tedy dobrého? čas jest u mne drahý!
Pohořalský: Můj zlatý pane Koliáši, vy jste před časy na mých písničkách mnohý krejcar vydělal -
Koliáš: Před časy? ano! Po časech jsem ale na vašich písničkách mnohý krejcar prodělal.
Pohořalský: Není možná -
Koliáš: Že ne? Podívejte se do skladu, mám jich tam ještě dvě bečky. Již jsem jich sýrařkám za sedmík libru dával; žádná je nechce.
Pohořalský: Mé písně na libry vážiti, jest tolik, jako písek na lokte měřiti.
Koliáš: Jest to všecko maličké, jako šípkové listí; nic do toho člověk nezaobalí.
Pohořalský: Také jsem je na obálku neskládal.
Koliáš: Ne? nač pak jiného se konečně všecky knihy dostanou? Dokonce vaše písničky! Jedna každá za čtrnáct dní jako moucha sestárne. Není v tom ani ducha ani jazyka národního, a vtipu ani za mák! Nedivím se tomu, že to všecko zbylo; sám bych za to ani halíře nedal. Zvláště, co se nápěvu týče! Onehdy jsem tu měl hosti, několik slečen z města. I nevěda, čím a jak je co nejladněji baviti a vyčastovati, vzal jsem několik vašich písniček a chtěl jsem jim zazpívati. Ale co! nižádnou se mi nepoštěstilo na dost malou dobu je upoutati, ačkoli mi na zpěv musíte pohledati!
Pohořalský: Kdybych jen já byl při tom býval!
Koliáš: Zkrátka, s vaší strakatou směskou nechci nic míti. Čeština prý se již nadobro vyplela. V Praze, v Brně a ve Vídni vycházejí zpěvy, tak že nebeští kůrové nynějších časů toliko česky pějí.
Pohořalský: Proč jste tedy slečnám svým několik těch písní nezpíval?
Koliáš: Kdybych je měl. V městečku jest několik vlastenců tak řečených, totiž pošetilců, kteří hubě utrhují, písně a knihy kupují, a po všech ulicích to roztrubují; leč Koliášovi žádný nic nepůjčí.
Pohořalský: Protože si to pan Koliáš může koupiti.
Koliáš: Pan Koliáš by si mohl také stříbrnou tabatěrku a zlaté ostruhy koupiti, kdyby totiž rozumu pozbyl. Neznám většího marnotratnictví, nežli knihy, zvláště pak české knihy kupovati.
Pohořalský: Kde není kněh odbíratelů, nebude také spisovatelů.
Koliáš: Nevěřte tomu! Spisovatelové jsou tak ctižádostiví, že nakladateli platí, jen aby jméno své na knize, jako já na svém štítě, četli.
Pohořalský: A nakladatel bude panu Koliášovi platiti, aby knihu jeho zadarmo četl.
Koliáš: Neúchylná věc, chce-li ze mne Čecha udělati. - Avšak mařím tu s vámi předrahý čas - poroučím se vám!
Pohořalský: Pane Koliáši! Bůh mne tak bolestně navštěvuje - jak mne tu vidíte, jsem žebrák. Co mi dobrého učiníte -
Koliáš: Jak? snad neprosíte o almužnu?
Pohořalský: Zní-li to tak outrpněji, ano, o almužnu; ačkoli jste mi, nemejlím-li se, již před sedmnácti lety čtyřicet zlatých za písničky dlužen zůstal.
Koliáš (se zarazí): V hlavě vám straší! Já vám dlužen? čtyřicet zlatých dlužen?
Pohořalský: Čtyřicet a několik, pamatuju to, jako dnes.
Koliáš: Máte svědky? písemné důkazy?
Pohořalský: Kdybych měl jedno neb druhé: byl bych se již dávno přihlásil. - Ustrňte se! pomyslete, že mi almužnu dáváte!
Koliáš (v nesnadnosti): Člověče! nestydíte se žebrati?
Pohořalský: Mám tři dítky, ty jsou pod širým nebem.
Koliáš: Co jste dělal se svou chaloupkou?
Pohořalský: Ta mi shořela.
Koliáš: Pánbůh ví, koho má trestati. Nadal vás v mládí výhradními dary, lecjakýs ťulpas přijde k svému štěstí; proč byste vy nemohl poctivě býti živ?
Pohořalský: Ach, ta nenasytelná ctižádost!
Koliáš: To jest to! po chvále a po slávě jako po stínu lapati a hlady trpěti! Mám také tak zpozdilého sestřence, který již dlouhá léta v Praze studuje a, jak slyším, v hudbě a ve zpěvu nesmrtelné jméno hledá. Zajisté stokrát mi již o peníze psal; avšak - chvála Bohu! máme rozum, a jak živi jsme mu ani krejcaru neposlali. Na mne jdou beztoho mdloby, když si pomyslím, že ten hejsovný vejskálek po mně bude děditi.
Pohořalský (slzy si utírá): Zaplať Pánbůh! (Jde.)
Koliáš: Kam jdete?
Pohořalský: O dům dále, abych pro děti chleba vyprosil.
Koliáš: Počkejte! (Pro sebe.) Ten hladomřivec by mne po celém království roztrousil. (Hledá peníze.) Tu máte desetník, teď jest peněz po málu.
Pohořalský: Zaplať Pánbůh, a dej, abyste mých písniček hodně draho libru prodal! (Odejde.)
Koliáš: Skála se mne spadla, že jsem toho skuhrálka tak šťastně odbyl. Jen ať v síni něco do kapsy nevstrčí! (Chce jíti za ním.)

VÝJEV 6.

Křepelka: Koliáš.
Křepelka: Dobré jitro, můj velectěný pane! Takéli mi dobře pověděno, mám čest s panem kupcem Koliášem mluviti?
Koliáš: Jsem kupec Koliáš.
Křepelka: S tím zasloužilým mužem, jenžto zdejší malicherné kramářství pilností a průmyslností svou na nejslušnější obchodnictví povýšil?
Koliáš: Co poroučíte?
Křepelka: Ne mnoho. Jsem cestující kupec, ve Lvově domovem.
Koliáš: Má služba! Co mi zavdalo tu čest - prosím, posaďme sel (Jde pro stolice.)
Křepelka (pro sebe): Je prý nevlídný lakomec, a přece mně svědomí hrdlo zadrhuje.
Koliáš: Posaďte se, můj nejlaskavější! Čím mohu posloužiti?
Křepelka: Zkrátka. Slyšel jsem v hostinci, že hotové své peníze na ouroky dáváte?
Koliáš: Ach, co toho lidé nenamluví, nepřidají -
Křepelka: Ano, čili ne?
Koliáš: Sehnalť jsem minulý týden velikou bídou několik set zlatých; vládnu také od několik dní sirotčím jměním: mohu-li těm housátkům na ourocích něco přihospodařiti -
Křepelka: Potřebuju nejvejš tři sta tolarů.
Koliáš: Nic víc?
Křepelka: Toliko pošetilec vypůjčí více, nežli jest mu zapotřebí.
Koliáš: To máte dobře, můj nejlaskavější! Lehce se vypůjčí, ale těžce se splácí. - Tedy tři sta?
Křepelka: Kolik berete ze sta?
Koliáš: Deset na měsíc; neníť to mnoho, bratr s tím může býti spokojen.
Křepelka: Mnoho, příliš mnoho! Avšak budiž! v okamžitém obmyslu na deset tolarů nepřijde.
Koliáš: Odpusťte, že jsem tak opovážlivý: pod jakým to nápisem?
Křepelka: Má čest a mé dobré jméno, Antonín Křepelka.
Koliáš: Antonín Křepelka.- Nic víc?
Křepelka: Jedenkaždý nemůže býti orlem.
Koliáš: Hm! - Vaše čest, můj nejlaskavější! Vaše dobré jméno - ó, já estimiruju; ale - jistoty nikdy nezbývá.
Křepelka: Vy mi nedůvěřujete? Ah, to jest jiná! - Také dobře, proto se na vás nebudu horšiti. (Vstane.) Budu psáti do Prahy, a s vracející se poštou dostanu, čeho potřebuju. Nerad bych ovšem, aby se mi to opozdilo, jelikož obchod, který se mi v hostinci nahodil, průtahu nepřipouští. Cestující obchodník nemá a nesmí se z peněz vydati, tomuť sám rozumíte?
Koliáš: Dokonale, můj nejlaskavější! - A - odpusťte, že jsem tak smělý - co se vám v hostinci nahodilo?
Křepelka: Něco velmi neobyčejného. Proč bych vám to nepověděl? Sešel jsem se tam s jakýmsi Španělem - nepatrný človíček - ten má na prodej klobouk - pane, zázračný klobouk!
Koliáš: Klobouk - za tři sta tolarů? tentě musí nejméně zlatý býti?
Křepelka: Nikoli. Sprostý, třírohý klobouk. Ten má ale tu nad zlato skvostnější vlastnost, že člověk, jenžto si ho na hlavu posadí, všudy zadarmo tráviti a kupovati může; žádný se neopováží, ani krejcaru na něm požádati.
Koliáš: Jak? Hehehe!
Křepelka: Vy se tomu smějete?
Koliáš: Můj nejlaskavějsí! ten nepatrný Španěl vám cosi nabulíkoval. Časové již dávno pominuli, kde zázrační kloboukové, hole a šátky mezi lidmi se potulovali.
Křepelka: Co sám vlastně slyším a vidím, tomu pevně věřím. Již na desátý den ho, aniž mne zpozoroval, stopuju; jsem očitým svědkem, kterak všudy nejskvostnějších věcí požívá -
Koliáš: Příteli nejlaskavějsí, jestli pak co takového možná?
Křepelka: Divná to věc, ale pravdivá. Konečně jsem se ho dnes ptal, zdali by klobouk neprodal. Neboť člověku, který se neustále po světě toulá, byla by to věc nenahraditelná.
Koliáš: Pro lidi, jako jsme my, nebe na zemi! - Nuž, a on?
Křepelka: Zpočátku nechtěl ani slyšeti.
Koliáš: To rád věřím.
Křepelka: Konečně se přece rozmyslil.
Koliáš: Že se rozmyslil? Tedy jest klobouk jalová hučka, a celé to jeho chování podvodná šalba, kterou vás do tenat láká. Kdyby klobouk tu divotvornou vlastnost do sebe měl, neprodal by ho, až bude v rakvi ležeti.
Křepelka: Avšak nemá daleko již do rakve. Včera v noci zjevil se mu duch jeho děda, po kterém právě klobouk byl zdědil, a oznámil mu, že posledního dne tohoto měsíce musí umříti.
Koliáš: Umříti? (Pro sebe.) To jest ovšem jiná! (Hlasitě.) Nuž, a co požádal?
Křepelka: Dva tisíce zlatých.
Koliáš (užasne): Dva tisíce -
Křepelka: Pomyslete si, totě capart peněz!
Koliáš: I mnoho! bez svědomí! za ty peníze koupíte kupecký sklad! A ty byste mu dal?
Křepelka: S radostí. Dva tisíce na svých cestách každoročně utratím.
Koliáš (pro sebe): Ovšem, ovšem! Kdybych já měl takový klobouk: blahoslavené živobytí! (Hlasitě.) Snad by přece něco slevil, můj nejlaskavější?
Křepelka: Ani groše. A dobře dělá. Já na jeho místě požádal bych deset tisíc.
Koliáš (pro sebe): Kdyby tomu bylo možná věřiti!
Křepelka (taktéž): Lest oučinkuje!
Koliáš: Přece bych vám radil, můj nejlaskavější, abyste tomu Španělovi na slovo nevěřil. Kdo ví -
Křepelka: Na slovo? Vždyť vám povídám, že po něm již desátý den pasu! - Raději mi poraďte, kde tři sta tolarů vypůjčím; míti je musím.
Koliáš: Tady v městečku - (pokrčí ramenoma) nevím skutečně -
Křepelka: Tedy se mějte dobře! (Jde.)
Koliáš: Prosím, můj nejlaskavější!
Křepelka (zastaví se): Nuž?
Koliáš: Opakuju svou radu, abyste se v nebezpečenství nevydával.
Křepelka: Jaké pak nebezpečenství? Ztratiti mohu jen dva tisíce; získati půl milionu! Služebník! (Jde.)
Koliáš (pro sebe): Půl milionu, kůrové andělští! - Hej můj nejlaskavější! jen na slovo ještě!
Křepelka: Ale zkrátka!
Koliáš: V kterémžto hostinci se dnes usadil ten pan Španěl?
Křepelka: U zlatého velblouda.
Koliáš: Totě jen několik set kroků za městečkem? - Nemyslete snad, že bych ten klobouk kupoval -
Křepelka: Také by marné bylo přičinění vaše. Nekoupím-li já ho, není na prodej, na to mi přisáhl.
Koliáš (pro sebe): To by ho musili vlci roztrhati! (Hlasité.) Klobouk jest přece jen klobouk; za dva tisíce zlatých nakoupím dva vozy klobouků! - Ale rád bych ho přece viděl - musíť to býti klobouček jako korunka, že ne?
Křepelka: Krásy na něm mnoho není; ale ta vlastnost!
Koliáš: Ano, ta vlasnost, můj nejlaskavější! ta vlastnost ho teprv dělá kloboukem všech klobouků!
Křepelka: Líbí se ještě něco?
Koliáš: Již nic, můj nejlaskavější!
Křepelka: Tedy s Bohem! Nepokládejte za zlé! (Odejde.)
Koliáš: Váš nejponíženější, můj nejlaskavější! Jest mi srdečně líto, že jsem musil odepříti! (Navrátiv se.) Andělé na nebesích! Jestli to pravda, co mi ten člověk vypravoval: tedy byla má celá šetrnost a střídmost až potud zlořečená marnotratnost! - Zadarmo jisti, zadarmo píti, zadarmo se vyspati - kůrové andělští! a jestli tomu všemu tak: tedy si mohu po smrti jen klobouk ten na hlavu posaditi a oni mne zadarmo i pochovají! - Zhůru, Koliáši! toho člověka ti sem tvůj anděl strážce poslal! - Co on bude po městečku tři sta tolarů sháněti; poběhnu já k Zlatému velbloudu - ale - jinému prý ho neprodá? Láry fáry! až jen uvidí notové peníze! Neupustím od toho divotvorce! Neprodáli mi ho: tedy naň v lese někde vypadnu a obloupím ho! (Odkvapí.)

VÝJEV 7.

Barnabášův hostinec. Strnad. Barnabáš. Hned na to Křepelka.

Barnabáš: Nepodařili se to ale?
Strnad: Buďtež bez starosti! Tolik mi přece za divotvorný klobouk dá, co jsme vám dlužni.
Barnabáš: Ale ta outrata nanovo?
Strnad: Rozumí se samo sebou, že ji do toho již počítám. Jestli jen úzkoprsý Křepelka úloze své dostojí a tak mi ho navnadí, aby chňapl po udici!
Barnabáš: Pan Křepelka je tady.
Křepelka (vejde)
Strnad (jemu vstříc): Nuž, bratříčku! s jakou přicházíš?
Křepelka: Všecko dobře nastrojeno. - Jsi připraven?
Strnad: Přijde?
Křepelka: Přijde, neníli všecko na světě omyl. Barnabáš: A koupí?
Křepelka: Dáli štěstí zdaru, koupí. Nos se mu již šeredně vyhrnoval.
Barnabáš: Ó, jen ho notně natáhněte! Ten vydřiduch mi nedal jak živ vindry utržiti.
Křepelka: Leč nemeškejte; stopuje mne co slídný pes.
Strnad: Klobouk již čeká v malované truhličce. - Takéli pak můj sluha již ve svém čalounu vězí?
Barnabáš: Zvonek? Jest připraven. Vypadá v tom troup jako Faust druhý. Kabát si vypůjčil od chromého vysloužilce -
Strnad: Nedělá nic! - Tedy rychle, prostírejte na stůl!
Barnabáš: Ale to vám povídám, ne abyste mi dal půl sklepu vyprázdniti!
Strnad: Budu se dle tváře jeho říditi. Vlezeli mi jednou nohou do pasti, zatopím nebeskou podlahu vínem!