Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Hostinec na silnici. Podzimek, jitro.

VÝJEV 1.

Strnad. Křepelka. (Za stolem sedíce pijí Láhev s vínem na stole, pod stolem kniha.)

Strnad: Na zdraví tvého dědečka!
Křepelka: Mého dědečka? blázníš!
Strnad: Tvého nebožtíka dědečka!
Křepelka: Dejž mu, Bože, radost věčnou! (Pije.)
Strnad: A prozatím žádného z mrtvých vstání! (Pije též.)
Křepelka: Proč?
Strnad: Aj! znova by mu živobytí zachutnalo, a ty bys mohl nových dvacet let na dědictví čekati.
Křepelka: Ach, dobře máš! Jest svrchovaný čas, abych dědil; hostinský včera nemilostně hrozil.
Strnad: Ó nechať hrozí! za to jest hostinský, a my jsme mu dlužni.
Křepelka: Ale jaký toho bude konec?
Strnad: Dá Pánbůh, dobrý. Zaplatíme, a půjdeme o dům dále.
Křepelka: Zaplatíme! zaplatíme! To jest ovšem počestný úmysl náš; ale jak?
Strnad: Aj, že dědeček tvůj umřel, o tom nepochybuješ?
Křepelka: To mi dobrý přítel před čtvrt rokem psal.
Strnad: A sice tak dobře umřel, že nebude již nikdy umírati.
Křepelka: Sit illi terra levis!
Strnad: Žes jeho povšechný dědic, to také víš!
Křepelka: Nevím, nevím! Což jsem ti nepověděl, že se mne několikkrát odřekl? Proto také nadarmo pro dědictví na ouřad píšu.
Strnad: Měj strpení! Jedenkaždý úřad skládá se z mnoha mandel prstů; než to všemi proběhne, několikkrát měsíc rohy své změní!
Křepelka: Ach, kéž bychom jen již odtud byli pryč!
Strnad: Proč odtud pospícháš? co nám tady zchází? Hostinský náš má skvostný pokrm, výborný nápoj - -
Křepelka: Za hotové na prodej.
Strnad: Má roztomilou dceru -
Křepelka: A k tomu ke všemu hubu, která vždycky na krupobití ukazuje.
Strnad: Dixi! bratříčku, roztomilou dceru. Hezká, veselá, přívětivá -
Křepelka: A hloupá jako kachna.
Strnad: Nic nedělá! to jest na ní to nejlepší.
Křepelka: Krásná vlastnost!
Strnad: Hleď! včera odpoledne se hostinský na nás tak rozhněval, že jsem se již k pokání chystal, a chtěl jsem se postiti. A kdyby nebylo Bětušky, zajisté bychom byli hladoví šli spat.
Křepelka: Té žalosti může se nám dnes dostati.
Strnad: Nedostane! Bětuška mne miluje, a nedá své^lásce hladem umříti.
Křepelka: Slyš, bratře! nemýlímli se, chodí za Bětuškou jakýsi myslivec -
Strnad: Co jest mi do toho?
Křepelka: Postihneli tě jednou.
Strnad: Znám ho, znám ho: malý, jako konipásek!
Křepelka: Jeho ručnice jest dosti dlouhá -
Strnad: Co? Snad nemyslíš, že bych se dal pro děvče zastřeliti?
Křepelka: Miluješli ji -
Strnad: Stokrát jsem již miloval; avšak u blížiti jsem si nikdy nedal.
Křepelka: Totiž, když přichází do tuhého, s Vaňkem béřeš poradu.
Strnad: Aj, utíkávajíť celí plukové; proč by mně bylo hanba prchnouti?

VÝJEV 2.

Pohořalský, zpočátku venku pod oknem. Předešlí.

Pohořalský (zpívá): Zelená se louka, zelená se les, jen ty má milá na mne nepověz atd.
Strnad: Slyšíš? tu radu jsem všem svým milenkám dával. (Přikročí k oknu.) Pojď dále, podzimní zpěváčku! zvukové ti tam v hrdle ztuhnou.
Křepelka: Snad si nedáš zpívati?
Strnad: Proč ne? jak živ jsem milovný lásky, vína a zpěvu, podlé zásady našeho básníka Sudímíra.
Křepelka: Hostinský bude vašemu zpěvu hromováním přizvukovati.
Strnad: Aj, hostinský jest naražený hrnec; proto také chřapí, jak hubu otevře.
Pohořalský (vejde): Rač dáti Pánbůh dobré jitro!
Křepelka: Amen.
Strnad: Dobré jitro! Sedněte si, a zahřejte žaludek vínem!
Pohořalský: Zaplať Pánbůh! (Posadí se za druhý stůl.)
Strnad: He, sklepníku! víno sem!
Křepelka: Co ti to napadá?
Strnad: Dlouholi pak má ten dobrý muž čekati? (Tluče.) Sklepníku! Zvonku! u všech trní a šípků!

VÝJEV 3.

Zvonek. Předešlí.

Zvonek (přikvapí): Nu, co se pán naparuje?
Strnad: Ještě, troupe! spíš, a již můžeš peníze tržiti.
Zvonek: Od vás, ne?
Strnad: Víš ty dobře, že já nepospíchám. - Přines víno!
Zvonek: Nesmím.
Strnad: Proč?
Zvonek: Pán mi zakázal -
Strnad: Protožes nás již několikkráte rozhněval, nalívá nám raději sám. - Ty si posluhuj ostatním hostům! (Ukáže na Pohořalského.)
Zvonek: Leda to! - České nebo rakouské?
Pohořalský: Jakékoli. Zaplať Pánbůh!
Zvonek: U nás se platí jen jednou. (Odejde.)
Křepelka: I sklepník již na nás brouká!
Strnad: Zvoní, jako každý zvonek, když jím potrhneš.
Křepelka: Rozpukl bych se zlostí!
Strnad: Mne to také netěší; ale co jest dělati? Kdo s koho, ten s toho. My jsme mu dost dlouho poroučeli.
Křepelka: A teď ho máme poslouchati.
Strnad: S chutí, bratře! Kdo umel poroučeti: bude umět také poslouchati.
Křepelka: Naopak, pane bratře!

VÝJEV 4.

Zvonek. Předešlí.

Zvonek (postaví láhev se sklenicí před Pohořalského): Dvacítníkové.
Pohořalský: Ó! - to jest příliš mnoho - zaplať Pánbůh! (Dychtivě pije.)
Zvonek (pro sebe): Ta jeho poníženost jest mi podezřelá! (Odejde.)
Strnad: Bratře, ten člověk jest živá bída.
Křepelka: Kdo ví, kde ho také střevíc hněte!
Strnad: Těšme se tedy ve svém stavu; nejsme sami nešťastni.
Křepelka: Ale tak! Ten bídák má alespoň tolik, že vběhne směle do hostince a dá si naliti.
Strnad: Hm! tak příliš směle neběžel, a naliti jsem mu dal já.
Pohořalský (láhvici napolo vyprázdniv, vstane): Dovolte, zpanilomyslní panáčkové! abych si tu trošku vína s sebou vzal.
Křepelka: Co jest nám do toho?
Strnad: S Pánem Bohem! Jen tady lahvici nechte!
Pohořalský (vytáhnuv z kapsy hrníček, přeleje do něho víno): Mám doma tři dcerušky -
Strnad (vyskočí): Hezké? to se rozumí!
Pohořalský: Byly holátka hezké.
Strnad: Byly?
Pohořalský: Na jaře se mi ale osypaly a nezůstaly ani sobě podobny.
Strnad: Kdo pak jste?
Pohořalský: Teď nejsem nic.
Strnad: To jest málo!
Křepelka (pro sebe): Kdo se za nic nevydává, jest přece něco.
Pohořalský: Někdy jsem býval básníkem.
Křepelka (před sebe): Tu to máme!
Strnad: Básníkem? To by do vás žádný neřekl.
Pohořalský: Ach, rád věřím. Nynějších časů mnohý nezdá se býti, čím kdo jest.
Křepelka (před sebe): Ku příkladu my dva.
Pohořalský: Básníval jsem, jako když hřmí; písniček jsem nadělal, že se pod nimi kramáři ohýbali: v Kutné Hoře znal mne každý uličník.
Křepelka (před sebe): Skvostná známost!
Pohořalský: Vesnická mládež mi ratolesti sypala v cestu - chvála na chválu -
Strnad: Přešťastný člověče! a proč jste se tak šlechetného povolání spustil?
Pohořalský: Musil jsem; hlad jest těžká věc!
Strnad: Hlad vás donutil?
Pohořalský: Kolikkrát jsem si předsevzal, od slávy živu býti - nadarmo! Žaludek jest pouhé hovado.
Křepelka: Na mou věru!
Pohořalský: Zpočátku -- ach, to byla blažená léta! Mé písně všecko rádo zpívalo. Když si na tu srdcelomnou zpomenu (zpívá): "Vlašťovičky domácí! Slyšte mou lamentací, a mé naříkání!" Tu jsem já také skládal. Děvečky na jinou nepřišly když chodívaly na trávu, a plakaly při tom, až jim srdce usedalo. Ale, ach!
Strnad: Nuž?
Pohořalský: Co ta nešťastná chvíle nastala, že se český jazyk na zbrusu nových mlýnech přemílá; co se slova česká ze starých věků jako železná ruda z hlubokých bání dobývají a z nich pak nová překovávají; co gramatici na uchýlení se od jejich zákonů, jako by pomezní stráž na pašery číhají; co se konečně všickni studenti do mého řemesla pletou -
Strnad: To si vyprosím! Jsem také student; ale českého jsem až podnes nic nezplodil.
Křepelka: To jest pravda! A víte, proč?
Pohořalský: Bezpochyby, že také té češtiny málo zblízl?
Strnad: Uhodl jste. Totiž tolik, co jsem od matky a na ulici slyšel. Ale mohu já za to, že mne moji učitelové touž metlou k mateřčině nepoháněli, kterou mne k nechutné latině a k jiným jazykům nutili? Avšak proto jsem přece tak horlivý vlastimil jako kdo jiný!
Pohořalský: Na to pak k tomu ke všemu s jakousi novou prosodií vylezli - říkají prý tomu časomíra, protože se každé písmě s hodinkami v ruce na délku i na šířku měřiti musí - a spřádají prý verše, které již proto do sluchu neplynou, že se nesmějí rýmovati. Považte, ušlechtilí panáčkové! když já svým libozvučným rýmem lid přestanu vábiti - na příklad (zpívá): "Dvě růže, lilium, čtyry konvalium!" kdo medle mne bude poslouchati?
Strnad: Toho a podobného rýmu bylo by, věru! škoda. Leč nezoufejte a kojte se budoucností! Přijdeť ještě čas, kde se písničky vaše v Čechách opět budou rozléhati.
Pohořalský: Ach, kdybych byl na vašem místě!
Strnad: Tak, jak tady sedíme?
Křepelka (pro sebe): Toho si nežádej!
Pohořalský: Ve vašem stavu -
Strnad (vyskočí): Ten jest propast kvítím porostlá!
Křepelka (taktéž): Vězení na oko vyčalouněné!

VÝJEV 5.

Zvonek. Předešlí.

Zvonek (k Pohořalskému): Již zas od nás?
Pohořalský: Musím na silnici; jest dnes v městečku trh. - Záplat Pánbůh! (Jde)
Zvonek: Komu pak jste platil?
Pohořalský: Já? a zač?
Zvonek: U všech všudy za víno!
Pohořalský: Jsem tu dnes ponejprv, přítelínku!
Zvonek: Kdo k nám ponejprv přijde, musí tak dobře platit, jako ten, (obrátí zrak na studenty) kdo tady naposledy byl.
Strnad: Posloucháš? to se týká nás!
Křepelka: Bohužel!
Pohořalský: Přítelínku, vždyť jste mi nic nenalíval!?
Zvonek: Přítelínku, vy jste blázen! Tu stojí ještě láhev.
Pohořalský: A - tak? To jest mýlka, přítelínku? tuto láhev kázal tento štědrý panáček přinésti.
Zvonek: U všech všudy strakapounů! kdo vám dával naliti?
Pohořalský: Pan student. Zeptejte se ho, přítelínku! Bál se, aby mně na silnici zvukové v hrdle neztuhli, pozval mne sem, zavolal vás, přítelínku! a kázal -
Strnad (pro sebe): Kýholi draka?
Zvonek (k Strnadovi): Je tomu tak?
Strnad: Inu - vlastně jsem mu - myslil jsem toliko - (k němu) víšli co, je chuďas, vezmu to na sebe.
Zvonek: Nemáte svého plná záda?
Strnad: Stalo se nedorozumění - připiš to jen nám!
Zvonek: Vám; na tabuli již není místa -
Strnad: Nekřič tak!
Zvonek (hlasitě): I co! Není na tom dost, že jste sami na fatku živi, ještě nám sem takovou holotu přivádíte?
Pohořalský: Zaplať Pánbůh, přítelínku! (Rychle se uklidí.)
Strnad: Tys hrubián!
Zvonek: Hrubián sem, hrubián tam. Pán mi to zakázal, a namaže mi záda dřevěným olejem. Mám beztoho každodenně dost jistých ran; zbytečná rána nejvíce bolí! (Odběhne.)
Strnad: Hahaha!
Křepelka: Ty se tomu směješ?
Strnad: Co mám dělati? zlobiti se nesmím!
Křepelka: Dokročilo to již na nejvyšší stupeň!
Strnad: Ad summum fastigium! hahaha!
Křepelka: A tíms ty vinen!
Strnad: Já? nikoli. Komu se toto romantické okolí tak zalíbilo, že nechtěl dále?
Křepelka: Mně, nezapírám; ale nikdy bych se byl na to neodhodlal, kdybys mně nebyl stokrát jistil, že tě ujec kramář bez peněz nenechá.
Strnad: Mohu já za to, že můj ujec kramář kusa svědomí v duši ani v těle nemá? Dvacetkrát jsem mu psal, že tru tu největší bídu, že mne choroba do Nemocnice a z Nemocnice do Hladovic přivedla: nadarmo! Snad rozuměl, že to jsou města v Zaslíbené zemi, a že mi tam pečení ptáci do huby lítají.
Křepelka: Cos mi toho o jeho bohatství navyzváněl!
Strnad: Vším právem! Ten vydřigroš má více tolarů než tato kniha písmen. (Zdvihne knihu pod stolem ležící.) Kdyby nebyl lakomec, bylo by nám již dávno pomoženo.
Křepelka: Tos měl dříve povážiti!
Strnad: Věř mně, bratříčku, že jsem na svého ujce kramáře nikdy mnoho nespoléhal. Že by mně mohl přispívati, vždycky jsem sám u sebe soudil, kdyby totiž chtěl!
Křepelka: Nač jsi tedy spoléhal?
Strnad: Na tvé dědictví.
Křepelka: Ha, to lenivé, prodlévavé dědictví! (Vezme klobouk a hůl.) Dnes v noci přišla pošta, půjdu do města!
Strnad: Prosím tě, netrmácej se nadarmo!
Křepelka: Kdyby obláskové kameny s oblak sršely, tak ouzko mi nebude pod širým nebem, jako v této mučírně. Měj se dobře jestli ti možná! (Odejde.)
Strnad (sám): Nejjistěji bychom se dědictví dočkali, kdyby jeden z nás druhému k vůli umřel. Ale co? jediného pozůstalost nestačí, a oba se vydati na cestu věčného nenavrácení, k vůli padesáti zlatým? Nikoli! To na nás musy nedopustí, byť se jich všech devět zadlužiti mělo!

VÝJEV 6.

Bětuška. Strnad.

Bětuška: Dobré jitro, pane studente!
Strnad: I dobré jitro, má konvalinko! (Vkročiv jí vstříc, obejme ji.)
Bětuška: Poslala jsem vám po služce víno; dostali jste je?
Strnad: Dostali, a již také na tvé zdraví vypili.
Bětuška: Ó, děkuju poslušně! - Tatínek nám sice všem přísně zakázal, abychom vám ničeho nepodávali - ale - (ohlíží se) již mám opět dvě lahvice schované.
Strnad: Ó, ty napájíš tělo i duši! - Tvůj otec nás nenávidí! a pomysli si, proč?
Bětuška: Vím to, vím, že mu neplatíte, pro takovou maličkost -
Strnad: Že mu neplatíme? kdo to povídal?
Bětuška: Tabule jest celá popsaná.
Strnad: I což tabule! Ta si dá napsati a opět smazati, co kdo chce. Avšak pravá příčina, proč nás otec žízní trápiti a odtud vypuditi chce, jest - to víš, že jsem tě již předvčírem nesmírně miloval?
Bětuška: Ó, děkuju poslušně.
Strnad: Včera mne ta láska tak bolestně za srdce popadla a stiskla, že jsem jedním skokem k tvému otci letěl a o tvou ruku ho prosil.
Bětuška (radostně se ulekne): Pro dobrý Bůh! - pane studente! chcete si mne dokonce vzíti?
Strnad: Chtěl jsem si tě - včera totiž - rozumíš?
Bětuška: A dnes již nechcete?
Strnad: I-hned! Ale otec tomu nechce.
Bětuška: Proč?
Strnad: Že prý tě již jakémusi myslivci zasnoubil.
Bětuška: Ach, to jest Karel! - Ano - ten mne chtěl, pane studente! Také jsem ho měla od srdce ráda, dokud jste vy se na mne nezasmál; ale - ale že jsem mu zasnoubena, to není pravda! Několik hubiček jsem mu dala, to jest to všecko!
Strnad: Pomysleme si, a co z toho otec nadělal! Já jsem počal vyhrožovati, že mi bez tebe nelze živu býti -
Bětuška: Ó, děkuju poslušně!
Strnad: Že tě, nebudeli jinač, jednou v noci unesu.
Bětuška: Ó můj Bože! -- jenom ne daleko, pane studente!
Strnad: Na nejbližší ostrov, ku příkladu na Jamajku.
Bětuška: Ano, ano! na Jamajku!
Strnad (ji hladí): Ó, ty budeš roztomilá ženuška!
Bětuška: Vařiti umím všecko!
Strnad: Ach, jak ti možná nyní na tělesný pokrm mysliti! Mluvme raději o milosti, o potravě srdcí a duší - takélis pak ty dvě láhve s vínem dosti bezpečně uklidila?
Bětuška: Na zahradě do rákosí, tam je žádný nenajde!
Strnad: Ó má korunko! ty jsi plna důvtipnosti! (Obejme ji.)

VÝJEV 7.

Karel. Předešlí.

Karel (s ručnicí přes rameno zastaví se omráčen ve dveřích): Aj, dobré jitro! (Silněji.) Dobré jitro!
Bětuška (se odtrhne): Běda, to jest můj Karel!
Strnad (se lekne): Tvůj Karel?-- I vítej nám, milý příteli! Dobré jitro! (Kročiv vstříc, podává mu ruku.)
Karel (uchyluje se): Ne dobré jitro, ne příteli! (Rychle k Bětušce.) Kdo jest ten hejsek?
Bětuška: To jest - to jest můj nastávající -
Strnad: Její a tvůj nastávající příznivec.
Karel (jeho si nevšímaje): Mluv!
Bětuška: Já - on - můj otec - ó můj Bože!- pane studente! povězte vy mu to! (Odběhne.)
Strnad (na straně): To bude pěkný kus práce!
Karel (rozejde se k němu): Tedy pan student?
Strnad: K službám.
Karel: Jak pak jste sem přišel?
Strnad: Tak asi, jako lidé do hostince přicházejí.
Karel: Půjdete zas brzo?
Strnad: Co se mne dotýče, šel bych hned.
Karel: A co se mne dotýče, já vám to radím. Jděte co nejdříve!
Strnad: Proč?
Karel: Protože jste tady v cizím lovišti, a pytlačiti, pane! jest u nás nebezpečné řemeslo.
Strnad: Ah! snad se proto horšíš, že jsem Bětušku přátelsky obejmul?
Karel: Pane! podívejte se, kterak se ruce mé nad tím slovem "obejmul" třesou. Varujte se!
Strnad: Příteli, nehněvej mne! Co bys mi měl díky a chválu konati -
Karel: Zač? prach, broky a koule, zač?!
Strnad: Že jsem tak upřímně o tobě smýšlel. Včera večer vypravoval mi hostinský při sklenici vína, že si tebe za zetě vyvolil. Dnes ráno jsme se s Bětuškou o tom domluvili, ona tě vychvalovala, vypravovala mi, kde a jak jste se seznámili, jak tě má ráda, kolikkrát, kdy a kde jste se hubičkovali -
Karel: To není pravda!
Strnad: Dej mi jen domluviti! I nesmírnou radostí nad její láskou a věrností překvapen a přemožen padl jsem jí okolo krku, a chtěl jsem jí právě slíbiti, že se za tebe u vrchnosti přimluvím, abys co nejdříve hodnosti polesného dostoupil -
Karel: Hahaha! u jaké pak vrchnosti? u barona?
Strnad: Ano, u barona.
Karel: Tlučhuby, ne?
Strnad: Ano! u barona Tlučhuby, jest můj dobrý přítel.
Karel: To muže býti! -- Styďte se, pane! já jsem prostý nehlazený jinoch, a udělám z vás, co chci! - Toto panství nenáleží ani baronovi ani hraběti, nýbrž rovnou cestou císaři pánu; nikdy bych vám za přímluvu ani dobrého slova nedal, protože jí poctivý a pracovitý služebník nemá potřebí. - Jdu právě na lov, pět zajíců mám odvésti - neotálejte tady dlouho, můj pes má čiperný nos! (Odejde.)
Strnad (sám): Kde ten skrček tolik rozumu a tolik smělosti nabral? - To by se mi ještě nedostávalo, aby mne dosti velkou nesnadností spoutaného ten trpaslík zastřelil!