Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Hadrián z Římsů patří mezi nejznámější Klicperovy hry
• jedná se o výbornou komedii, jež zejména v postavách Hadriána a Soběbora skýtá velké herecké možnosti
• první verzi této hry napsal Klicpera v roce 1817, dále ji ale ještě dvakrát přepracoval
• Klicpera nejprve hru označil za frašku, po přepracování roku 1821 ji uvedl jako rytířskou hru a později za rytířskou veselohru

OSOBY

RYTÍŘ Světislav - pán na Čelakově
JENOVEFA - jeho svobodná sestra
RUMĚNA - jeho dcera
ŽELMÍR
SOBĚBOR
HADRIÁN z Římsů
LEPOHLAV - zbrojnoš Světislavův
JEHOŇ - zbrojnoš Hadriánův
SRPOŠ - žoldnéř
Dva ŽOLDNÉŘI

OBRAZ 1.

PŘED HRADEM

ŽELMÍR (sám): Není, ach není tu ještě Ruměny. Bude ještě spát. To je Ruměna! Ne. Všecko všudy ticho. Jen káně a luňáci vylétají za chladu na svůj ranní lov. Na předhradí jako by všechno spalo. Ach, já jsem také pevně spával, dokud jsem, lásko, tvého toulu šípy neucítil.
RUMĚNA (volá za scénou): Želmíre!
ŽELMÍR: Ruměno! Slyšte, stromy, kdybyste se proměnily v muže, vaše větve v ruce, jejich listy v meče, neustoupím od ní.
RUMĚNA (přiběhne): Želmíre!
ŽELMÍR: Ruměno! Teď, když u mne stojíš, ať tě osud zbrojí, proti všem jeho úkladům se ubráním.
RUMĚNA: Pro milý bůh, tedy to již také víš?
ŽELMÍR: Co?
RUMĚNA: Že mě chce drahý můj otec zasnoubit.
ŽELMÍR: Co říkáš, Ruměno - kdy a komu tě chce zasnoubit?
RUMĚNA: Pomysli si, ještě dnes se západem slunce.
ŽELMÍR: A kdo je ten vlk, jemuž tě otec vydává?
RUMĚNA: Starého přítele syn.
ŽELMÍR: Jak se jmenuje?
RUMĚNA: Otec rytíř Kylián, syn Hadrián z Římsů.
ŽELMÍR: Kdo jsou ti lidé? V našem celém kraji není tak nečeského jména.
RUMĚNA: Jsou prý udatní jako Samson a bohatí jako Krésus - to jsou slova otcova.
ŽELMÍR: Má ušlechtilá dívko!
RUMĚNA: Myslíš, že jsem nad tou novinou užasla? Smála jsem se tomu.
ŽELMÍR (s údivem): Smála?
RUMĚNA: Z celého srdce. Ještě mi žádný neřekl, mohu-li a chci-li se vdávat, a najednou tu rytíř Hadrián z Římsů, udatný jako Samson a bohatý jako Krésus.
ŽELMÍR: Zabráníš tomu? Nebude tě otec nutit?
RUMĚNA: Toho se, Želmíre, nedomýšlej. Otec mne zajisté upřímně miluje. Radit mně bude, nikdy ale nutit.
ŽELMÍR: A jak odpovíš na jeho radu?
RUMĚNA: Jiný že již celé mé srdce opanoval.
ŽELMÍR: A ten jiný?
RUMĚNA: Že jsi ty.
ŽELMÍR: Já?
RUMĚNA: Želmíre, ty musíš přijít, ty musíš s mým otcem jednat...
ŽELMÍR: Vkročit do hradu Čelakova? Ach, ty nevíš, Ruměno, že minulý čas mezi mnou a otcem tvým vymlel hlubokou tůň.
JENOVEFA (volá za scénou): Ruměno!
RUMĚNA: Musel ji zlý nepřítel právě teď vzbudit?
ŽELMÍR: Měj se dobře. (Chce odejít.)
RUMĚNA (zadrží ho): Kdy tě uhlídám?
ŽELMÍR: Na kamenném stupni mrtvého, až se šťastným Hadriánem půjdeš do kostela.
JENOVEFA (za scénou): Ruměno, dítě, kde tě mám hledat?
RUMĚNA (volá): Tady, má milá tetinko. (k ŽELMÍROVI): Želmíre, kdy tě uhlídám?
JENOVEFA (za scénou): Jsi-li pak sama?
RUMĚNA: Jsem tu jen s ptáčkem, který pěkně zpívá - tak mne od sebe nepouštěj, Želmíre, celý den bych byla smutná. Kdy a kde tě uhlídám?
ŽELMÍR: Ještě dnes před západem slunce tady.
JENOVEFA (za scénou): Ruměno!
RUMĚNA: Ach ano, drahá tetinko! (k ŽELMÍROVI): Zítra, můj Želmíre, půjdeš k mému otci.
ŽELMÍR: Ó, kéž by se slovo tvé vyplnilo! (Odběhne.)
JENOVEFA (vchází): Ruměno, kdepak máš toho ptáčka zpěváčka? Bude to asi sedmihlásek.
RUMĚNA: Ach tetinko, už mi uletěl. Natrhám si pomněnky, jsou tak krásně blankytné jako oči toho sedmihláska.
JENOVEFA: To by byl zvláštní sedmihlásek.
RUMĚNA: Ten nejzvláštnější.
JENOVEFA: Již pojď, půjdem do kapličky na modlení.
RUMĚNA: Ach ano, aby mne pán bůh ode všech protivných ženichů chránil. (Obě odejdou.)
SRPOŠ (vejde): Hle, to si odpočinem, Kýho draka! Sedím zrovna pod hradem. Podíváme se tam. Kdoví, není-li majitel jeho se sousedy v záboji. Nepřijme-li mne do žoldu - kéž by mně to pán bůh dal, mám ještě daleko domů a doma živou nouzi - škoda, že je teď v Čechách všude ticho jako na Velký pátek. Kde je boj, tam je přece živobytí. Ve válce ještě nikdo hladem neumřel, protože člověk umíraje, na všechen hlad zapomíná - inu na nebeském stropě také není vždycky bouře; kdyby hrom bez přestání bil, jednu polovici by rozbil, a druhá polovice by ohluchla - ohooo, kdopak to sem letí? Bezpochyby zdejší rytíř.
SOBĚBOR (přiběhne s pergamenem v ruce): Na místě bych byl, ale jak do toho? Buďto ještě dnes, anebo nikdy. Počátek byl šťastný, půjde-li to tak všecko... (Rozvine pergamen, dívá se do něj.) Hm hm - pročpak právě černé oči? Jistá věc je, že by ten list zázraky činil, kdyby jen bylo takového člověka. (Vtom se ohlédne a uvidí SRPOŠE.) Kouzla a čáry? Tu sedí? (Dívá se z pergamenu na SRPOŠE a ze SRPOŠE do pergamenu.) To je on! Celý on! On, pětkrát, stokrát on! (Přiskočí k SRPOŠOVI.) Vstaň!
SRPOŠ: Ten se utrh ze řetězu.
SOBĚBOR: Vzhůru, tvore můj, kam má noha kráčí, kráčej za ní! (Jde několik kroků.)
SRPOŠ: Kam?
SOBĚBOR: Kam povede vůle má.
SRPOŠ: Až někdy jindy.
SOBĚBOR: Stůj!
SRPOŠ: Ale vy stůjte taky!
SOBĚBOR: Protivíš se svému pánu?
SRPOŠ: Vy nejste můj pán.
SOBĚBOR: A kdo tě sem posadil?
SRPOŠ: Já sám.
SOBĚBOR: Kde ses tady vzal?
SRPOŠ: Nic jsem nevzal.
SOBĚBOR: A kdo jsi?
SRPOŠ: Počestný žoldnéř.
SOBĚBOR: Komu sloužíš?
SRPOŠ: Každému, kdo platí.
SOBĚBOR: Odkud přicházíš?
SRPOŠ: Z války.
SOBĚBOR: Z jaké války?
SRPOŠ: Z války na pohany.
SOBĚBOR: Tys bojoval s pohany?
SRPOŠ: Bojoval jako lev.
SOBĚBOR: Kam teď hodláš?
SRPOŠ: Domů.
SOBĚBOR: Pospícháš?
SRPOŠ: Nepospíchám.
SOBĚBOR: Dej se do mého žoldu.
SRPOŠ: Do vašeho žoldu? (Ohlíží se na hrad.) Což by bylo o to - ale -
SOBĚBOR: Co ale?
SRPOŠ: Nezdá se mi u vás všechno v ouplňku.
SOBĚBOR: Proč?
SRPOŠ: Nebudete se hněvat?
SOBĚBOR: Ven s tím!
SRPOŠ: Řekněte na mou duši.
SOBĚBOR: Na mou duši.
SRPOŠ: Protože - jste blázen.
SOBĚBOR: Má bláznovství pochází z lásky k bližnímu, bloude. Jsem blázen, ale užitečný a takových bláznů je pomálu. A můj oděv ti praví, že jsem rytíř.
SRPOŠ: A dáváte veliký žold?
SOBĚBOR: Jaký si kdo zaslouží - tu máš závdavek.
SRPOŠ: To je mnoho peněz.
SOBĚBOR: Kdybys měl o jedno oko víc, mohls ještě jednou tolik dostat.
SRPOŠ: Jsem rád, že mi je pohané vypíchli.
SOBĚBOR: Rád?
SRPOŠ: Beztoho jsem na ně neviděl, a žoldnéři dělá čest, chybí-li mu kus těla. Zač mi to stříbro dáváte?
SOBĚBOR: Že jsi tak hloupý. Obzvláště ale proto, že budeš celý den činit, co ti budu poroučet.
SRPOŠ: A co budete poroučet?
SOBĚBOR: Čeká na tebe veliká čest. A čest - jak básníci praví - je sličný, nádherný kůň. Kdo na něm jednou slušně sedí, nerad se z něho sveze. Ale pracné je na něj se opět dostat. Tobě na něj pomáhat budu já.
SRPOŠ: Ó, jezdit já umím...
SOBĚBOR: Tím líp - na koně!