Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• román
• 1951

Václav Brendl zamžikal, hmátl po brýlích, ale nechal je sedět na nose.
- Vím, co máte na mysli, odpověděl, když si byl znovu odkašlal. Snažil jsem se poznat, na jakých principech stojí toto nové Rusko, a váš pan otec, slečno, byl tak laskav, že mi půjčil knížku. Malou knížečku. Podle jejího stavu bylo vidět, kolika rukama prošla. Přečetl jsem ji pozorně. A říkám ano. A myslím, že každý poctivý člověk musí tak odpovědět: Správně, tak jest. Ta knížečka se jmenovala - ehm - Komunistický manifest. Pozoruhodná knížka. Přečetl jsem v životě mnoho knih. Rozumějte: osamělý člověk, knihomol, milovník zašlé slávy národa a starobylých zákoutí. Přečtu knihu, chodím a přemýšlím, abych tak řekl, žiji s ní. S některou souhlasím a je mi dobře, jako bych potkal milého člověka, s jinou se hádám, kohoutím se, chtěl bych se prát. Některá z nich jako by mě brala za ruku a pomáhala mi o krok dál, kam chci, jiná zrovna jako by mi nohy podrážela. A nyní se ptám, proč se mi za celý život nedostala na oči knížečka, kterou mi půjčil váš otec, slečno. Chápu. Znali ji jen zasvěcenci, ve výkladě jste ji nenašla, knihkupec ani knihovník vám ji nenabídli. Neměli jsme se dozvědět, jaké myšlenky přivedly ruský národ k tomu, aby tak hrdinsky povstal, trpěl a bojoval. Jsem uražen do hloubi duše za všechny ty minulé dny. Měl jsem právo vědět. Místo toho jsem se dovídal, že bolševici jedí malé děti, ničí nejdrahocennější hodnoty a statky a vůbec jsou nepřáteli lidského rodu.
Václav Brendl stál s hlavou mírně nakloněnou k pravému rameni a vykládal se vztyčeným, na konci trochu zakřiveným písařským ukazovákem. Na pergamenových tvářích, právě na lícních kostech, mu vyskočily narůžovělé skvrny. Zarazil se uprostřed řeči, div ne v půli slova, a hmátl rozpačitě po brýlích.
- Domnívám se, řekl omluvně, že vás svými řečmi unavuji. Bagár pocítil jako nepříjemný náraz, že Brendl náhle přestal mluvit, tak pozorně mu naslouchal. Trhl rameny, chystaje se promluvit, ale Zdena ho předešla.
- Jak vás něco takového mohlo napadnout, řekla chvatně. Moc vás prosíme, dopovězte svou myšlenku.
A Václav Brendl, seismograficky citlivý jako vždy, nasadil si opět brýle, zamžoural za nimi a řekl, navazuje na Zdenina slova:
- Zdá se vám, že sleduji nějakou pevnou myšlenku, že směřuji k nějakému určitému cíli svou řečí? Nepochybně, slečno. Chci říci, že knížečka, kterou mi půjčil váš pan otec, mi otevřela oči. Objasnila mi mnohé, co mne po celý život uráželo, ale s čím jsem si nevěděl rady. Napověděla mi, proč se mnohým lidem zde v Potočné zdálo, že vedu - ehm - komunistické řeči. Vysvětlila mi, proč naši ruští přátelé dokázali vítězit za nejtvrdších podmínek. Položila mi řadu otázek a já se jimi obíral tak dlouho, až jsem je dokázal zodpovědět. Představil jsem si například zdejší textilku a ptal jsem se, zda je správné, aby se stala soukromým vlastnictvím pana Trnce, nebo zda je lépe, aby ji spravovali v zájmu nás všech lidé jako váš pan otec, pan Mareš a všichni ostatní. Pravím, že nestojím na straně pana Trnce a jeho vlastnických pudů a že k čemu jsem došel v jednom případě, považuji za platné ve všech.
Bagár si vzdychl jako člověk, který s napětím sledoval napínavou hru a dočkal se šťastného konce, po němž toužil.
- Kdysi, řekl nezvykle měkce hlasem, z něhož zmizela téměř obvyklá osípělost, když jste rozmlouval na zahradní slavnosti se staršinou Griněnkem, jsem vám řekl, že kladete správně otázky a že zajisté najdete sám správnou odpověď. A o mnoho dříve, v den vašeho příjezdu do Potočné, jste mluvil o tom, že tady budeme všichni bratry, a já připojil: nebo soudruhy. Odpověděl jste mi, že obsah tohoto pojmu vám není znám. A dnes?
Václav Brendl se neklidně zavrtěl jako zkoušený žák, sáhl po brýlích, ale nechal je na nose a vzhlédl odhodlaně k Bagárovi.
- Vzácný pojem, řekl vážně a kupodivu ani nepozdvihl svůj dlouhý ukazovák. Myslím, že začínám chápat jeho náplň. Ale domnívám se, aby ji někdo mohl pochopit v celé hloubi, musil by žít - ehm - soudružsky.
Zavrtěl hlavou, jako by se něčemu divil.
- Ale jak dlouho jste si pamatoval má náhodná slova.
- Není náhodných slov, odpověděl Bagár. Každé, jež proneseme, se přece zrodilo v nás. A teď, když se vám tolik věcí objasnilo, co uděláte? Stojíte u dveří. Zdvihnete ruku a zaklepáte?