Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kniha první: Výjezd císařského poselství z města Vídně až do Konstantinopole
(druhá část)

Dvacátého druhého octobris vyjeli sme tím dříve a nechali sme na pravé ruce Dunaje městečko Semen. A hned nedaleko odtud spatřili jsme Bělehrad, s kteréž strany Dráv a Tisa do Dunaje vpadají: Na té Bělehrad leží v tom místě, kde se Sáva s Dunajem schází. Tu jako v posledním koutě toho předhoří stojí staré město po starodávnu stavené, mnohými věžmi a dvojími zdmi ohrazené; se dvou stran ty řeky, o nichž sem napověděl, k němu tekou. S té pak strany, kde se země drží, na dosti vysokém vršku má zámek pevný, s mnohými a vysokými věžmi z tesaného, kvadrátového kamene vystavený. Před městem jest množství domův stavených a předměstí veliká, v nichž rozliční národové jako Turci, Řekové, Židé, Uhři, Dalmaté, Seďmihradští a jiní mnozí bydlejí. Také téměř po všech krajinách tureckých předměstí vždyckny jsou větší než města; obě spolu podobenství velikých měst ukazují. V tom městě nic tak obvzláštního nejni viděti, toliko dům kupeckej, v němž kupci svý zboží shromaždují a spolu handlují; jest volověným plechem pobitý a ve štyry úhly postavenej vůkol a vůkol dole klenutí sklepové pro bezpečnost kupeckých věcí a nahoře vnitř vůkol pavlače a všudy pokoje, stavení, krámy. V prostředku toho stavení jest pěknej plac a velká kašna, do kteréžto skrze velkej okrouhlej, kámen po žlábku voda teče, na kterémžto kamenu vytesáno jest:

Qui crediterit et baptizatus fuerit, salvus erit. Anno 38.

Tu jest také obzvláštní dům, v kterémž se křesťanští vězňové prodávají. Kupci křestanští nemají v tom městě žádného chrámu, nežli svý náboženství katoličtí v jednom domě provozují a na svůj náklad kněze, kterej jim přisluhuje, chovají.

Do zámku všech pustiti nechtěli, nežli viděli sme mnohé kusy děl na zdech státi; jakož pak já z přízně a skrze darování pana orátora s strejcem a s jedním čaušou na zámek sme puštěni byli, ale nic obzvláštního nám ukazovati nechtěli; toliko viděti, že jest zámek dobře zpevněnej a ne tak snadně se dobýti může. Jakož pak toho města a zámku za paměti předkův našich Turci mocí dobejvali, nejprve Amorat, potomně Mehemet, syn jeho, kterýž Konstantinopole vybojoval; ale že ho tehdy Uhři a křižovníci udatně bránili, všecko to předsevzetí barbarskejch národů daremní bylo. Naposledy sultán Soleman léta 1520 s počátku svého kralování s velikým vojskem u něho se položil a jedno nedbanlivostí krále Ludvíka, tehdáž mládenečka, a potom nesvorností a roztržitostí pánův uherských, kteříž se sami mezi sebou hanebně vadili a rotili, neopatřené lidem válečným a hned dokonce prázdné beze vší práce téměř a nesnáze sobě podmanil. Tudy potom jako branou otevřenou všecko to zlé do Uher se vvalilo, jímž nyní národ ten soužen jest. Tím jako přístupem po kolikas letech král Ludvík poražen a zabit, Budín, město hlavní, opanováno, Sedmihradská země podmaněna, Ostřehom a jiné pevnosti vzaty: království před tím nejslavnější násilé trpí, národové okolní velikým strachem chřadnou a my, nebozí Čechové, sme mnoho bíd a neřestí skrze války v Uhřích těchto časův pocítili, nesčíslná summa peněz ven z země vynesena, nesčíslný počet znamenitejch, čistejch lidí a našich milejch přátel Čechův v Uhřích zůstalo a pobito jest, takže ta uherská země již nikterakž za to nestojí. A jestliže nám obzvláštně svou božskou mocí mocí pán Bůh pomoci neráčí, jest se obávati, aby také do Rakous a naposledy do naší milé vlasti se nevpeřili, čehož milostivě ten svrchovaný Bůh uchovati rač. K tomu není posavad žádná pravá láska a svornost mezi námi, ti platní, opravdoví Čechové a vlasti otcové zahynuli a velmi jich málo pozůstává, nýbrž velikej počet těch jest, kteří by toho vděčni byli, aby cizí národové do těchto zemí vpadli a toto slavné království zahubili. Ale již sem se daleko vyrazil, zase k Bělehradu se navrátiti musím.

Dvacátého čtvrtého octobris, prvé nežli sme z Bělehradu se hnuli, vznikla nevole mezi panem orátorem a naším přidaným kapici-baší špenditorem; nebo maje nás stravou náležitě opatřiti, toho jest zanedbával a dosti špatně nás stravoval, nýbrž sobě peněz nechával. Protož chtěl pan orátor do Budína kurýra poslati a na něho bašovi žalovati; ale kapici-baša nakožto vinnej a v takových věcech bejvalej chytrák způsobil to, že za žádné naše peníze kurýra jsme dostati nemohli: protož pan orátor se na něho velmi hněval, a jestliže nás hned lepšími profanty neopatří, že při portě ottomanské sobě do něho stěžovati budeme, protestíroval. Čehož obávaje se kapici-baša, připověděl nám to všeckno vynahraditi a jisté ordinarí, na kterým dobře přestati moci budeme, ustanoviti.

Dvacátého sedmého, když jsme sobě v tom městě všecko to, čehož na cestě po zemi bylo potřebí, zhotovili, vídeňští vozkové naši nájemní s koňmi, i s vozy svými z korábův, na nichž se oni, jich koně i vozy od Vídně až k tomuto městu s námi plavili, časně vyjeli a my so těch vozů se posadivše, od Bělehradu k Konstantinopoli po zemi pořád jeli; toho dnešního dne nechavše po levé ruce na břehu Dunaje zámku Smederova, někdy despotův Serive sídla, přijeli sme prvním noclehem do Isarluku aneb Palanku Malého (jest špatná víska); tu sme přes noc zůstali. Nedaleko od Bělehradu viděli jsme zámek Havala řečený, z kteréhož Turci, dokud Bělehradu nedostali, znamenité škody křesťanům činili. Nechali jsme ho ležeti po pravé straně.

Dvacátého osmého potkal nás na cestě bašete budínského novej šacmistr aneb colmistr, jehož deftedar jmenují, se mnohými Turky na koních a za nimi dvé pacholat, který mu kopí a terč nesly; velbloudů a mezků něco za ním šlo a jeden vůz, na němž jeho fraucimor vezen byl. K víčerou sme do Velké Polanky přijeli; tu sme nejprv v turecký hospodě karavanseraj noclehovali vedlé našich koní, neb v prostějších hospodách žádných pokojův jinejch nemají.

Protož vidí mi se zapotřebá, abych něco o těch hospodách aneb karavanseraj, jichž sme na té cestě užívali a mezi Turky sou nejobzvláštnější, oznámil. Jest stavení veliké, něco delší nežli širší, v prostředku svém má široký, rovný plac, na němž přespolní všeckni břemena svá skládají, velbloudy, vozy i mezky postavují. Vůkol toho placu jest zeď okolo tří noh zvýši k stěnám těm, kteréž všeckno stavení zdržují, jako nějaká lavice přidělána. Ta pak zeď nebo lavice jest rovná, čtyr noh široká, na kteréž Turci mívají svá lůže, své kuchyně i večeřadla; nebo v té stěně, kteráž (jak pověděno) všeckno stavení zdržuje, sou udělána ohništka s komíny, na nichž lidé pohostinní strojí sobě svá jídla, a od velbloudův, mezkův a koní a jiných hovad ničímž jiným se neoddělují nežli místem té zdi; nýbrž i koně své dole k té zdi přivazují, takže hlavu i krk přes ní mohou vystrčiti a před pány svými, když se hřejí neb večečejí, jako služebníci státi aneb na službu hleděti. Dadouc jim do tanejstry obrok, až jej snědí, na hlavu jim jej zavěšují, a když obrok snědí, tak je státi bez tanejstru nechají, neb tam žádnejch žlabů nemají, takže jim někdy chléb aneb jablko aneb něco jiného z rukou jejich bráti mohou. Na též zdi lože sobě stelí: nejprve prostrou koberec, kterýž k té potřebě na koně přivazují a na cestu s sebou berou, na ten vlóží svůj talaman neb sukni a místo polštáře koňské sedlo pod hlavu podloží, dlouhou sukní kožichem podšitou; v které jedou a chodí ve dne, tou v noci místo peřiny se přikrývají; tím způsobem se položíce, tak libě spí, že žádných lahůdek pro sen nepotřebují. Nic tam nejni tejného, všeckno se zjevně dělá, aniž kdo může krom očí jejich co učiniti, leč v noci a po tmě. Takovejch hospod jest mnoho v Turcích a náš pan orátor proto, že všickni Turci, kteří tu byli, na nás, kdy jsme jedli neb co dělali, voči vytřeštili a našim obyčejům se divili, nerad v nich noclehů míval, protože také od lidí i hovad nemalý smrad pocházel: protož vždy jsme toho šetřili, abychom pánu v některé chalupě křestanské lozument zjednali. Ale ty katrče sou tak těsné a ouzké, že častokrát nebylo kde lůžka postaviti, a protož, když pán toliko opatřen byl, my jiní z tovaryšstva na vozích, pod vozy, a kde kdo mohl, nocleh na houních a kobercích sobě připravil. Někdy také v tureckých špitálích, které pěkně vystavené a volověnejm plechem obité sou, pocestným velmi pohodlné, neb nemálo komůrek prázdnejch ustavenejch jest, sme se uchejlili a nocleh mívali; nebo těch před žádným nezavírají, buď on křesťan nebo žid, bohatý aneb žebrák, všechněm zároveň ku pohodlí otevřeny jsou. Bašové taky a sanžaci a jiní turečtí páni, když přes pole jedou, jich užívají a takové stavěti dají. V nich jsme dobrý a pokojný nocleh mívali a se do vole vyspávali. Tento pak obyčej v nich se zachovává, že každému, kdožkoliv tam přijde, jísti dávají; jakož pak v hodinu večeře přichází jeden Turek z vopatrovníkův špitála a nese okrouhlej vokřín aneb širokej talíř, mající kraj vokolo na dva prsty zvejši (místy plechový mívají), velkej co prostřední, okrouhlej stolček, na němž uprostřed stojí mísa plná vařenejch krup ječnejch - ač někdy přinesli rejžovejch - na kaši zvařenejch a kus dosti hrubej. masa skopovýho; okolo mísy několiko pecníků chleba pěkného a časem taky někdy misku stredu aneb medu přinesli a nás, abychom pokrmem jejich nepohrdali, žádali. Pan orátor se pozdráhal, ale my z tovaryšstva, majíce žaludky zdravé, od nich sme to vděčně přijali a oni nám druhou i třetí mísu přinesli. Dobře nám šmakovalo, to jsme pojedli a jim poděkovali i některej krejcar neb aspru na spropitné dali; tolikéž i našim všem Turkům, kteří s námi jeli, takového pokrmu udělili. Člověk přespolní toho pokrmu v takovejch špitálích i pohodlí za tři dni darmo užíti může, potom hned hospodu proměniti musí. K takovejm špitálům sou veliké nadání a důchody, nebo přední a v náboženství pobožnější bašové a velicí páni je stavěti dávají a důchody nařizují a za živobytí svého vesnice kupují, k nim po smrti nemalou summou hotových peněz odkazují. To buď dosti o hospodách a špitálích i o našich noclezích, které sme, jak se příležitost nahodila, na té cestě užívali.

Dvacátého devátého octobris přijeli jsme do Buděšínu; jest prostá ves a v ní karavanseraje nevelmi dobrá. Tu jsme nalezli šest křestanů zajatejch, kteří v Vesprynu v Uhřích zajati byli; ty jsou svázané Turci vedli do města Sofie na trh, aby je prodali. K večerou poslal sobě pán pro ty čtyry čauše aneb komisaře a pro 4 jančaře, a tu sobě před nimi, kterak ničemně a nenáležitě profanty opatřen jest, stěžoval, an od bašete budínského nemalá summa peněz na outratu dána tomu kapicibašovi byla; protož že toho nikterakž, aby čeládka jeho hladem umříti měla, trpěti nechce. Tu hned kázal sobě soudek, v kterémž hotový peníze císaři tureckému vezeny byly, jeden přinésti, jej otevříti v přítomnosti jieh a vzal pytlík peněz z něho, v němž okolo 200 kop míšenských bylo: za ty peníze že potravy, víno a jiné potřeby kupovati a poznamenávati a do toho jistého kapici při portě sobě stěžovati chce; več mu to obráceno bude, žádnému jinému nežli sám sobě aby vinu dával. Ti jistí čaušové nic jinýho k tomu neřekli, nežli že má týž kapici-baše poručeno, aby nás stravou náležitou opatroval.

Na té cestě - ač opodál - ukazovali nám Turci z míst vyšších hory země Sedmihradské, a v kterémž téměř místě stály pilíře aneb sloupové mostu císaře Trajana, prsty svými znamení dávali.

Třicátého octobris přijeli sme do vsi širšské Jagodna řečené; jest dosti velká a pěkná. Hned jak se do áí vjíždí, jest pěkná, turecká moškea aneb chrám volovem přikrytej a čistá, prostraná karavanseraj, kde sme svý koně měli, nebo sme my radči u sedlákův vně nežli v tom smradě líhali. Proti naší hospodě byl druhej tureckej chrám a před ním kašna z bílýho mramoru nákladně udělaná, z kteréžto se Turci vedlé svého obyčeje prvé nežli do chrámu jdou, myjí a očištují; neb kdyby se modlili a se nemyli, že žádné platnosti modlitba jich nemá, jistí a za to mají. Také obuvi vně před chrámem nechávají a do těch bosi k modlení chodí. K víře věc nepodobná, jak se oni v těch chrámích čistotně chovají: žádných pavučin, smetí tam netrpí, aniž tomu, aby křesťan - leč skrze dary - tam vešel, povolují; psa žádnýho ani hovada tam nepustí, nýbrž s takovou pokorou a ponížeností, když obuvi s noh zují, do těch chrámů jdou, na zem se prostírají, ji líbají a tak zkroušeně se modlí, jako by vočitě tu boha spatřovali. Žádný se po kostele netoulá a neprochází, jeden s druhým netlachá a nerozpráví, nic jiného kromě zkroušené modlitby se neslyší. Všecky jejich chrámy jsou po zemi koberci anebo ve vsech rohožemi položeny, na kterých oni vedlé obyčeje svého bosýma nohama stojí, klečí neb křížem nohy majíce sedí. Žádnýho smrkání, odchrkání, vyplívání neslyšeti, neb to za veliký hřích pokládají, a kdyby se komu přihodilo, že by mimo vůli duch mu ušel aneb na zem plivnul, hned ven z chrámu běží, zase se očištují a vodou vytírají. A summou v svý supersticí ta náboženství horlivější nad nás křesťany jsou, ježto my, majíce pravou Pána Boha známost, měli bychom z toho ve dne i v noci jeho svaté milosti, že jsme k pravému poznání přišli, děkovati.

Třicátého prvního octobris nedaleko od Jagodny přeplavili jsme se přes vodu jménem Moravu. Ta voda dělí Servii a Bulgarii a slove ta krajina od Bělehradu Servia; jest velmi pěkná krajina, ale spustlá, nebo Turci nemnoho polí dělají a s poli se obírají, kromě co křesťanští sedláci vykonají. Přes tu vodu koně i vozy na šífu převezše, přijeli jsme na noc do vsi Rašen řečené, špatné i votrhané, v nfž žádné hospody nebylo. Tu jsme někteří v chalupách, jiní pod nebem a pod vozy s koňmi, kteří celou noc pod žádnou střechou nestáli, za vděk přijíti musili.

Dne 1. novembris trefili jsme na potůček Nissus řečený a ten téměř nám po pravé ruce vždycky tekl, až sme do města přijeli; tu počítají půl cesty z Vídně do Konstantinopole. Když sme pak do karavanseraj neb hospody přijeli a kočí vypřáhli a do vody, kteráž skrze město teče, aby koně vybrodili, jeli (a má jméno Nisa - okolo padesáti kročejův zšíři), tu služebník pana Hofmana do hlubiny vjel a koně zbyl, na pomoc volal; tu jeden kočí, chtě mu pomoci, žílu kočárskou mu hodil a ten služebník ji chytil tak tuze, že toho kočího také s koně strhl; koně vyplouli, a než těmto mohlo zpomoženo býti, oba dva se utopili. Pan orátor potom je hledati, vytáhnouti z vody dal a pochovati poručil. To neštěstí velmi brzy se přihodilo, než se kdo nadál.

Na břehu toho potoka viděli jsme v tom místě, kdež se ještě znamení římské cesty nacházejí, vyzdvižený mramorový sloupek s nápisem liter latinskejch, ale již otlučených a sešlých, že se čísti nemohly. Jest pak Nissa nejposlední město a dosti lidné v těch končinách. Dva dni odpočívali jsme v tom městě a je spatřovali.

Třetí den přijeli jsme do městečka Kuryčešme řečeného, v němž není žádné karavanseraj. Po levé ruce vsi nechávali jsme potok, jemuž říkají Zukava. Čtvrtý den vyjeli sme ráno a o nešpořích viděli jsme městečko Pirot, po levé ruce ležící. Je sme minuli ani se nezastavili, nežli na vozích, kdo co měl, obědvali. Při témž městečku na vrchu leží zbořený zámek, jen zdi ještě stojí. Na večer jsme do Čambrodu přijeli; jest špatná ves, bez karavanseraj; tu sme noclehovali. Pátýho dne přijeli jsme do Beliza; jest ves bez hospody; tu sme noclehovali.

Šestýho dne přijeli jsme do Sofie. To město dosti jest veliké a lidné, v němž svou residenci beglerbeg Grécie má. Před časy králům bulgarským, potom despotům Servie náležela, dokavad ten dům aneb rod trval a nežli skrze války turecké zahynul. Beglerbeg poručil nás skrze svýho vrchního čauše přivítati. Sedmýho dne ranním jitrem poslal týž beglerbeg několik pěkných koní do naší hospody, na kteréž přední osoby sedly, a pan orátor na velmi pěkný beglerbega životní kůň; měl všecken rystunk, sedlo třmeny, drahejm kamením vysázený a jistě na mnoho tisíc šacován byl. Tu jsme k audiencí tím způsobem jako v Budíně jeli. Přijevše k lozumentu jeho, tu po jedné straně do 100 jančarů a po druhé tolik špahův dlouhým řadem, až kde bašův pokoj byl, státi jsme viděli. Když jsme pak do bašovýho palácu přišli, ten všecken vůkol a vůkol pěknejmi persianskejmy čalouny obestřen byl a sám beglerbeg na stolici seděl asi v prostřed palácu a proti němu pan orátor na stolici se posadil; za beglerbegem stálo dvé pacholat jako nejpěknější panny, v zlatohlavovejch sukních, pásy široký, drahým kamením vysázený. Sám beglerbeg byl znamenitej, čistej muž, dosti veliký postavy a ještě sme hladšího Turka na té cestě neviděli. Punt měl na hlavě velkej a za ním velmi pěkná kyta čapatkovýho peří: byl pěknýho, veselýho pohledění, a jak nám Turci pravili, že má sobě vzíti za ženu císaře tureckého ceru. Když mu pak pan orátor psaní dodal, velmi je poctivě přijal, s pánem vesele rozmlouval, lecos zašprýmoval a hned na něm viděti bylo, že jest dvořák. Tu mu pán od J. M. C. present odevzdal, totiž dvě stříbrný, pozlacený flaše, stříbrný, pozlacený na způsob tureckého tulbantu hodiny bicí, velký, na nichžto kamzík stál a oči semotam vobracel, když šly; a když bily, tehdy nohou kopal a hubu otvíral. A pod ním hadi a štíři pozlacení se hejbali a lezli. Když sme pak do hospody zase se navrátili, poslal k nám beglerbeg a žádal pana orátora, aby mu vedlé předešlého obyčeje také 2000 širokých tolarův odvedeno bylo. - Co on jest horší nežli předešlí? Ale pan orátor se omluviti dal, že na tento čas žádných peněz pro něho nežli pro sultána nemá, po druhé když se present přiveze, že mu se to všechno vynahradí. Týž beglerbeg byl proto tak lakomej a peněz žádostivej, že nedávno toho ouřadu dostal a dobře uplatiti musel; neb již i v Turcích pro dary všeckno činí. V témž městě jsme velmi pěknou hospodu měli, vysoce stavenou, pavlače vnitř a čistý, obzvláštní pokojíčky. Na té cestě sme tak pohodlí v hospodách neměli.

Osmého dne vyjeli sme z Sofie města a nechali sme městečka Bošna na pravý ruce na vršku. K víčerou sme také viděli jiné městečko Falup řečené po pravé ruce. Tu sme také u jedný studnice trefili na jednoho Turka starého, z Vídně rodilého, který v obležení Vídně zajat a zaveden byl a se poturčil a již téměř němčinu dokonce zapomněl.

Na tý cestě, co sme jeli, neviděli sme tak zhusta čistejch a lidnejch vesnic a městeček, jichžto do sedmi bylo; a měli sme ten den jízdu veselou, přes pole pěkná, ourodná i oudolí bulgarská. A tu sme toho času za několik dní chleby podpopelní jedli, kteréž oni fugacia jmenují. Ty chleby ženy a děvečky křesťanské prodávají, protože v těch krajinách žádnejch pekařův nemají. Jakž tehdy zvědí, že hosté přijeli, od nichž by některý peníz utržiti mohli, zadělajíce rychle mouku vodou bez kvasu, do horkýho popela těsto vloží a hned horký ještě a, jakož říkáme, od peci chléb za laciné peníze prodávají. Sou tam i jiní pokrmové, jako od skopcův, kuřat, slepic, vajec - dosti lacino a v mírnosti se tehdáž, neb ještě válek těchto nebylo, koupiti mohli.

Nesluší tuto pominouti okrasy ženské, sedlské v té krajině. Předně v košilích aneb v čechlících bílejch chodí a ty mají z plátna česanýho, nevelmi tenkýho, však rozličným šitím, jehelním dílem hloupým, všech barev z boury a prostého hedvábí vyšívané, po švech, okolo podolku, pásu a téměř naskrz; a v těch se sobě samy náramně dobře líbí a naše sprostné, ač tenké košile potupují. Ale hlava jejich ku podobenství věže přistrojena, velmi směšna a kloboukem přikryta. Ten klobouk jest spletenej z slámy a plátnem podšitej (na způsob, jak u nás selské děti z zeleného sítí klobouky dělají, způsob bourovýho klobouku, však co naše ženy širokým na hlavu, to ony sobě širokým nahoru stavějí), způsobnější k přijímání slunce a deště, nežli k čemu jinýmu, jako čamrha udělaný a půldruhýho i dva lokty pražské zvejši. K tomu okolo hrdla a na uších rozmanité sklené záponky a hříčky od uší až na ramena jim visí a páteře rozličnejch barev na hrdle, okolo ramenou; a sobě v tom nejináč, nežli jako by královny bulgarské byly, zalibují a tak svátečně mezi lid přespolní chodí. Tu noc jsme ve vsi Itšiman noclehovali. O tom národu bulgarském rozprávějí, že by se od řeky Scythie, Volga řečené když někteří národové bud dobrovolně, aneb od jiných mocí vytištěni, sídla svá měnili - na ta místa přestěhovati měl a tak že Bulgaři jako Volgaři od dotčené říčky slovou. Osadili se po horách, jimž Haemus říkají, a mezi městy Sofia a Filipopolis, v městech od přirození pevných a dobře opatřených, kdežto bydlejíce, moci řeckých císařův dosti dlouho nic se nebáli. Balduina staršího, hrabě z Flandrů, kterýž císařství konstantinopolské opanoval, v jedné bitvě javše, zamordovali. Však turecké síly snésti a jí odolati nemohli, od nichžto přemoženi souce, již přebědné a těžké jho služeb,nosti podniknouti musili a posavad snášejí. Jazyka užívají slovanského, takže se my Čechové s nimi poněkud smluviti můžeme.

Devátého dne jeli jšme všecknó přes hory; o polednách dohonil nás od beglerbega čauš a přinesl za námi ty hodiny darované, neb sou je přetáhli a strunu přetrhli, neumějíce s nimi zacházeti. Na noclehu zase hodinář náš je spraviti musel. Prvé než jsme přijeli na rovinu, kteráž jest okolo města Filipopoli, musili sme ouzkou cestou přes příkrý, odporný vrch jeti; jest v prostřed ještě stará ode zdi brána, Dervent Kapi, brána ouzké cesty říkají. V těch místech bydlel poslední despot aneb kníže bulgarské, jménem Marek Karlovič. Ale již všeckno stavení zbořeno a pusté stojí, že k žádný pevnosti podobný nejni. Noclehovali sme ve vsi řečené Janika bez karavanseraj.

Desátého dne jevše, uhlídali jsme řeku Hebrus nedaleko z hory Rhodope původ beroucí a pěknej, kamennej most přes tu řeku Hebrus, jíž Turci Marica říkají. K večerou jsme do města Filipopolis přijeli; leží to město na jednom ze tří vrškův od jiných hor oddělených a jako odtržených, kterýmžto pahrbkům tím vystavením města a jako krásné koruny postavením naschvále cti a slávy hledáno bylo. Na předměstí jest dlouhej, dřevěnej most přes řeku Hebrus, kteráž podle města teče; tu jsme blízko mostu svou hospodu měli. Jedenáctého dne zůstali sme v Filipopoli.

Dvanáctého vyjevše z Filipopoli, viděli jsme na místech bahnitejch rejži růsti čo pšenici. Na té rovině plno jest malejch pahrbků aneb kopcův z země vysedlých, jako nějakejch hrobův, o nichž Turci praví, že jsou hrobové naschvále udělaní na důvod a znamení bitev, kteréž se na těch polích staly, a věří tomu, že ti kopci sou lidí v bitvě zmordovaných hrobové. Ten den sme jeli přes pěknej z kvadrátovýho kamene most přes řeku Hemus, potomně skrze veselý pěknej háj neb les a nechali sme řeky po levé straně. Noclehovali sme ve vsi Papasli řečenej; není tu žádné hospody. Tu přijel k nám z Konstantinopole čauš a přinesl panu orátorovi psaní od pana Peca, který tam za orátora několik let pořád byl a již velmi žádostiv byl, aby ho oblezoval a on se domů navrátiti mohl.

Třináctého přijeli sme do vsi Usumšavas řečené a v ní pěkně vystavená hospoda s pěknými, obzvláštními komůrkami; tu sme noclehovali. Čtrnáctého přijeli sme do pěkné vsi Harmandli. V té vsi jest most dlouhej 160 krokův a pěkná hospoda volovem přikrytá; tu sme noclehovali.

Patnáctého držíce se řeky Hebrus, kteráž nám zase po pravé ruce tekla, nechavše na levé ruce hor Haemi, kteréž se až k Pontu táhnou, jeli sme přes slavný kamenný most Mustafy baša. Sou v tom mostě 22 klenutejch sklepův s jejich pilíři a jest na dýl přes 404 kroky. Přijeli jsme do vsi Šinpry; jest tu pěkná hospoda a chrám tureckej. V té vsi jsme noclehovali.

Šestnáctýho přijeli sme od města Adrianopole aneb po turecku do Endrene. To město, prvé nežli od Adriana císaře jméno a vzrůst vzalo, sloulo Oresa. Leží pak v tom místě, kdež Hebrus aneb po turecku Marica a potůčky Tunia a Harda se schází, kterýž odtud do moře Aegeum řečeného, jímž se Asia od Europy dělí, spolu padají. Ani to město v ohradě nejni příliš veliké, než předměstí sou u něho rozšířená a pro ta stavení, kterejch Turci nadělali, v nynější velikost a spoustu vzrostlo. Před tou řekou jest také velmi dlouhej kamennej most. Tu jsme nevelmi dobrou hospodu měli, ačkoliv jinejch, velmi pěkně vystavenejch, poněvadž po Konstantinopoli největší město v těch krajinách jest, mnoho bylo.

Sedmnáctého v Adrianopoli jsme odpočívali a město spatřovali. Nic zvláštního tam viděti nejni kromě hospod a dva přepěkně vystavený chrámy z kvadrátovýho kamene; vnitř jsou vokolo vokrouhlé pavlače troje s znamenitejmi, velkejmi sloupy z bílýho, červenýho i rozmanitýho mramoru a vůkol těch pavlačí aneb chrámů sou železný vobruče; na nich nejdoleji visí pěknejch sklenejch lamp 33. Výš nad nimi druhej vobruč, na němž všeckno pštrosový vejce a zrcadlový koule s hedbávnejmi střapci visí; nad tím druhá pavlač, okolo ní opět vobruč vůkol a vůkol s lampami a opěty vejš pštrosová vejce s zrcadlovými koulemi. Třetí, nejvyšší pavlač jest také s železným vobručem a také vůkol lampy, nejvejš vprostřed veliká pozlačená koule. A ty pavlače všeckny znamenitejmi mramorovejmi sloupy okrášleny, na dolejsí císař turecký sedává (jest jako vejstupek). Pravili nám Turci, že ve dne i v noci tytéž lampy hoří, jichž jest přes 2000, a že musí den a noc 60 liber oleje dřevěnýho míti. Nevím pak, jest-li tak, či nejni. V prostřed kostela sou dvě pěkné kašničky z bílého mramoru, do nichž voda trubičkama teče, a hned podlé nich kazatedlna z bílýho mramoru, do níž žádnej jinej nežli nejvyšší kněz jejich po 25 mramorových stupních jde a jim Alkoran jejich čte a vykládá. Ten novej kostel dal sultán Selim tak nákladně stavěti toho času, když Benátčanům království Cyperské mocí odjal aneb odňal. A nařídil mnohé důchody znamenité z téhož království k témuž chrámu, kteréž se každoročně do Adrianopole dodávají. Věže čtyry sou převysoké, ouzké, zevnitř tři pavlače jako v kostele, vždy jedna vejš nežli druhá, na níž kněz lid k modlení svolává. Když mají svůj vejroční svátek, jemuž bajram říkají, lampy v noci rozsvěcují. S těch tehdy věží sme všeckno město spatřili. Tu také jest palác císaře tureckého, na oné straně vody, kde sultán Selim obydlí své jměl, ale nemohli jsme do něho vjíti, neb nás pustiti nechtěli.

Osmnáctého novembris vyjeli sme z Adrianopole a dojeli sme do Hapsala - městečko a v něm jest velmi pěknej chrám, hospoda a špitál, od Machometa baši vystaven a mnohými důchody obdařen a nadán, v němž jednomu každému do třetího dne, jak vejš také oznámeno, misku rejže neb krup a kus skopovýho masa jísti, bud on kdo buď, dávati musejí.

Devatenáctého novembris jeli sme skrze Eski Baba, městečko, v němž jest pěkná moskea a karavanseraj od Ali baša vystavená též nákladně, v níž stál hospodou beg z Moldavský země, kterej prvý tam vejvoda byl; byl od jiného moldavského vévody u tureckýho císaře obžalován, jako by chtěl nějakou bouřku v zemi stropiti a lid od poslušenství odvésti a se zprotiviti: protož sultán pro něho poslal a chtěl jej dáti stíti, kterýžto vida, že zbytí není, pro zachování hrdla poturčll se a víru Mehemeta zdržeti slíbil, toliko aby zase do Moldavský země dosazen byl. Ten tehdy poturčilej vejvoda s několika tisíci Turků tu v městečku i okolo městečka svý ležení rozbil; jináčeji byli bychom tu noclehovali. Ten pak, kterej ho u sultána obžaloval, slyše o tom, že má na místo jeho dosazen býti, se všemi svejmi věcmi do křesťanstva se odstěhoval. My pak, nemohouce tu přes noc zůstati, do vsi Bulgagium sme dojeli, v nížto na věčím díle Řekové bydlí; tu sme noclehovali.

Dvacátého dne jsme jeli skrze městečko Burgas řečené; leží v rovině. Před tím městečkem jest pěknej kamennej most, 137 kroků zdýli. Hned z Adrianopole, kudy jsme koliv jeli, viděli sme v těch místech hojnost kvítí, což nám bylo s nemalým podivením, protože ten čas byl měsíce listopadu. Avšak kvítí taková hojnost byla, jako by prostřed líta bylo. V řecké zemi jest hojně kvítí narcisovýho a hyacintového, velmi vonného, takže tím množstvím člověku té vůni nezvyklému i hlavu i mozek uráží. Tulipán turecký skoro žádné vůně nemá, avšak pro krásu a rozličnost barev mnoho lidé sobě ho váží, zvlášť v tom národu. Turci zajisté rádi se s kvítím obírají, a jakžkoliv nejsou hrubě marnotratní, však na dosti špatný kvítek nestěžují sobě několik asper vynaložiti. Pana orátora i nás také to kvítí a darové nemálo stáli, nebo jančaři i jiní Turci za dar je přinášejí; a každý, komu kytku darovali, musel jim ihned zase některou aspru z měšce darovati a tím, že jest toho vděčen, dokázati.

A v pravdě, kdo chce mezi Turky bydleti, ten se jináče chovati nemusí, nežli jak do jejich končin vkročí, aby ihned měšec otevřel a dříve ho nezavíral, leč odtud zase vyjde, zatím pak ustavičně peníze (ač chce-li co zjednati nebo viděti) co nějaké semeno rozsíval, poněvadž sobě tam za peníze přízeň, lásku i vše, čeho žádá, dostati může. Však byť jiný užitek z toho nešel, aspoň to dobré odtud jde, že jiného prostředku není, jímž by turecské povahy, od přirození divoké a od jiných národův vzdálené, okroceny a ochlácholeny byly. Penězi Turci jako nějakým libým zpěvem ukojiti se dávají; jináč nelze by bylo s nimi zacházeti a něco zjednati. Bez peněz národové cizí také těžce by mezi nimi bydleli aneb v ta místa přicházeti mohli. A jsou v braní peněz nestoudní a nemírní. Nýbrž i bašové a velicí páni, když se jim nedaruje, smějí skrze své náhončí sami darův žádati a někdy dosti špatné dary s vděčností přijímají. Jakož jednoho času v Konstantinopolis, když pan orátor u Sinan baše audiencí jmíti chtěl a my již toliko, až před něho puštěni budeme, jsmé v antikomoře anebo v pokoji, za kterým baše byl, očekávali, vtom přijde mezi nás a mezi jiné Turky do téhož pokoje ovčák ačam-oglan, totiž branec křestanský, ale již poturčený, tnaje na ramenou dobrého skopíka, vždy přede dveřmi, kudy k bašovi se otvíralo, se zatáčeje, až baše ho zhlídl a hned i s tím beranem před sebe ho pustiti rozkázal a dav skopíka odnésti, témuž Turku prvé nežli orátorovi císařskému audiencí dal a jeho vyslyšel; což nám s nemalým podivením bylo, že ten nejprvnější vizír azem-baša tak lakomej víceji skopíka sobě važil nežli posla císaře římského, který mu nic nedaroval. A jistě pravdu povědíc, nic horšího týž pan orátor náš do sebe jest neměl, nežli že velice skoupej byl a nerad peněz vydával, věda, že za dary od Turkův se láska kupuje. Čehož jest potomně nebohý i s námi se všemi peprně zažiti musel, o čemž na svém místě povědíno bude. Týž den dojeli jsme do Karistra, prostý vsi bez hospody. Tu pan orátor kurýra do Konstantinopole vypravil a panu Pecovi, kterej tam za orátora byl, o příjezdu svém oznámil.

Dvacátého prvního přijeli jsme do městečka Čurli aneb Corli, hodného připomenouti pro tu nešťastnou válku, kterouž sultán Selim s Bajazetem, otcem svým, v těch místech svedl a s pomocí koně svýho, jehož jméno bylo Karavuliki, černý vlk, z bitvy na rychlo utekl a zachoval hrdlo a mezi Tatary překopské, kdež tchán jcho panoval, se obrátil. Po několika letech skrze veliké sliby a dary týž Selim císařství dosáhl, otce vystrčil a tu v též vsi otráviti poručil, jak obšírně kroniky turecké obsahují a ukazují. Tu sme nejprv moře uhlídali a je vždycky na pravé ruce měli; tam sme v témž městečku přes noc zůstali.

Dvacátého druhého dne, prvé nežli sme do Selibrie přijeli (jest městečko, ležící u moře), viděli sme dosti patrná znamení starého náspu aneb valu, kterýž od toho moře až k Dunaji od poslednějších císačův řeckých udělán byl za tou příčinou, aby kraj ten ohradou obsazený a zavřený (to jest vesnice, dědiny a pole) též zboží Konstantinopolitánskejch bezpečna byla před pády cizích a barbarských národův. V Selibrii obveselovalo nás velmi veselé a rozkošné pohledění na tiché moře; jakož pak já s některejmi jinejmi nemohl sem se zdržeti, abych k samému moři bez vůle a vědomí pana orátora a hofmistra doběhnouti a na moře, jehož sem přehlídnouti nijakž nemohl, do vole pohlídnouti neměl. A přiběh na břeh mořský, dívaje se na plavání a zmítání delfínův a jinejch ryb, skořepiny velké, pěkně strakaté sem sbíral a do městečka sem se vrátiti zapomněl. Vtom z města viděli na moři upřímo kajk aneb raubšíf zlodějův mořských k břehu se plaviti rozprostřenými plachtami a čaušové panu orátorovi ten šíf okazovali, aby svý čeládce daleko od městečka nevycházeli poručil, že ti piráté, aby některýho podskočili, číhati budou a třebas přes noc na břehu zůstanou, aby mohli některého ukrásti a odvésti. To teprva když se poroučelo, mne a mý tovaryše pohřešili. Zvěděvše, že sme k moři šli, ihned čaušové a jančaři na koně vsedali a zbraně své brali, a lermo v městečku učinivše, skokem k moři běželi a nás, an se na ten raubšíf díváme - a od nás ještě asi trojích honův byl - našli a do městečka hnali.

Z téhož pak šífu asi tři šipky na břeh z luku vystřelili a jeden jančar proti nim z ručnice zase vypálil. Tu sme byli od pana orátora přivítáni, někteří starší popráni a já měl jsem karvačem, poněvadž tam žádnejch metel neroste, pardus míti. A nejprve sem byl od svýho pána ulán, nebo sem se vedlé poručení pánův strejcův tak hleděl pánu svýmu věrně, poslušně chovati, že neměl žádné příčiny, proč by mně láti, nad to pak mrskati dáti měl, a já pomyšlení jeho, kdybych je byl věděl, učiniti sem hotov byl a ve dne i v noci přede všemi jinejmi pacholaty pánu jsem sloužiti a zachovati se hleděl. Protož pán na mne také velmi laskav byl. Ted pak hrubě se prohřešiv, nevěděl sem co činiti jiného, nežli bohem dělati, že se již do smrti bez jeho vůle a vědomí nic takového dopustiti nechci, což i Turci sou za mne, přičítajíce to k mé mladosti a nerozumu, přimlouvali, že sem od pardusu vysvobozen byl. Však mně kapitola čtena byla, že mne uši svěděly, a tak má všetečnost a výskočnost, že jsem chtěl přede všemi jinejmi více spatřiti, přivedla, že bych třebas, kdyby o nás časně nezvěděli, od těch korsalův zajat a Bůh ví kde prodán byl. Tu jsme noclehovali.

Dvacátého třetího po snídaní zase kurýr z Konstantinopole od pana Pece přiběhl. Na nocleh sme přijeli do Ponte grando města; jest tu přes morskou zátoku velmi dlouhý kamenný most, 787 kročejův zdýli a má 28 klenutejch švilohů aneb sklepů.

Čtyřiadvacátého přijeli sme do městečka Ponte piccolo, Malého mostu, neb se také přes most jeti musí. Ty dvě zátoky mořské sou přenáramně veselé, kterážto místa, kdyby lidskou pomocí a prací ozdobena byla a přirození jejich umění a rozšafnost lidská napomohla, nevím, aby co pod sluncem pěknějšího býti mohlo. Nyní pak jako osamělá návěští dávají, kterak nad svým opuštěním hořekují a žalostí, že pro tu služebnost, kterouž tomu barbarskému pánu zavázána jsou, lidé na ně nevraží, nelibost k nim mají a dokonce jich zanedbávají. Viděli jsme tu také před očima našima v moři velikými sítmi ryby lapati, jichžto velikou hojnost - a to znamenitejch, dobrejch a chutnejch ryb - zahrnuli a nám prodali, co a jak sme mnoho chtěli. Tu do toho městečka pan orátor Pec nás skrze hofmistra přivítati a dobře stravou opatřiti poručil.

Dvacátého pátého novembris ve tři hodiny sme vyjeli a okolo 9 hodin pana orátora konstantinopolitánského Peca spatřili, kterej mnoho koní od Turkův a tovaryšstva s sebou měl. A vzláště bylo posláno proti nám okolo 40 koní čaušův aneb dvořanův císaře turecskýho, kteříž nás přivítali a před námi do Konstantinopole jeli. Tu předně, jak se páni orátorové sjeli a spatřili, s koní ssedh a s velikou radostí se objali, jako by se dávno znali; zvlášť pan Pec velmi veselej byl, poněvadž zkoumal, že něco již třeští, dokudž se nezláme, a že on do křesťanstva se v brzkých dnech navrátiti má. Na tý cestě ztratili sme dva z tovarystva, totiž einkaufra aneb špenditora a krejčího, kteřížto chtíce před námi v Konstantinopoli bejti, ve tmě s cesty sešli a byli od Turkův zajati. A svázavše je, do císařského lusthauzu je odeslali a do Konstantinopole, co s nimi mají činiti, se bostančiho bašete ptali. Vtom ten jistý uherský krejčí nějak se rozvázal a tovaryši svýmu einkaufrovi též pomohl: tak oni utekše, se pokrejvali a teprva třetí den do Konstantinopole k nám se dostali; cokoliv od peněz, jichžto okolo 30 dukátů bylo, měli, jim pobrali. A jistá věc, aby se nebyli rozvázali, že by někam přes moře je byli zavezli a prodali.

Tu sme dlouho skrze město jeli až do hospody, ltterážto byla čtverhranná, stavená ode zdi a volověným plechem pobitá. Hned jakž se do ní skrze velkou bránu vjíždí, jest čistý, dosti prostranej plac a po každé straně brány schody kamenný, kde se na pavlač, která vnitř vůkol a vůkol kamenná jest, jde; dole jest kuchyně, vinný sklepy a marštale na 200 koní, nahoře na pavlači vůkol sou světničky a komůrky s vlaskými komíny, velmi pohodlný: v těch na ulici pan orátor bydlel a my každý po třech v těch dotčenejch komůrkách - vedlé hodnosti a povolání osob rozlosováno - bydleli. Tu cokoliv ke dvoru od poselství jede, tudy musí a tak velmi v příhodným místě týž náš lozument postaven byl, že všeckno se z něho dobře spatřiti může, poněvadž na nejpřednější ulici, ke dvoru jedouc, jest.

Co se položení dotejče města toho, vidí mi se, že to místo hned od přirození k tomu přihotoveno, aby na něm město císařské vystaveno bylo. Leží v Evropě, má téměř před očima Asii a Egypt, po pravé straně Afriku, kteréžto země, ač města nedotýkají, však mořem a pohodlím plavby s ním se jako spojují. Po levé straně jest Pontus Euxinus a jezero Meotské, jináč - jak je Turci jmenují - Karatengise, totiž Černé moře. Při nich vůkol mnozí národové bydlejí a mnohé řeky se všech stran do nich tekou, takže nadýl i našíř nic se v těch krajinách k užitku lidskému nerodí, což by na šífích do Konstantinopole velmi snadno dodáváno bejti nemohlo. S jedné strany dosáhá města Propontis aneb moře sv. Jiří, s druhé port a stanoviště lodí činí řeka, kterouž od podobenství Zlatým rohem Strabo jmenuje; třetí strana města země se drží, takže město má formu a podobenství téměř půlostrova a celým hřbetem předhoří do moře aneb do zátoky, kterouž ta řeka a moře vystupující dělá, vybíhá. Pročež uprostřed Konstantinopole velmi veselé a rozkošné jest vyhlédnutí na moře a na horu Olympum, kteráž se v Asii ustavičně od sněhu bělí. Moře má v sobě ryb velikou hojnost, kteréžto jednak z Meotského jezera a Černého moře skrze ouzké moře Bosphorum do moře Aegeum a prostředzemního plovou, jednak z toho zase do Černého moře, jakž jest přirození ryb, vybíhají v tak velikejm množství a v tak hustých houfích, že dosti malou síťkou, když se zatáhne, jich dostatek lapiti se může. A protož přehojný lov tam bejvá ryb rozličných a v lacinosti je prodávají, jako megalerův, línů, míků, ouhořův, trylí, pesce de spada, platejsů čerstvých, škumbrů, sardelů a jinejch nesčíslnejch. Řekové ne věčím díle sou rybáři a umějí je dobře strojiti, Turkův málo, ačkoliv i Turci rybami, když se na stůl postaví a pěkně dobře přistrojeny sou, nezhrzejí, zvlášť těmi, kterýž oni za čistotné mají. Ale ne každý, přirozený Turek, leč renegát poturčený po nich hrubě dychtí ; nežli žab, hlemýždů, šiltkrotů, austrií přirozený Turek, neřku-li jísti, ale ani se dotknouti nechce. Jakož pak i v zákoně jejich Alkoranu nečisté ryby i pití vína se Turkům zapovídá a žádný, v jakýmkoliv důstojenství a úřadě postavený, nepije zjevně, leč tajně, a to na větším díle poturčení; jakož pak k nám do domu potají přicházeli a celý noci pili, až před svítáním tejně zase domů chodívali, a aby žádný nevěděl, nás velikou prosbou prosili. Nežli mládež rozpustilá a vojáci - ti sobě rozkazovat nedají, nýbrž do taverny přijdouce k křesťanům, se do vole nažerou a nezaplatí: nechce-li hospodář bit bejti, musí ani slova jim neříkati. Však podnapíjíce se, tu kde křesťana neb žida potkají, hned mu nepříležitost dělají, a protož křesťan a žid z daleka se jim vyhni; jináč, nemáš-li jančara při sobě, hned se s baňkou nebo štusem potkáš. A takoví taky jak co zavedou, tak do vězení dáni a pro ten vejstupek vína pití kejmi mláceni bývají.

Ale se zase do našeho domu německýho navrátím.

Čtvrtého decembris jměl pan orátor u nejvyššího baše audiencí, kterýžto byl Ferhat baša, rodem z Albanie, cernej, velkej člověk, zubatej, nepříjemnej. Však prvé nežli nás k audienci pustili, musili mu present od J. M. C. poslaný dodati. Tu teprv pan orátor novej i starej spolu s námi tím způsobem jako v Budíně a v Sofii k audiencí jeli a políbivše ruku bašovi, jakož pak i všem jinejm bašům sme učinili, dodali psaní témuž Ferhatovi, kteréž on přijal, a my zase sme do lozumentu jeli. Presentírovalo se mu 3000 širokých tolarův, dvě stříbrný umyvadla s medenicemi dvěma a pozlacený, tuplovaný, velký koflíky dva jako velký hrozny pozlacený; dva velký, stříbrný, pozlacený džbány aneb konvice jako vodní, dvě velký, stříbrný, pozlacený flaše mistrovskejm dílem, od hodin velký hodiny v způsob koně pozlacenýho, na němž Turek s šipkou nataženou seděl, čtverhranný, velký hodiny bicí, na nichž dva muži stáli a se pohybovali, když šly, a hubu otvírali, když bily; šestihranatá koule co buzikan, v nížto hodiny bicí pozlacený byly. Potom sme k druhému vizíru Mehemetovi, jenž barvířem císařův předešlejch býval (rodem z Uher), jeli a ruku mu políbivše, od J. M. 1000 tolarův širokejch, umyvadlo a medenici stříbrnou, pozlacenou, dva velký, stříbrný a pozlacený šály, hodiny velký v způsobu močského koně vůkol všelijakými mušlemi okrášlené, bijící jemu jsme dali. A tak vyřídivše, co zapotřebí bylo, zase do lozumentu jsme se navrátili.

Pátého dne jeli jsme zase k jiným bašům třem, totiž čaušovi, ten byl rodem Charvat a měl císaře turecskýho dceru za ženu; Ibrahim baša rodem byl také Charvat, Cikala baša, ten byl Vlach, rodem z Messiny, toho času kapitán del mare, hejtman nejvyšší na moři. Jimžto ruku políbivše, jednomu každému sme po 1000 tolařích dali, stříbrnou, pozlacenou medenici a umyvadlo, sřčíbrnou, pozlacenou flaši v způsob měsíce, 2 tuplovaný, pozlacený koflíky, velký hodiny jako mouřenín, kterej anglického psa na řetěze vedl, a hodiny, jak Turek na koni sedí a za nim lev jak Turka dáví, a to vše, když bily, se hejbalo, kůň nohou kopal a voči po minutách šly. Jinejm officírům prostější dary od hofmistra a dragomana nebo tulmače panského presentírovány byly.