Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• vydalo nakladatelství Machart v roce 2011

Předmluva

Skutečnost leckdy předčí fantazii. Autorka knihy uchopila skutečné zážitky, nepřesolila je, nepřepepřila, zachovala jejich syrovost a připravila k podávání tak, že každé sousto vzbuzuje chuť na sousto další. Leč opusťme kuchařský slovník. Zhruba čtyřicetiletá, svou přirozeností a nadhledem sympatická Aneta časem dospěje k názoru, že život rozvodem nekončí. Za účelem seznámení se proto odhodlá využít novodobou podobu jednoho z nejstarších řemesel - dohazovačství; sama pak třídí adepty a setkává se s případnými muži pro život.
Domnívám se, že předkládaná mozaika leckdy vskutku bizarních zážitků a pocitů v mnoha ženách vyvolá - jak v jednotlivostech, tak v celku - pocity jim známé, a tedy i značnou míru porozumění.
Jako muž bych ovšem Anetino putování po typech mužských povah (místy až panoptikálních, leč bohužel autentických) zařadil do doporučené literatury pro muže, kteří nevylučují, že by se před svou ženou pro život nechtěli soustavněji znemožňovat v hovoru, při korespondenci, u jídla, v posteli a vlastně vůbec. Ba naopak.
Dlužno poznamenat, že kniha postrádá známky vykalkulovanosti a podbízivosti, plytké melancholie či sebelítosti, zatímco jí nechybí živost, smysl pro zachycení zásadních detailů, přiměřená dávka vtipu a zřejmě i - mohu-li to posoudit - ženská otevřenost a upřímnost.
Dobrou chuť, čtenáři (bez rozdílu pohlaví)!

PhDr. Pavel Machač, Ph.D.

Slovo autorky

Příběh Anety je autentický, ve skutečnosti má tato dáma jen jiné jméno. Potkáváte ji na ulici, možná bydlí ve vedlejším domě, může být Vaší přítelkyní, sousedkou, možná vyučuje ve škole, do které chodí Vaše děti.
Také muži, i když jsou opravdoví, mají v knize smyšlená jména. Prosím, nepodezřívejte toho svého, že zrovna on byl s Anetou, a zkuste mu víc důvěřovat. Nemračte se na kamarády a známé, nepouštějte se do hádek s muži v příbuzenstvu, nepátrejte a nic nezkoumejte. Podobnost mých hrdinů s Vaším originálem může být čistě náhodná.
Touto cestou se chci omluvit všem mužům, kterým jsem tak trochu "zavařila" zveřejněním jejich teď už ohraných esemesek a zpráv. No tak, pánové, nemračte se, rozšiřte si obzory, nastudujte nové citáty, přeformulujte a slohově vybruste zprávy, které jednoduše vyměníte za ty staré. My ženy za tu trochu práce přeci stojíme.

Operace Bohouš

Sobotní ráno proválím v posteli. Mám radost, volá Soňa: "Mamko," chrochtá hlas z Portugalska, "ve škole dobrý a představ si, sehnala jsem si práci, v Coimbře v Cafe na náměstí dělám občas servírku... Chodí sem za mnou i pár Čechů. Jinak všechno v pohodě. Napíšu mejlik."
Štos sešitů na stole, co musím opravit, mi připomene můj dnešní program. Červená tužka bruslí mezi řádky a zanechává za sebou rudou stopu. Nikola je zase samá hrubka. Má vůbec moje práce nějaký smysl? Já vím, je to běh na dlouhou trať.
Házím depresi za hlavu. Důležitější je rande s doktorem.
Co bych v sobotu dělala, kdybych nerandila... Četla červenou knihovnu, spala u telky, mastila se vepřoknedlozelem zevnitř, chodila do muzea a čím dál víc se podobala nudným barokním exponátům prolezlým červy skrz naskrz.
Pojízdné schody v Metropoli mě vyvezou až do nebe. V kavárně u vchodu do kina sedí Olda a přežvykuje žvýkačku - typický přežvýkavec.
Hustý, neupravený týpek s hlavou tvaru tykve mi do oka zrovna nepadne, ale z boje neutíkám. Kontroluji startovní čas. Nebudu neuctivá, dávám mu dvacet minut, ani o ň víc. Budeme hrát kličkovanou.
"Promiňte za včerejšek, vážená," podáme si ruce. Ta jeho je hrubá jako skelná vata. Myslela jsem, že chirurgův nástroj bude vyhýčkaný jako hebká pavučinka.
"To víte - bouračka. Když se něco semele, nikdo se neptá na pracovní dobu. Hmm," pronese hlasem šesťáka před mutací a vyhaslým pohledem se dívá někam za mě.
"Až do rána jsem byl na sále a, vážená, to byste nevěřila, jak mě bolí záda." Slova se táhnou jak lepidlo.
"Kolegové si mě váží a uznávají mě. Se skalpelem v ruce jsem jako dirigent v orchestru." Sebechvála smrdí.
"Už ve škole jsem měl rád vyšívání a, hmm, zůstalo mi to," vyloudí pokřivený úsměv, "kdekdo mi závidí šikovné prsty."
Přiblíží strupatý nos k mému: "Vážená, malinko vám padá pravý oční víčko, uděláme plastiku, už je na čase. Domluvím vám to u kolegy, má zlatý ručičky a dělá všechny ženy mejch kamarádů. Není to nijak závažnej zásah, budete spokojená." Postřehne mé rozpaky a nasládle dodá: "Promiňte, vážená, vypadáte nádherně, to je úchylka z povolání, neberte si to tak."
To je zvláštní, psal, že je nekuřák, a zapaluje jednu od druhé, jen aby se mu neroztrhly plíce.
"Tak abychom se líp poznali, co o mně chcete vědět?" zeptá se a vzápětí si odpoví: "Mám cukrovku, to nic není, to má dneska každej, píchám se dvakrát denně - pro doktora je to hračka." Mává na servírku a objednává velký sladký dort. A ještě jeden pro mě.
"Co vy, vážená, vás asi člověk v nemocnici nepotká?" Nemohu si rychle vybavit žádnou nemoc. Škoda, že se v chorobách nevyznám, mohla bych jich vyjmenovat. Olda nevyzvídá.
Cpu se dortem, od rána jsem vlastně nejedla a chutná mi.
"Nešla byste se projít, vážená?" S plnou pusou přikyvuji, vítám každou změnu. Všechno platí mrknutím oka a servírce dává se zvláštním úsměvem vysoké spropitné, jako by se znali už dávno. Doktor na to má, myslím si.
Jdeme k eskalátorům. Olda se dere kupředu. A co čert nechtěl - škobrtne a padá. Po pojízdných schodech se valí jako sněhová koule. Nabírá zrychlení, a než zastaví na rovince, předvede kotrmelcový tanec. Chvíli trvá, než mě k němu jezdící schody dovezou. Nehýbá se. Je konec.
Klid v hale rozčísne zvířecí řev.
Oddychnu si - žije.
Sbírám ho ze země. Na nohu se nepostaví ani náhodou. Na nejbližší lavičku ho vláčím jako bezvládný pytel brambor. Vyhrnuje nohavici a kontroluje oteklý modrající kotník. Řve, posera. Kolemjdoucí kolem nás vytvoří neprostupnou hradbu a očumují. Každý chce být u toho.
"Zavolám sanitku, máte to zlomené?" Na kurzu první pomoci jsem hodila áčko jako vždycky.
"Jak to mám vědět, do prdele," supí, "nejsem doktor."
"Jak to, že nejste doktor? Vždyť tak dobře zašíváte." Pro jistotu se ptám, jestli se neuhodil do hlavy. Neuhodil, ví to jistě.
Volám sanitku. Zvědavý dav houstne. Návštěvníci centra odložili nakupování a loví senzaci. Touží se večer vidět v televizních novinách.
Nemám ráda divadýlko.
Olda střídavě skučí a řve do telefonu na celou halu: "Jiřinko, tady Bohouš, průšvih, chtěl jsem tě překvapit a koupit ti v obchodním centru dárek k Vánocům... Já vím, Vánoce jsou daleko, ale já tě chtěl překvapit už na naše výročí. Sotva vejdu, padnu. Auto tady nechávám, sanitka mě odveze do nemocnice. Dám ti zase vědět, pa," zamlaská, "taky tě miluju."
Nevěřím svým uším.
"Kdo je ta Jiřinka?" špitnu nesměle.
Olda, Bohouš, nebo jak se vlastně jmenuje, nehne brvou: "To je moje stará a, vážená, počkejte laskavě, naložíte mě do sanitky." Říkal přeci, že jeho manželka je mrtvá, a já ho, chudáka, ještě litovala. Pár vteřin trvá, než mi to secvakne. Oklepu se a pohledem sjíždím na jeho baňatý kotník:
"Dobře ti tak!"
Směju se na celé kolo a nechávám ho osudu. Děti ve škole učím neopisovat a nelhat. Taky nikdy nelžu a teď málem naletím nějakému Bohoušovi, co shání bokovku. Jsem asi úplně blbá.