Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

8. kapitola

Ach já vím, odpusťte mi, vždyť jsem jenom laik. Což může sebeúpěnlivější přání změnit postup nemoci? Vy jste lékař, řekněte mi: je možné rozšifrovat její projevy, najít k ní cestu? Kdybych věděl jak, nelitoval bych žádné námahy, zabýval bych se s ní celé dny. Někdy si myslím, že už mi porozuměla. Když jsem se s ní už tady u vás, v ústavní zahradě procházel, oslovila mě: Antonio!
V jednu chvíli se na mne zahleděla tak bystře, že jsem přímo čekal, jak se roztrhne temná clona, překrývající její paměť, že mi padne do náruče a zapláče. Myslíte si skutečně, že to už nikdy nemohu očekávat?
Co s ní bude dál? Nikdo nás přece nemůže nutit, abychom ji poslali zpátky. Vztahuje se na ni nějaké právní ustanovení, pokud je v takovém stavu? Jestliže ano, je přece moje žena, i když tu nebyla tak dlouho. Tam by bylo umístění v ústavu velmi nákladné, kdo by je platil? I tak jsem dlužen cizím lidem za to, že se o ni celá léta starali.
Dám jim všechno, co mám, ale není to mnoho. Daněk prý se musel za mne zaručit. Slíbil jsem totiž té průvodkyni, že zaplatím za Magdalenu alespoň cestu. Netušil jsem, kolik je to peněz, dokonce několik tisíc. Musím je sehnat, než ta žena odjede zpět. Zřejmě není nijak zámožná. Je tu na návštěvě, bude své peníze potřebovat.
Nevím, jak to všechno stačím. Daňka více zatěžovat nemohu, už teď jsem mu příliš zavázán. Ale snad mi přece jen vydají některé překlady knižně, už se o tom jednalo. Začíná být zájem o hodiny latiny, mohl bych mít i více žáků, nijak by mě to nezatížilo, vždyť si nepřeji celá léta nic jiného než znovu učit. Moje knihy mají opravdu velkou cenu. V nejhorším případě je rozprodám, vždyť dnes je možné zapůjčit si všechno, co je mi třeba k práci, v ústavních knihovnách. K čemu mít doma všechny ty svazky, hravě se bez nich obejdu. Livie to jistě pochopí, i když ji tím vlastně ochuzuji, jednou by jí patřili.
Pomozte mi, aby tu mohla zůstat, aby už nemusela nikam odjíždět.
Vždyť ji tam nikdo neočekává, není tam vítána. Ani vás bych nechtěl zbytečně zatěžovat. Kdyby to bylo možné, nejraději bych si ji odvedl domů. Livie mi to snad dovolí, ví až příliš dobře, že ji samu pro Magdalenu nepřestanu nikdy mít rád. Moje žena mě ovšem teď potřebuje víc.
Myslíte, doktore, že bych tu hroznou nemoc mohl přelomit, kdybych k Magdaleně celé hodiny co nejlaskavěji mluvil? Vždyť se jí tolik nedostávalo přívětivých slov za všechna poslední léta! Snad bych přehlušil vlídným slovem i hlasy, které ji, chudinku, tolik obtěžují.
Vždyť její duše ochořela jen nedostatkem lásky! Když se jí teď ode mne dostane něžné péče, snad se přece jen ponenáhlu zotaví, probudí.
Já vím, vy tomu nevěříte, doktore.
Nehleďte na mne tak, nevšímejte si mých pošetilých, stařeckých slz. Myslíte, že mi bude méně drahá, kdyby zůstala taková jako dnes? Spíš naopak. Den ode dne se mi víc daří vytušit smysl v útržcích vět, které říká. Mám pocit, že jenom neumí formulovat, co cítí. Bylo by to možné?
Slyšel jsem, že duševní choroby jsou ještě málo probádané. Jak by ne, city, myšlenky, nálady, jaké to jsou složité pochody! Možná že se podaří naopak mně přizpůsobit se jednou jejímu vlastnímu myšlení, že přijdu na takový způsob vyjadřování, který by byl v souladu s přeházeným a zmateným tokem její nemocné mysli.
Vezmu si ji k sobě, nebo s ní budu bydlet kdekoliv jinde. Je mi to jedno, kde. Zde v ústav nebo v domově starých lidí, co mi na tom záleží? Postarám se o ni. Budu ji oblékat, chodit s ní na procházky. Nechci opravdu nic jiného. Vrátila se mi, mám ji zase u sebe. Co na tom v jaké podobě? Přeji si jenom zůstat po jejím boku, setrvat s ní ruku v ruce ještě pár chvil.

Umbra subit terras, et quae loca viderat ante,
cuncta recognoscit: quaerensque per arva piorum
invenit Eurydicen cupidisque amplectitur ulnis.
Hic modo coniunctis spatiantur passibus ambo:
nunc praecedentem sequitur, nunc praevius anteit,
Eurydicengue suam iam tuto respicit Orpheus. *

Má Eurydiké! Vždyť sestoupit za ní až na dno života je mé poslední a největší štěstí, doktore!

* P. Ovidius Naso, Proměny XI, 61
Stín sestoupí do podsvětí a všechna místa, která viděl dříve,
poznává znova: a hledaje na Elysejských polích,
nalezne Eurydiku a sevře ji v dychtivou náruč.
Hned se společně vedle sebe procházejí:
hned následuje on ji, kráčející vepředu, hned zase jde napřed on
a již bezpečně se ohlíží Orfeus na svou Eurydiku.