Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Les Taureaux

Po stráni z čediče zas drsném ve úvozu,
ó Céres antická, ruch slyším tvého vozu,
vše zaseto jest již a do vsi veze on
vše těžké nářadí, než den se schýlí v sklon.
Hoch oráč vzpřímen jest nad osykovou voji,
je štíhlý, veselý, má otku v ruce svojí,
a řídí, měkký tón zní v jeho drsném hlasu,
své býky spjaté v jho jak za Nestora času.
V jich krku záhybech se kůže v kouři chvěla.
Hle, juž jsou na dvoře, hruď jich se pěnou bělá,
tu pán se objeví, svou rukou jho jim stáhne,
do něhož poznovu je zítřejší den vpřáhne.
By stopy zhladilo na svraštělém jich čele,
hle, děcko hladí je a poklepává směle.
Pod prutem vrbovým, kterým je dítě švihá,
rád zřím jich celý sbor, když ku žlabu se sbíhá.
Pak v klidu svobodně v před nakloněnou hlavu,
jak hryžou pomalu podzimní sporou trávu.
Jsem žárliv na jich klid, když na louce je zřím
a v snění ponořen k nim často hovořím:

Zdar, staří přátelé, vy lidí živitelé,
svou brázdu táhnete juž po šest tisíc roků,
jho klidné nesete i osten v každém kroku;
kde pro vás jméno je dost svaté a dost skvělé?

Vy obři, stačí vám hrst květů a hrst trávy,
již v ruce dítěte kus soli okoření,
vás vida, poznávám, jak v souzvuk plynou hravý
dvě bohů vlastnosti, tož jemnost v síly vření.

By zpupnost znali jste, by pohrdání syti
v arénu změnili jste svoji práce pláně
a zvedli proti nám mohutné svoje zbraně...
Zřím v duchu, oráč, vůz jak vše se v trosky řítí.

Leč ruce podáni, která vás bije v pýše
- hruď vaše, zdá se mi, vzdálenou naděj hostí,
před námi táhnete vždy dráhu povinností,
kde člověk bouří se, vy posloucháte tiše.

Ó nechte, v poklidu ať vaši hladím skráni!
ó já vás miluji, dělníci dávných věků,
vy příklad vzácný jste všech mudrců a reků,
vy práce symbol jste, ó buďte požehnáni.

Bych od vás učil se, já vyšel z tmavých lesů,
jenž ke mně hovoří, a já se octnul v poli,
hnán duchem, který mně vždy tajné druhy zvolí,
jen k vám, jen pouze k vám své lásky obdiv nesu.

Hle, vaše nohy jsou jak z kovu černé, vzpjaté,
já v brázdě miluju posvátnou jejich tíži,
v nich vidím síly ruch té tvořivé a svaté,
jež svítí z vašich čel, která se v snění níží.

Co oř ve běhu svém, co orel, který lítá?
jak oni odsud též báň nebes vidím čistou,
když vedle býků svých v před kráčím nohou jistou,
z té strany olšinu a z druhé snopy žita.

Jich kroků těžký ruch i lesů hudba bájná
ve spádu pomalém mne baví v každé chvíli,
i cítím zároveň, jak tušení má tajná,
můj verš, má myšlenka ku cíli svému pílí.

Rád vidím v tichosti a velebě vás spáti,
když záře večera se zlatem v srst vám vhrouží,
že zdá se na lukách, kde stín váš v dál se dlouží,
na rohy z ebenu vám slunce připínati.

Vy hlavu točíte ku západnímu kraji,
v půl kruhu ležíte a oči zavíráte,
co zatím u nohou vám děti v trávě hrají,
žvýkáte pokojně, bohům se podobáte.

Vy jako oni jste moc trpělivá, hrozná,
jak oni dobří k nám a neuznáni námi,
jen moudrý orient vám k poctě stavěl chrámy,
on, který viděl ctnost, již sotva jiný pozná.

Duch spurný našich dnů, jenž krásy přítel není
a jehož nízký cíl jen přírodě se směje,
ten svojí zvrhlostí, jíž pečeť všady zeje,
ó zvíře šlechetné, tvé zkazil pokolení.

V těch tučných obludách, jež jsou teď tvými syny,
já hledám nadarmo tvou hrdost, starý druhu,
ty králi z Memphis, čas chce tebe vyrvat líný
i ze jha čestného starého tvého pluhu.

Slyš, louky na kraji hvizd hnusný uši trhá,
tvůj sok hřmí okolo, svět obdivem kol stojí,
ó starý dělníku, hnusnému ustup stroji
a hmotě ustup jen, jež duši s trůnu vrhá.

Duch lidský mohutný nechť vjede nyní v kovy,
však vdechnouc železu svou rychlost a své žití,
ó bledá lidskosti, bič pleteš sobě nový,
ty díla rukou svých teď musíš otrok býti.

Jho tvrdší vezmi jen než bylo jho tvých býků,
však slunci s Bohem dej i obzorům i vzduchu,
a v svoje továrny jdi želet, lidský duchu,
tu práci svobodnou, kolébku zápasníků.

Já pokud bude žít Kelt starý v hvozdu šeru,
jenž býků čistou krev a pokolení chrání,
v chýž jeho omšenou obrátím putování,
bych Volnost vzýval tam, míst osamělých dceru.

Žák, přítel, důvěrník všech opuštěných tvorů,
já půjdu za stádem po modravých hor stráni,
a zpěvy poučen, jež šumí lesy v sboru,
chci moudrost pastýřů okoušet v přemítání.

Své doby mdlobu míň v té budu cítit v chvíli,
míň její řetězy v tom šťastném okamžiku,
když uslyším v svůj sen, jenž ideálem spilý,
pod duby velkými řev táhlý velkých býků.

Býci ve francouzském originálu (Les Taureaux)

Sur les âpres sentiers du coteau basaltique,
J'entends crier le char de la Cérès antique.
Les blés étant semés, avant la fin du jour
Il ramène au hameau les outils du labour.
Sur le timon de frêne, un jeune boulier celte,
L'aiguillon à la main, se dresse fier et svelte,
Dirigeant de sa voix, qu'il adoucit encor,
Ses taureaux accouplés comme au temps de Nestor.
Dans les plis de leur cou le poil frémit et fume;
Les voilà dans la cour, le poitrail blanc d'écume.

Le maître, alors, parait lui-même, et de sa main
Lear enlève le joug qu'ils reprendront demain;

Et sur leurs fronts touffus pour effacer l'empreinte,
Un enfant les caresse et les frappe sans crainte.
Sous sa verge d'osier je me plais à les voir,
Dociles et joyeux, marcher vers l'abreuvoir,
Puis, libres et gardant un calme qui m'étonne,
Brouter avec lenteur l'herbe rare d'automne.
Alors au bord du pré je m'arrête, et souvent,
Jaloux de ce repos, je leur parle en rêvant:

Salut! ô vieux amis, vieux nourriciers de l'homme,
Qui depuis six mille ans creusez votre sillon,
Et subissez en paix le joug et l'aiguillon!
Des noms les plus sacrés il faut que je vous nomme.

Géants, à qui suffit un peu d'herbe et de fleurs,
Qu'à la main d'un enfant un grain de sel amorce,
J'adore en vous voyant, ô vieux souffre-douleurs!
Deux attributs divins, la douceur dans la force.

Si vous sentiez l'orgueil, si, las de nos mépris,
Dans les champs du labour transformés en arènes,
Vous tourniez contre nous vos armes souveraines,
Les bouviers et les chars voleraient en débris.

Mais soumis à la main qui frappe et qui récolte,
Comme si vous aviez quelque lointain espoir,
Vous tracez devant nous le sentier du devoir,
Et vous obéissez quand l'homme se révolte.

Laissez-moi donc flatter votre rude poitrail;
Je vous aime entre tous, ouvriers des vieux âges:
Votre exemple est offert aux plus forts, aux plus sages;
Soyez bénis, taureaux, symbole du travail.

Pour m'instruire avec vous, j'ai quitté les retraites,
Les bois qui me parlaient, animés par les vents;
C'est vers vous que me guide, entre tous les vivants,
L'esprit qui me choisit mes amitiés secrètes.

Vos pieds noirs et cambrés sont durs comme l'airain;
J'aime en un droit sillon leur pesanteur sacrée.
La force m'apparaît, une force qui crée,
Devant vos larges fronts à l'air morne et serein.

Qu'un autre soit jaloux du coursier ou de l'aigle!
Je vois d'aussi près qu'eux l'inaccessible azur,
Quand près de mes taureaux je marche d'un pied sûr,
Entre le bois de hêtre et la moisson de seigle.

Du pas lourd des grands b?ufs, du bruit sourd des forêts,
J'écoute avec amour la lenteur cadencée;
C'est ainsi que je sens, dans mes instincts secrets,
Cheminer vers le but mes vers et ma pensée.

J'aime la majesté de votre doux sommeil,
Quand la splendeur du soir, dorant votre poil sombre,

Sur les prés rougissants où s'allonge votre ombre,
Semble aux cornes d'ébène attacher un soleil.

Vers l'astre qui descend, tournant un front superbe,
Couchés en demi-cercle et fermant vos grands yeux,
Tandis que l'enfant joue entre vos pieds dans l'herbe,
Vous ruminez en paix, semblables à des dieux!

Vous êtes, comme ils sont, patients et terribles,
Bienfaisants, comme ils sont pour nous, ingrats mortels!
Et le sage Orient vous dressa des autels,
L'Orient, qui voyait vos vertus invisibles!

Mais l'esprit de nos jours, sombre ennemi du beau,
Et dont l'étroit savoir insulte à la nature,
De sa difformité posant partout le sceau,
A corrompu ta race, ô noble créature!

Dans ces monstres épais qu'il te donne pour fils,
Je cherche, hélas! en vain, ta fierté disparue.
Lui déjà, dans son rêve, ô vieux roi de Memphis,
Il t'arrache aux honneurs de l'antique charrue!

Entends, au bout des prés, cet affreux sifflement:
C'est ton rival qui passe, et le monde l'acclame.
Doux et noble ouvrier, place au vil instrument;
Place au corps monstrueux qui vient détrôner l'âme.

Que l'esprit désormais passe dans le métal!
Mais en donnant au fer la vitesse et la vie,
O pâle humanité, subis l'arrêt fatal:
A l'?uvre de tes mains tu seras asservie!

Accepte un joug plus dur que celui des taureaux;
Plus de soleil, d'air pur et d'horizons sans bornes;
Va pleurer longuement, dans les ateliers mornes,
Ce travail libre et fier qui faisait les héros!

Moi, tant qu'il restera quelque Celte aux mains rudes,
Du taureau de labour gardant le sang bien pur,
J'irai pour adorer, dans son chalet obscur,
L'antique liberté, fille des solitudes.

Disciple et confident des êtres dédaignes,
Je suivrai les troupeaux sur les sommets bleuâtres;
La, docile aux accords par les bois enseignés,
Je veux goûter aussi la sagesse des pâtres.

Là, d'un siècle énervé je ressens moins le mal,
Je me crois un moment affranchi de ses chaînes,
Quand j'écoute, en mon rêve enivré d'idéal,
Mugir les grands taureaux à l'ombre des grands chênes.