Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVNÍ

II. - Petr Gringoire

Leč zatímco řečnil, obdiv i uspokojení nad jeho oblekem vyprchávalo, jak přibývalo slov; a když dospěl k onomu nešťastnému závěru: "Jakmile se dostaví Jeho Eminence pan kardinál, začneme," zanikl jeho hlas v bouřlivém povyku.
"Začněte ihned! Mystérie! Chceme mystérie hned!" křičel lid. A nade všechny hlasy vynikal hlas Johana de Molendino, který prorážel tím děsným rámusem jako píšťalka při nějaké pouliční taškařině v Nímes. "Začněte hned!" ječel student.
"Pryč s Jupiterem a kardinálem Bourbonským," hulákal Robin Vejražka i ostatní studenti, natlačení v okenním výklenku jako na hradě.
"Začněte ihned hru!" opakoval dav. "Hned! Okamžitě! Na šibenici s herci i s kardinálem!"
Nebohý Jupiter, vyjevený, zděšený a pod svým červeným líčidlem na smrt bledý, upustil blesk a sňal si kuklu; pak se uklonil, a všecek se třesa, koktal: "Jeho Eminence ... vyslanci... paní Markéta Flanderská ..." Nevěděl, co by řekl. V duchu se bál, že bude pověšen.
Pověšen buď chátrou za to, že čekal, nebo kardinálem za to, že nečekal; s obou stran viděl jen propast - šibenici.
Na štěstí ho jakýsi muž vysvobodil z nesnází a vzal odpovědnost na sebe.
Onen muž stál před zábradlím ve volném prostoru kolem mramorové desky až dosud bez povšimnutí, neboť jeho vysoká a štíhlá postava byla před každým pohledem zcela skryta tloušťkou pilíře, o který se opíral. Byl veliký, vyhublý a bledý, světlovlasý, ještě mladý, ačkoliv na čele i na tvářích měl vrásky; oči mu zářily, ústa se usmívala; na sobě měl černý šerkový oděv, stářím ošumělý a oleštěný. Přiblížil se k mramorové desce a pokynul ubohému trpiteli. Ten však, celý popletený, neviděl.
Nový příchozí popošel ještě o krok a zvolal: "Jupitere! Milý Jupitere!"
Neslyšel.
Nakonec, pozbývaje trpělivosti, křikl mu světlovlasý dlouhán přímo do ucha: "Michale Giborne!"
"Kdo mě volá?" ptal se Jupiter, jako kdyby ho najednou někdo probudil ze sna.
"Já," odpověděla postava v černém.
"Ach," zvolal Jupiter.
"Začněte hned hrát," pravil muž. "Uspokojte obecenstvo! Já si beru na starost uchlácholit správce paláce a ten uchlácholí pana kardinála."
Jupiter si oddychl.
"Velectění páni měšťané," zakřičel z plných plic do davu, který stále ještě hulákal, "začneme okamžitě!"
"Sláva Jupiterovi! Plaudite cives!" křičeli žáci.
"Výborně! Výborně!" volal lid.
Byl to ohlušující potlesk a Jupiter již dávno zmizel za kobercem, když sál se ještě otřásal pochvalnými výkřiky.
Avšak neznámý člověk, který jako kouzelným proutkem změnil "bouři v tišinu" (řečeno slovy našeho starého, dobrého Corneille), vrátil se opět skromně do pološera pilíře a byl by tam jistě zůstal i nadále neviditelný, bez pohnutí a němý jako dřív, kdyby ho odtamtud nebyly vylákaly dvě dívky, jež stály v první řadě diváků a viděly jeho rozhovor s Michalem Gibornem - Jupiterem.
"Mistře," pravila jedna z nich a kývla na něj, aby se přiblížil
"Buďte přece zticha, milá Liénardo," domlouvala jí sousedka, hezká, svěží, vyfintěná ve svátečních šatech od hlavy k patě. "To není panáček, to je laik; neříkejte mu mistře, ale pane!"
"Pane," opravila se Liénarda.
Neznámý přistoupil k zábradlí.
"Co si přejete, slečny?" zeptal se dychtivě.
"Ach nic!" opravila se Liénarda celá zmatená, "to moje sousedka Gisquetta la Gencienne chce s vámi mluvit."
"Ne, ne," bránila se Gisquetta a zarděla se; "to Liénarda vám řekla mistře a já jsem jí jenom pověděla, že má říkat pane!"
Obě dívky klopily oči. Muž je pozoroval s úsměvem, neboť si zřejmě toužebně přál navázat rozhovor.
"Nemáte mi tedy co říci, milé slečny?"
"Ach, vůbec nic," odpověděla Gisquetta.
"Docela nic," tvrdila Liénarda.
Velký světlovlasý mladík ustoupil o krok zpět, aby se vzdálil. Ale obě všetečky nejevily chuť vzdát se kořisti.
"Pane," řekla živě Gisquetta s prudkostí náhle se otevřevšího stavidla, s odhodlaností ženy, která se rozhodla, "znáte jistě toho vojáka, který bude hrát v mystériích úlohu Panny Marie?"
"Chcete říci úlohu Jupitera?" odvětil neznámý.
"Ano, ano, toho!" zvolala Liénarda, "ta je hloupá! Vy tedy znáte Jupitera?"
"Michala Giborna? Ano, slečno," přisvědčil neznámý.
"Má nádherné vousy!" řekla Liénarda.
"A bude to hezké, co nám tu budou přednášet?" ptala se nesměle Gisquetta.
"Velmi krásné, slečno," odpověděl bez nejmenšího zaváhání neznámý.
"A co to bude?" ptala se Liénarda.
"Dobrotivé rozsouzení milostivé Panny Marie, mravoučná hra, prosím, slečno!"
"Ach, to je něco jiného," opáčila Liénarda.
Chvilku bylo ticho. Neznámý je přerušil: "Je to zbrusu nová mravoučná hra, ještě ji nikde nehráli."
"To není tedy ta," divila se Gisquetta, "kterou dávali před dvěma lety v den příjezdu pana papežského legáta a kde vystupovaly tři krásné dívky, které představovaly ..."
"Sirény" přerušila ji Liénarda.
"A které byly docela nahé," dodal mladý muž.
Liénarda sklopila cudně zrak. Gisquetta na ni pohlédla a učinila totéž. Muž pokračoval s úsměvem: "Byla to opravdu zábavná podívaná. Ale dnes uslyšíte mravoučnou hru sepsanou schválně pro milostivou slečnu Flanderskou."
"Budou se zpívat pastýřské písně?" zeptala se Gisquetta.
"Fuj!" rozhorlil se neznámý, "v mravoučné hře! Druhy her se nesmí míchat! Kdyby to byla fraška, beze všeho!"
"To je škoda," litovala Gisquetta. "Tehdy byla u kašny na Můstku tlupa divochů, mužů i žen, kteří mezi sebou zápasili, předváděli různé výstupy a zpívali při tom všelijaké popěvky a pastýřské písně."
"Co se hodí pro papežského legáta," řekl dosti suše neznámý, "nehodí se pro princeznu!"
"A o kus dál," pokračovala Liénarda, "vyhrávaly tlumené hudební nástroje nádherné melodie)"
"A pro osvěžení diváků," promluvila opět Gisquetta, "chrlila kašna třemi proudy víno, mléko a víno se skořicí. Každý, kdo chtěl, mohl se napít."
"Kousek dál, pod můstkem u svaté Trojice," vmísila se opět Liénarda, "hrály pašijovou hru beze slov skutečné osoby."
"Jak bych se nepamatovala," zvolala Gisquetta: "Uprostřed Ukřižovaný a na pravici a na levici dva lotři."
Tu začaly obě mladé tlachalky mluvit najednou, jak se rozehřívaly při vzpomínce na příjezd papežského legáta.
"A o kus blíž, u Malířské brány, bylo možno spatřit mnoho osob v nejnádhernějších oděvech."
"A u kašny svatého Inocence ten lovec, co pronásledoval laň za štěkotu psů a za hlaholu loveckých trub?"
"A což to ohromné lešení u pařížských jatek, které představovalo hrad v Dieppe?"
"A když vyslanec přejel, vzpomínáš si, Gisquetto, dali povel k útoku a všichni Angličani byli posekáni."
"A u Cháteletské brány, co tam bylo krásných lidí!"
"A Směnárenský most byl celý pokryt čalouny."
"Když po něm přejel vyslanec, vypustili na mostě víc než dvě stě tuctů ptáků všech možných druhů; bylo to moc krásné, Liénardo!"
"Dnes to bude ještě krásnější," vmísil se konečně do hovoru jejich společník, který je poslouchal s patrnou netrpělivostí.
"Slibujete nám, že tahle mravoučná hra bude krásná?" ptala se Gisquetta.
"Ujišťuji vás o tom," řekl neznámý pevně. Pak dodal poněkud nadneseným hlasem: "Vážené slečny, tuto hru jsem napsal já sám."
"Opravdu?" užasly obě dívky.
"Opravdu!" odpověděl básník a mírně se vypnul; "totiž vlastně jsme dva: Jehan Marchand, který nařezal prkna, postavil lešení a udělal dřevěné obložení; a pak já, který jsem hru napsal. Jmenuji se Petr Gringoire."
Tvůrce Cida nebyl by %kl hrději: Jsem Petr Corneille.
Naši čtenáři si jistě všimli, že uplynula již hezká chvíle od onoho okamžiku, kdy Jupiter zmizel za kobercem, do okamžiku, kdy se autor nové mravoučné hry tak nenadále odhalil naivním obdivovatelkám, Gisquettě a Liénardě. Pozoruhodná věc: celý tento dav, před několika minutami tak hlučný, čekal nyní klidně a tiše, v pevné důvěře v hercovo slovo; což je opětovným důkazem věčné pravdy, o níž se každodenně přesvědčujeme v našich divadlech, že nejlepším prostředkem, jak přimět obecenstvo, aby trpělivě čekalo, je tvrdit mu, že se začne hned.
Jenom student Jan se nedal ukolébat.
"Holá hej!" zvolal najednou do klidného čekání, jež následovalo po zmatku. "Jupitere, Panno Marie, tatrmani ďáblovi! Tropíte si z nás šašky? Chceme hru, chceme hru! Začněte, nebo začneme my!"
To stačilo.
Z nitra dřevěného lešení se ozvala hudba zvučně i tlumeně laděných nástrojů; koberec se nadzvedl; vystoupily čtyři postavy, křiklavě oblečené a silně nalíčené, vyšplhaly po příkrém žebříku na horní rovnou plochu lešení, postavily se do řady před obecenstvo a hluboce se uklonily; v tu chvíli hudba utichla. Mystérie začínaly.
Odměněny nejdříve bohatým potleskem za své poklony, začly čtyři osoby za nábožného ticha odříkávat prolog, jehož čtenáře rádi ušetříme. Ostatně, jako se to stává i za našich dnů, obecenstvo se zajímalo více o obleky, které měli na sobě, než o úlohy, které přednášeli; po pravdě řečeno, bylo to správné. Všichni čtyři měli na sobě kostýmy napůl žluté a napůl bílé, které se od sebe lišily jen jakostí látky; první oblek byl ze zlatého a stříbrného brokátu, druhý byl z hedvábí, třetí z vlny a čtvrtý z plátna. První postava měla v pravé ruce meč, druhá dva zlaté klíče, třetí váhu, čtvrtá rýč; a na pomoc líným mozkům, které by snad neprohlédly tyto průhledné symboly, byly dole na šatech vyšity nápisy velkými černými písmeny: na brokátovém oděvu bylo možno číst: JÁ JSEM ŠLECHTA; na hedvábném JÁ JSEM KLÉRUS; na vlněném JÁ JSEM OBCHODNICE; a na šatech plátěných JÁ JSEM ROLNÍK. Pohlaví obou mužských alegorií bylo každému soudnému diváku zřetelně naznačeno poněkud kratším oděvem a zvláštní čapkou; naproti tomu obě ženské alegorie měly šaty delší a na hlavě špičaté čepce.
Jen divák, který by neměl ani trochu dobré vůle, nebyl by z tohoto poetického prologu pochopil, že Rolník je zasnouben s Obchodnicí a Klérus se Šlechtou a že oba šťastné manželské párky mají nádherného zlatého delfína, kterého zamýšlejí přisoudit jen nejkrásnější dívce. Prošli už celým světem, pátrajíce po takové krásce. A když postupně zamítli královnu golcondskou, princeznu trapezuntskou, dceru velkého chána tatarského a jiné a jiné, přišli si všichni, Rolník i Klérus, Šlechta i Obchodnice, odpočinout na mramorovou desku Soudního paláce a přednášeli tu před veleváženým obecenstvem tolik mravoučných průpovědí a ponaučení, že jich více nemohlo být vyplýtváno ani na fakultě svobodných umění při zkouškách, učených hádkách, disputacích, řečnických kláních a slavnostních příležitostech, při nichž si mistři nasazovali barety svých hodností.
Bylo to všechno opravdu velmi krásné.
Avšak v celém tom davu, na nějž čtyři alegorie přímo o závod chrlily přívaly metafor, nebylo ducha pozornějšího, srdce rozechvělejšího, zraku vyjevenějšího a krku napjatějšího, než bylo oko, ucho, krk i srdce autora a básníka, toho dobrého Petra Gringoira, který před chviličkou nemohl odolat radosti, aby dvěma hezkým dívkám neřekl své jméno. Poodešel několik kroků a vrátil se na své místo za pilířem; tam naslouchal, pozoroval, vychutnával. Příznivý potlesk, jímž diváci odměnili začátek jeho prologu, zněl mu dosud v duši a on se cele poddával onomu zvláštnímu druhu rozjímavého vytržení, jež se zmocní autora, když vidí, jak jeho myšlenky jedna po druhé plynou z hercových rtů a dopadají do ticha rozlehlého hlediště. Všechna čest Petru Gringoirovi!
Je nám bolno u srdce, musíme-li přiznat, že toto počáteční nadšení bylo velmi záhy zkaleno. Neboť sotva Gringoire přiblížil rty k opojnému poháru vítězoslávy a radosti, již mu do něho ukápla krůpěj hořkosti.
Jakýsi rozedraný žebrák, který nemohl vybírat almužnu, protože byl zcela utopen v hustém davu, a který zřejmě nenacházel dostatečné odškodnění v kapsách sousedů, usmyslil si, že se usadí na některém hodně nápadném místě, aby přivábil pohledy a získal almužny. Při prvních verších prologu vyšplhal se tedy po sloupech vyhrazené tribuny až k římse, jež lemovala spodek zábradlí; zde se usadil a dožadoval se pozornosti a soucitu, ukazuje své hadry a ohavnou ránu přes celou pravou paži. Jinak byl tichý jako pěna.
Dík jeho mlčení mohl prolog klidně pokračovat a nebylo by došlo k žádnému vybočení z pořádku, kdyby žebráka a jeho pitvoření nebyl osudnou náhodou zpozoroval s výšky svého pilíře student Johanes. Mladý taškář se dal do bláznivého smíchu, a nedbaje vůbec, že přeruší představení a rozvrátí přímo nábožné soustředění diváků, vykřikl uličnicky: "Podívejte se na toho mrzáka, jak prosí o almužnu!"
Kdo někdy hodil kámen do žabího močálu nebo vystřelil z pušky do ptačího hejna, může si udělat představu o účinku, jaký vyvolala tato nevhodná slova uprostřed všeobecné pozornosti. Gringoire se zachvěl, jako by dostal elektrickou ránu. Prolog uvízl a všechny hlavy se hlučně obrátily k žebráku; ten se ani trochu nezarazil, naopak, viděl v této příhodě dobrou příležitost k vybírání a jal se odříkávat plačtivým hlasem, přimhuřuje oči: "Almužnu, prosím!"
"Ale, ale, na mou věru," zvolal opět Johanes, "to je Kulhavý Špindíra. Holá, hej, příteli, snad ti ta rána na noze překážela, že sis ji přenesl na ruku?"
Při těch slovech hodil s mrštností opice malý stříbrňák do zamaštěného klobouku, který žebrák nastavoval nemocnou rukou. Žebrák přijal almužnu i vtip, aniž hnul brvou, a brebentil dál: "Almužnu, prosím!"
Tato událost značně rozptýlila pozornost posluchačů a mnoho diváků v čele s Robinem Vejražkou a ostatními studenty tleskalo rozpustile tomuto bizarnímu duetu, které improvizovali uprostřed prologu student svým ječivým hlasem a žebrák svou vytrvalou litanií.
Gringoire tím byl velmi znechucen. Když se vzpamatoval z prvního ohromení, jal se usilovně křičet na čtyři osoby na jevišti: "Hrajte dál, u všech čertů, hrajte dál!" A oba výtržníky neuznal za hodné jediného pohrdavého pohledu.
Vtom ucítil, jak ho někdo tahá za šos jeho širokého kabátu; obrátil se ne bez rozmrzelosti a dosti nucené se usmál; ale bylo toho věru třeba. Gisquetta la Gencienne prostrčila svou hezkou ruku zábradlím a dožadovala se tak jeho pozornosti.
"Pane," zeptala se, "budou pokračovat?"
"Samozřejmě," odpověděl Gringoire, poněkud uražen otázkou.
"Pak vás prosím, abyste byl tak laskav a vysvětlil mi..." "Co budou přednášet?" přerušil ji Gringoire. "Jen poslouchejte!"
"Nikoliv," řekla Gisquetta, "chci vědět, co přednášeli!" Gringoire poskočil jako člověk, kterému sáhli na otevřenou
ránu.
"Jdi k šípku, ty zabedněná hlupačko!" zabručel mezi zuby.
Od té chvíle přestala pro něj Gisquetta existovat.
Zatím herci uposlechli jeho naléhavé pobídky a obecenstvo, když vidělo, že herci opět deklamují, znovu začalo naslouchat. Je ovšem samozřejmé, že takovým nastavováním kusu, znenadání roztrženého na dvě části, přišlo o mnoho krás. Gringoire o tom v duchu trpce uvažoval. Nicméně poznenáhlu zavládl opět klid; student zmlkl, žebrák počítal desetníky v klobouku a hra opět přivábila všechen zájem diváků.
Bylo to vskutku velmi krásné dílo a dle našeho mínění by se ho dalo zcela dobře po některých úpravách použít i dnes. Exposice, sice poněkud zdlouhavá a prázdná (zcela v duchu pravidel), byla jednoduchá a Gringoire v prostinké svatyni svého nitra se obdivoval její jasnosti. Čtenáři jistě uznají, že čtyři alegorické osoby byly poněkud unaveny cestováním třemi díly světa, když se marně snažily zhostit se důstojně svého zlatého delfína. Nastalo tedy vychvalování zázračné ryby s přemnohá jemnými narážkami na mladého snoubence Markéty Flanderské, který byl v té době k svému velkému smutku uzavřen na zámku Amboise a neměl ani tušení, že Klérus a Rolník, Šlechta a Obchodnice právě podnikli kvůli němu cestu kolem světa. Jmenovaný delfín byl samozřejmě mladý, krásný, silný a hlavně - byl synem francouzského lva (velkolepý to původ všech královských ctností!). Chtěl bych zdůraznit, že tato odvážná metafora si zaslouží obdivu a že v den oslavných alegorií na královský sňatek se divadelní přírodopis nijak nezalekne delfína, který je synem lva. Vždyť právě taková neobvyklá, řekli bychom pindarická křížení, dokazují nadšení. Nicméně, máme-li být také kritičtí, musíme podotknout, že básník k rozvinutí této krásné myšlenky nepotřeboval celých dvě stě veršů. Je ovšem pravda, že mystérie měly trvat podle příkazu pana královského hejtmana od dvanácti hodin do čtyř a že bylo tedy třeba něco říkat. Všichni ostatně naslouchali trpělivě.
Najednou právě uprostřed hádky mezi Obchodnicí a paní Šlechtou, v okamžiku, kdy mistr Rolník deklamoval kouzelný verš: "A nikdy nikdo nespatřil v lese zvíře nádhernější," dveře slavnostní tribuny, které až dosud zůstávaly tak nevhodně zavřeny, ještě nevhodněji se otevřely a zvučný hlas dveřníkův stručně oznamoval: "Jeho Eminence pan kardinál Bourbonský."