Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVNÍ

III. - Pan kardinál

Ubohý Gringoire! Praskot všech dvojitých raket vypalovaných na svatého Jana, salva z dvaceti hákovnic, výstřel z onoho pověstného děla s věže Billy, které za obležení Paříže v neděli 29. září 1465 usmrtilo sedm Burguncfanů najednou, výbuch veškerého střelného prachu uskladněného v bráně Templu - to vše by mu bylo v onom slavnostním dramatickému okamžiku méně rvalo uši než oněch několik slov dveřníkových: Jeho Eminence pan kardinál Bourbonský.
Ne snad proto, že by se byl Petr Gringoire kardinála bál nebo že by jím byl opovrhoval. Nebyl ani takový slaboch, ani takový domýšlivec. Gringoire byl pravý eklektik, jak bychom dnes řekli, náležel k oněm vzdělaným a vyrovnaným duchům, umírněným a klidným, kteří si vždy a ve všem dovedou najít "zlatou střední stezku" a kteří, i když oplývají rozumem a svobodomyslností, mají úctu před kardinály. Vzácné a nikdy nevymírající plemeno filosofů, jimž moudrost dala, jak se zdá, jako kdysi Ariadna Theseovi klubko nití, které oni, co je svět světem, jen odvinují na cestě bludištěm věcí lidských. Setkáváme se s nimi ve všech dobách, jsou vždy stejní, to jest přizpůsobení své době. A i když necháme stranou našeho Petra Gringoira, který by byl jejich představitelem v patnáctém století, kdyby se nám podařilo obestřít ho slávou, které si zaslouží, byl to zajisté jejich duch, který vnukl otci Du Breulovi ona vznešeně prostá slova, jež byla napsána v století šestnáctém, ale jež jsou hodná všech století: "Jsem rodem Pařížan, ale rodnou řeč! parrhisian, neboť parrhisia znamená v řečtině svobodu slova; a nebál jsem se užíti této svobody i proti pánům kardinálům, strýci a bratru knížete de Conty: samozřejmě s náležitou úctou k jejich postavení a abych neurazil nikoho z jejich družiny, což znamená mnoho." V nepříjemném dojmu, který vzbudil v Gringoirovi příchod kardinálův, nebyla tedy ani nenávist ke kardinálovi, ani pohrdání jeho přítomností. Právě naopak; náš básník měl dostatek zdravého rozumu a jeho kabát byl až příliš ošumělý, aby nepřikládal obzvláštní význam tomu, že mnohé jeho narážky v prologu, zejména pak chvalořeč na delfína, syna francouzského lva, budou vyslechnuty uchem tak významným. Leč hmotný zájem nevládne vznešeným duším básníků. Předpokládejme, že souhrn básníkovy osobnosti je vyjádřen číslem deset; je jisté, že kdyby ji nějaký chemik analysoval a lékárnicky rozebral, jak říká Rabelais, zjistil by, že jen jeden díl z deseti zabírá prospěchářství, kdežto všech zbývajících devět dílů tvoří básníkova samolibost. Nuže, v okamžiku, kdy se dveře otevřely a vstoupil kardinál, oněch devět dílů Gringoirovy samolibosti, nafouklých a nadmutých, jak do nich zavanula silná vlna všeobecného obdivu, narůstalo přímo zázračně, zatím co ona nepatrná částečka hmotných zájmů, kterou jsme právě v povaze básníků zjistili, ztrácela se pod tím přívalem obdivu jako přidušená; je to ostatně cenná přísada v přirozenosti básníků, která je poutá ke skutečnosti a činí z nich lidi a bez níž by se vznášeli v oblacích. Gringoire s rozkoší vnímal, pozoroval a zrovna ohmatával celé to shromáždění, třebas to bylo shromáždění darebů (ale co na tom záleží?), jak úžasem trne, mění se v sochy a ztrácí dech před úžasnými tirádami, jež tryskaly každým okamžikem ze všech částí jeho oslavné básně. Ujišťuji vás, že sám též sdílel všeobecnou blaženost a že (zcela opačně než La Fontaine, jenž se kdysi zeptal při předvádění své komedie Florestin: "Který hlupák napsal tuhle slátaninu?") Gringoire by se byl s velkou chutí otázal svého souseda: "Ód koho je toto mistrovské dílo?" Nyní teprve můžeme posoudit, jak na něj působil náhlý a nevhodný příchod kardinálův.
Čeho se z počátku jen obával, uskutečnilo se v plné míře. Vstup Jeho Eminence obecenstvo rozrušil. Hlavy všech obracely se k tribuně. Nebylo slyšet jediného slova. "Kardinál! Kardinál!" neslo se od úst k ústům. Nešťastný prolog uvízl po druhé.
Kardinál se zastavil na okamžik před tribunou. Zatím co se dosti lhostejně rozhlížel po shromáždění, hluk se zdvojnásobil. Každý ho chtěl vidět co nejlépe. Jeden přes druhého se natahoval, soused sousedovi hleděl přes rameno.
Byla to beze sporu neobyčejně vznešená osobnost a podívaná na ni stála za kterékoliv jiné divadlo. Karel, kardinál Bourbonský, arcibiskup a hrabě lyonský, primas obojí Gallie, byl spřízněn jednak s Ludvíkem XI. prostřednictvím svého bratra Petra, urozeného pána z Beaujeu, který měl za manželku nejstarší dceru královu, zároveň však byl spřízněn s Karlem Smělým prostřednictvím své matky, Anežky Bourbonské. Vévodícím, typickým a nejvýznačnějším rysem primasovy povahy byl dvořanský duch a úcta k mocným. Můžeme si představit nesčetné potíže, které mu vyneslo toto dvojí příbuzenství, a všechna ta světská úskalí, mezi nimiž musila jeho církevní loďka opatrně proplouvat, aby se nerozbila ani o Ludvíka, ani o Karla, tuto Charybdu a Scyllu, jež nedávno pohltily vévodu Nemourského a královského maršálka de Saint-Pol. Díky Bohu proplul šťastně nebezpečnou křižovatkou a dostal se bez nehody do Říma. Ale třebaže byl už v přístavu, a právě proto, že byl v přístavu, připomínal si vždy s úzkostí šťastná i méně šťastná dobrodružství svého politického života, kdy musel být neustále ve střehu proti hrozícím bouřím, a to ho stálo hodně námahy. Říkával, že rok 1476 byl pro něj černý i bílý; chtěl tím naznačit, že v tomto jediném roce ztratil svou macku, vévodkyni Bourbonskou, i svého bratrance, vévodu Burgundského, a že jeden zármutek mu byl útěchou v druhém.
Jinak to byl dobrý člověk; žil veselým kardlnálským životem, rád se rozjařil královskou révou ze Challuau, neměl v nelásce ani Richardu la Garmoise, ani Tomášku la Saillarde, uštědřoval almužnu raději hezkým dívkám než starým babám - a pro to pro všechno ho pařížský lid miloval. Chodíval vždy obklopen malou družinou biskupů a opatů vznešeného původu, galantních a žertovných, k hodování a pitkám kdykoliv ochotných; a přihodilo se kolikrát, že počestné růženečkářky od svatého Heřmana Auxerrského, když večer kráčely kolem osvětlených oken kardinálova příbytku, byly náramně pohoršeny nad tím, že tytéž hlasy, které ve dne prozpěvovaly nešpory, nyní za cinkotu sklenic odříkávají pijáckou průpovídku Benedikta XII., onoho papeže, který ke své tiaře připojil ještě třetí korunu: "Bibamus papaliter."
Není pochyby, že právě tato oblíbenost u lidu, tak poctivě zasloužená, ochránila ho při jeho vstupu před nevlídným přijetím nespokojeného davu, který v den, kdy sám měl volit papeže, měl nadto pramálo chuti prokazovat úctu kardinálovi. Ale Pařížané se nedovedou dlouho hněvat; vždyť tím, že si vynutili začátek představení, vyhráli ti dobří měšťané nad kardinálem a toto vítězství jim stačilo. Mimo to byl pan kardinál Bourbonský krásný muž, měl na sobě nádherné červené roucho, které mu znamenitě slušelo, a měl tedy na své straně všechny ženy - tudíž lepší polovinu posluchačstva. Bylo by zajisté nespravedlivé a svědčilo by o špatném vkusu, kdyby přivítali pískáním kardinála za to, že na sebe nechal čekat, když je to muž tak krásný a když mu jeho červené roucho tak sluší.
Vstoupil tedy, pozdravil shromáždění oním dědičným úsměvem,, který mají vznešení páni pro lid, a kráčel pomalu k svému křeslu z šarlatového sametu, při čemž vypadal, jako by myslil na docela něco jiného. Jeho průvod, dnes bychom jej nazvali generálním štábem biskupů a opatů, vstoupil na tribunu těsně za ním a vyvolal v sále nový hluk a novou zvědavost. Všichni si je o překot ukazovali, volali je jmény, každý se snažil poznat íaspoň jednoho: ten poznal pana biskupa marseilleského Alaudeta, neklame-li mě paměť, onen zase seniora od svatého Diviše, jiný Roberta de Lespinasse, opata u svatého Heřmana Na palouku, onoho lehkomyslného bratra jedné milenky Ludvíka XI.; hotový příval urážek a hulákání. Pokud jde o studenty, ti kleli. Byl to jejich den, jejich slavnost bláznů, jejich saturnalie - tyto každoroční orgie cechu písařského a studentstva. Nebylo hanebnosti, jež by toho dne nebyla oprávněná, ba přímo posvěcená. A k tomu všemu je třeba dodati, že mezi obecenstvem byly veselé ženštiny Šimonka Čtyřknihová, Anežka Couravá, Robertka Krasonožka. Nebyla to tedy nádherná příležitost, zaklít si po libosti a trochu se i rouhat jménu Božímu v tak krásný den a v tak dobré společnosti důstojných pánů a povětrných holek? Dopřávali si toho opravdu dosyta. A tak uprostřed všeobecného rámusu ozývalo se z úst těch nevázaných studentů a žáků, které jinak držel po celý rok na uzdě strach před rozžhaveným železem svatého Ludvíka, příšerné zastaveníčko rouhavých kleteb a necudností. Ubohý svatý Ludvík! Jakou švandu si z něho tropili v jeho vlastním soudním paláci! Jak právě vstupovali na tribunu, každý si vzal jednoho na mušku: ten si vybral sutanu černou, ten šedivou, onen bílou, ten zas fialovou. Pokud jde o Johanesa Frolla de Molendino, pustil se jako bratr arcijáhnův odvážně do sutany červené a křičel na celé kolo, dívaje se drze přímo na kardinála: "Cappa repleta mero!"
Všechny tyto podrobnosti, které tu bez obalu předkládáme čtenáři pro poučení, byly zcela přehlušeny všeobecným povykem, takže zanikaly dříve, než dospěly k slavnostní tribuně; ostatně kardinála by byly asi vůbec nepřivedly z míry - tak byly všechny nevázanosti toho dne vžitým obyčejem. Kardinál měl ostatně jinou starost, výraz jeho tváře to jasně dokazoval, šla mu v patách a vstoupila na tribunu skoro zároveň s ním: bylo to poselstvo vlámské.
Ne snad že by byl tak pronikavým politikem a dělal si starosti nad možnými následky sňatku své paní sestřenky Markéty Burgundské a svého pana bratrance Karla, dauphina vídeňského; pramálo mu leželo na srdci, jak dlouho potrvá narychlo sešitá dohoda mezi vévodou rakouským a králem francouzským nebo jak se zachová král anglický, když jeho dcera byla tak pohrdavě zamítnuta. Popíjel vesele každého večera víno z královské révy chaillotské a netušil, že několika lahvemi téhož vína zbaví se jednoho krásného rána Ludvík XI. Eduarda IV. (Pravda, lékař Coictier víno nejdřív poněkud přezkoušel a upravil, než je Ludvík XI. přátelsky nabídl Eduardovi IV.) Velevážené poselstvo pana vévody rakouského nezpůsobilo kardinálovi podobných starostí, ale přivádělo ho do nesnází z jiného důvodu. Bylo vskutku poněkud kruté, a my jsme se o tom již stručně zmínili na druhé stránce této knihy, že on, Karel Bourbonský, byl nucen slavnostně uvítat a přátelsky přijmout bůhvíjaké měšťany; on, kardinál, konšely, on, Francouz, veselý společník, Vlámy, pijáky piva; a to všechno veřejně. Byla to beze sporu jedna z nejprotivnějších přetvářek, které kdy udělal králi pro radost.
Když dveřník zvučným hlasem oznámil: Páni vyslanci pana vévody rakouského, obrátil se tedy ke dveřím s tím nejlaskavějším výrazem na světě (tak se na to připravoval). Netřeba dodávat, že celý sál učinil totéž.
Vstoupilo tedy osmačtyřicet vyslanců Maxmiliána Rakouského, vždy dva a dva, s vážností, jež je ostře odlišovala od upospíchané družiny kněží Karla Bourbonského. V jejich čele byl ctihodný otec v Kristu Jan, opat saintbertinský, kancléř Zlatého rouna, a Jakub Goy, pán na Dauby, nejvyšší sudí v Gentu. Ve shromáždění nastalo hluboké ticho, provázené občas tlumeným smíchem, neboť jim bylo vyslechnouti všechna ta pitvorná jména a všechny možné měšťanské tituly, které každý člen poselstva se svrchovaným klidem oznamoval dveřníkovi, a ten pak zkomolená a všelijak zpřeházená jména i tituly vyvolával do davu. Byl tu mistr Loys Roelof, konšel města Lovaně; pan Clays z Etuelde, konšel bruselský; pan Pavel z Baeustu, pán na Voirmizelle, vlániský president; mistr Jan Coleghens, purkmistr města Antverp; mistr Jiří z Moere, první konšel městské rady města Gentu; mistr Gheldolf van der Hage, první konšel dědičného soudu řečeného města; pan z Bierbecquu, Jan Pinnock, Jan Dymaerzelle a jiní a jiní; sudí, konšelé, purkmistři; purkmistři, konšelé, sudí; všichni ztrnulí, těžkopádní, naškrobení, ve svátečním sametu a damašku, na hlavách černé sametové barety s těžkými střapci z cyperského dracounu; jinak samé dobré hlavy vlámské, tváří důstojných a přísných, z rodu těch, které tak výrazně a vážně hledí z temného pozadí Rembrandtovy "Noční hlídky"; všichni měli na čele napsáno, že Maxmilián Rakouský měl pravdu, když se tak úplně svěřil, jak stálo v jeho manifestu, jejich zdravému smyslu, jejich chrabrosti, zkušenosti, věrnosti a dobré vůli.
A přece jedna výjimka. Jemný, přemýšlivý, lišácký obličej, cosi mezi čumáčkem opičím a nosem diplomata, k němuž kardinál popošel na tři kroky a hluboce se poklonil a který se přece jmenoval pouze Vilém Rym, radní a první ministr města Gentu.
Málo lidí tehdy vědělo, kdo je to Vilém Rym. Vzácně nadaný muž, který by byl v dobách revoluce zářivě zasvítil nad hladinou událostí, ale kterému, protože žil v patnáctém století, bylo souzeno omezit se na podzemní intriky a žít v podkopech, jak říká vévoda de Saint-Simon. Ostatně první podkopník v Evropě si ho velmi cenil: Rym osnoval důvěrné pikle s Ludvíkem XI. a často spolupracoval na tajných podnicích králových. O tom všem nemělo shromáždění ani tušení a zdvořilostem, které kardinál prokazoval hubené postavě vlámského sudího, velice se podivovalo.