Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVNÍ

I. - Velký sál

Dnes je tomu tři sta čtyřicet osm let, šest měsíců a devatenáct dní, co se Pařížané probudili za hlaholu všech zvonů, vyzvánějících na plno v okruhu trojitých hradeb Starého města, Universitní čtvrti a Nového města.
A přece onen 6. leden 1482 není nijak historicky památný. Nebylo nic výjimečného na události, jež tak rozhýbala od samého rána pařížské zvony i měšťany. Nebyl to ani útok Pikarďanů nebo Burguncfanů, ani procesí nesoucí schránku s ostatky svatých, ani vzpoura žáků na vinici Laasově, ani vjezd "našeho nejmilostivějšího, tak velice obávaného pana krále", dokonce ani ne nějaké povedené věšení zlodějů a zlodějek na Soudním náměstí v Paříži. Nebyl to ani nenadálý, v patnáctém století tak častý příjezd cizího poselstva, vyšňořeného a s vlajícími chocholy. Vždyť sotva před dvěma dny vjel do Paříže poslední takový průvod, družina vyslanců vlámských, pověřených uzavřít sňatek dauphina s Markétou Flanderskou, k veliké rozmrzelosti pana kardinála Bourbonského, který, aby se zalíbil králi, musil přívětivě uvítat celou tu venkovskou tlupu vlámských purkmistrů a vyčastovat je ve svém Bourbonském paláci "obzvláště pěknou mravoličnou hrou, šprýmem a fraškou", zatím co mu zuřivý déšť smáčel překrásné koberce, rozvěšené u vrat jeho paláce.
Byly to dvě slavnosti, sloučené již od nepaměti na jeden den, svátek Tří králů a slavnost bláznů, které onoho 6. ledna "vzrušily všechen pařížský lid", jak vypráví Jehan de Troyes.
Toho dne měl být vypálen ohňostroj na náměstí Grève, zasazena máje před kaplí Braquovou a v Soudním paláci se měly provozovat mystérie. V předvečer to rozhlásili a vytroubili na všech křižovatkách biřici pana královského hejtmana v krásných vyšívaných kabátcích z fialového harasu s velkými bílými kříži na prsou.
Domy i krámy byly zavřeny a dav měšťanů a měšťanek proudil již od rána se všech stran na některé ze tří jmenovaných míst. Každý si vybral něco: někdo ohňostroj, někdo stavění máje, někdo mystérie. Ke cti a chvále starého dobrého vkusu pařížských zevlounů je třeba říci, že většina tohoto davu zamířila k ohňostroji, který se dobře hodil do oné roční doby, nebo na mystérie, jež se měly konat ve velké síni Soudního paláce, dobře kryté a dobře uzavřené; a že zvědavci se svorně shodli a nechali ubohou máj s nepodařenými kvítky chvěti se samotinkou pod lednovým nebem na hřbitově kaple Braquovy.
Lid se valil zvláště těmi ulicemi, jež vedou k Soudnímu paláci, neboť se vědělo, že vlámští vyslanci, kteří předevčírem dorazili, rozhodli se účastnit se mystérií i volby papeže bláznů, jež se měla konat rovněž ve velkém sále.
Nebylo právě snadné proniknout toho dne do velké síně, přestože byla prohlašována v oněch dobách za největší krytou prostoru na světě. (Je ovšem pravda, že Sauval ještě nezměřil velký sál na zámku v Montargisu.) Zvědavcům, kteří přihlíželi z oken, jevilo se přeplněné náměstí před Soudním palácem jako moře, do něhož pět nebo šest ulic, podobných ústím řek, vrhalo každým okamžikem nové a nové přívaly hlav. Vlny davu, neustále mohutnějící, narážely na rohy domů, které tu a tam vyčnívaly jako mysy do nepravidelné nádrže náměstí. Uprostřed vysokého gotického průčelí paláce bylo velké schodiště, po němž bez přestání vystupoval a sestupoval dvojí proud: pod středním odpočívadlem se vždy rozdvojil a rozléval se pak v širokých vlnách po obou stranách; velké schodiště, jak jsem již řekl, šumělo neustále do náměstí jako vodopád do jezera. Výkřiky, smích a dupot těch tisíců nohou způsobovaly veliký hluk a veliký povyk. Co chvíli se tento povyk a hluk zdvojnásobil; proud, který hnal celý ten ohromný dav k velkému schodišti, čas od času se zarazil, zakolísal, zavířil na místě. To když pro udržení pořádku některý lučištník vrazil někomu štulec nebo kůň některého hejtmanova biřice začal kolem sebe kopat; podivuhodná to tradice, kterou hejtmanská správa odkázala vojenské správě, vojenská správa bývalému jízdnímu četnictvu a jízdní četnictvo našemu četnictvu pařížskému.
Ve dveřích, v oknech, ve vikýřích, na střechách hemžilo se na tisíce dobráckých tváří mírných a počestných měšťanů; pozorovali palác, pozorovali dav a nepřáli si nic víc; neboť mnoho lidí v Paříži se spokojuje podívanou na diváky a pouhá zeď, za kterou se cosi děje, je pro nás už velkou zajímavostí.
Kdyby nám, lidem z roku 1830, bylo dopřáno vmísit se v duchu mezi tyto Pařížany patnáctého století a vstoupit s nimi v té úžasné tlačenici, strkanici a motanici do ohromného sálu paláce, tak těsného onoho 6. ledna 1482, naskytla by se nám podívaná, jež by nepostrádala ani zajímavosti, ani půvabu, a třebaže bychom kolem sebe viděli jen věci staré, připadaly by nám zcela nové.
Souhlasí-li čtenář, pokusíme se vyvolat alespoň dojem, který by byl s námi zakusil, kdyby přestoupil práh onoho obrovského sálu, ztracen v tom hlučícím množství vojenských kabátců, vyšívaných suknic a svrchnic.
V první chvíli jsme ohlušeni, oslepeni. Nad našimi hlavami se zdvíhá dvojitá křížová klenba s vyřezávanými dřevěnými ozdobami, vymalovaná blankytně modře, se zlatými liliovými květy; pod nohama dlažba, v níž se střídá bílý mramor s černým. Několik kroků před námi ohromný pilíř, pak druhý, pak ještě jeden; celkem sedm pilířů po celé délce sálu, jež podpírají konce žeber dvojité klenby. Kolem prvních čtyř pilířů kramářské stánky, kde se blýskají skleněné tretky a různé cetky, okolo tří posledních lavice z dubového dřeva, ošoupané a oleštěné kalhotami těch, kteří se tu soudili, a taláry prokurátorů. Kolem dokola sálu, podél vysokých stěn, mezi dveřmi, mezi okny, mezi pilíři nekonečná řada soch všech francouzských králů, počínajíc Faramondem; králové slaboši s rukama spuštěnýma a očima sklopenýma; králové chrabří a bojovní s hlavou i rukama směle vztyčenýma k nebesům. Pak vysoká gotická okna, jejichž skla září tisíci barvami; v širokých východech ze sálu nádherné, jemně vyřezávané dveře; a to všechno, klenba, pilíře, stěny, římsy, vykládané dveře, sochy - to vše odshora až dolů ztopeno v nádherném modrozlatém koloritu, který v době, o níž vyprávíme, byl už poněkud zašlý a který později téměř úplně zmizel pod prachem a pavučinami léta Páně 1549, kdy ho Du Breul ještě tradičně obdivoval.
Představme si nyní tuto ohromnou protáhlou síň, ozářenou bledým světlem lednového dne, zavalenou tím pestrým hlučícím davem, který se tlačí kolem stěn a točí se kolem sedmi pilířů, a budeme mít už nejasnou představu o celkovém obrazu, jehož zajímavé podrobnosti pokusíme se vám vylíčit přesněji.
Je jisté, že kdyby Ravaillac nebyl zavraždil Jindřicha IV., nebyla by bývala akta Ravaillacova procesu uložena v kanceláři Soudního paláce; nebylo by spoluviníků, kteří měli zájem na tom, aby tato akta zmizela; nebylo by tedy ani žhářů, kteří z nedostatku lepšího prostředku byli nuceni zapálit kancelář, aby mohli spálit akta, a aby mohli zapálit kancelář, zapálit Soudní palác; z Čehož konečně plyne, že by nebylo došlo k požáru roku 1618. Starý palác by dosud stál i se svou starobylou velkou síní a já bych mohl říct čtenáři: "Jdi se na ni podívat." Byli bychom tak oba ušetřeni práce; já bych ji nemusil popisovat a čtenář by ledajaký popis nemusil číst. - Což dokazuje novou pravdu: že veliké události mívají následky nevypočitatelné.
Je ovšem zcela dobře možné, že Ravaillac neměl spoluviníky, dále, že tito spoluviníci, jestli náhodou nějaké měl, neměli s požárem roku 1618 nic společného. Jsou známy ještě dva jiné výklady, velmi pravděpodobné. První vypráví o veliké hořící hvězdě, stopu široké a loket vysoké, jež spadla s nebe na palác, jak každý ví, 7. března po půlnoci. Druhé vysvětlení podává čtyřverší Theofilovo: To jsme si v Paříži poplakali: Tak paní justici podmazali, že uklouzla a byla v plameni a shořela, ač je přec z kamení.
Ať už si myslíme cokoliv o tomto trojím - politicko-fysikálně-básnickém - výkladu požáru Soudního paláce roku 1618, smutnou jistotou bohužel je, že palác shořel. Dík této katastrofě a zejména nejrůznějším pozdějším opravám, které dokonaly, co ona ušetřila, zbývá dnes jen velice málo z tohoto prvního sídla francouzských králů, z paláce staršího než Louvre, který byl již v dobách Filipa Sličného tak starý, že v něm hledali zbytky nádherných staveb, jež dal postavit král Robert a popsal Helgaldus. Zmizelo téměř všechno. Kam se poděla síň kancléřství, kde Ludvík Svatý "uskutečnil své manželství"? Zahrada, kde soudil "oblečen v harasovou suknici, svrchní šat z hrubého vlněného sukna bez rukávů a v plášť z černého santalu, odpočívaje na kobercích s Joinvillem"? Co se stalo s komnatou císaře Zikmunda? Kde je komnata Karla IV. a komnata Jana Bezzemka? Kam se podělo schodiště, s něhož Karel VI. vyhlásil svůj omilostňovací edikt? Dlaždice, kde Marcel zardousil v přítomnosti dauphinově Roberta z Clermontu a maršálka ze Champagne? Kam přišla branka, kde byly roztrhány bully vzdoropapeže Benedikta a odkud ti, kdož je přinesli, odešli potupně vystrojeni v slavnostních ornátech a biskupských mitrách, aby konali veřejné pokání přes celou Paříž? A kde je velká síň se svým zlacením, blankytným stropem, se svými lomenými oblouky, sochami a pilíři a se svou ohromnou klenbou, posázenou řezbářskými ozdobami? A zlatá komnata? A kamenný lev, který seděl u dveří s hlavou skloněnou a ocasem mezi tlapami jako lvi u trůnu Šalamounova, v pokorném postoji, jak se sluší síle před spravedlností? A krásné portály? A nádherná barevná okna? A tepané kování, jež přivádělo do rozpaků Biscornetta? A přejemné truhlářské práce du Hancyho? ... Co učinil čas, co udělali lidé s těmito zázraky? Co nám bylo dáno za to všechno, za celé ty gallské dějiny, za celé to gotické umění? Těžkopádné, sražené oblouky pana Brosse, toho nešikovného stavitele portálu svatého Gerváse, pokud se týče umění; a pokud jde o historii, máme jen užvaněné vzpomínky od tlustého pilíře, který ještě dnes zní ozvěnou řečí takových tlachalů, jako byl Patru.
To není právě mnoho. - Vraťme se však k původní velké síni skutečného starého paláce.
Oba konce tohoto obrovského rovnoběžnostěnu byly vyplněny: na jednom konci byla umístěna pověstná mramorová deska z jediného kusu, tak dlouhá, tak široká a tak tlustá, že podle svědectví starých zemanských zápisů, psaných slohem, který by byl podráždil apetit Gargantuův, nikdo nikdy nespatřil "na světě takový krajíc mramoru"; na druhém konci pak byla kaple, v níž se dal vytesat Ludvík XI., jak klečí před sv. Pannou, a kam dal přenést sochy Karla Velikého a Ludvíka Svatého, dvou světců, o nichž byl přesvědčen, že z francouzských králů jsou v nebi nejlépe zapsáni, a nestaral se přitom vůbec o to, že v řadě královských soch zůstanou tak dva výklenky prázdné. Tato kaple, ještě nová, postavená sotva před šesti léty, byla celá zbudována v onom rozkošném slohu, který se vyznačuje jemnou architekturou, překrásnými řezbářskými ozdobami a hlubokým přejemným tepáním, což všechno je u nás tak příznačné pro konec období gotického, ale udržuje se dále, až do poloviny století šestnáctého v kouzelných fantasiích renesančních. Malá okenní růžice nad portálem byla obzvláště mistrovským dílem pro svůj křehký půvab; vypadala jako hvězda utkaná z krajek.
Uprostřed sálu, přímo proti hlavním dveřím, bylo vyvýšené pódium, potažené zlatým brokátem, vzadu přisunuta až ke zdi, se zvláštním vchodem: tvořilo jej okno z chodby zlaté komnaty. Toto pódium bylo postaveno pro vlámské vyslance a pro ostatní vynikající osobnosti pozvané na mystérie.
Podle starého obyčeje měly se mystérie předvádět na oné mramorové desce. Byla k tomu přichystána již od rána; na její nádherné mramorové ploše, křížem krážem poškrábané podpatky soudních písařů, bylo vztyčeno dosti vysoké prkenné lešení v podobě klece: horní plocha, viditelná z celého sálu, měla sloužit za jeviště, kdežto vnitřek, zakrytý zvenčí koberci, byl určen za šatnu pro herce; žebřík, naivně přistavený zvenku, měl tvořit spojení mezi scénou a šatnou; po jeho tuhých, neohebných příčkách se na jeviště vystupovalo i s jeviště odcházelo. Žádná sebeneočekávanější postava, žádné překvapující rozuzlení, žádný dramatický obrat děje nemohly se obejít bez tohoto žebříku. Jak prostinký a úctu vzbuzující byl tento dětský věk umění a techniky!
Čtyři biřici správce paláce, kteří měli za úkol starat se o pořádek při všech lidových zábavách, při slavnostech právě tak jako při popravách, stáli každý u jednoho ze čtyř rohů mramorové desky.
Představení mělo začít, teprve až velký orloj na paláci odbije dvanáctou hodinu polední. Doba zajisté velmi pozdní pro divadelní představení; bylo však třeba přizpůsobit se vyslancům.
A tak celé to množství lidí čekalo tu už od rána. Slušná řádka těch počestných zvědavců drkotala zuby už od úsvitu před velkým schodištěm paláce; někteří dokonce tvrdili, že proseděli celou noc u velkých vrat, aby měli jistotu, že se dostanou dovnitř první. Dav houstl každým okamžikem a jako přetékající voda stoupal ponenáhlu podél zdí, kupil se kolem pilířů, počal se rozlévat po římsách jednotlivých sloupů, po římsách i podpěrách okenních, zaplavil všechny výstupky této bohaté architektury, všechny sochařské reliéfy. Nepohodlí, netrpělivost, dlouhá chvíle, nevázanost tohoto dne bezuzdného bláznění, hádky, jež propukaly každou chvíli pro štulec loktem nebo šlápnutí okovaným střevícem, únava z dlouhého čekání - to vše dodávalo celé té vřavě lidí, neprodyšně zavřených, stěsnaných a namačkaných až k udušení, přízvuk jisté podrážděnosti a hořkosti už dávno před ohlášeným příchodem vyslanců. Bylo slyšet jen samé nářky a kletby proti Vlámům, proti purkmistrovi, proti kardinálu Bourbonskému, proti správci paláce, proti paní Markétě Rakouské, proti biřicům s holemi; hubovalo se na zimu, na teplo, na špatné počasí, na biskupa pařížského, na papeže bláznů, na pilíře, na sochy, na to, že tyhle dveře byly zavřené a tam to okno otevřené. To všechno k nemalému potěšení studentů a lokajů, roztroušených po skupinkách v davu, kteří mísili do vší té nespokojenosti všelijaké vtipy a zlomyslné žerty a zrovna jako jehlami podpichovali všeobecnou rozmrzelost.
Několik takových čertovských chlapíků, kteří nejdříve vyrazili v okně tabuli, usadilo se odvážně na okenní předprseň a odtud pozorně vyhlíželo hned ven, hned dovnitř a častovalo svými vtipy dav v sále i na náměstí. Jejich posměšné posuňky, hlasitý smích a žertovné pokřikování, jímž se dorozumívali s kamarády na druhém konci sálu, svědčily jasně, že tihle mladí studenti naprosto nesdílí nudu a únavu ostatních diváků a že z podívané, která se jim naskýtala, dovedou velmi dobře vytěžit pro svou potěchu divadlo, jež jim ukracovalo čekání na divadlo další.
"Na mou věru, to jste vy, Johanes Frollo de Molendino," křičel jeden z nich na jakéhosi světlovlasého mladíka s hezkým vychytralým obličejem, zavěšeného na akantových listech sloupové hlavice. "Mají pravdu, když vám říkají Jan ze Mlýna, vždyť vaše paže a nohy vypadají jako čtyři lopaty větrného mlýna. Jak dlouho už tam visíte?"
"Pro milosrdenství ďáblovo," odpověděl Johanes Frollo, "trčím tu už čtyři hodiny a doufám pevně, že mi budou započteny v očistci. Slyšel jsem první verš hrubé mše zpívané zpěváky krále sicilského o sedmé hodině ranní ve Svaté kapli."
"Pěkní zpěváci," opáčil druhý, "mají hlasy ještě ostřejší než špičky svých baretů! Dřív než král založil mši ke cti svatého Jana, měl napřed pořádně vyzvědět, má-li svatý Jan rád latinské žalmy prozpěvované provensálským přízvukem!"
"Udělal to jen proto, aby ty zpropadené zpěváky krále sicilského zaměstnal!" vykřikla zlostně jakási stará žena z davu pod oknem. "Jenom si představte! Tisíc pařížských liber za jednu mši! A kvůli tomu zavedli v pařížských tržnicích zvláštní daň na mořské ryby!"
"Ticho, stará," vpadl jí do řeči jakýsi tlustý a důstojný muž, ucpávaje si nos, neboť stál právě vedle obchodnice s rybami. "Mše se musila založit. Nebo chcete, aby král znovu onemocněl?"
"Výborně jste to řekl, pane Kašpare Rohatý, královský mistře kožišnický," křičel studentík křečovitě se držící hlavice sloupu.
Nešťastné jméno ubohého královského mistra kožišnického přijal výbuch smíchu ze všech studentských hrdel.
"Rohatý! Kašpar Rohatý!" křičeli jedni.
"Cornutus et hirsutus" volal druhý.
"Ha, ha, to se ví," pokračoval čertovský mladík na sloupu. "Copak je vám k smíchu? Počestný muž Kašpar Rohatý, bratr mistra Jana Rohatého, správce královského domu, syn mistra Matěje Rohatého, prvního lesního ve Vincenneském lese. všichni měšťané pařížští, všichni ženatí, s pokolení na pokolení!"
Veselost se zdvojnásobila. Tlustý kožišník ani nehlesl a dělal vše možné, aby se vyhnul pohledům, jež naň dotíraly se všech stran; potil se a funěl, ale nadarmo: jako když se klín zaráží do dřeva, jeho pokusy nevedly k ničemu jinému, než že jeho široká, zlostí a hněvem zbrunátnělá tvář ještě těsněji zapadala mezi ramena sousedů.
Konečně mu přispěchal na pomoc jeden soused, tlustý, malý a důstojný jako on.
"Hrůza! Takhle mluví školáci s ctihodným měšťanem! Za mých časů by je byli zmrskali metlami a pak by je na těch metlách upálili!"
Celá banda vyprskla v smích.
"Holá hej, kdopak tu takhle krákorá? Kdo je ten sýček, co přivolává neštěstí?"
"Počkej, poznávám ho," zapištěl jeden, "to je mistr Ondřej Musnier."
"Jeden z přísežných knihkupců university!" volal druhý.
"Všechno je v této síni čtvermo," křičel třetí, "čtyři národy, čtyři fakulty, čtyři svátky, čtyři prokurátoři, čtyři voliči, čtyři knihkupci."
"Nuže dobrá," opáčil Jan Frollo, "musíme jim provést také čtyřikrát nějakou čertovinu!"
"Musniere, spálíme ti knihy!"
"Musniere, zbijeme ti sluhu!"
"Musniere, pomuchláme ti ženu!"
"Hodnou a tlustou pannu Oudardu!"
"Která je tak svěží a tak veselá, jako by byla vdovou."
"Ať vás všechny čert vezme," zabručel mistr Ondřej Musnier.
"Mistře Ondřeji," zvolal opět Jan, stále zavěšený na hlavici svého sloupu, "buď zticha, nebo ti spadnu na hlavu."
Mistr Ondřej zvedl oči, jako by na okamžik měřil výšku pilíře a váhu šprýmaře, znásobil v duchu tuto váhu čtvercem rychlosti a zmlkl.
Jan, opanovav bojiště, pokračoval vítězoslavně:
"A taky bych to udělal, třebaže mám bratra arcijáhnem!"
"Pěkní vašnostové, ti naši páni z university. Nedokázali zjednat vážnost našim privilegiím ani v takový den, jako je dnes! V Novém městě je máje a ohňostroj; na Starém městě mystérie, papež bláznů a vyslanci vlámští; a v Universitní čtvrti nic!"
"A přece je Maubertovo náměstí dost veliké!" pokračoval jeden ze studentů, kteří se uvelebili na okenní desce.
"Pryč s rektorem, s voliči i prokurátory," křičel Johanes.
"Dnes večer musíme uspořádat na Veselém poli slavnostní oheň z knih mistra Ondřeje," dodal jiný.
"A z pultů písařů!" dodal sousední student.
"A z holí pedelů!"
"A z plivátek děkanů!"
"A z chlebových truhel voličů!"
"A z rektorovy podnožky!"
"Ať zhynou!" vřeštěl umíněně malý Jan. "Ať zhyne mistr Ondřej, pedelové i písaři; theologové, medikové i právníci; prokurátoři, voliči i rektor!"
"Ale to je přece konec světa!" šeptal mistr Ondřej, zacpávaje si uši.
"Že je řeč o rektorovi, vida ho, právě kráčí po náměstí," zvolal jeden z těch na okně.
Všichni se obrátili směrem k náměstí.
"Je to opravdu náš ctihodný rektor mistr Thibaut?" ptal se Jan Frollo ze Mlýna, neboť byl zavěšen na jednom z vnitřních pilířů a nemohl vidět, co se děje venku.
"Ano, ano," odpovídali ostatní; "je to opravdu on, mistr Thibaut, rektor."
Byl to vskutku rektor a za ním všichni universitní hodnostáři; šli v slavnostním průvodu naproti vyslancům a v tomto okamžiku kráčeli právě přes Soudní náměstí. Studenti namačkaní v okně vítali je posměšky a ironickým potleskem. Rektor, kráčející v čele družiny, dostal první salvu; a byla pořádná.
"Dobrý den, pane rektore! Holá bej! Dobrý den!" "Jak to, že je tady, ten starý hráč? Cožpak opustil své kostky?"
"A jak si kluše na své oslici! Uši má delší než ona!" "Holá hej! Dobrý den, mistře rektore Thibaute! Tybalde aleatorel Starý hlupáku! Falešný hráči!"
"Bůh s vámi! Padly vám dnes v noci často oči?" "Ach, ta vetchá tvář, jak je zsinalá, přepadlá a ztrhaná láskou ke hře a ke kostkám!"
"Kampak si to takhle vykračujete, Thibaute, Tybalde vrhcábníku, místo na universitu cupitáte k městu?"
"Jde si asi hledat byt v ulici 'U vrhcábů'," vykřikl Jan ze Mlýna.
Celá tlupa opakovala tuto slovní hříčku za hromového řevu a zuřivého potlesku.
"Vy si jdete hledat byt v ulici 'U vrhcábů', není-li pravda, pane rektore, vy čertův hráči?"
Pak přišli na řadu ostatní hodnostáři. "Pryč s pedely! Pryč s žezlonoši!" "Poslyš, Robině Vejražko, kdopak je tamhle ten?" "To je Gilbert de Suilly, Gilbertus de Soliaco, kancléř koleje autunské."
"Víš co? Ty se lépe trefíš, tu máš můj střevíc - hoď mu ho do tváře!"
"Saturnalitias mittimus ecce nuces!"
"Ať zhyne těch šest theologů i se svými bílými komžemi!"
"To jsou theologové? Já myslil, že je to Šest bílých hus, které věnovala městu svatá Jenovefa za roognyské léno!"
"Ať zhynou lékaři!"
"Pryč s filosofickými a theologickými disputacemi!"
"Ať tě hrom bací, kancléři od svaté Jenovefy! Tys mi ukřivdil! To se ví, dal mé místo, které patřilo NormancTanům, malému Ascaniovi Falzaspadovi z bourgeské provincie, poněvadž je Ital!"
"To je bezpráví," volali všichni studenti. "Pryč s kancléřem od svaté Jenovefy!"
"Holá, holá, mistře Joachime de Ladehors! Holá, Louisi Dahuille! Hej, Lamberte Hoctemente!"
"Ať ďábel zardoucí prokurátora národa německého!"
"A kaplany ze Svaté kaple i s jejich šedivými kožíšky, cum tunicis grisis!"
"Seu de pellibm grisis fourratis!"
"Holá, hej,, mistři svobodných umění! Vy všichni v těch parádních černých talárech! A vy v těch červených talárech!"
"Děláte pěknou vlečku rektorovi!"
"Člověk by řekl, že dóže benátský jde slavit zásnuby s mořem!"
"Podívej se, Jene! Kanovníci od svaté Jenovefy!"
"Ať jdou k čertu všichni kanovníci!"
"Hej, opate Klaudie Choarte! Doktore Choarte! Nehledáte náhodou Marii Giffardovou?"
"Je v ulici Glatigny!"
"Připravuje lože králi smilníků!"
"Platí své čtyři grošíky; quatuor denarios."
"Aut unum bombum."
"Chcete, aby vám je vysázela pod nos?"
"Přátelé! Mistr Simin Sanguin, volič z Pikardie, co tahá všude svou ženu v zápřeži!"
"Post equitem sedět atra cura."
"Jen směle, mistře Simoně!"
"Dobrý den, pane voliči!"
"Dobrou noc, paní voličová!"
"Ti mají ale štěstí, že to všechno vidí," povzdechl si Johanes de Molendino, stále ještě skrčený v listech sloupové hlavice.
Tu se přísežný knihkupec university mistr Ondřej Musnier sklonil k uchu Kašpara Rohatého, královského mistra kožišnického.
"Jak říkám, pane, to je konec světa. Takovéhle spuštění stavu studentského svět ještě neviděl. To ty prokleté vynálezy našeho století přivedly všechno do zkázy. Dělostřelectvo, nová děla, tarasnice a především knihtisk, ten nový mor, co k nám přišel z Německa. Už nebude rukopisů, už nebude knih! Knihtisk zabije knihařskou živnost. Nastává konec světa."
"Já to dobře pozoruju podle toho, jak roste zájem o sametové látky," přizvukoval mu kožišník.
V tom okamžiku tlouklo poledne.
"Ach!" vzdychl dav jakoby jedněmi ústy.
Studenti zmlkli. Pak nastal veliký zmatek; veliké šoupání nohou a natahování hlav; veliký všeobecný výbuch kašle a smrkání; každý se narovnal, našel si své místečko, stoupl si na špičky a připojil se k některé skupince. Pak zavládlo hrobové ticho; všichni stáli s nataženými krky, s otevřenými ústy, s očima upřenýma na mramorovou desku... Neobjevilo se na ní nic. Čtyři biřici správce paláce stáli pořád na svých místech, ztrnulí a nehybní jako čtyři pomalované sochy. Zraky všech se obracely k pódiu, vyhrazenému vlámským vyslancům. Leč dvířka zůstávala zavřená a pódium prázdné. Shromážděný dav čekal již od rána na tři věci: na poledne, na vlámské poselstvo a na mystérie. Jenom poledne přišlo včas.
To už bylo příliš silné.
Čekali minutu, dvě, tři, pět minut, čtvrt hodiny; nic se nedělo. Pódium zůstávalo prázdné, jeviště němé. Netrpělivost vystřídal však hněv. Rozčilená slova běžela od úst k ústům, zatím ještě potichu. - Mystérie! Mystérie! mručel dav temně. V hlavách všech to vřelo. Bouře, dosud jakoby z dálky hučící, vznášela se nad hlavami davu. První zápalná jiskra vylétla od Jana ze Mlýna: "Chceme mystérie, a Vlámy ať vezme čert!" vykřikl z plných plic, zkroucen jako had kolem hlavice svého sloupu.
Dav zatleskal.
"Mystérie," opakovali všichni hlasitě, "a Vlámové ať jdou ke všem čertům!"
"Chceme mystérie, a hned," zvolal opět student; "anebo dávám návrh, abychom místo veselohry a mravoličné truchlohry oběsili správce paláce!"
"Výborně," křičel lid, "a začněme pověšením biřiců!"
Následoval bouřlivý potlesk. Čtyři zmínění nešťastníci zbledli a dívali se úkradkem jeden na druhého. Shromáždění se nebezpečně hnulo směrem k nim a oni v hrůze už viděli, jak křehké dřevěné zábradlí, které je oddělovalo od lidí, povoluje a praská pod tlakem davu.
Okamžik byl kritický.
"Jen do nich, jen do nich," ozývalo se se všech stran.
V tom okamžiku se poodhrnul koberec, který přikrýval šatnu - jak jsme se o tom již dříve zmínili -, a ze šatny vyšla postava, která svou pouhou přítomností dav rázem zastavila a jako kouzelným proutkem změnila jeho hněv ve zvědavost.
"Ticho! Ticho!"
Postava, ostatně velmi nejistá a třesoucí se po celém těle, došla až na kraj mramorové desky, při čemž se stále uctivě ukláněla; čím více se blížila, tím hlouběji se ukláněla, takže se zdálo, jako by poklekávala.
Shromáždění se pomaloučku opět uklidnilo. Bylo slyšet jen onen lehounký šum, který vždy provází mlčení davu.
"Velevážení páni měšťané a počestné paní měšťanky," pravila postava, "dostalo se nám cti přednášeti a provozovati před Jeho Eminencí panem kardinálem velice krásnou mravoučnou hru, která se jmenuje Dobrotivé rozsouzení Panny Marie. Já hraju Jupitera. Jeho Eminence doprovází v této chvíli velectěné poselstvo pana vévody Rakouského, pozdržené uvítacím projevem pana rektora naší university, jemuž právě nyní naslouchá u Baudetské brány. Jakmile se dostaví nejmilostivější pan kardinál, začneme."
Je jisté, že toto nenadálé zakročení Jupiterovo zcela postačilo, aby byli zachráněni čtyři nebozí biřici správce paláce. Kdybychom sami šťastně vymysleli tuto nanejvýš pravdivou příhodu a měli se za ni také odpovídat před Její Výsostí paní kritikou, nemohl by se nikdo v této chvíli dovolávat proti nám klasického přísloví: Nec deus intersit! Ostatně úbor pana Jupitera byl překrásný a přispěl nemálo k uklidnění davu, neboť upoutal všechnu jeho pozornost. Jupiter měl na sobě krunýř, potažený černým sametem se zlatými sponami; na hlavě měl čapku s kuklou sahající až na ramena, s knoflíky z pozlaceného stříbra; a kdyby nebylo červeně na jeho tvářích, jež kryla půl obličeje, a jeho mohutného vousu, který přikrýval druhou půlku, a kdyby nebyl držel v ruce svitek pozlaceného papíru, posázený cetkami a polepený ostny z falešného zlata, v kterémžto předmětu cvičené oko snadno rozpoznalo blesk, kdyby jeho nohy přirozené tělové barvy nebyly obuty v řemínkové sandály, zašněrované po řeckém způsobu, byl by snesl pro svůj důstojný zevnějšek srovnání s bretaňským lučištníkem osobní stráže pana du Berry.