Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Les Djinns

Přístav, zeď,
mrtvých dům,
vše spí teď
pláň i chlum,
ocean;
větrů van
skolébán,
nikde šum.

Ruch vznik dole
tichým vzdechem,
letí v kole
noci dechem,
zalká chvílí,
jak duch kvílí,
za nímž pílí
plamen spěchem.

Nejtenčí hlas vznik
jak rolničky ton,
to jest trpaslík,
jenž se pustil v hon,
prchá, výš se houp,
ve kraj proudu stoup,
a kles ve vln sloup
jako alkyon.

Nový ruch a stony,
echo zní v tom hlase,
jak zakleté zvony
z chrámu v nočním čase,
jako ve přístavu
bouř a hukot davu,
který roste v vřavu,
aby zanik' zase.

Bože, to hlas truchlivý
Džinnů! jaký lomoz jich!
pryč jen v poplach bouřlivý
ve stín schodů hlubokých!
Moje lampa hasne již,
a jich stín, jenž stoupá výš,
roste k stropu a v mou skrýš
běda podél zdi se mih'!

To rej Džinnů, táhne, mlaská,
syčí, víří v davu, v páru,
jilm jich letem dotknut praská
jak hořící sosna v žáru.
Tlum jich těžký jak jen hne se,
v prostoru se prázdném třese
jako šerý mrak, jenž nese
ve svém boku blesky zmaru.

Juž jsou tady! dobře zavřete
síň, kde chcem jich bouři vzdorovat!
Jaký hluk té roty prokleté!
Upír tu, tam drak, ký shon a chvat!
Holé trámy rozpukaných střech
kroutí se jak deštěm vlhký mech,
staré dveře, kam rez žlutý leh',
chvějí se, div nesřítí se v pád.

Pekla ryky, hlas, jenž vyje, stená!
Hrozný dav hnán větrem letí z dáli!
Nebesa! má chatka opuštěná!
pod jich letem zdi se chvěti zdály.
Úpí a se kloní můj dům chudý
jako strom, jenž vytržen jest z půdy,
jak list suchý, v podjeseni rudý,
tak jej vítr v jejich davu válí!

Proroku! když tvoje mocná dlaň
uchrání mne těchto démonů,
před tvůj oltář zítra holou skráň
pokořím hned v díků úklonu!
od mých vrat jen zažeň každý zmar,
uhas jejich dech, v němž jisker žár,
dej, by darmo jejich křídel spár
s skřekem rval mých oken záclonu.

Přeletli juž! V dálku chvátá
jejich zástup větrem štvaný!
ustali juž na má vrata
těžké nohami hřmít rány.
Slyš, řetězy tmou jak zvoní,
teď se v blízkých lesích honí,
hoj, což staré duhy kloní
let jich křídel ohnětkaný!

Slábne tepot křídel jich,
jak se dálí jejich běh;
ztemněn hasne po polích
slabý tak, jak pouhý dech.
Jako cvrkot cikady
z opuštěné zahrady,
neb jako krup kaskady
po olově starých střech.

Rozeznávat mohu
divné pouze hlasy,
jak při zvuku rohu
ve stínu oasy
tichem se ozývá
zpěv, jejž Arab zpívá,
dítě se usmívá
a sny zlaté tká si.

Džinnů zhoubný dav
zmizel dávno již,
ve tmy černý háv,
v noci tmavé skrýš.
Bouří jejich tlum
spěje ku břehům
jako vlny šum,
kterou nevidíš.

Kouzla plný
zvuk se tají,
jako vlny
v rákos hrají;
tony zlaté
sotva zňaté,
jak pláč svaté
umírají.

Naslouchám,
jejich tlum
zmizel. Kam?
Ve klín snům.
V jeden ráz
ticho zas,
a juž zhas
ves šum.

Džinnové ve francouzském originálu (Les Djinns)

Murs, ville,
Et port.
Asile
De mort,
Mer grise
Où brise
La brise,
Tout dort.

Dans la plaine
Naît un bruit.
C'est l'haleine
De la nuit.
Elle brame
Comme une âme
Qu'une flamme
Toujours suit!

La voix plus haute
Semble un grelot.
D'un nain qui saute
C'est le galop.
Il fuit, s'élance,
Puis en cadence
Sur un pied danse
Au bout d'un flot.

La rumeur approche.
L'écho la redit.
C'est comme la cloche
D'un couvent maudit;
Comme un bruit de foule,
Qui tonne et qui roule,
Et tantôt s'écroule,
Et tantôt grandit.

Dieu! la voix sépulcrale
Des Djinns!... Quel bruit ils font!
Fuyons sous la spirale
De l'escalier profond.
Déjà s'éteint ma lampe,
Et l'ombre de la rampe,
Qui le long du mur rampe,
Monte jusqu'au plafond.

C'est l'essaim des Djinns qui passe.
Et tourbillonne en sifflant!
Les ifs, que leur vol fracasse,
Craquent comme un pin brûlant.
Leur troupeau, lourd et rapide,
Volant dans l'espace vide,
Semble un nuage livide
Qui porte un éclair au flanc.

Ils sont tout près! - Tenons fermée
Cette salle, où nous les narguons.
Quel bruit dehors! Hideuse armée
De vampires et de dragons!
La poutre du toit descellée
Ploie ainsi qu'une herbe mouillée,
Et la vieille porte rouillée
Tremble, à déraciner ses gonds!

Cris de l'enfer! voix qui hurle et qui pleure!
L'horrible essaim, poussé par l'aquilon,
Sans doute, ô ciel! s'abat sur ma demeure.
Le mur fléchit sous le noir bataillon.
La maison crie et chancelle penchée,
Et l'on dirait que, du sol arrachée,
Ainsi qu'il chasse une feuille séchée,
Le vent la roule avec leur tourbillon!

Prophète! si ta main me sauve
De ces impurs démons des soirs,
J'irai prosterner mon front chauve
Devant tes sacrés encensoirs!
Fais que sur ces portes fidèles
Meure leur souffle d'étincelles,
Et qu'en vain l'ongle de leurs ailes
Grince et crie à ces vitraux noirs!

Ils sont passés! - Leur cohorte
S'envole, et fuit, et leurs pieds
Cessent de battre ma porte
De leurs coups multipliés.
L'air est plein d'un bruit de chaînes,
Et dans les forêts prochaines
Frissonnent tous les grands chênes,
Sous leur vol de feu pliés!

De leurs ailes lointaines
Le battement décroît,
Si confus dans les plaines,
Si faible, que l'on croit
Ouïr la sauterelle
Crier d'une voix grêle,
Ou pétiller la grêle
Sur le plomb d'un vieux toit.

D'étranges syllabes
Nous viennent encor;
Ainsi, des arabes
Quand sonne le cor,
Un chant sur la grève
Par instants s'élève,
Et l'enfant qui rêve
Fait des rêves d'or.

Les Djinns funèbres,
Fils du trépas,
Dans les ténèbres
Pressent leurs pas;
Leur essaim gronde:
Ainsi, profonde,
Murmure une onde
Qu'on ne voit pas.

Ce bruit vague
Qui s'endort,
C'est la vague
Sur le bord;
C'est la plainte,
Presque éteinte,
D'une sainte
Pour un mort.

On doute
La nuit...
J'écoute: -
Tout fuit,
Tout passe;
L'espace
Efface
Le bruit.