Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• květen 1843
• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Lise

Let šestnáct bylo jí, mně dvanáct jen,
a velká byla juž, já malý hoch,
až její matka večer vyjde ven,
já čekal, bych s ní lépe mluvit moh';
tu přišel jsem si sednout k židli její,
bych mluvil s ní, jak měl jsem v obyčeji.

Co přešlých jar tu s květy svými plalo!
co mrtvých ohňů, co zavřených hrobů!
kdo vzpomíná si, co se srdcím stalo,
kdo vzpomíná, co růžím v onu dobu!
A my se milovali. V nás se slily
dvě vůně, paprsky, my děti byli.

Mně byla anděl, princezna a víla,
já bez ustání, pouze pro radost,
že mnohem větší, než-li já jsem, byla,
pro pouhé "proč" jsem tázal se jí dost;
a chvílemi se plaše vyhýbala
mým zrakům snivým, jak by se jich bála.

Já rozkládal svou moudrost dětinnou,
své hry a míč, já vlčka rozvázal.
Já hrdě se jí chlubil s latinou
a s Virgilem jí Faedra ukázal.
Vše haněl jsem, nic nezdělo mi žal,
já říkal "otec můj byl jenerál."

Nechť žena, přece musí někdy číst
po latinsku, což slabikuje v snění,
jí veršík přeložit nad knihy list
jsem v chrámu kloníval se při modlení.
Nad námi křídlo rozpjal anděl bílý,
když v neděli jsme na nešporách byli.

Říkala o mně často: "To je dítě",
já "Slečno Eliško", ji ostýchavě,
bych žalm přeložil, často příliš hbitě
jsem v kostele se sklonil k její hlavě
tak pěkně, že až, Tys to, Bože, zřel,
na jejím líčku ret můj zahořel.

Ó mladé lásky vykvetlé tak z rána,
vy srdcí červánky, vy srdcí jitro,
ó těšte děti, kouzla neslýchaná,
a s bolem večer kdy nám stoupí v nitro,
tu žehnej srdci ještě svit váš blahý,
ó mladé lásky uprchlé tak záhy!

Eliška ve francouzském originálu (Lise)

J'avais douze ans; elle en avait bien seize.
Elle était grande, et, moi, j'étais petit.
Pour lui parler le soir plus à mon aise,
Moi, j'attendais que sa mère sortît;
Puis je venais m'asseoir près de sa chaise
Pour lui parler le soir plus à mon aise.

Que de printemps passés avec leurs fleurs!
Que de feux morts, et que de tombes closes!
Se souvient-on qu'il fut jadis des cœurs?
Se souvient-on qu'il fut jadis des roses?
Elle m'aimait. Je l'aimais. Nous étions
Deux purs enfants, deux parfums, deux rayons.

Dieu l'avait faite ange, fée et princesse.
Comme elle était bien plus grande que moi,
Je lui faisais des questions sans cesse
Pour le plaisir de lui dire: Pourquoi?
Et, par moments, elle évitait, craintive,
Mon œil rêveur qui la rendait pensive.

Puis j'étalais mon savoir enfantin,
Mes jeux, la balle et la toupie agile;
J'étais tout fier d'apprendre le latin;
Je lui montrais mon Phèdre et mon Virgile;
Je bravais tout; rien ne me faisait mal;
Je lui disais: Mon père est général.

Quoiqu'on soit femme, il faut parfois qu'on lise
Dans le latin, qu'on épelle en rêvant;
Pour lui traduire un verset, à l'église,
Je me penchais sur son livre souvent.
Un ange ouvrait sur nous son aile blanche
Quand nous étions à vêpres le dimanche.

Elle disait de moi: C'est un enfant!
Je l'appelais mademoiselle Lise.
Pour lui traduire un psaume, bien souvent,
Je me penchais sur son livre à l'église;
Si bien qu'un jour, vous le vîtes, mon Dieu!
Sa joue en fleur toucha ma lèvre en feu.

Jeunes amours, si vite épanouies,
Vous êtes l'aube et le matin du cœur.
Charmez l'enfant, extases inouïes!
Et, quand le soir vient avec la douleur,
Charmez encor nos âmes éblouies,
Jeunes amours, si vite évanouies!