Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Oh! Pourquoi te cacher?

Ó ty jsi plakala! Nač tajiti se tím?
Co asi tanulo před snivým zrakem tvým,
ký stín před tvojí duší zkvítá?
Zda dlouhý je to žal, zda černé tušení?
Zda mladých vzpomínek v minulost toužení,
v kterých se ženy slabost zmítá?

Či lásky blaženost jsi prchat viděla?
Či hravé přeludy, jenž s tváří anděla
před svítáním u našich dveří
v budoucnost otevrou ti steré pěšiny,
a tančí vesele, na hlavě květiny,
a mrtvými jsou, než se šeří?

Od hrobů zapadlých zda s tahy přítele
se truchlý zjevil stín tvé duši rozchvělé
a vzpomněl ti, jak léta běží,
a v tichu tázal se, když hasne denní svit,
ku kříži černému zda jdeš se pomodlit,
kde tolik svadlých věnců leží?

Ne, tebe neleká teď toto zjevení.
Nám k pláči dostačí jen pouhé pomnění,
že každý med jest žlučeplný,
že lidské snažení zde klame zisk a lež,
že naděj vnadí jen, že ruky nenajdeš,
jež ztají bouř a ztiší vlny.

To vše, co mihne se v přeletu zefyrů
se křídly ze zlata, nachu a safírů,
jen klame nás a znepokojí;
a zlato, svěžest, nach i pel se rozptýlí,
jak děcko uchvátí to křídlo motýlí,
jak muž uchvátí naděj svoji!

Plač, slzy štěstím jsou; tvá píseň sladší jest
i zrak tvůj dojemný plá svěžím leskem hvězd,
když tichá slza s něho skane;
luh v letě po dešti se více zelená,
i sluncem jasnějším obloha zlacená
po dešti leskne se a plane.

Ó jako Rachel plač, jak Sara netaj žal!
My stále trpíme a trpět budem dál,
těm běda, kteří v smíchu žijí!
Kdykoliv klesneme, vždy pozvedne nás Pán;
ráj dříve nešťastným, než dobrým bude dán,
než modlícím se, těm jenž nyjí.

Plač jenom, ať to zvíš! jsou slzy velký dar,
neb síly zemdlené, jež zchvátil vášní žár,
nám často osvěžují v boji,
a často cítí duch, když prchá pochybnost,
že z hlubin jeho tmy den nový jemu vzrost,
jenž šíří sladkou rosu svoji.

Plač proto často; jen když plakat chceš, se skrej,
tam uhas žízeň svou, v svém srdci asyl měj,
slz kouzlo chceš-li poznat zcela;
před světem štěstí lesk nechť žal tvůj utiší,
jen dbej, jak v letě plod, by v srdce zátiší
tvá duše poklad slzí měla.

Květ, jenž se otvírá s jitřenkou ve slzách
a na němž v poledne čarovných barev nach
a záře v plaché kráse hrají,
pod zlatým pelem svým před lidí očima
až na dně kalíšku, kde sladkou vůni má,
tak často slznou perlu tají!

Ó ty jsi plakala… ve francouzském originálu (Oh! Pourquoi te cacher?)

Oh! pourquoi te cacher? Tu pleurais seule ici.
Devant tes yeux rêveurs qui donc passait ainsi?
Quelle ombre flottait dans ton âme?
Était-ce long regret ou noir pressentiment,
Ou jeunes souvenirs dans le passé dormant,
Ou vague faiblesse de femme?

Voyais-tu fuir déjà l'amour et ses douceurs,
Ou les illusions, toutes ces jeunes sœurs
Qui le matin, devant nos portes,
Dans l'avenir sans borne ouvrant mille chemins,
Dansent, des fleurs au front et les mains dans les mains,
Et bien avant le soir sont mortes?

Ou bien te venait-il des tombeaux endormis
Quelque ombre douloureuse avec des traits amis,
Te rappelant le peu d'années,
Et demandant tout bas quand tu viendrais le soir
Prier devant ces croix de pierre ou de bois noir
Où pendent tant de fleurs fanées?

Mais non, ces visions ne te poursuivaient pas.
Il suffit pour pleurer de songer qu'ici-bas
Tout miel est amer, tout ciel sombre,
Que toute ambition trompe l'effort humain,
Que l'espoir est un leurre, et qu'il n'est pas de main
Qui garde l'onde ou prenne l'ombre.

Toujours ce qui là-bas vole au gré du zéphyr
Avec des ailes d'or, de pourpre et de saphir
Nous fait courir et nous devance;
Mais adieu l'aile d'or, pourpre, émail, vermillon,
Quand l'enfant a saisi le frêle papillon,
Quand l'homme a pris son espérance!

Pleure. Les pleurs vont bien, même au bonheur; tes chants
Sont plus doux dans les pleurs; tes yeux purs et touchants
Sont plus beaux quand tu les essuies.
L'été, quand il a plu, le champ est plus vermeil,
Et le ciel fait briller plus au beau soleil
Son azur lavé par les pluies!

Pleure comme Rachel, pleure comme Sara.
On a toujours souffert ou bien on souffrira.
Malheur aux insensés qui rient!
Le Seigneur nous relève alors que nous tombons;
Car s'il préfère encor les malheureux aux bons,
Ceux qui pleurent à ceux qui prient!

Pleure afin de savoir! Les larmes sont un don.
Souvent les pleurs, après l'erreur et l'abandon,
Raniment nos forces brisées.
Souvent l'âme, sentant, au doute qui s'enfuit,
Qu'un jour intérieur se lève dans sa nuit,
Répand de ces douces rosées.

Pleure! mais, tu fais bien, cache-toi pour pleurer.
Aie un asile en toi. Pour t'en désaltérer,
Pour les savourer avec charmes,
Sous le riche dehors de ta prospérité,
Dans le fond de ton cœur, comme un fruit pour l'été,
Mets à part ton trésor de larmes.

Car la fleur, qui s'ouvrit avec l'aurore en pleurs,
Et qui fait à midi de ses belles couleurs
Admirer la splendeur timide,
Sous ses corolles d'or, loin des yeux importuns,
Au fond de ce calice où sont tous ses parfums,
Souvent cache une perle humide!

Juin 1830