Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický (nakladatelství Dr. Eduarda Grégra, 1874, Praha)

Derviš

Jeli záhuba smrtelníka určena v knize osudu, nikdy víc - byť dělal co chtěl! - neujde své smutné budoucnosti. Smrt jej všude pronásleduje, napadne jej i v posteli, vyssaje lačnými rty jeho krev a odnese jej na ramenou.
(Panago Soutzo)

Jel Ali okolo - rtů tisíc "Alláh!" dělo -
až k nohoum Arnautů své každý sklonil čelo,
tak v bázni se mu každý pokořil;
v tom derviš předstoupil, muž starý, mračných tahů,
a davem k pašovi si mocně klestil dráhu,
jal koně za uzdu a hovořil:

"Ali Tepeleni, ty světel světlo boží,
ty první v divanu, ty, jehož moc se množí
dnem každým nad mořem i nad světy,
ty vojska vezíre, jejž poslouchá loď mnohá,
tys padišaha stín, který je stínem boha,
a přece jen jsi pes a prokletý!

Bludička hrobová tvé ozařuje žití;
jak z číše kypící, tak vidím, že se řítí
na chvějící se lid tvůj hrozný hněv;
jak kosa ve trávě jich čela ohněm trávíš,
a v maltu paláce, jejž pro léto si stavíš,
ve kosti rozmleté jich mísíš krev.

Však tvůj též přijde den! sám bůh to praví ke mně.
V prach klesne Janina a tebe zhltí země!
Již čeká tě železný obojek
na stromě sejinu, kde duše vrahů visí,
i tvůj se zmítá duch a nářky svoje mísí
v pláč bezbožných, v sedmého pekla jek.

Nah uprchne tvůj duch! tu démon knihu zvedne,
číst bude viny tvé a nevynechá jedné,
ty uvidíš své všecky oběti,
krvavé příšery, jichž řada mnohem větší
než počet marných slov, jež v plané tvojí řeči
ti z poděšených retů vyletí!

Tak tobě stane se! tvé lodě i tvé hrady,
tvá vesla děla tvá, tě neuchrání zrady,
vší silou zchvátí tebe neštěstí;
ni to tě nespasí, bys jak židovská láje,
černého anděla, jenž střeží brány ráje,
chtěl změnou jména svého podvésti!"

Měl Alli skvostný pas s dlouhými pistolemi,
a palaš visel mu zpod kaftanu až k zemi,
na dýce slunce zlatý paprsk hrál.
I nechal derviše, až skončil. Dlouhou chvílí
pak svraštil snivou skráň - ha, již se s koně chýlí -
a v tichém usmání mu kožich dal.

Turecký pochod

La-Allah-Ellalah! Není boha nad boha.
(Koran)

Mám dýku po boku, krev černá teče po ní,
a moje sekyra u sedla hřebce zvoní.

Já udatného ctím, sám ďas má před ním strach;
skráň přísnou mračivou on turbanem má spjatou,
a svého otce vous on líbá s úctou svatou,
jak dcera jediná je starý meč mu drah;
i mnohem více děr má z bitev dolman jeho,
než hvězdných nese skvrn hřbet tigra královského,
jejž hostí pouště svah.

Mám dýku po boku, krev černá teče po ní,
a moje sekyra u sedla hřebce zvoní.

Na rameni mu zní štít lesklý, měděný,
a rdí se měsícem, když v mlhy zahalený,
kůň hryže s říčením svou úzdu plnou pěny,
za jeho klusem prach jest v sloupech zdvižený;
ó když tak ve trysku po zvučné dlažbě cválá,
hle! jezdec turecký! zní davem šept a chvála,
jak jede zpěněný!

Mám dýku po boku, krev černá teče po ní,
a moje sekyra u sedla hřebce zvoní.

Když Giaurů stotisíc do boje volá roh,
m v letu odpoví a vrazí v divém vzteku
dech v troubu mosaznou, až zazní v plném jeku,
a roste jeho hněv, čím větší mrtvol stoh;
svůj turban nachový osvěží krve toky,
když kůň mu omdlévá, jej hladí, bodne v boky,
by víc jich zdávit moh!

Mám dýku po boku, krev černá teče po ní,
a moje sekyra u sedla hřebce zvoní.

A je-li vítězem, tu teprv rád jej mám,
když krásných otrokyň jej řady obklopují,
když nechá imany, jenž z měsit pokřikují
pít víno v půlnoci, jež ve dne pije sám!
Mám rád, když před bitvou se plným hrdlem směje,
a křikem chraptivý hourisek krásu pěje
i lásky sladký klam!

Mám dýku po boku, krev černá teče po ní,
a moje sekyra u sedla hřebce zvoní.

Bud přísný, k boji čil, a k pomstě bez stání,
víc miluj mečů třesk, když muže bitva dáví,
než vše, čím stárneme, co učí nás a baví;
buď nepamětliv dne, když moře v hřímání
své hráze protrhá, kdy slunce v zatemnění;
ať bázně nepozná a výše jizvy cení
než vrásky na skráni.

Mám dýku po boku, krev černá teče po ní,
a moje sekyra u sedla hřebce zvoní.

To jest Comparadgi, to pravé víry muž,
Spahi, Timariot! leč kdo se chlubí v křiku
a strachem chvěje se ve hrůzy okamžiku,
a v poli válečném poslední tasí nůž,
kdo v divém útoku, když dobyty jsou valy,
kořisti válečné víc k vozu nepřivalí
než osa unést můž';

Mám dýku po boku, krev černá teče po ní,
a moje sekyra u sedla hřebce zvoní.

Kdo žije s ženami líbáním jejich zpit,
kdo nemůž rozmlouvat při bojovníků hodu
o mečů tvrdosti, o krásných koní rodu,
kdo mimo sílu svou chce jiné druhy mít,
v divanu hedbáví kdo celý den si hoví,
čte, slunce bojí se a nechá křesťanovi
cyperské víno pít;

Mám dýku po boku, krev černá teče po ní,
a moje sekyra u sedla hřebce zvoní.

Ten není hrdinou, ten nezná nadšení,
jej v bitvě neuzříš se vrhat v husté seče,
dát koni ostruhu, až čabraka se vleče
ve krvi po zemi, stát a mečem v třemeni;
ať raděj na horách na mezky pozor dává
a prázdné formule s bručením odříkává,
jak derviš v modlení!

Mám dýku po boku, krev černá teče po ní,
a moje sekyra u sedla hřebce zvoní.