Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický (nakladatelství Dr. Eduarda Grégra, 1874, Praha)

Bolest paši

Vzdálen všeho, co mi drahé bylo, sám
hynu v smutku opuštěn.
(Byron)

Děl derviš pokorný: "Co pašovi se stalo?
tak velký poklad má, tak almužny dal málo!
tak mračná jeho tvář! tak mrazný jeho smích!
Na meči otců svých zda ostří sobě zkazil?
či s jekem mořských vln ke trůnu jeho vrazil
dav bojovníků vzbouřených?"

- "Co jest jen pašovi, vesíru celé roty?"
tak střelci ptali se a zapálili knoty;
"snad úskok imanů mu způsobil ten žel?
snad zrušil v přepychu půst přísný v ramasanu
a vidí ve snu teď, jak jemu černou bránu
na mostě pekelném otvírá Asrael?"

- "Co stalo se mu jen?" tak blbá stráž se ptala.
"Zda v proudech bouřlivých loď se mu ztroskotala
jsouc plna balsámu, jímž maže se, by zmlád?
zda tuší v Stambulu, že hasne jeho sláva,
dle věštby cikánky snad němý před ním vstává,
by na hrdlo mu šňůru klad?"

- "Čím stůně sladký pán?" tak tázaly se ženy.
"Zda v lese platanů, jímž harém obklopený,
zřel, kterak jeho syn v klín favoritky kles?
Zda sprostou mastí jen měl lázeň napuštěnou?
Či v pytli fellahu tu hlavu odsouzenou,
po které dávno pás, nenašel ještě dnes?"

- "Proč hněvá se náš pán?" tak otroci se děsí.
Leč všickni klamou se. - Když v srdci všecky běsy,
jak vojín sedí tu, jenž prchl zbaběle,
jak mdlý a slepý kmet, jejž břímě roků tíží
a dlouhé noci tři a dlouhé tři dny kříží
pln vzdechů ruce na čele:

To není proto snad, že buřičů dav smělý
mu harém obléhá jak hradby citadely,
že v lože opony mu šlehá ohně pal:
ni otců starý meč neztupěl boji všemi,
ni Azraele zjev, ba ani otrok němý
jej šňůrou hedbávnon ve snění nezlekal.

Ach což! stín Allaha půst světil zákonitě,
sultánka strážce má a syn jest pouhé dítě,
loď šťastně projela mořskými tůněmi;
dost zkrvácených hlav ve každém pytli bývá,
a serail, vonná poušť, vším bohatstvím oplývá,
i hlavami i vůněmi.

Ba ani nejsou to měst brány ztroskotané,
ni kosti národů po stepích rozmetané,
ni Řecko, za kořist jež padlo Omaru;
ni nářek sirotků, vdov pláče, vzdechy, steny,
ni v matek náručí ty dítky povražděny,
ni panen svatý stud, jenž prodán v bazaru.

O ne! jej netrápí roj těchto příšer tmavý,
však větších žalů blesk mu ozáří poušť hlavy,
až všecko kol něho se točí v plamenech;
co chybí pašovi, že naříká a sténá,
že sedí zadumán a pláče jako žena?..
Nubický jeho tygr zdech.

Svit luny

Per amica silentia lunae.
(Virgil)

Svit luny jasný byl a hrál si na vlnách.
Tu vedle altánu se okno otevírá,
a do vln přívalu sultánka mladá zírá,
kol černých ostrovů proud bílé mlhy táh.

Citera vypadla jí z rukou. - Tesknou duší
naslouchá v dálku... ha! ký zvuk to letí sem?
zda turecký to člun od Kosu v běhu svém,
snad řecký archipel tartarským veslem buší?

Či je to kormorán, jenž potápí se v brod,
až v perlách s perutí se voda jemu valí?
či smělý je to Djinn, jenž píská divě v dáli
a věže cimbuří do mořských hází vod?

Kdo ruší moře klid kolem serajlu paní? -
Ne černý kormorán, jejž houpá příboj vln,
ne se zdí kameny, ne koráb zboží pln,
jenž s vesly pomalu se loudí mořskou plání;

To těžké pytle jsou - zda nejímá tě strach?
slyš vzdechy! - otevřel se jícen jejich tmavý,
cos tam se koulelo tak jako lidské hlavy...
Svit luny jasný byl a hrál si na vlnách.